Staré Rusko - Kapitola IV. (část I.)

8. února 2015 v 17:08 | Ally |  Staré Rusko
Carevna byla ranní ptáče. Měla čtyři komorné, mezi nimiž ta hlavní, Madeleine Zanoty, byla rozená Italka a její rodina již dávno vstoupila do služeb hessenských. Louise Toutelbergová, známá jako "Toutel", druhá v nadřízenosti, pocházela od Baltu. Pak byly další čtyři. Komorné pracovaly na tři směny, ale žádná z nich nikdy neviděla carevnu neoblečenou nebo v koupeli. Vstala a vykoupala se bez asistence, a vklouzla do hedvábného japonského kimona či bavlněného županu, teprve poté se nechávala česat. Carevna byla neobyčejně prostá ve svém soukromí, v čemž byl znovu patrný viktoriánský vliv, neboť její představa ložnice byla ve stylu Windsoru a Buckinghamského paláce v roce 1840. Nelibovala si ve věcech teatrálních, ať již šlo o prádlo či prostory ke spánku. Prádlo měla z nejlepšího lnu, krásně vyšívané, ale jinak prosté. Jejích rudozlatých vlasů se nikdy nedotkla kulma a vždy byla učesaná jednoduše, pokud nějaká oficiální událost nevolala po složitějším účesu.

Ložnice cara a carevny byla prostorná místnost se dvěma velkými okny do parku. Nacházela se na prvním podlaží, jelikož carevna se svými potíži se srdcem shledávala slézání schodišť namáhavým. V chodbě byl s dětskými pokoji spojen výtah, ale během revoluce byl odříznut přísun vody a výtah se tak stal nefunkčním. Nicméně carevna tehdy trvala na zdolávání schodů, aby mohla za nemocnými velkokněžnami, a já jsem ji vždy doprovázela, podpírajíce ji při každém kroku. Chtělo se mi plakat nad tím, jak byla nemocná, ale zcela odhodlaná nevynechat jedinou příležitost vidět své milované děti.

Poblíž oken, mezi kterými stál carevnin noční stolek, bylo dvoulůžko ze světlého dřeva. Napravo od něj se ve stěně otevírala dvířka vedoucí do malé, tmavé kaple osvětlené jen závěsnými lampami, kam se carevna uchylovala k modlitbě. V této kapli byl stolek, podstavec s biblí a ikonou Krista. Tuto ikonu mi posléze Její Veličenstvo darovalo, na památku dní, které jsme společně strávily v Carském Selu. Je jedním z mých nejdražších pokladů.


Nábytek v carské ložnici byl pokryt květovanou tapetou a koberec měl jemnou, béžovou barvu. Carevnina oblékárna byla od ložnice oddělena chodbou a na druhé straně byla její koupelna, docela jiná než jak ji kreslily extravagantní a požitkářské zvěsti. Nebyla luxusní komnatou ze stříbra a mramoru, nýbrž tam byla jen staromódní vana zasazená v tmavém koutě, a carevna se svou viktoriánskou láskou k pořádku trvala na tom, aby byla během dne zakryta závěsem. V oblékárně stál krb a komorné čekaly ve vedlejší místnosti, dokud carevna nepotřebovala jejich služby. Zde byly uchovávány carevniny šaty, jinou místnost plnou velkých skříní (v polovině schodiště vedoucího k dětským pokojům) dostaly k dispozici ty služebné, jejichž zvláštní povinností bylo žehlit a spravovat oblečení Jejího Veličenstva. Carevna dával přednost dlouhým, špičatým botám s velmi nízkým podpatkem, většinou obouvala semišové boty barvy bronzu a bílé, nikdy saténové. "Nesnesu saténové boty, vadí mi," říkávala. Její šaty, kromě několika používaných k oficiálním příležitostem, byly velmi jednoduché. Dávala přednost halenkám a sukním, měla velkou slabost pro odpolední šaty. Oblékala se tak vhodně jako královna Mary Anglická a stejně jako ona nesouhlasila s příliš extravagantní módou. Nezapomenu lehce její nelibost, když jsem jednou přišla v úzké sukni.
"Líbí se vám ta sukně, Lili?" zeptala se carevna.
"Inu, madam...." řekla jsem bezmocně, "c'est la mode."
"Jako sukně je to docela k ničemu," odpověděla. "Teď mi ukažte, jak je to pohodlné. Utíkejte, Lili, utíkejte, a já uvidím, jak rychle vám to půjde."
Je zbytečné zdůrazňovat, že jsou úzkou sukni už nikdy neoblékla.



Carevna byla obviňována z posedlosti drahými kameny. Já u ní nikdy nic takového neviděla. Pravda, vlastnila mnoho nádherných šperků, ale to souviselo s její pozicí carevny. Měla ráda prsteny a náramky, a vždy nosila prsten s velkou perlou, stejně jako kříž s drahokamy. Někteří spisovatelé zmiňují, že to byly smaragdy, ale já nesouhlasím. Jsme si docela jistá, že se jednalo o safíry a jelikož jsem křížek vídala každý den, troufnu si tvrdit, že mám pravdu. Carevna měla hebké, krásně tvarované ruce, ale nebyly ani malé ani neobratné. Nikdy si neleštila nehty, jelikož car nesnášel přespříliš vyleštěné nehty a přehnanou manikúru.

V devět hodin carevna s carem snídali jednoduchá anglická jídla a ona poté vyšla nahoru podívat se na děti. Pak přijížděla Anna Vyrubová a pokud čekaly nějaké důležité rozhovory, pak se odehrávaly ráno. Pokud měla carevna "volno", chodívala na inspekci své školy pro domácí ošetřovatelky, která byla zařízena docela dle anglických pravidel. Měla velkou víru v dětské ošetřovatelky s anglickou výchovou a vkládala svou obvyklou důkladnost do práce a organizace této instituce. Oběd se podával v jednu hodinu, v neděli v půl dvanácté, ale často se stávalo, že carevna se necítila dobře, a tak obědvala ve svém budoáru sama nebo s carevičem. Po obědě šla na procházku nebo řídila malý kočárek. Čaj byl o páté, někdy však mezi obědem a čajem přijímala hosty. Celá carská rodina se sešla u čaje, docela "en famille", a večeře v osm hodin byla někdy doslova hostinou v pohybu. Car nerad jedl jen v jedné vyhrazené místnosti a tak se stůl přenášel tam, kam se mu zrovna zlíbilo toho večera. Po jídle (a bylo vždy prosté) trávila carská rodina zbytek večera společně. Velkokněžny, které měly rády skládanky, si většinou hrály, někdy car předčítal a jeho dcery a žena se věnovaly ručním pracím. To byl domácký život stmelené rodiny, ale také život, pro nějž svět neměl mnoho pochopení. Jeden ruský spisovatel neváhal otevřeně prohlásit, že "pro Rusko by bylo lepší, kdyby carevna podléhala stejným pokušením jako Kateřina II." Je ironické trvat na takové věci, když si vzpomeneme jak tisk a veřejnost zatracovaly její vztah s Rasputinem. Ale kdyby byla Kateřinou II., je možné, že toto "pokušení" by bylo vnímáno jako nezbytnost pro "štěstí Ruska"!

Carevnin budoár, známý jako Le Cabinet Mauve de l'Imperatrice, byl půvabný pokoj, kde se ukazovala carevnina slabost pro všechny odstíny fialové. Na jaře a v zimě byl vzduch prosycen vůní šeříku a konvalinek, které byly denně zasílány z Riviéry. Na stěnách visely krásné obrazy: Zvěstování, Sv. Cecílie, portrét carevniny matky, zesnulé princezny Alice Anglické, velkovévodkyně hessenské. Nábytek byl fialový a bílý, ve stylu Heppelwaite. Na velikém stole byly vyrovnána rodinná alba, zvláštní místo mezi nimi měly ty od královny Viktorie. Další přijímací pokoj byl rozlehlý, v odstínech zelené, a carevna nechala v jednom koutě vystavět drobné schodiště, které bylo na jaře vždycky plné fialek. V tomto pokoji byly obrazy jí samotné, cara, a několik nádherných miniatur velkokněžen od Kaulbacha, ta Mariina ze všech nejkrásnější. Knihy byly všude. Carevna byla vášnivá čtenářka, především navyklá na vážnou literaturu, a Bibli znala slovo od slova. Knihovna byla vedle zeleného přijímacího pokoje, a tam na okrouhlém stole ležely vyrovnány všechny nové knihy a magazíny, vždy vyměňované za další. Carevna psala spousty dopisů a to kdekoliv ji právě napadlo. Její hlavní psací stůl stával v pokoji vedle ložnice, ale často jsem ji vídala psát na podložce v klíně, a vždy používala plnicí pero. Před válkou psala denně své přítelkyni do Německa a vždy mi předčítala dopisy této dámy. Její psací potřeby, stejně jako její oblečení, byly prosté, ale označené její iniciálou a carskou korunkou.


Apropos o její lásce k šeříkům a konvalinkám, mohu zmínit, že carevna milovala všechny květiny, především si oblíbila lilie, magnolie, rododenrony, frézie a fialky. Záliba v květinách se často kryje se zálibou v parfémech a carevna nebyla výjimkou. Většinou užívala Bílou růži od Atkinsona, která byla dle jejích slov "čistým" parfémem a "nekonečně sladkým". Jako eau-de-toilette preferovala Verveine. Když jsem se s carevnou poprvé seznámila, nekouřila, ovšem během revoluce začala s cigaretami. Myslím, že klidnily její zjitřené nervy. Carevna si vždy vedla deník, ale následně uvedu, jak se stalo mou povinností spálit její deníky, stejně jako deníky princezny Sofie Oberliani a Anny Vyrubové, a naposledy i všechny dopisy, které carevně poslal její muž v době zasnoubení.

Doktora Botkina, oddaného přítele a lékaře rodiny, mi představila Anna Vyrubová a měla jsem ho velmi ráda. Byl to chytrý, liberální muž, a ačkoliv jeho politické názory se lišily od carových, stal se tak věrným panovníkovi, že na ně vůbec nehleděl.

Myslím, že z mého popisu, který se může pyšnit jistou dávkou věrohodnosti, jasně vyplývá jak prostý život vedli panovníci jednoho z největších impérií světa. Prostota charakterizovala všechny jejich činy, prostota nakonec měla být i příčinou jejich záhuby. Carský pár si přál žít jako soukromé osoby, v jejich představách to bylo možné. V Rusku se však nikomu nelíbila, ani nebyla možná, myšlenka na to, že car je jen člověk. Byl symbol, reprezentant tradic. Spojoval v sobě roli otce národa a všemocného, úžasného, nedostupného cara. Car či carevna tak řečeno v naprosté všednosti neodpovídali všeobecným představám. Tak jako angličtí venkované uchovávali a uctívali ony hrozné "královské" litografie královny Viktorie, tak ruští mužici uctívali podobné obrázky cara a jeho manželky. Ani venkovana ani mužika by ani nenapadlo pořizovat si "rodinné" fotografie svých vládců. Veřejnou představivost vždy přitahovaly šarlat a hermelín, zlaté koruny a žezla. Nic jiného ji nezajímá.

V březnu, rok po narození Titiho, mi carevna písemně sdělila, že by chtěla vidět svého kmotřence, kterému tehdy bylo devět měsíců. Vzala jsem ho tedy do Carského Sela. Velkokněžny z něj byly nadšené a střídaly se v jeho koupání. Ubytovali jsme se v Annině domku, kde carevna osobně dohlížela na zařizování pokoje pro dítě a poslala mu kolébku, k níž sama uháčkovala přehoz. Strávila s dítětem celé hodiny, hrála si s ním, fotografovala jej a po této naší první návštěvě mi bylo neustále "nařizováno", abych "přišla a přinesla děťátko." Vzpomínám si, že když mi jednou ujel vlak a já přišla pozdě k obědu, carevna, která na mne čekala, si domyslela co mne právě trápí a nechala přinést čaj. Vzala si Titiho na klín se slovy: "Lili, vypadáš unavená a hladová." Pak pro mne nechala přinést sandwiche a krmila mne jako bych byla vyčerpané dítě.

Mé přátelství s carevnou se prohlubovalo, jak měsíce plynuly. Toho podzimu odjela carská rodina do Livadie a já ke svému strýci, a neustále jsem navštěvovala palác. První den v Livadii mi carevna darovala celou výbavičku pro Titiho, kterou sama vyrobila. Dříve jsem se divila, proč telefonuje, aby zjistila jeho velikosti, nyní to bylo jasné! Často volala k mému strýci, abychom se já i dítě připojili k ní na vyjížďku. Maličký si na ni rychle uvykl. Pak jednoho dne uviděl její fotografii a prohlásil: "Baby". Následně byla pro Titiho ruská carevna, na vlastní přání, známá jako "Tetička Baby". Vždycky jí tak říkal a ona sama se tak v mnohých dopisech podepisovala, ale nezbytně laskavost carské rodiny vůči mně a dítěti vedla k mnoha řečem u dvora. K jedné věci jsem byla zcela odhodlána: rozhodla jsem se nikdy nepomyslet na materiální výhody a protekci, abych nezkalila své velké štěstí. Můj manžel zcela souhlasil a rozhodl se nezabývat výčtem postů, o kterých se ve spojitosti s ním čas od času hovořilo. Co se týče mne, carevna chápala a vážila si mého postoje. "Pokud věci zůstávají, jak jsou, vždy budeš mou přítelkyní," řekla. "Nechci ztratit svou Lili mezi oficiálním doprovodem."

V těch dnes jsme byli šťastní. Velkokněžny rychle opouštěly dětství a rozkvétaly v okouzlující dívky. Nesdílely velkou společnou podobu, každá byla jiný typ, ale všechny měly stejně krásnou povahu. Nemohu uvěřit, že existovali muži tak nelidští, aby, jak se říká, zastřelili a ubodali ty bezbranné bytosti v domě smrti v Jekatěrinburgu. Kromě krásy za ně měla prosit i jejich dobrota, ale je-li skutečně pravdou, že "odešly", pak jistě není lepšího epitafu než nesmrtelných slov: "Krásné a milé byly v životě, a ve smrti nebyly rozděleny."


Velkokněžna Olga byla nejstarší ze čtyř půvabných sester. Byla to nesmírně milá dívka a lidé ji milovali od prvního okamžiku. Jako dítě byla nevýrazná, v patnácti byla krásná. Byla středně vysoká, s jasnou pletí, hlubokýma modrýma očima, množstvím světle kaštanových vlasů a krásnýma rukama a nohama. Brala život vážně a byla to chytrá dívka s přívětivou povahou. Myslím, že měla neobyčejně pevný charakter a jednu dobu se o ní uvažovalo jako o možné nevěstě pro rumunského korunního prince. Ale velkokněžně se nelíbil a samotnému princi se více líbila velkokněžna Marie, takže z jakéhokoliv ujednání sešlo. Sestry se navzájem milovaly a společně byly vášnivě oddané careviči. V nedávno publikované anglické knize byly velkokněžny popsány jako Popelky, zcela podřadné v rodinném životě kvůli pozornosti věnované careviči. To však není pravda. Takové domněnky vznikají z faktu, že carevna velmi toužila po synovi a narození čtyř dcer v řadě po sobě pro ni bylo zklamáním, ale milovala své dcerušky. Byly jejími neoddělitelnými společnicemi a jejich prostá, přísná výchova v sobě neměla jediný popelkovský element.

Velkokněžna Taťána byla stejně okouzlující jako její sestra Olga, ale jiným způsobem. Někteří tvrdí, že byla pyšná, ale nikdy jsem neznala nikoho méně pyšného. Tak jako v případě její matky i u ní byl ostych a odstup překládán jako pýcha, avšak jakmile jste ji poznali a získali si její náklonnost, tento odstup zmizel a ukázala se pravá Taťána. Bylo to poetické stvoření, vždy toužící po ideálech a snila o velkém přátelství s mnoha lidmi. Car ji hluboce miloval, měli mnoho společného, a sestry ji často škádlily, že pokud je nutné nějaké povolení "Taťána musí poprosit Papá." Byla velmi vysoká a nesmírně štíhlá, s profilem jak z kameje, hluboce modrýma očima a temně hnědými vlasy. Půvabná dívka, křehká a čistá jako květina.

Všechny velkokněžny byly v duši nevinné děti. Do jejich života nemělo přístup nic nečistého. Carevna přísně kontrolovala knihy, které četly. Většina byla od anglických autorů. Neměly potuchy o ošklivé stránce života, ačkoliv, ubožačky, měly vidět tu nejhorší a seznámit se s nejodpornějšími lidskými vášněmi! A přesto se věřilo, že carevna ve svém neurotickém náboženském vytržení dala každou ze svých dcer Rasputinovi. Pro mne, která jsem znala ji, cara a velkokněžny, je takové nařčení zcela šílené. Povídalo se, že Mlle. Tutčevová protestovala proti tomu, aby Rasputin vstupoval do komnat velkokněžnen k požehnání před spaním, a když se tohoto protestu nedbalo, podala rezignaci. Mlle. Tutčevová nikdy nebyla guvernantkou velkokněžen a nikdy neviděla Rasputinovo večerní požehnání, jelikož se nikdy neuskutečnilo. Car by něco takového nedovolil, i kdyby si to carevna přála, ale ani ona rozhodně nepovažovala takový krok za nutný ke spasení svých dcer. Mlle. Tutčevová byla obětí vlastní nenávisti a žárlivosti. Nebyla to příjemná osoba, a kdykoliv se carská rodina vypravila do Livadie, byla doslova nesnesitelná, jelikož neměla ráda Krym. Neustálé mrmlání unaví trpělivost většiny lidí. Carevna byla jen člověk a Mlle. Tutčevová dostala nejprve dovolenou a následně ji propustila Grande Maitresse de la Cour. Mlle. Tutčevová neváhala rozhlašovat všelijaké záštiplné pomluvy, aby zahladila důvod svého propuštění. Byla příliš pyšná, než aby přiznala skutečnost, a jelikož rasputinská aféra byla na všech rtech, rozhodla se ventilovat svou nenávist k carevně skrze toto médium. Opakuji, že na legendě o Rasputinových večerních požehnáních není ani zbla pravdy.

Když jsem se poprvé setkala s velkokněžnou Marií, byla ještě dítě, ale během revoluce jsme si byly hluboce oddány a strávily jsme většinu času společně. Byla to úžasná dívka s neuvěřitelnou skrytou vnitřní silou, a až do oněch hrozných dní jsem si neuvědomila jak dokonale nesobecná byla. Také ona byla nadmíru půvabná, obdařená klasickou krásou Romanovců. Její oči byly temně modré, zastíněné dlouhými řasami, a měla masy tmavě hnědých vlasů. Marie byla baculatá a carevna si ji kvůli tomu často dobírala. Nebyla tak živelná jako její sestry, ale byla rozhodnější ve svých názorech. Velkokněžna Marie věděla ihned, co chce, a proč to chce.



Anastázie, nejmladší z velkokněžen, byla snad vyrobená z rtuti místo z masa a krve. Nesmírně zábavná a nadaná imitátorka. Ve všem dokázala najít humornou stránku a líbilo se jí herectví. Opravdu, z Anastázie by byla skvělá komediální herečka! Neustále vymýšlela nějakou neplechu, docela jako kluk, ale nebyla pozadu ve svém vývoji, jak prohlásil pan Gilliard. Anastázii byla v době revoluce teprve šestnáct - byla strašlivě mladinká. Byla hezká, ale tvář měla spíše chytrou, a oči jako studánky inteligence.

Všechny sestry byly dokonale bez pýchy, a když se za války staraly o raněné, znali je všichni jako "sestry Romanovovy" po čísly 1, 2, 3 a 4. Velkokněžny měly dvě ložnice: Olga a Taťána sdílely jednu, Marie a Anastázie druhou. Místnosti byly prostorné a světlé, vybavené v zelené a bílé. Sestry spaly na vojenských lůžkách, což byl zvyk datující se do vlády Alexandera I, který rozhodl, že dcery carů nesmí spát na ničem pohodlnějším, dokud se nevdají. V rozích pokojů visely ikony, stály hezké toaletní stolky a pohovky s vyšívanými polštáři. Velkokněžny měly zálibu v obrázcích a fotografiích, takže tam bylo i nekonečné množství snímků, které samy pořídily, především na milovaném Krymu. Velká místnost rozdělená závěsem sloužila velkokněžnám jako šatna i koupelna. Jedna polovina pokoje byla plná komod a v druhé stála velká vana z čistého stříbra. Velkokněžny se vzdalovaly od prostých ideí své matky, a když se večer koupaly, do vody lily parfém a zasypávaly ji mandlovými slupkami. Tak jako jejich matka milovaly parfémy a vždy používaly značku Coty. Taťána preferovala "Jasmin de Corse", Olga "The Rose", Marie své parfémy neustále měnila, ale zůstávala více méně věrná šeříku, a Anastázie se nikdy nezpronevěřila fialkám.

Služebné velkokněžen byly kompromisem mezi komornými a chůvami. Všechno to byla děvčata z dobrých rodin, mezi nimiž se největší oblibě těšila slečna Těglevová, které se říkalo Šura. Další dvě byly "Elizabeth" a "Ňuta". Carevna si, opět viktoriánsky, přála, aby tyto dívky nosily čepečky, ale uctivě a pevně to odmítly, a ona nenaléhala. Velkokněžny měly své služebné rády a často jim pomáhaly uklízet pokoje a stlát lůžko careviče. Byl jediný syn a bratr v rodině, ačkoliv někdy bylo s podivem pozorovat jeho "dospělé" chování. Jednoho dne, když si hrál se sestrami, mu bylo sděleno, že do paláce přišlo několik důstojníků z jeho regimentu a prosí, aby je přijal. Carevič okamžitě zastavil hru a sestrám nesmírně vážně sdělil: "Tak, děvčata, utíkejte. Mám práci. Někdo na mne čeká."

Zbožňoval svou matku a její vášnivá oddanost k němu je dobře známá, ačkoliv stejně jako jiné věci byla tato oddanost použita jako zbraň proti ní. Pro carevnu carevič symbolizoval přímé vyslyšení modliteb, nadpřirozený zázrak Boží, korunu radosti jejího manželství. Jistě ona přehnaná starost byla starostí všech matek, které kdy milovaly dítě. Mezi matkou a synem existovalo tiché porozumění. Pro něj byla vším, co bylo dobré a milované, a vzpomínám si na typický příklad jeho lásky: Můj muž a já jsme večeřeli s carskou rodinou a po večeři car navrhl, že bych s nimi měla jím do carevičovy ložnice, jelikož carevna se vždy vzdálila, aby mu popřála dobrou noc a poslechla si jeho modlitby. Bylo krásné pozorovat dítě a matku, naslouchat jeho prosté modlitbě, ale když se carevna zvedla k odchodu, náhle nás obklopila absolutní temnota. Carevič totiž zhasl elektrickou lampičku nad svou postelí! "Proč jsi to udělal, Baby?" zeptala se carevna. "Ach!" odpovědělo dítě, "Když jsi tu Mamá, pak je stále světlo. Když odejdeš, tehdy nastává opravdová tma."


Miloval i svého otce a car si velmi přál, aby jej mohl vzdělávat sám, což bylo z mnoha důvodů nemožné. Pan Gibbs a pan Gilliard byli jeho první učitelé. Později, za velmi odlišných podmínek, se carovi jeho přání splnilo. V temném domě v Tobolsku vyučoval careviče a i v jekatěrinburské mizérii lekce pokračovaly. Tím největším učitelem však byla pro careviče a ostatní členy jeho nešťastné rodiny, byla víra. Ta je posilovala i v době, kdy bohatství a přátelé zmizeli a oni byli zrazeni národem, který pro ně znamenal všechno.


Carevič měl různé kamarády, s nimiž si hrával. Čítali se mezi ně dva synkové jeho námořníka-opatrovníka, dva vesničtí chlapci, s nimiž si rozuměl, a můj Titi, který za ním běhal, všechno porazil, a neustále se smál. Následník trůnu byl stejně zdvořilý jako jeho sestry. Jednoho dne jsem s carevnou seděla v šeříkovém kabinetě, když jsme uslyšely zvýšené hlasy careviče a Titiho ve vedlejším pokoji. "Myslím, že se hádají," řekla carevna, šla ke dveřím a poslouchala, co se děje. Pak se ke mně se smíchem otočila. "tak se nehádají, Lili. Alexej trvá na tom, že Titi sem má vstoupit jako první, a drahoušek Titi je rezolutně proti!"
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist