Princ Nikolaj Borisovič Jusupov

14. února 2015 v 11:22 | Ally |  Jusupovovi
Princ Boris Jusupov, favorit carevny Jelizavety Petrovny, zplodil se svou manželkou, princeznou Irinou Michajlovnou Zinovjevovou, čtyři dcery: Jevdokiji, Alexandru, Jelizavetu a Annu. Teprve po nich, v roce 1751, přišel na svět i syn. Dostal jméno Nikolaj Borisovič a zůstává jedním z nejpozoruhodnějších představitelů celého rodu vůbec. Když mu bylo pouhých sedm let, byl zapsán do oddílu carské gardy, a v šestnácti v ní získal post. Studoval však v zahraničí, konkrétně Ecole d´Aspirants de la Marine Royale ve francouzském Toulonu. Carevna Kateřina Veliká o něm měla vysoké mínění. Byl konec konců velmi inteligentní, sečtělý, hovořil plynně pěti jazyky a stejně jako samotná panovnice udržoval korespondenci s mnoha slavnými filozofy a politiky z celé Evropy. Voltaire v jednom ze svých dopisů carevně děkoval, že mu představila muže tak zajímavého, jehož znalosti byly podtrženy okouzlujícím důvtipem. "Monsieur," napsala v odpověď Kateřina, "jste-li potěšen setkáním s princem Jusupovem, musím Vám prozradit, že i princ je fascinován Vaší osobou." Nikolaji pak začerstva sdělila, jak kladný dojem udělal na toho "starého blázna z Ferney." Kateřina údajně také oceňovala fakt, že princ Jusupov byl značně pohledný. Podle dobové šeptandy měl Nikolaj v ložnici obraz, na němž byli spolu s carevnou vyobrazeni jako Venuše a Apolón. Když nastoupil na trůn Pavel I., nařídil princi, aby obraz zničil, ovšem pokud opravdu existoval, je možné předpokládat, že sebevědomý, a poněkud marnivý aristokrat panovníka neposlechl. Koneckonců v jeho sídle Archangelskoje bylo k vidění na tři sta portrétů jeho milenek!


Ať si o jeho soukromém životě mysleli cokoliv, hned čtyři ruští panovníci si s důvěrou prince Nikolaje drželi ve své blízkosti. Byl jedním z rádců nejen Kateřiny Veliké a jejího syna Pavla, ale následně také Alexandra I. a nakonec i Nikolaje I. Držel několik politických postů a dostalo se mu mnohých vzácných ocenění. Byl rovněž obratným diplomatem a své nadání v tomto směru uplatnil během návštěv Evropy. Rakouský císař Josef II. a pruský král Fridrich Veliký jej považovali téměř za svého osobního přítele, ve Francii jej svou nekrývanou náklonností a dary zahrnuli Ludvík XVI. a Marie Antoinetta. V Říme získal od papeže Pia VI. svolení k reprodukci Rafaelových fresek ve Vatikánu. Když byla později založena petrohradská Ermitáž, tyto fresky byly umístěny do místnosti, které se od té doby říká "Rafaelská galerie". Nikolaj Jusupov se ale nezapsal do historie díky své diplomacii, jako spíše patron umělců a vášnivý sběratel jejich výtvorů. Měl pravděpodobně největší sbírku obrazů v Rusku, která čítala na 600 pláten. Vlastnil více než 20 000 svazků vzácných knih. Svá sídla, mezi nimiž nejvíce miloval Archangelskoje, zdobil tapiseriemi, sochami i porcelánem. V Archangelském založil sklárnu i porcelánku. Archangelskoje mělo být dle jeho představy luxusním resortem založeném pouze a jen na opuletní nádheře. Proto také zakázal jakékoliv pěstování obilí a dalších potravin na svých pozemcích, a pro nevolníky nakupoval zásoby jinde. Všechny zaměstnával jako zahradníky rozsáhlého parku.


Rok 1812 přinesl do Ruska jako záplavu francouzská Napoleonova vojska, což se pro uměnímilovného prince ukázalo být téměř katastrofou. Musel se pro větší bezpečnost uchýlit do jiného města a po dlouhé měsíce neměl o stavu svých statků žádné zprávy. Po válce nalezl svůj dům v Moskvě v naprostém pořádku, ovšem Archangelskoje mu žalovalo na Francouze vyvrácenými stromy a zohavenými sochami. Když Princ viděl, že všem postavám zobrazujícím řecká božstva někdo urážel nosy, vztekle vybuchl: "Ta francouzská prasata nakazila celý můj Olymp syfilidou!" Princ byl ztrátami natolik rozrušen, že vzápětí dokonce onemocněl. Archangelskoje však znovu postavil na nohy. To zde pořádal plesy a lovy, stejně jako velkolepá divadelní představení. Zde často hostil Alexandra Puškina, který na něj sepsal dokonce ódu. Jeho truhlice se zdála naprosto nevyčerpatelná a on si tak neodpustil žádnou dostupnou extravaganci. Čím větší boháč, tím větší také lakomec. Princova šetřivost ve věcech, na nichž by se šetřit nemělo, se mu vymstila. Nařizoval pálit v krbu místo dřeva piliny, což způsobilo požár, který z doslechu popsal jeden z jeho přátel následovně: "Poslední zprávy z Moskvy: nádherný zámek v Archangelském vyhořel … Velká část knihovny a spousty obrazů byly zničeny. Aby se něco zachránilo z plamenů, vyhazovali malby a objects d´arts z oken. Ve výsledku mají slavní Amor a Psyche ulomené ruce a nohy. Ubohý Jusupov! Jak mohl být tak hloupý?"


Porcelán se kvůli princi Jusupovovi nerozbíjel jen tehdy. Jedna z jeho milenek byla temperamentní, vášnivá Francouzka se slabinou pro alkohol. Jejich společné večery často končily hádkami, při nichž žena bez milosti vrhala cenné předměty na všechny strany. Nikolajova erotická dobrodružství byla příčinou toho, že tento muž, jinak "hoden být všem mužům modelem", měl přeci jen přešpatnou pověst. Carevna Kateřina mu v roce 1793 vybrala za nevěstu neteř svého milence Potěmkina, princeznu Taťánu Vasiljevnu von Engelhardt. Krásné, okouzlující dívce bylo tehdy 24 let, jejímu ženichovi 40, ale i tak bylo manželství zprvu spokojené, zvláštně po narození synů Nikolaje a Borise. Nikolaj na manželce rozhodně nešetřil, naopak díky jejímu obchodnímu nadání ještě více vydělal. Taťána byla rovněž dokonalou hostitelkou, taktní, milou a něžnou, i když měla zároveň i velkou slabost pro krásné šaty a šperky. V její kolekci byl například slavný diamant "Polární hvězda", několik z francouzský korunovačních šperků, šperky neapolské královny a jedinečná Peregrina, téměř mýtická perla, kterou dříve vlastnil král Filip II. a ve starověku měla patřit samotné Kleopatře. Ani šaty, ani šperky, ani peníze však nepřiměly krásnou Taťánu, aby věčně zavírala oči na manželovými erotickými excesy a bezpočtem milenek. Nakonec opustila palác, v němž Nikolaj žil jako paša obklopený baletkami a mužickými dcerami, a bydlela v pavilónu vybudovaném v parku Archangelského. S vírou, že "když nás Bůh zkouší, je to jen proto, aby nás posílil ve víře a trpělivosti" pak zemřela ve věku sedmdesáti dvou let v roce 1842.


Princ Nikolaj zemřel o deset let dříve, v roce 1831, když mu bylo osmdesát. Jeho nejnovější milostnici bylo tehdy osmnáct. Muž, jehož cestování se nikdy neobešlo bez přátel, dívčí společnosti, služebnictva, hudebníků s nástroji, oblíbených psů, opic, papoušků, části knihovny a připravit se na jediný přesun tak trvalo šest týdnů, byl pohřben na svém moskevském panství Spaskoïe Selo.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 LiPO LiPO | 16. února 2015 v 11:58 | Reagovat

Ten popis života N. Jusupova vychází tak idylicky, jak ze starých zlatých časů. Bohužel, kdo z takových pánů byl schopen rozpoznat, že v zemi, která trpěla v 19. stol.  hladomory  skoro častěji než Čína, vlastně připravuje podmínky pro budoucí revoluce? Ostatně   pro nástupce těchto  velmožů, kterým se dnes říká oligarchové, platí totéž, co pro francouzské šlechtice  po  velké francouzské revoluci: Na nic nezapomněli a nic se nenaučili.

2 Ally Ally | Web | 24. února 2015 v 10:00 | Reagovat

[1]: Inu, taková už je lidská paměť. Zoufale krátká. A lidé se nemění. A nepoučí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist