Carevna Alexandra Fjodorovna (část VIII.)

28. února 2015 v 16:42 | Ally |  Nikolaj a Alexandra
Alexandra neměla tušení, kde se její manžel nachází, ani co se s ním děje. Její vnější stoický klid ukrýval uvnitř mučivé obavy. Její poslaný telegram se vrátil nedoručený s poznámkou, že "lokace adresáta není známa". Osamělá v tichém paláci, jen s několika přítelkyněmi a nemocnými dětmi, Alexandra nemohla nic než čekat. S pevnou vůli se donutila nepanikařit, neustále si opakujíc "nesmím". Ráno 15. března stanula před Lili Dehnovou, smrtelně bledá a schopná jen šeptnout děsivou pravdu: "Lili, vojáci nás opustili." Poslední oddíl věrných byl odvolán na rozkaz velkoknížete Kyrila Vladimiroviče, který pak v jeho čele odešel přísahat věrnost nově vytvořené Prozatímní vládě. Někde daleko již car podepsal svoji abdikaci. Alexandra se o tom dozvěděla druhý den. Ačkoliv to pro ni byla dosud zřejmě nejstrašnější zpráva jejího života, pro manžela neměla nic než soucit a lásku. Jediná výčitka, které se dopustila, byla proti sobě samotné: že s ním nebyla v tak těžké chvíli. Dětem se však dosud neodvážila nic říci. Vychovatel Pierre Gilliard napsal: "Bylo děsivé pohlédnout jí do tváře, ale se silou vůle téměř nadlidskou, donutila se vejít do dětských pokojů jako obvykle, aby mladí pacienti nic netušili." Pouze velkokněžna Marie, dosud zdravá, věděla vše, jelikož zprávu vyslechla tajně.

Druhý den již bývalé carevně svitla drobná útěcha v podobě telefonátu od manžela. "Víš?" zněla jeho otázka, a jelikož si oba byli vědomi, že někdo může hovor odposlouchávat, odpověděla pouze: "Vím." Následně jej krátce informovala o stavu dětí. Ambiciózní žena, která po léta jako lvice bránila samoděržaví, během několika málo dní docela zmizela. Žila nyní jen jedinou touhou, a to, aby se její Nicky vrátil domů k ní, kde o něj mohla pečovat, kde jej mohla utěšit. Konečně, 22. března, se konečně vrátil do paláce. Utíkala mu vstříc jako nedočkavé děvčátko a střetla se s ním docela sama v jedné z místností přiléhající k dětským pokojům. Neptala se na nic, jen mu padla do náruče a zahrnula ujištěním, že ničeho nelituje, a jako muž je jí tisíckrát dražší než jako car, jehož trůn sdílela. Nikolaj se v tu chvíli konečně zhroutil. Ještě dlouho pak plakal s hlavou na Alixiných prsou jako dítě.

Alexandra v zajetí v Carském Selu

Byla princeznou, manželkou, carevnou, matkou, milosrdnou sestrou. Nyní se Alexandra Fjodorovna stala vězeňkyní. S Nikolajovým návratem a postupným uzdravením dětí se jí vrátila vnější vyrovnanost, i kdyby ne vnitřní klid. S novou situací se vyrovnávala těžko, ovšem snažila se. Její rozhořčení a pocit zrady se nikdy nevztahoval na ruský národ jako takový. Věřila, že "lidé" byli zkrátka poblouzněni, oklamáni, jako nevinné děti. To politici, generálové, a dokonce někteří z její vlastní rodiny byli zrádci, a zasloužili pouze opovržení. Důstojně, ale s netajenou zlobou se během prvních dní v zajetí v Carském Selu setkala s představitelem nové vlády Alexandrem Kerenským. Ten vzpomínal, že bývalá carevna "stála strnule a vzpřímeně, pyšná, dominantní, nesmiřitelná. Podala mi ruku pomalu a nerada." Snad by mu ani ruku vůbec nepodala, kdyby v tu chvíli už věděla, že Kerenského stráž co nevidět zatkne její přítelkyně Lili a Annu. S oběma se mohla jen krátce rozloučit. Bylo to první z mnoha ponižujících opatření, které na Alexandru čekaly. Při další návštěvě Kerenský oznámil, že bude vyšetřovat její údajnou pro-německou činnost během války. Dokud šetření neskončí, bude oddělena od zbytku rodiny. Jen okamžité protesty lékařů, že děti matku potřebují, jejímu odtržení od nich zabránilo, nicméně Kerenský vzápětí rozhodl, že v takovém případě bude od ostatních odloučen Nikolaj. Po osmnáct dní se rodina se mohla vidět pouze při společných jídlech a hovořit spolu směli pouze v přítomnosti stráží. Vyšetřování samozřejmě neodhalilo nic než Alexandřin ruský patriotismus.


Nastalo jaro a zatímco její manžel a děti se věnovali v zámeckém parku řezání dřeva a zahradničení, Alexandra sedávala dlouhé hodiny v kolečkovém křesle a neúnavně vyšívala a pletla. Jednoho dne se posadila na deku na zem společně s baronkou Buxhoevedenovou. Ta později popsala, jak se zničehonic a bez dovolení vedle nich posadil jeden z vojáků, kteří rodinu hlídali. "Carevna si trochu odsedla a naznačila mi, abych nic neříkala, jelikož se bála, že jakýkoliv protest bude mít za následek zákaz vycházek pro její děti, už tak omezených na pár hodin." Voják neomaleně začal bývalé panovnici vyčítat, že nenávidí Rusko, že jej nikdy nepřijala za své, že nikdy necestovala, aby jej poznala. Alexandra mu trpělivě vysvětlila, že brzy poté, co přišla do země, měla pět dětí, o něž se sama starala, a posléze byla hodně nemocná, nemohla tedy podnikat dlouhé a časté cesty. Pod vlivem jejích slov a schovívavé trpělivosti se vojákův tón začal měnit, až byl docela přítelský. Se zájmem se vyptával na její dětství a rodinu v Německu a přijal její tvrzení o tom, že kdysi byla Němkou, ale nyní je Ruskou, tak jako její manžel a děti. Nakonec se voják zvedl, s úctou políbil carevninu ruku a prohlásil: "Víte, Alexandro Fjodorovno, měl jsem o vás docela jinou představu. Pletl jsem se." Bohužel, byl jen jedním mezi zástupy jiných, kteří neměli možnost prohlédnout skrze propagandistickou tvář vytvořenou pro bývalou panovnici.

V srpnu byla rodina informována, že bude přesunuta na jiné místo. Nevěděli kam, pouze jim bylo řečeno, aby si vzali dostatek teplého oblečení. Alexandra seděla v předvečer odjezdu v cestovních šatech, poprvé neschopná zakrýt své pocity. "Tehdy jsem poprvé uviděl Alexandru Fjodorovnu ustaranou a vzlykající, jako obyčejnou ženu," vzpomínal Kerenský. Když rodinu konečně eskortovali k vlaku, který je měl vézt do neznáma, nebyly k dispozici žádné schůdky, a tak carevnu, její dcery a dámy z doprovodu museli vojáci do vozu vysadit. Během cesty vlak několikrát zastavil, ale zatímco ostatní této příležitosti využili k procházkám a dokonce hrám, Alexandra zůstávala ve voze. Její duch se ještě nevzdal, ale pomalu jej porážela melancholie, a její tělo už zdánlivě nemělo důvod ani sílu se přemáhat. Přesunem zajatců do sibiřského města Tobolsk nastala pro carevnu doba, kdy téměř nevstávala z křesla. Sedávala na balkoně a za okny, ale z domu nevycházela. Svůj čas trávila ruční prací a četbou, vyučováním dětí katechismu, psaním dopisů. V těch své přátele povzbuzovala v jejich vlastních trampotách, nabádala je k tomu, aby události nesli důstojně a s pokorou.

Poslední známá fotografie Nikolaje a Alexandry, na balkoně v Tobolsku

Naděje se však docela nevzdávala. Věřila, že nový režim bude buď poražen lidem, který konečně prohlédne, a její manžel bude zpět povolán na trůn, jindy byla ochotná okamžitě věřit zvěstem o tom, že v nedalekém městě se skrývá oddíl věrných, připravených rodinu osvobodit. A přátelé, kteří zůstali v Petrohradu, jistě dělají něco pro jejich záchranu! Záchrana se však z žádné strany neblížila, zato konec ano. Alexandra měla zlou předtuchu hned v okamžiku, kdy se v domě v Tobolsku objevil komisař Jakovlev a oznámil, že má rodinu odvézt. Neřekl kam, ani proč. Když se ukázalo, že Alexej není schopen cestování kvůli svému nejnovějšímu úrazu, rozhodl, že odveze alespoň Nikolaje. Alexandra zažívala nepopsatelně mučivé chvíle. Zůstat s nemocným synem a mladými dcerami, nebo doprovázet manžela, s nímž už jednou nebyla v nejtěžších okamžicích? Ve svém neklidu a nerozhodnosti došla téměř na pokraj hysterie, modlíce se za Boží zásah do situace. Něco se muselo stát. Řeky se náhle mohly rozvodnit a znemožnit jakékoliv cestování! Ale nakonec nebylo možné na něco takového čekat. Alexandra se rozhodla následovat manžela. Pokud, jak se domnívala, jej povezou do Moskvy podepsat Brest-litevský mír, pak ona jej bude podporovat v odmítnutí tohoto kroku. Jakmile došla k rozhodnutí, uklidnila se docela. Po hodinách, kdy rodina společně seděla v tichých slzách a strachu z rozdělení, se Alexandra, Nikolaj, Marie a několik věrných, rozjeli s komisařem Jakovlevem do neznáma, nejprve v nepohodlných tarantasech, posléze vlakem. Konečnou stanicí se po několika dnech ukázalo být uralské město Jekatěrinburg.

Tam, v Domě zvláštního určení, čekala Alexandra nedočkavě, až dorazí zbylé děti. Dcerám předtím šifrovaným dopisem dala pokyn k tomu, aby do šatů a klobouků zašily co nejvíce cenností, jak se již dříve domluvily. K shledání konečně došlo po několika týdnech na konci května 1918. Krátce nato oslavila bývalá carevna, nyní sešlá, předčasně zestárlá žena, své čtyřicáté šesté narozeniny. Zatímco Nikolaj a jeho děti působili na jekatěrinburské stráže sympaticky, Alexandra si je nikterak nenaklonila, ani se o to nesnažila."Vypadala přísně," vzpomínal strážný Anatolij Jakimov. "Vypadala jako pyšná, vážná žena... Vypadala starší než car. Na spáncích bylo jasně vidět šedé vlasy a tvář měla svraštělou."


Alexandra Fjodorovna, poslední ruská carevna, nejmilejší vnučka královny Viktorie, dospěla ke konci své kalvárie v noci z 16. na 17. července 1918, v suterénu Ipaťjevova domu. Snad to pro ni byl opravdu ještě nejmilosrdnější konec ze všech skutečně možných. Nepřežila svého muže ani děti, kteří byli středobodem jejího vesmíru. Dnes je pravoslavnou světicí, mučednicí, jíž se připisují zázraky. Její rehabilitace přišla pozdě, ale o to vášnivěji. Princezna Alix Hessenská nese část viny na neštěstí své rodiny. Nakonec však více než jako ambiciózní carevna stojí v našich povědomích jako nepochopená žena v postavení, do něhož ji zavedla láska, a pro něž se naneštěstí nehodila. Zůstává především oddanou, milující manželkou a zoufalou matkou. Jak již zaznamenali jiní, carevnou Alexandrou Fjodorovnou lze pohrdat. Ženu Alexandru Fjodorovnu lze obdivovat.

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist