Carevič Alexej Nikolajevič (část I.)

22. února 2016 v 18:59 | Ally |  Alexej Nikolajevič
Úkolem carevny bylo především jedno: dát ruskému impériu následníka. Po téměř deset let se však tato zásadní věc Alexandře Fjodorovně nedařila. Porodila čtyři dcery, krásná a zdravá děvčata, avšak jak trefně poznamenal zahraniční tisk, "nikdo je nechce, kromě jejich rodičů". Bylo tedy o to více bolestné pro všechny, a především carský pár, že když se konečně dočkali syna a děla petropavlovské pevnosti zaburácela salvou tří set ran, byl tento syn nejkřehčím článkem událostí, které napomohly revoluci a zániku rodiny. Když hošík 12. srpna 1904 po velmi rychlém a snadném porodu přišel na svět, carevna plakala radostí. "Je to opravdu chlapec?" ptala se opakovaně, jako by nemohla uvěřit, že její modlitby byly konečně vyslyšeny. Carevičovo narození bylo zároveň vítáno jako obrat k lepšímu ve chvíli, kdy daleko na východě drtili Japonci ruské vojáky ve válce, která měla být "krátká a vítězná", ale rychle se stávala národní katastrofou. Aby posílil upadající morálku, jmenoval car Nikolaj II. všechny vojáky bojující proti Japoncům kmotry svého novorozeného syna. Mezi jeho urozené kmotry patřili německý císař Vilém II, anglický monarcha Edward VII, dánský král Christian IX, velkovévoda Ernst Hessenský nebo jeho babička carevna vdova Marie Fjodorovna.

Carevič Alexej při svém prvním formálním fotografování, podzim 1904

Dali mu jméno Alexej, po Nikolajově oblíbeném předku, caru Alexeji I. "Dost už bylo Alexandrů a Nikolajů," vysvětloval car. Pro Alexandru bylo dítě už vždycky "Baby" a "Sunbeam" (sluneční paprsek), a středobod jejího vesmíru. Milovala své dcery, ale už vždycky měly být v Alexejově stínu. Chlapec byl krásné, velké dítě. Velkokněžně Xenii Alexandrovně se zdál být "úžasně robustní, s hrudníčkem jako soudek a zdáním bojovného rytíře". Jenže růžolící miminko bylo navzdory vnější síle nebezpečně křehké. Brzy začal Alexej krvácet z pupíčku, zdánlivě bez důvodu, a trvalo několik dní, než se lékářům podařilo krev zastavit. Nikdo se tehdy neodvážil vyslovit tu nejstrašnější myšlenku, ovšem přinejmenším Alexandra si musela uvědomit, co se děje. Bůh jí dal syna, ale neuchránil jej před strašlivou dědičnou nemocí její rodiny, hemofilií. Od chvíle, kdy lékař její domněnku potvrdil, nebyl život pro carskou rodinu už nikdy stejný. Jelikož jeho postižení bylo státním tajemstvím, vyvolával zatím hošík pouze čirý obdiv, a pyšní rodiče se s ním nepokrytě chlubili.


"Carevič byl dozajista jedno z nejhezčích dětí, které si člověk dovede představit, s půvabnými světlými kučerami a velkýma šedo-modrýma očima orámovanýma dlouhými řasami," poznamenal Pierre Gilliard, který Alexeje poprvé viděl jako osmnáctiměsíčního. "Měl svěží růžovou barvu zdravho dítěte a když se usmál, udělaly se mu v buclatých tvářích dva malé dolíčky." Gilliard si rovněž všiml i něčeho jiného: "Při onom prvním shledání jsem viděl carevnu tisknout k sobě chlapečka křečovitým pohybem matky, která se neustále o své dítě bojí. Její pohlazení a pohled, který je doprovázel, prozrazoval tajné napětí tak výrazné a pronikavé, že jsem jím byl okamžitě zasažen. Ještě dlouhou dobu jsem však musel čekat, než jsem odhalil důvod."

Alexandra a Alexej v roce 1906

Celý život carské rodiny byl přeorganizován a veškeré možné prostředky, které měly careviče chránit před zraněním, uvedeny v činnost. Zřejmě nejvýznamějším krokem bylo ustanovení dvou spolehlivých námořníků, kteří po Alexejově boku stáli prakticky každou minutu od chvíle, kdy se naučil sám chodit a běhat. Jejich úkolem bylo hocha střežit jako oko v hlavě, zabránit nebezpečným hrám a následným pádům a poraněním. Jedním z nich byl Andrej Děrevěnko, druhý později Klementij Nagornij. Tito "bodyguardi" byli zároveň i náhradními chůvami, společníky a ošetřovateli. Když chlapec trpěl jedním ze svých záchvatů, bylo vždy jednoho z nich možné najít po jeho boku. "Zahřej mi nohy, narovnej mi polštář" prosil je carevič, a oni mu ve všem otcovsky vyhověli. Gilliard jako nezaujatá osoba "z venku", si brzy všiml, že chlapec má v jádru dobré srdéčko, ale je svým okolím nekriticky rozmazlován. Měl spoustu energie a nespoutané divokosti, která se z ohledu na jeho hemofilii nemohla napřít mnoha žádoucími směry: nesměl jezdit na kole, nesměl jezdit na koni, nesměl se účastnit příliš divokých her. A tak každý zákaz byl nahrazován svoleními, které by u jiných dětí, ani u jeho vlastních sester, neprošla. Avšak Alexejova povaha se od malička bouřila. Čím úzkostlivěji byl hlídán, tím divočejší kousky prováděl. Skákal ze stolů a židlí, schválně vypadával z houpací sítě na zem, a na tříkolce jezdil přímo zběsile. Rád také trápil úředníky a dvorní dámy. Při jedné příležitosti při oficiálním obědě nejprve zlobil a přes napomínání olizoval neomaleně talíř, pak náhle zmizel pod stolem. V mžiku se ozval výkřik jedné z dam a Alexej se objevil, vítězně nad hlavou třímal její střevíček. Na otcův pokyn se omluvil a botu vrátil, ale ještě do ní stačil nepozorovaně nacpat čerstvou jahodu. Ubohá dvorní dáma!

Alexej a Andrej Děrevěnko

Carevič vyrůstal téměř bez kamarádů svého věku. Bratranci se zdáli carevně moc divocí a navíc její vlastní vztahy s jinými členy rodiny nebyly příliš vřelé. Alexejovým nejbližším a nejmilejším společníkem byl tak Kolja, syn dvorního lékaře Vladimíra Děrevěnka a dva synové námořníka Andreje Děrevěnka (muži spolu nebyli nikterak spříznění, jednalo se pouze o shodu jmen). Velkokněžny Alexeje oddaně milovaly. Olga Nikolajevna jako nejstarší byla někdy matkou pověřována, aby na bratra dohlížela, ovšem vzhledem k jeho svévolné povaze a exaltovanému postavení měla jen malou možnost ho krotit, a už vůbec žádnou trestat. Když ho jednou ostře napomenula, aby neposkakoval při jízdě v kočáře, rozezlený hošík jí uštědřil políček. Olga neřekla ani slovo, vzala jeho malou ruku do dlaní a dlouho ji hladila. Teprve když dorazili domů Olga utíkala k sobě do pokoje, kde zabořila tvář do polštáře a plakala ponížením. I přes takové incidenty Alexej Olgu miloval. Ne jednou, když byla nějaká jeho prosba zamítnuta, posbíral své hračky, prohlásil, že je Olžin chlapec a odešel si hrát do jejího pokoje. Taťána mu byla v mnoha ohledech druhou matkou, nejčastěji ze sester u něj také sedávala, když byl nemocen, protože právě jí matka nejvíce věřila. Marie na Alexeje někdy žárlila, jako třetí dcera si někdy připadal nemilovaná, ale v jejím chování k němu se to nikdy neprojevilo. Ráda si s ním hrála a on využíval její fyzickou zdatnost. Když byl nemocný, často na ni volal: "Mášenko, zvedni mě!", načež jej velkokněžna lehce vzala do náruče a odnesla, kam si přál. Skutečným partnerem ve všech "zločinech" však byla chlapci Anastázie, věkem i povahou mu nejbližší. Co na tom, že mu někdy zlovolně podupadala pečlivě rozestavěné vojáčky. Alexej a Anastázie byli společně palácovým postrachem.

Carské děti ve Finsku, léto 1908

Jediná autorita, kterou Alexej nad sebou uznával, byl jeho otec. Stačil jediný carův pohled, a dítě zkrotlo, alespoň navenek. Ovšem nejpevnější, nejintimější pouto sdílel Alexej se svou matkou. Od první chvíle se mu věnovala s ještě větší něhou než ke starším dětem. Byl její zázrak. A byl nemocný. Není tedy divu, že právě Alexeje u sebe Alexandra nejvíce držela, dokud byl zcela maličký, a nejčastěji se jím zabývala, i když povyrostl. Chlapec k ní lnul stejně vášnivě. Carevnina přítelkyně Lili Dehnová zaznamenala: "Pro carevnu carevič symbolizoval přímé vyslyšení modliteb, nadpřirozený zázrak Boží, korunu radosti jejího manželství. Jistě ona přehnaná starost byla starostí všech matek, které kdy milovaly dítě. Mezi matkou a synem existovalo tiché porozumění. Pro něj byla vším, co bylo dobré a milované, a vzpomínám si na typický příklad jeho lásky: Můj muž a já jsme večeřeli s carskou rodinou a po večeři car navrhl, že bych s nimi měla jím do carevičovy ložnice, jelikož carevna se vždy vzdálila, aby mu popřála dobrou noc a poslechla si jeho modlitby. Bylo krásné pozorovat dítě a matku, naslouchat jeho prosté modlitbě, ale když se carevna zvedla k odchodu, náhle nás obklopila absolutní temnota. Carevič totiž zhasl elektrickou lampičku nad svou postelí! "Proč jsi to udělal, Baby?" zeptala se carevna. "Ach!" odpovědělo dítě, "Když jsi tu Mamá, pak je stále světlo. Když odejdeš, tehdy nastává opravdová tma."


Jako by se do chlapce vtělilo veškeré dění v paláci, když byl zdráv, bylo ho všude plno. Ovšem Pierre Gilliard si brzy všiml, že následník často churaví, a v takových dnech jeho sestry při hodinách sedí jako by samy byly bez duše. V chodbách se všichni pohybovali téměř po špičkách a carevnu nebylo celé dny vidět. Když se později učitel dozvěděl o pravé příčině Alexejových potíží a lépe jej poznal, nabyl přesvědčení, že dítě bylo nadané a chytré v mnoha ohledech, a nebýt neustálých, dlouhých přestávek v systematickém vyučování, zapříčiněných právě záchvaty hemofilie, carevič by lehce nabyl velmi solidního vzdělání, snad by i exceloval. Co však bylo na dítěti, k němuž se celý svět prozatím choval jako ke křehké monstranci, nejpozoruhodnější, bylo to, že i přes všechnu zhýčkanost a rozmazlenost zůstal v srdci především empatickým a citlivým stvořením. Alexej velmi brzy v životě poznal díky svému postižení bolest, od níž nebylo pomoci. Zlomyslný ďáblík měl často až nedětsky moudrý pohled plný soucitu s utrpením jiných.

Alexej Nikolajevič, 1911
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 anchovickal anchovickal | Web | 23. února 2016 v 18:07 | Reagovat

Zajímavé počtení.

2 Kakushka Kakushka | Web | 23. února 2016 v 23:59 | Reagovat

Dlouho jsem tu nebyla, ale tento clanek me opravdu zaujal :-) Vetsina clanku je psana skoro jako kdyby si byla soucasti deni a tim je cteni mnohem zajimavejsi. Chci se zeptat.. kdysi jsem tu cetla story ve smyslu, jak by to asi bylo, kdyby carska rodina prezila a bylo to pomerne napinave, tak se chci zeptat, jestli bude story pokracovat? :-)

3 Laurelin Laurelin | 24. února 2016 v 10:07 | Reagovat

Moc děkuji za nádherný článek. Opět úžasné čtení.

4 Ally Ally | 24. února 2016 v 14:40 | Reagovat

[2]: Jsem ráda, že sem ještě občas někdo zavítá :) Nicméně musím se omluvit, onen "co kdyby" příběh jsem kdysi psala v romantickém opojení s jistou ideou, ovšem obojí pominulo, a čím jsem starší, tím méně mi sedí něco si vymýšlet o skutečných lidech.

5 Soňa Soňa | 24. února 2016 v 18:48 | Reagovat

Já sem chodím téměř každý den a vždy se těším na nové články a fotografie v galerii. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist