První ruská vládkyně - Sofie Alexejevna

2. dubna 2015 v 21:50 | Ally |  Předkové
Byla první ženou, která vládla Rusku, přesto se o ní téměř nehovoří, nebo jen v negativech. Kdyby však osud přál jí namísto jejímu bratru Petrovi, který je dnes znám jako "Veliký", vykládaly by se dějiny o hodně jinak. Narodila se 1. září 1657 jako šesté dítě cara Alexeje I. a jeho první ženy Marie Miloslavské. Při křtu jí bylo dáno jméno Sofie a její život se měl ubírat stejným směrem jako životy ostatních dcer a sester carů. A to byl život doslova ve zlaté kleci. Společenský status těchto žen byl takový, že od narození do smrti takřka neopustily Těrem, palác vyhrazený jim v Kremlu. Na veřejnosti se neobjevovaly, pouze občas při významných slavnostech. V kostelech seděly za zástěnou, která je skrývala očím ostatních. A byly tak urozené, že nebylo takřka možné najít pro ně ženicha. Musel být totiž královského rodu, a vdavky do cizích zemí byly znemožněny tím, že jako pravoslavné křesťanky se nesměly vdát za někoho jiného vyznání. Roky jim tak uběhly tiše a téměř bez zpozorování, zatímco vyšívaly, četly a modlily se.

Sofie Alexejevna se však s takovou vyhlídkou nehodlala spokojit. Byla inteligentní, ambiciózní a rozhodná. Dokonce se jí, ještě jako dívence, podařilo přesvědčit otce, aby speciálně pro ni tradici izolace porušil, a dovolil jí sdílet vyučování jejího mladšího bratra Fjodora. Děti měl v hodinách na starosti mnich Simeon Polocký, který o Sofii zanechal následující svědectví: "Dívka velkého rozumu a citlivého chápání, s vyzrálou myslí muže." Přirozeně mnich nedokázal jinak než přirovnáním k muži vyjádřit to, že nějaká žena by mohla být inteligentní sama od sebe. Když bylo Sofii devatenáct let, zemřel otec a na trůn nastoupil její bratr Fjodor. Rovněž velmi inteligentní, car byl bohužel tělesně slabý, a je možné, že od samého počátku jeho vlády Sofie pomýšlela na možnost, že jednou se chopí vlády sama. Pravda, měla ještě dva mladší bratry, ale Ivan byl slabomyslný a nevlastní Petr ještě malé dítě. V každém případě Sofie toužila po moci. Tak jako získala výjimku od otce, vymohla si ji i na bratrovi. Často bylo možné ji vídat v radě mezi bojary. Její strýc Ivan Miloslavský a vlivný Vasilij Golicyn měli představu o budoucnosti podobnou její. Jak dlouho bude churavý car Fjodor žít? A až zemře, bude přeci lepší mít na trůně chytrou neteř, spojenkyni. Miloslavský i Golicyn nelenili a seznamovali Sofii s politikou státu, přinášeli jí nové poznatky a kultivovali její intelekt. Do tajemství vedení země pronikla ještě hlouběji v době, kdy Fjodor skutečně ulehl a pomalu jej opouštěly životní síly. Sofie byla neustále kolem něj, pečovala o něj, těšila ho v bolestech, a učila se. Poté, co vydechl naposledy, její truchlení za bratra bylo upřímné, ačkoliv její teatrální, hysterický výstup na jeho pohřbu, kam vtrhla oproti všem zvyklostem, mohl být plánovaný za účelem získání soucitu veřejnosti.

Sofie Alexejevna jako mladá dívka, ozdobená perlami vyšívaným kokošníkem

Na trůn byl povolán Sofiin mladší nevlastní bratr Petr. Pro mladou, energickou ženu a tábor Miloslavských to byla pohroma. Za Petrem totiž stála rodina jeho matky, druhé manželky cara Alexeje, Natálie Naryškinové. Sofie a její podpůrci se chtěli vlivu nenáviděných Naryškinů vyhnout za každou cenu, a dožadovali se, aby se carem stal Ivan Alexejevič. Ivan, poloslepý a mentálně zaostalý, byl starší o několik let než Petr, a hlavně po matce Miloslavský. Příbuzní věděli, že svého cíle mohou dosáhnout pouze lstí, začali proto šířit pomluvy o Naryškinových, tak náhle důležitých u dvora, kterému titulárně vládl devítiletý Petr, ale regentkou byla jeho matka. Obzvláštní nenávist se upírala k Petrovu mladému strýci Ivanovi Naryškinovi, známému svou pýchou a arogancí. Podle některých zpráv měl ubohovou Sofii nejen urážet, ale i fyzicky napadat. Nespokojenost s roztahovačností Ivana Naryškina, podporovaná Miloslavskými, nakonec způsobila nechvalné povstání střelců, jediného profesionálního vojska, které tehdy v Rusku existovalo, v roce 1682. Střelci ozbrojení palnými zbraněmi vtrhli do Kremlu ve víře, že carevič Ivan byl zavražděn, a ačkoliv se tato zpráva ukázala být falešná, vzpoura se neobešla bez masakru důležitých bojarů, mezi nimiž figuroval pochopitelně i nenáviděný Naryškin. Triumf Miloslavských nebyl úplný: již zvolený car Petr nebyl odvolán, ale jeho bratr Ivan byl alespoň jmenován spoluvládcem. Skutečnou vládkyní se však stala jako regentka Sofie Alexejevna. Byla první ženou, která vládla Rusku, předchůdkyní careven, které měly vtisknout svou vlastní pečeť na pergamen moci v 18. století. Pro dva mladinké cary byl vyroben speciální dvojitý trůn, za nímž bylo pro Sofii možné sedět skrytá, neviděná, ale přitom všechno slyšet a šeptat bratrům, co mají říkat.



Hned na počátku své vlády musela Sofie řešit problém církevního schismatu, které započal už její otec, když reformami upravil dezorganizované tradice a symboliku pravoslavné církve. Někteří nové změny přijali, ovšem mnoho jiných se podrželo starých zvyků. Takovým lidem se říkalo "Starověrci". Jeden z nejcharismatičtějších střeleckých velitelů, princ Ivan Chovanský, byl starověrcem, a když se ukázalo, že Sofie hodlá otcovy reformy zachovat, obrátil se proti ní. Obratná carevna přijala zástupce starověrců v Kremlu, kde je svým majestátem, argumenty a dokonce i křikem zcela zahnala do kouta. Následně si nechala přivést střelce, vždy sto najednou, a ty pak podplatila penězi, sliby a vínem, které jim sama nalévala. Během dvou měsíců si pojistila jejich podporu podruhé, a Chovanský byl zatčen a popraven.

Obraz Nikity Pustosviata "Spor o vyznání víry" zachycuje audienci starověrců u regentky Sofie.

Hnědooká panovnice s růžovými tvářemi a popelavými vlasy krásou neoplývala, nicméně západní diplomaté ji občas popisovali jako učiněnou zrůdu. Francouzský velvyslanec markýz de Béthune napsal: "Její mysl a značné schopnosti jsou zcela v rozporu s ošklivostí její osoby, jelikož je nesmírně tlustá, s hlavou velkou jako dýně, chlupatým obličejem a boláky na nohou, a je jí aspoň čtyřicet let." Sofii nebylo ještě třicet, a kdyby byla skutečně tak ohyzdná, jistě bychom o tom měli více zpráv. Navíc je docela jisté, že vyslanec nikdy neviděl Sofiiny nohy. Pro její intelekt měl však i arogantní Francouz jen obdiv: "Je chytrá, mazaná, bez předsudků a má spoustu nápadů. A ačkoliv nikdy nečetla Machiavelliho, ani o něm nikdy neslyšela, jeho principy jsou její přirozeností."

Sofie vládla s pomocí několika svých věrných, mezi nimiž největší důležitost získal princ Vasilij Golicyn. Nemáme nezvratné důkazy o tom, že by byl zároveň i Sofiiným milencem, nicméně je to pravděpodobné. Sofie byla v každém případě zamilovaná a prince obdivovala. On jí představoval své ideály a ona je svou autoritou uskutečňovala. Tak jako později její bratr, i Sofie měla pro Rusko velké plány. Společně s Golicynem sdíleli představu "vlády založené na spravedlnosti a souhlasu většiny". Sofie dbala o své poddané. Když Moskvu zachvátil požár, muselo mnoho úředníků oželit platy, protože prostředky ze státní pokladnice carevna rozdělila obyvatelům města k obnově jejich domů. Golicyn zároveň prosazoval stavbu z kamení, aby se dalším požárům zabránilo. Vznikly nové veřejné budovy a mosty. Objevila se první divadla a Sofie sama napsala několik her. Založila první vysoké učení v zemi, takzvanou Slovansko-řecko-latinskou akademii. Snila o reformě armády, do níž pozvala zkušené cizince, doufala v kultivaci a kolonizaci vzdálených území na východě. Bohužel na obojí měla příliš málo času. Její skutečnou zásluhou však zůstává změna ruské politiky. Doposud se Rusko soustředilo na sebe, jako by za hranicemi nic neleželo. Sofie otevřela první dvířka k pravidelné komunikaci a vlivu z evropských zemí, což byl trend, který měl do obřích rozměrů později dovést Petr. Sofiiny ambice s mocí rostly. Proč by měla být pouze regentkou? Proč ne skutečnou vládkyní? Na sesazení bratrů bylo pozdě, ale doufala, že by ji uznali spolupanovnicí. S tímto přáním nechala vyhotovit svůj nejslavnější portrét. Oproti všem zvyklostem a faktům je na něm zobrazena s korunou, v rukou žezlo a jablko. Kopie obrazu nechala rozeslat zahraničním monarchům, aby věděli, kdo je skutečnou paní ruské země.

Další z populárních portrétů Sofie Alexejevny

Petr mezitím vyrůstal mimo Kreml, odsunut i se svou matkou do přilehlé vesnice Preobraženskoje. Sofii nevěřil. Pro něj byla ta, která zosnovala povstání střelců, které jej nadosmrti duševně poznamenalo. Jakmile toho byl schopen, začal se sestře vzpírat. Bylo mu patnáct, když Sofie a Golycin, vázáni smlouvami s Evropou, vedli válku proti Turkům na jihu země. Když se po relativně úspěšné kampani Golicyn tradičně šel poklonit carovi, Petr jej nepřijal. Sofie se jej poprvé začala bát. Do té doby jej považovala za neškodného. O jeho pohodlí bylo postaráno, k narozeninám mu posílala šperky a neskrblila ani na jeho zábavě. Když chtěl funkční děla či zbraně pro své "potěšné" vojsko přátel, dostal je. Náhle si však uvědomila, že Petr možná nebude dělat, co se mu řekne. Snažila se jej ještě získat na svou stranu. Přizvala jej do bojarské rady, nijak neomezila jeho vojenské výcviky. Zatímco její nejvěrnější ji přesvědčovali, aby střelcům rozkázala zavraždit Petra i jeho matku, Sofie tak drastický krok razantně odmítla. A tak postupně ztrácela vliv, zatímco Petr, stejně tak ambiciózní a sebevědomí jako ona, získával na moci. Konflikt vyvrcholil, když Petr dosáhl sedmnácti let a jeho příbuzní z rodu Naryškinů vyzvali Sofii, aby se vzdala svého regentství. Odmítla. Kromě strachu o ztrátu pozice měla i strach o život, jelikož do Kremlu přišlo několik poplašných zpráv o tom, že car Petr se chystá město napadnout a zavraždit regentku i cara Ivana. Tyto zprávy možná přitom pocházely od Sofiina přívržence Fjodora Šaklovitého. Svou panovnici úmyslně děsil, aby ji utvrdil v její opozici - a sebe tak udržel u moci. Když se k Sofii dostala zpráva o tom, že Petr i se svým dvorem utekl z Preobraženského do Trojické lávry, poté, co se naopak k němu dostaly zprávy o tom, že se ona chystá zavraždit jeho, uklidňoval ji Šaklovitý sebevědomě: "Nechte ho běžet. Očividně se zbláznil." Sofie si však uvědomovala, že Trojická lávra je jedním z nějsvatějších míst v Rusku, a Petr, korunovaný car, tam kolem sebe shromáždí lid a vojsko, aby vedl "svatý boj" proti uzurpátoru trůnu - své sestře.

Sofiin portrét, který posílala na zahraniční dvory

Vojensky jej porazit nemohla. Mnoho střelců už přeběhlo na jeho stranu, a především jej obklopovaly jeho profesionální potěšné pluky. Její jedinou nadějí bylo vyjednávat. Dostat jej z pevnosti, kterou byl klášter, do Kremlu. Tam se vypořádat s jeho rádci a poslat jej zpět mimo Moskvu, aby si hrál s lodičkami. Ztrácela však rapidně půdu pod nohama. Petr nebyl hlupák. Rozesílal rozkazy všem vojenským jednotkám, aby se k němu připojily, vyzýval bratra Ivana, aby se spolu s ním zbavil regentky. Sofie k němu vysílala jedno zoufalejší poselství za druhým, ale poslové se buď vraceli bez odpovědi či přeběhli k Petrovi. Když se za ním vydala sama, Petr ji vůbec nepřijal a rozkázal jí vrátit se do Kremlu. Zahanbená a ponížená, musela poslechnout. Ještě jednou se pokusila zapůsobit na střelce a veřejnost, na hrstku těch, kteří stále ještě stáli při ní. Pronesla ze schodiště paláce srdceryvnout řeč o tom, jak zlé jazyky štvou Petra proti ní a Ivanovi. Toho pak dokonce přiměla k tomu, aby mezi střelci chodil a nabízel jim vodku. Jenže tyto zoufalé pokusy neměly žádný výsledek.

Střelci poznali, že Petr vyhrál, a jelikož nikdy nechtěli být na straně poražených, opustili regentku a zajali Šaklovitého. Ten byl brzy na to mučen, vyslýchán a popraven. Sofiin milovaný Golicyn se Petrovi sám vzdal, a bylo mu odpuštěno, protože se všeobecně uznávalo, že jeho záměry byly dobré, i kdyby uskutečňované pod Sofiinou záštitou. Sofie, tato dle Petrova dopisu Ivanovi "hanebná třetí osoba", samotná a bez přátel, seděla v Kremlu a čekala na svůj osud. Ze všeho nejdřív Petr rozkázal, aby její jméno zmizelo ze všech oficiálních dokumentů. Poté jí bylo přikázáno, aby se uchýlia do Novoděvičího kláštera. Nebyla nucena přijmout závoj jeptišky, a její ubytování bylo vcelku pohodlné. Dokonce měla k dispozici několik služebnic. Nesměla však opustit zdi kláštera a navštívit ji mohly pouze její sestry a tety. Pro Sofii to však byl hrob zaživa. Její intelekt, její ideály, plány a ambice, její duševní dary měly už navždy zůstat nevyužité, nechtěné. Sofie odmítala rozkaz splnit téměř týden, ale nakonec se podvolila pod pohrůžkou násilí. Teprve když odjela, přijel Petr do Kremlu.

Sofie se se svým údělem nikdy nesmířila. Když se jí po devíti letech naskytla příležitost, v době Petrova pobytu v Evropě. Nestálí střelci, nespokojení s Petrovými reformami, si vzpoměli na jeho sestru, a v její prospěch a s jejím požehnáním se pokusili o další převrat. Zklamali a Petr je tvrdě potrestal. Mnozí byly popraveni a posláni do exilu. Sestru navštívil a vyslýchal, a dle všechno povětšinou plakali nad osudem, který z nich udělal nepřátele. Na odpouštění však už bylo pozdě. Ušetřil ji, ale zpřísnil její pobyt v klášteře. Nesměla mít již žádné návštěvy a hlídala ji stovka vojáků Musela si oholit hlavu a stát se jeptiškou pod jménem Zuzana. Tak žila ještě šest let, než konečně zemřela, zapomenutá a poražená, 14. července 1704.

Petr byl vítěz a pro něj se psaly dějiny. Jeho sestra však byla téměř stejně tak schopná. Během své krátké vlády dokázala navázat na vládu svého inteligentního bratra Fjodora a dovést Rusko k ekonomickému i kulturnímu růstu. Byla to ona, kdo pro Petra připravil živnou půdu pro jeho zahraniční cesty a vlivy. Petr Veliký značně těžil z vlády svých starších sourozenců, a byl tak spíše rozvíjitelem změn než jejich prvotním původcem.

Zřejmě zcela nejpopulárnější zobrazení Sofie Alexejevny od slavného malíře Ilji Repina. Malba vznikla v roce 1879. Za oknem Repin namaloval i oběšence - na Petrův rozkaz bylo před Sofiinými okny oběšeno několik střelců poté, co se ji pokusili znovu dostat na trůn.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 tinka77 tinka77 | Web | 3. dubna 2015 v 13:34 | Reagovat

Veľmi dobre spracované

2 Ally Ally | Web | 3. dubna 2015 v 15:38 | Reagovat

[1]: Děkuji!

3 Čevi Čevi | Web | 3. dubna 2015 v 18:10 | Reagovat

Na obrázcích vypadá děsivě :D . Velmi pěkně zpracované, početl jsem i já, kterého historie příliš nebere :)

4 jarmila jarmila | 4. dubna 2015 v 23:11 | Reagovat

Dekuji milá Ally, moc pekné, krásne jsem si opet pocetla. Kazdý nový clánek me od vás udelá velkou radost!
Preji vám pozehnané svátky velké noci!!!
jarmila

5 Louí Louí | E-mail | 21. září 2016 v 16:51 | Reagovat

Mohu se zeptat, odkud jsi čerpala? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist