Když smrt není konec - Přízraky Romanovců

25. června 2016 v 16:46 | Ally |  Legendy a symbolika
Někteří věří, že smrt je konec všeho. Že neexistuje žádná forma bytí, jakmile jsme zbaveni svého těla. Veškeré jiné názory odmítají jako nevědecké, nepodložené, absurdní. Ale i dnes, ve světě tvořeném moderní technikou, kdy věda vysvětlila mnohé přírodní zákonitosti, které se dříve zdály nepochopitelné, jsou mnozí, kteří věří, že přeci jen jsme něco víc než kosti a tkáň. A když naše fyzická stránka podlehne stáří, dlouhé nemoci či násilnému činu, stále jsme, jen ne ve formě, která je na první dojem patrná. Duše existuje dál a odchází někam, kam je povolána Stvořitelem. Nebo zůstává a čas od času se připomíná živým...

V rodině Romanovců se "duchové" objevili v devatenáctém století. Nešťastníkem, který zůstal uvězněn mezi naší realitou a posmrtným životem byl car Pavel I. Pedant a duševně nemocný člověk, "blázen", který byl zároveň milostivý vládce i tyran, byl zavražděn ve své vlastní ložnici v Michajlovském paláci v Petrohradě jedné březnové noci 1801. Vrazi z řad nespokojené aristokracie jej brutálně udeřili zlatou tabatěrkou a následně uškrtili. Na trůn nastoupil jeho syn Alexander. Brzy se však začaly šířit zvěsti o tom, že Pavel byl viděn. Jak o více než století později vzpomínala jeho pra-pra-vnučka Olga Alexandrovna, bloumal zasmušilý duch ve své oblíbené pruské uniformě chodbami hned dvou svých sídel. V paláci Pavlovsk, pojmenovaném po něm, byla dlouho uchovávána jeho zkrvavená košile a jeho manželka zde vytvořila přesnou kopii ložnice, v níž zemřel. Častěji však bylo možné vidět ducha v Gatčině, paláci, který mu byl nejvíce dle vkusu svým strohým zevnějškem. Právě v Gatčině trávil nejvíce času a driloval své vojáky až do naprostého úmoru. Zde také dostal zprávu o tom, že jeho matka Kateřina II umírá a on se co nevidět stane carem. Velkokněžna Olga Alexandrovna a její sourozenci, kteří v Gatčině vyrůstali o 80 let později, se často snažili během zešeřelých zimních večerů ducha uvidět. Všechno služebnictvo přísahalo, že se jej viděli. Navzdory Pavlově hrozné pověti byla Olga přesvědčená, že to byl "milý chlapík a chtěla jsem ho poznat". Byla tedy hluboce zklamaná, když se jí smutný přízrak nikdy nezjevil.

Zavražděný car Pavel I.

19. století bylo vůbec dobou, kdy pokrok v technice a objevech některé paradoxně vedl k obrácení pozornosti k neviděnému a nevysvětlitelnému. Byla to doba, kdy vzkvétalo řemeslo mystických médií, duchařských seancí a jasnovidců, kteří za štědrý plat a výborné zacházení umožňovali bohatým a urozeným komunikovat se záhrobím. Na carském dvoře to byla velkokněžna Alexandra Josifovna, švagrová cara Alexandra II., která zcela propadla módnímu mysticismu. Ke dvoru byl brzy pozván známý jasnovidec z Paříže, který již předtím zapůsobil na Napoleona III a císařovnu Evženii. Seance se konala v jednom z velkých sálů v Petrodvorci za přítomnosti Alexandra II, jeho manželky a matky, velkoknížete Konstantina a přirozeně jeho ženy Alexandry Josifovny. Společnost doplnil bratr velkokněžny Eleny Pavlovny, která sama odmítla být účastna a na spiritismus se dívala s opovržením, carův přítel Alexander Adlerberg a dvorní dámy Alexandra Dolgoruká a Anna Ťutčevová. Právě ona celou událost později zachytila ve svém deníku:


"Všichni se usadili u kulatého stolu … médium sedělo mezi carevnou a velkoknížetem Konstantinem … Když seance začala, všechny překvapil jeho zjev. Obyčejně byla jeho tvář bezvýrazná, vypadal téměř hloupě … ale během této seance z něj vyzařoval vnitřní oheň. Smrtelná bledost mu pokryla líce, oči měl široce otevřené a upřené do jednoho bodu … vlasy, jak se rozvíjela zjevení duchů, se mu pomalu postavily na hlavě a vytvořily aureolu hrůzu. Brzy se klepání duchů ozývalo z různých koutů místnosti. Otázky následovaly a byly zodpovídány ťukáním přiřazeným písmenům abecedy. Stůl se vznesl to výšky poloviny aršínu (asi 35 cm) od země. Carevna vdova ucítila ruku, která se dotkla volánů jejích šatů, chytila její vlastní ruku a stáhla jí snubní prsten. Pak tato ruka chytila, dotkla se a štípla všechny ostatní přítomné … Z panovníkových rukou vzala zvonek … což vyvolalo výkřiky strachu, hrůzy a překvapení." Skutečný děs ovšem teprve přišel. V místnosti se objevily dvě postavy - jedna vysoká, mužná, druhá dětská. Před shromážděnou společností stál duch cara Nikolaje I a jeho vnučky, velkokněžny Alexandry "Liny", která zemřela v pouhých sedmi letech.

Velkokněžna Alexandra Josifovna - milovnice spiritismu a seancí

Povzbuzeni "úspěchem", rodina a dvořané se brzy setkali při další seanci. Tentokrát se však carevna odmítla zúčastnit. "Všechno jsou to jen výstřelky ďábla," vysvětlila dvorní dámě. "Ti, kteří s námi hovoří, nejsou duše, ale to, co svatý Augustin nazval lživými duchy. Jsou to duchové vzduchu, nebezpeční a falešní … i apoštol Pavel o nich hovořil. Zabývat se jimi je hřích." Druhá seance se ale i tak uskutečnila, snad ještě divočejší než ta první. Stůl se vznesl, točil a vyťukal rytmus carské hymny, všichni opět cítili doteky tajemných rukou a viděli je hýbat se pod ubrusem. Alexander sám tvrdil, že viděl svítivé, průsvitné prsty … Opět se objevil Nikolaj a malá Lina a odpovídali na otázky, které si car zapisoval. Ale jak Anna Ťutčevová zklamaně poznamenala, tyto opovědi byly "nesouvislé a prázdné." "Proč jsou duchové tak zabráni do triviálních žertíků? Jejich prazvláštní hravost a nicneříkající odpovědi mne zaráží," dodala ještě. I přes její skepticismus však měly seance neblahý efekt na její pověrčivost a neklid. V Zimním paláci bývaly hodiny s figurínami opiček hrajícími na různé nástroje. Dávno nefungovaly a nikdo je neudržoval a nenatahoval. Ubohá Anna se vyděsila k smrti, když jednou uprostřed noci začaly samy od sebe hrát.

Léta běžela, na trůně seděl Alexandrův vnuk Nikolaj II., ale podivným zjevením v paláci nebyl konec. Na přelomu 19. a 20. století přišla ke dvoru nová chůva Margareta Eagerová a dostala na starost tři malé Nikolajovy dcerušky. Nejstarší Olga ještě nebyla pětiletá. Jednoho dne se spolu s chůvou procházelo dítě chodbami Ermitáže, když se náhle zastavilo a pozdravilo někoho, kdo nebyl vidět. Chůva si myslela, že malá Olga si hraje, ale ta ji začala přesvědčovat o tom, že právě kolem nich prošla žena v modrých šatech. Od svého příběhu dívenka neupustila. O několik dní později si ale holčička povšimla obrazu v galerii. "To je ona! To je paní, kterou jsem viděla." V Margaretě kleslo srce, když na portrétu poznala carevnu Marii Alexandrovnu, dávno zesnulou manželku Alexandra II. Nebylo to naposledy, kdy právě duch Marie Alexandrovny způsobil Margaretě neklidné chvíle. Když se s carskou rodinou přesunula do Alexandrovského paláce a uložila se ke spánku, brzy ji vzbudil pláč a nářek. Přicházel zcela jasně z pokojů dole, ale Margareta jen zabořila hlavu do polštáře a třásla se hrůzou až do rána. Dobře věděla, že pokoje pod ní patřily právě Marii Alexandrovně, která se tolik natrápila nevěrami svého manžela. Už dlouhá léta byly tyto pokoje uzamčeny a prázdné. Hned druhý den si Margareta řekla o jiný pokoj. Marie Alexandrovna se ukázala být velmi nepokojným duchem. V roce 1888 umíral princ Alexander Hessenský, její bratr. Jeho dcera, pojmenovaná po své tetě rovněž Marie, k němu usedla na lůžko, když náhle otevřel oči a podíval se na docela opačnou stranu. "Co se děje, Papá. Vidíš něco?" zeptala se. Ukázal na protější stěnu a zašeptal: "Má sestra říká, že je tady! A říká, že je šťastná a brzy také budu šťastný." Poklidně se zabořil do polštářů a do druhého dne skonal. Marie se svěřila s tímto příběhem svému bratraci velkoknížeti Sergeji Alexandroviči - synovi carevny Marie. Sergejova reakce ji překvapila. Padl na kolena a se slzami v očích pronesl: "Děkuji Ti, Bože, žes vyslyšel mou modlitbu." Sergej se očividně několik dní vroucně modlil, aby Bůh dovolil jeho matce utěšit jejího bratra.

V životě nešťastná, ve smrti neklidná carevna Marie Alexandrovna

Pak přišla válka a po ní kolaps všeho, co tvořilo svět carské rodiny. Přišli o všechno, mnozí i o své životy. Po krvavé a strašlivé občanské válce se v Kremlu usadili Lenin, po něm Stalin a další. Jména ulic a měst se měnila na požádání, paláce byly otevřeny veřejnosti jako muza - v lepší případě muzea krásy a kultury, v horším propagované jako dokumentace života těch, kteří národu sáli krev jako pijavice. Romanovci zmizeli z Ruska a z povědomí lidu, generace narozená po válce o nich neměla téměř žádnou představu. Jen staří lidé něco pamatovali a jen akademici oddaní straně směli vzpomínky a paláce udržovat. Jedním z nich byl Anatolij Michajlovič Kučumov, správce Alexandrovského paláce. V neděli 22. června 1941 se vzmáhalo ve vší své kráse léto. Bývalé Carské Selo, přejmenované na Puškin, bylo plné výletníků. Samotný Anatolij trávil odpoledne ve své pracovně, když jeden z jeho kolegů bez dechu vrthl dovnitř s tím, že předseda rady lidových komisařů Molotov chystá zvláštní oznámení. Společně se pak rozběhli na kolonádu, kde byl připevněn amplion. Nebyli sami. Okolo postával již téměř dav. A pak se konečně, spolu se statickým praskáním, ozval Molotovův hlas: "Dnes ve čtyři hodiny ráno, bez jakéholiv oznámení sovětské vládě a bez vyhlášení války, napadla německá armáda naši zemi, zaútočila na naše hranice na mnoha místech a bombardovala naše města..." Zpráva končila slovy: "Naše povinnost je jasná. Nepřítel bude vyhnán. Vítězství bude naše." Krásný letní den skončil, i když slunce stále hřálo a stromy pořád omamně voněly.

Anatolij Kočumov jako správce cenných sbírek se spolu se svými kolegy okamžitě pustil do evakuace přemětů. Času bylo málo, stejně tak rukou, ale i balicího materiálu a dřevěných beden. Balilo se dvacet čtyři hodin v kuse, pouze na noc se práce musela omezit na několik málo jedinců, zatímco ostatní opočívali. Kromě balení tato noční hlídka měla za úkol procházet v pravidelných intervalech palác jako prevenci proti zlodějům. Baterku ani lampu hlídač nepotřeboval, protože okny dovnitř pronikalo světlo bílých petrohradských nocí. I tak byly prostorné sály velmi tmavé. Při své hlídce Anatolij prošel prvním sálem, pak druhým. Znenadání uviděl siluetu ženy, jak proti němu kráčí . Byla vysoká a oděná v černém. Měl ji za jednu ze svých kolegyň. Protože by se srazili ve dveřích, Anatolij ustoupil, aby mohla projít. Zeptal se: "Jak to vypadá?", ale neodpověděla. Jakmile udělal další krok, zmizela. Anatolij nedokázal jít dál. Vrátil se. Když se ostatní ptali, proč nedokončil obhdlíku, pouze řekl: "Chvilku počkáme." Když se konečně vypravil znovu, požádal jednoho z kolegů, aby jej doprovázel. Až do své smrti v roce 1993 Anatolij Kočumov věřil, že žena v černém, která se objevila tak krátce před německou okupací paláce, byla poslední carevna Alexandra Fjodorovna.

Alexandra Fjodorovna a Taťána Nikolajevna

Nebylo to však poprvé, kdy zavraždění členové poslední carské rodiny dali vědět o své další existenci. Princ Christopher Řecký, vnuk jíž vzpomínané Alexandry Josifovny, zdědil po své babičce fascinaci pro vše nadpřirozené a účastnil se několika seancí. Při jedné z nich, ve dvacátých letech minulého století, došlo ke kurióznímu zážitku, který sám popsal: "Pak se zhasila světla a téměř okamžitě se médium dostalo do transu. … Panovalo ticho, přerušované pouze těžkým dýcháním média. Náhle se jedna z trumpet na zemi vznesla a lehce mne udeřila do hlavy, jako by chtěla přivolat mou pozornost. Zprvu jsem slyšel pouze jemné mumlání, pak zazněla slova jasně. K mému úžasu byla ruská! "Nepoznáváš mě?" Něžný hlas byl podivně známý, ale nemohl jsem ho identifikovat. "Sledovala jsem tě," pronesl s lehkým smíchem. "Jsem Taťána." Jediná Taťána, kterou jsem znal, byla druhá dcera cara Nikolaje II. a to jsem také řekl. "Ano, jistě." Přísahal bych, že v hlase zněl tón triumfu. "Všichni jsme tady," pokračoval hlas perfektní ruštinou. "Moc tě pozdravujeme a líbáme tě." Ozval se zvuk vzdušného polibku. "A Anastázie chce, abys věděl, že ta osoba, která je na cestě do Ameriky, není ona. Musíš to říct tetě Xenii." Hlas odumřel a trubka spadla na zem. Právě v tu dobu se chystala k cestě o Spojených států žena, které historie říká Anna Andersson.


Uplynulo dalších bezmála osmdesát let. Padl Sovětský svaz a v prachu dějin se začala hledat zrníčka vědomostí a pravdy. Jekatěrinburg se stále ještě jmenoval Sverdlovsk, když za zdejším patriarchou, arcibiskupem Melchizedekem, přišla stará žena. Jmenovala se Anna, ale své příjmení neprozradila. Ostýchala se a nevěděla, jak se v jeho přítomnosti chovat. Nebyla věřící a mnoho let byla přesvědčenou komunistkou. Cítila však, že brzy zemře, a chtěla se svěřit s tajemstvím, které ji dávno tížilo. Vyprávěla arcibiskupovi, že dlouho byla noční hlídačkou v místním "Muzeu dělnické pomsty". Právě v tuto instituci byl totiž přetransformován bývalý Ipaťjevský dům, v němž zahynula carská rodina v roce 1918. Většina místností v domě byla přístupná pro návštěvníky, ale paradoxně místo vraždy - nerozměrný suterén - bylo vždy bez výjimky zamčeno. Nikdo, ani hlídači, tam dolů nechodili. Ne jednou, ale mnohokrát za dobu svého působení v domě byla Anna svědkem něčeho, co ji pronásledovalo celý život téměř každý den. Škvírou pode dveřmi té izolované místnosti se za noci linulo světlo a ozýval se zpěv mnoha hlasů. Anna nikdy nebyla za svůj život na mši, ale bylo jí jasné, že se jedná o církevní hudbu. Často si dodávala odvahy a postávala nedaleko dveří, ale nikdy se neodhodlala odemknout a podívat se. Potom bylo muzeum zavřeno a dům zbořen a Anna šla pracovat jinam. O svém zážitku se nikomu nezmínila. Měla příliš velký strach z toho, že by ji vyhodili z práce a možná i zavřeli. Stejný strach ji vedl, když odmítla podepsat afidavit, kterým chtěl arcibiskup potvrdit pravdivost jejího vyprávění. Hrůza z KGB v roce 1990 nebyla o nic menší než v době Stalinova řádění.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 habsburg habsburg | Web | 12. srpna 2016 v 21:14 | Reagovat

Pěkný článek, ale musím říci, že přízrak Pavla I. bych potkat nechtěl. Myslím si, že by (vzhledem ke své povaze) dokázal člověka pořádně vyděsit.
Děkuji za Tvé texty, jsou úžasné a budu se těšit na další.

2 Jarmila Jarmila | 7. listopadu 2016 v 21:27 | Reagovat

Milá Ally, uz jste nám nic dlouho nepridala nového :-(
Uz se nemáme více tesit?
A nebo snad Jste jen tak moc momentálne zaneprázdnená?
Chybí nám vase nádherné clánky!
Dekuji a z celého srdce vás zdravím a vse dobré preji
jarmila

3 Ally Ally | 8. listopadu 2016 v 15:25 | Reagovat

[2]: Milá Jarmilo, moc děkuji za návštěvu tady :)
Bohužel v současné době toho mám opravdu až příliš. Zároveň jsem zaměstnána na plný úvazek a dodělávám magisterský titul formou denního studia. K tomu přejíždím z místa na místo, protože mám dvě bydliště. Většinou se ještě tak zmůžu na nějaké kolorování nebo četbu, ale psát články mi teď nějak nejde. Blog ale určitě nekončím a sama se těším, že zase něco nového napíšu :) Prozatím se mnou prosím mějte trpělivost.

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 14. února 2017 v 23:34 | Reagovat

Je to zajímavé čtení, o některých osobách jsem četla různé  články.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist