Staré Rusko - Kapitola IV. (část II.)

10. října 2015 v 20:48 | Ally |  Staré Rusko
Pokud měl carevič nějakou slabůstku, myslím, že nejvýraznější byla jeho potřeba shromažďovat. Mnoho potomků Koburků bylo neobyčejně spořivých a carevič zřejmě tento rys zdědil. Ale i šetrný byl nesmírně štědrým dítětem, i když jej car často nemilosrdně škádlil kvůli jeho hromadění věcí. Když bylo málo cukru, schovával si svůj příděl a pak jej vážně rozděloval mezi své kamarády. Měl rád zvířata a jeho kokršpaněl "Joy" šťastně našel domov v Anglii. Jeho hlavním miláčkem v Carském Selu bylo ošklivé, pískové a bílé kotě, které si přivezl z hlavního velitelství. Toto kotě pokřtil Zoubrovka a na důkaz své náklonnosti mu pořídil obojek se zvonečkem. Zoubrovka neměla pro paláce pražádný respekt a vyhlásila válku Taťánině buldočkovi "Artipovi", a lehkovážně shazovala všechny rodinné fotografie v carevnině budoáru. Ale Zoubrovka měla prostě svá privilegia a často přemýšlím nad tím, co se s ní stalo, když carskou rodinu odvezli do Tobolska.

Alexej, Joy a Zoubrovka

Všechny děti milovaly zvířata. Velkokněžna Taťána měla buldočka jménem "Artipo", který spal v jejím pokoji, k nelibosti velkokněžny Olgy, které vadilo jeho chrápání. Velkokněžna Marie chovala siamskou kočku a rok před revolucí věnovala Anna Vyrubová velkokněžně Anastázii malého pekinéze. To drobné stvoření mělo tragický osud. Bylo to s podivem, že lidé říkávali, že "Jimmi" je nešťastný pes, ale byl to malý drahoušek, s nožkami tak krátkými, že nemohl chodit po schodech. Velkokněžna Anastázie ho pořád nosila a "Jimmi" se odvděčoval jí i jejím sestám nefalšovanou oddaností. "Jimmi" následoval rodinu do Tobolska a sdílel její osud. Podle jednoho svědectví se našlo jeho tělíčko, zachované v ledu, na vrcholu nepoužívané důlní šachty, jiný pisatel tvrdí, že "Jimmi" bránil své přátele v jekatěrinburském sklepě, štěkal na vrahy a chránil Taťánino bezvládné tělo, dokud je oba nezabili. Jeho kostra se prý později objevila v lesním podrostu a následně byla identifikována podle velikosti a průstřelu v lebce. Byl to drahý, malý pejsek, a kdyby za sebe mohl mluvit, snad by si ani nepřál jiný osud než zahynout s těmi, kteří jej zahrnuli láskou.


Car vzhledem velmi připomínal krále Jiřího V., ale jeho oči byly nezapomenutelné, zatímco oči jeho bratrance, ačkoliv příjemné, nemají jedinečnost vlastní pohledu carovu. Byl směsí melancholie, něhy, rezignace a tragiky. Zdálo se, že Nikolaj II. vidí do temné budoucnosti, ale stejně tak vidí nebe ležící za tímto světem. Byl "dobrý muž Boží". Nemohu jej uctít jiným titulem, není pro něj lepšího odkazu. Byl přirozeně okouzlující. Když jste byli s ním, zapomínali jste v něm vidět cara, veškerá formalita byla nemožná. Rád ostatní škádlil a já si užila svůj díl této jeho libůstky. Jednoho dne během procházky v Livadii okolo mne projelo několik kočárů, ale já si nevšimla, kdo v nich jede. Dalšího dne jsem večeřela v paláci, když mne car vážné oslovil: "Lili - ce n'est pas bien, vous comprenez, mais ne pas reconnaitre vos amis."
"Mais, Votre Majeste, qu'est que vous voulez dire?"
"Inu," čekl car. "Včera jste mne ignorovala." "Votre Majeste, to není možné."
"Ach, je to zcela možné, Lili. Projel jsem kolem vás a mnohokrát se uklonil, ale vy jste mne ani nepozdravila. Čímpak jsem vás rozčílil?" A pokračoval v pošťuchování, až jsem se málem hanbou propadla.
Miloval svou ženu - nikdo se nikdy neopovážil znevážit hloubku citu, která mezi nimi existovala. Jejich manželství bylo dokonalé a když byla jejich láska zkoušena ranami osudu, nezakolísala. Nikolaj II. byl odsuzován za svou nestálost charakteru, ale tato slabost nebyla výslovnou slabostí. Carevna, která si byla vědoma toho, co se tvrdilo o carovi a o ní, mi jednou řekla, jak lidé naprosto nechápou jejího manžela. "Je obviňován ze slabošství. Ale ujišťuji vás, Lili, že cara stojí velké úsilí potlačit zuřivost, která je Romanovcům vlastní. Naučil se tvrdě sebeovládání, jen aby ho nazývali slabochem. Lidé zapomínají, že největším vítězem je vítěz sám nad sebou." Při jiné příležitosti poznamenala, že car a ona sama jsou obviňování, že se neobklopují upřímnými lidmi. "Je to podivuhodná věc, Lili," řekla, "Snažili jsme se najít upřímné rádce po dvacet let, ale nikdy jsme je nenašli. Říkám si, jestli vůbec existují."


Carevna nesnášela kruté pomluvy, které okolo cara cirkulovaly. "Proč ho neobviní z toho, že je příliš dobrý. To by, alespoň, byla pravda!" říkávala. Co se týkalo jí samé, dělala si malé starosti. "Proč mne lidé chtějí probírat?" ptala se. "Proč mne nemohou nechat na pokoji?" A jindy: "Proč lidé trvají na tom, že jsem Němka? Strávila jsem v Německu dvacet let a dvacet let v Rusku. Mé zájmy a budoucnost mého syna leží v Rusku, jak bych tedy mohla být čímkoliv jiným než Ruskou?" Carevna měla údajně vládnout neomezeným vlivem nad svým mužem, a tento "otrávený" vliv ji učinil obětním beránkem za veškerá neštěstí, které Rusko potkaly. Ale její "vliv" byl obyčejným působením dobré ženy nad mužem. Pokud jakkoliv ovlivňovala cara, bylo to nevědomky. Nikdy nemohu věřit čemukoliv jinému, ačkoliv za toto prohlášení budu jistě vystavena zlé kritice. Budu tázána, zda je správné obhajovat ženu, která již byla souzena a shledána vinnou. Ale i tak se k tomu hotovím. Pravda, jsem osobou, jejíž jméno je široké veřejnosti zcela neznámé, ale ti, kteří znali život v Carském Sele a Petrohradě nemohou popřít, že jsem měla carevnino přátelství a důvěru.

Car sdílel důkladnost své ženy. Nikdy ničemu nevěřil, doku (bylo-li to možné) to sám nevyzkoušel. Během války mu byl předložen návrh na novou uniformu. Byl odhodlán vyzkoušet její kvality a ušel v ní dvacet mil pěšky, aby zjistil, jakou je v ní možné nést zátěž. Strážní ho nepoznali, když kolem nich prošel, což ho nesmírně pobavilo. Ve výsledku tohoto experimentu byla uniforma (s drobnými alternaci navrženými carem) schválena.

Carevna ve všem kladla svému muže na první místo. Vždy říkala "Car si to přeje", "Car to řekl". Byla k němu nesmírně něžná, v její lásce byla patrná mateřská úloha. Starala se o něj, možná proto, že tolik vytrpěl kvůli lásce k ní. Jako muž a žena byli vskutku jedinou osobou. Vše, co chtěli, bylo trochu štěstí. Carovy záliby byly velmi prosté, carevna byla ostýchavá a držela si odstup. Jejich povahy byly podobné a tato podobnost, ideální v běžném životě, byla pro ně oba smrtelná jako pro panovníky. Tím ani v nejmenším nechci naznačovat, že by utíkali od svých povinností, naprosto ne, vždy byli připraveni se jich ujmout, ale zapomínali, že doba se změnila a jejich povinností bylo neustále žít v nemilosrdných světlech, která se upírají k trůnu. Nemyslím, že by tím mohli zachránit Rusko. Případ Nikolaje II. a Alexandry Ruských je téměř stejný jako ten Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty. Ruští panovníci, stejně jako jejich francouzské prototypy, nastoupili k vládě nad národem již zrajícím k revoluci, jejíž dračí zuby zasily zlé ruce jejich přechůdců. Francie se chvástala extravagancí a exotickou společností, stejně jako Rusko. Varování již byla psána na stěny Versailles a Zimního paláce, ale panovníci tehdy ani později jich nedbali. Ludvík XVI. chtěl mít klid ve své pracovně, vyrábět zámky a spravovat hodinky, Marie Antoinetta užívala prostých radostí Trianonu a vesnických požitků farmářské ženy. Nikolaj II. nechtěl být hodinářem, pouze si přál žít klidný život urozeného gentlemana. Se svou rytířskou povahou se přiblížil britskému ideálu více než kdokoliv jiný. Carevna nepotřebovala Trianon, chtěla domov, ale ačkoliv milovala Rusko, Rusko bylo vždy proti ní. To si nikdy neuvědomila, stejně jako si neuvědomovala, že mužická třída ji nechtěla chápat.


Car byl chytrý muž a měl skvělou paměť na tváře, jako jeho strýc král Edward VII. Při jedné příležitosti byl můj manžel představen carovi poté, co byl dekorován novým řádem, a přítomen byl i plukovník sibiřského regimentu. Car k plukovníkovi vztáhl ruku. "Vás už jsem jistě někde viděl," řekl. "Ano, Vaše Veličenstvo." "Ale kde?" pokračoval car váhavě, pak se rozjasnil. "Ach, již vím. Před dvanácti lety když jsem projížděl Saratovem." Car měl největší potěšení z venkovních aktivit. Byl dobrý střelec, příznivec mnoha sportů a měl výjimečně silné ruce. Oblíbené pro něj bylo veslování v malé loďce, či pádlování v kánoi, a dokázal na vodě strávit celé hodiny, když carská rodina pobývala ve finských šérách.

Ani car, ani carevna neměli v lásce císaře (Viléma II.). To říkám se vší upřímností a pravdivě. Před válkou málokdy padlo jeho jméno a vím, že jeho sklon k teatrálním výstupům je neoslovoval. V roce 1903 císař Vilém připlul na své jachtě do Revalu k vojenské přehlídce. "Standarta" s ruským carem na palubě byla přítomna také. Po formálním setkání mezi oběma jachtami proběhla signalizace. "Co se děje," ptal se car. Důstojník vysvětloval: "Vaše Veličenstvo, signál z Hohenzollerna říká: Vládce Atlantiku zdraví vládce Pacifiku." Car vypadal rozčileně. "Ach, tak tedy odpovězte "Děkuji". To bude stačit." Císař jako návštěvník Standarty nezazářil. Nejprve si s každým bez rozdílu potřásl rukou, což způsobilo mnoho zmatku a pobavení, a všichni si oddechli, když se "vládce Atlantiku" vzdálil. Velkokněžny neměly rády žádnou zmínku o císaři, ale někteří důstojníci je rádi škádlili. Obvyklou otázkou privilegovaného příchozího do paláce bylo: "Jak se má dnes strýček Vili?" A odpověď byla vždy stejná: "Ne, není náš strýček. Nechceme slyšet jeho jméno."

Rusko bylo za války popsáno jako národ slz a soužení, ale to není správně. Mužici nikdy nebyli bohatší než tehdy a v guberniích nepanovaly nepokoje. Manželky dostávaly velké důchody a mohly si pro sebe bez potíží přivydělat. Každý chlapec dostal vysoké kožené boty, každá dívka peníze na šaty. Jistě tekly slzy pro padlé, ale v Rusku nepanovala žádná materiální krize. Car měl velké plány ku pomoci těm, kteří byli postiženi při své službě vlasti. Chtěl všem raněným, invalidům a vyznamenaným vojákům darovat na konci války půdu. Chystal mnohé zemské reformy, ale revolucionáři proti němu poštvali vlastníky mnoha panství, kterým napovídali, že car hodlá být štědrý z jejich a ne ze svého.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nebohá Nebohá | Web | 17. října 2015 v 20:45 | Reagovat

Moc ráda si čtu takový články. Obraz těch lidí, který už nikdy nepotkám, se stává jaksi živějším. A hrozně ráda si to všechno představuju - akorát na ten tristní konec člověk bohužel nemůže přestat myslet.

2 Sisssi Sisssi | Web | 26. listopadu 2015 v 10:52 | Reagovat

Je úžasné, kolik informcí se dá zjistit třeba právě o domácích mazlíčcích carské rodiny.

3 habsburg habsburg | Web | 18. května 2016 v 22:33 | Reagovat

Skutečně nádherný článek. Je příhodné, že jsem na něj narazil dnes - v den, kdy se před 148 lety narodil Mikuláš II. Alexandrovič.
Děkuji Ti za nádherný text.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist