Princ Albert - část II.

12. ledna 2015 v 15:43 | Ally |  Anglie
Svatba Alberta a Viktorie se odehrála během pošmourného deštivého 10. února 1840 a následovaly tři dny, během nichž se novomanželé nehnuli jeden od druhého. Viktorie byla zcela opilá láskou a nově objevenou radostí tělesných požitků, které jí manželství otevřelo, Albert byl rozněžnělý jejím nadšením pro sebe samého a její vášnivou oddaností. Nicméně jakmile líbánky skončily, kouzlo se začalo tříštit, jak se stále urgentněji hlásila realita. Albertovi stále nebyl přiřčen žádný titul (teprve po šestnácti letech Viktorie prosadila "Princ manžel"), nebylo rozhodnuto o tom, jaký bude mít roční příjem (nakonec to bylo 30 000 liber, což bylo o 20 000 méně než co dostávali muži v jeho postavení dříve), a tisk byl plný hudrování o tom, že vlastně vůbec nebyl pro královnu dobrou volbou. Princ nepředpokládal, že všechno půjde hladce, nicméně jak dny plynuly, byl zcela zaskočen ponižujícími tahanicemi a otevřeným nedostatkem úcty, které se mu dostalo. Nešlo navíc pouze o veřejnost, ale i o rodinný život. Viktorie byla svéhlavá a dominantní, a dosud podléhala své vychovatelce hraběnce Lehzenové, na jejíž stranu se stavěla i proti Albertovi. "Jsem velmi šťastný a spokojený, ale mám potíže dostát zasloužené úctě, jelikož jsem jen manželem, nikoliv pánem domu," stěžoval si princ.

Albert, Viktorie a jejich nejstarší dcerka na idylickém portrétu

Nemohl se ani obklopit přáteli, jelikož mu nebylo dovoleno přivést si s sebou vlastní doprovod z Německa, a muži, které vybrala Viktorie, mu byli v náhledech a intelektu zcela vzdáleni. Izolován a frustrován, Albert chmurně pozoroval, že se jeho představa o sdílení řízení země, která více než cokoliv inspirovala jeho úsilí o Viktoriinu ruku, nenávratně rozplývá. Jeho frustrace a dominantní povahy obou manželů se začaly stále častěji projevovat ostrými hádkami, během nichž Viktorie nikdy neměla daleko k tomu, aby po něm házela věci. On se naopak okamžitě stáhnul, zamkl se ve svém pokoji a sepsal všechny důvody toho, proč on má pravdu a ona ne. Rozdílnost jejich povah tkvěla právě ve Viktoriině hysterické vášnivosti, kterou Albert zcela postrádal. Jejich veliká láska, kterou si historie ráda maluje v růžových barvách, byla vlastně dost zvláštní. Viktorie by pro něj dýchala a chtěla, aby byl šťastný, ale měl být šťastný v pozici, kterou pro něj vybrala. Albert zřejmě tak zapálených citů vůbec nebyl schopen. Pokud svou ženu miloval, bylo to schovívavým způsobem, trochu přezíravě a možná i ze zvyku, z povinnosti. Albert totiž byl člověkem, který cítil to, co bylo právě potřeba. Byl především pragmatikem, spoléhajícím jen na svůj rozum, kdežto Viktorie se nechávala unášet srdcem a emocemi. To, že jejich manželství bylo nakonec téměř idylické, bylo umožněno tím, že Viktorie se opět podvolila srdci a podřídila se manželovi. Svůj životní styl zcela uzpůsobila jemu. On by to pro ni neudělal.



Albert si konečně vysloužil alespoň trochu popularity asi pět měsíců po svatbě. Společně s těhotnou Viktorií seděli v kočáře, když na ně vystřelil atentátník. Nikomu se naštěstí nic nestalo a princ byl chválen za zachování absolutního klidu. Následně jej parlament ustanovil případným regentem pro situaci, že by královna zemřela dříve, než by její děti dospěly. Brzy mohl slavit i na domácí frontě. Postavil Viktorii před ultimátum: buď on nebo Lehzenová. Po mnoha prolitých slzách a vodopádu výčitek se stará baronka musela tiše sbalit a odstěhovat z paláce. Její ústup tak pro Viktorii přinesl docela novou éru, které naprosto dominoval Albert. Svému bratru Ernstovi princ spokojeně sděloval: "Viktorie mi dělá několik posledních měsíců velkou radost. Urazila se jen dvakrát.... denně ve mně vkládá více důvěry." To se projevilo hlavně tím, že mu na stůl začala posílat stále důležitější dokumenty. Během několika let už bez něj nerozhodovala vůbec nic.


Albertovým smyslem života byla práce a ať již jej společnost a veřejnost považovala za nudného přivandrovalce a smála se jeho puritánství, vděčila mu za mnohé. Byl to on, kdo zcela reorganizoval rozdělování královských financí, aby jejich použití bylo co nejefektivnější. Zrenovoval Windsor a požárem poničený Westminsterský palác. Prosazoval zvýšení věkové hranice pro dětské pracovníky a otevřeně vystupoval proti existenci otroctví, které stále utěšeně vzkvétalo ve Spojených Státech. V roce 1847 byl zvolen kancléřem univerzity v Cambrige a tohoto postavení využil k modernizaci kurikula tak, že obsáhla i nové dějiny a přírodní vědy. Tak jako osvícenci Albert věřil, že je možné, aby člověk dosáhl dokonalosti, a nejnovější fantastické vynálezy a objevy učiněné v 19. století jej o tom utvrzovaly. Byla to tato optimistická vize, která jej jako první přivedla na myšlenku zorganizovat Velkou výstavu v roce 1851. Nebyl to lehký úkol, jelikož málokdo, a nejméně ze všech politici, sdíleli jeho nadšení. Princ musel vyloženě bojovat o každé povolení. Nakonec se výstava přeci jen konala. Královna ji slavnostně otevřela 1. května ve skleněném "paláci" postaveném v Hyde Parku a slavila nebývalý úspěch. Jednalo se o naprostý vrchol Albertovy kariéry, alespoň z hlediska veřejnosti. Albert byl také osobou, která vymyslela způsob, jak tvrdě zasáhnout proti Rusku v Krymské válce, a to tak, že prosadil obklíčení Sevastopole. Rýsoval architektonické plány, navrhoval šperky, sestavoval časový rozvrh pro celou rodinu. A čím více toho dělal, čím více se nechával pohltit prací a povinností, tím malichernějším se stával a tím víc byl přesvědčen, že jen on jediný dokáže udělat vše správně. Nakonec i osobně vybíral Viktoriino oblečení. Skrze nejstarší dceru provdanou do Pruska se v pozdějších letech snažil prosadit sjednocení Německa v rámci konstituční monarchie. Neměl sice titul, ale "princ-manžel" byl ve skutečnosti králem, a všichni si to uvědomovali.

Pro Viktorii byl Albert modlou dokonalosti a ve stejné víře vychovávala i jeho děti. Měli jich devět: Viktorii (*1840), Alberta "Bertieho" (*1841, vládl jako Edward VII.), Alici (*1843), Alfreda (*1844), Helenu (*1846), Louisu (*1848), Arthura (*1850), Leopolda (*1853) a Beatrici (*1857). Albert měl své děti jistě rád a snad za to mohlo jeho vlastní smutné dětství, ale byl problematický otec, stejně jako jeho žena byla problematická matka. Takový soud se nevynáší snadno, tím spíše, že v rodině byli oba po několik dalších generací uctíváni jako dokonalí rodiče, ovšem šrámy na duši a sebemrskačství, které si jejich děti nesly po zbytek života vypráví trochu jiný příběh. Zatímco jiné děti z vysokých vrstev byly zanedbávány, Albert těm svým věnoval neustálou pozornost, ať již osobně či prostřednictvím rozvrhů a úkolů. Nejmilejší mu byla dcera Viktorie, která naneštěstí pro své sourozence byla nejstarší a svou nadprůměrnou inteligencí a šikovností stanovila nepřekonatelně vysoké limity pro bratry a sestry. Tímto srovnáváním s "Vicky" nejvíc trpěl následník trůnu Bertie, z něhož chtěl Albert udělat miniaturní kopii sebe a byl rozhořčen, když zjistil, že to nepůjde. Bertie byl podle něj líný, plačtivý, zatvrzelý, roztěkaný a nezodpovědný. Nikdy by ho však nenapadlo, že dítě mohlo tyto nežádoucí rysy získat a rozvinout jako obrannou reakci na přehnané nároky, které na něj byly neustále kladeny bez ohledu na individuální schopnosti a talent. Kromě Vicky se navíc všechny děti otce bály, a u matky nebylo možné hledat oporu, jelikož ta vždy stála za otcem.


Věk a pracovní nasazení brzy z pohledného prince udělaly neatraktivního muže s povislými tvářemi, kruhy pod očima a rychle ustupujícími vlasy, pro svoji ženu byl však stále ten nejkrásnější, nejmilovanější. Uvnitř se nezměnil. Byl stále "Koburčanem" a zájmy Německa mu byly tak drahé jako zájmy Anglie. Jeho morální principy se ještě více utvrdily. Pracoval bez odpočinku a nebral ohledy na rady lékařů. To se mu nakonec také vymstilo. V srpnu 1859 jej těžce trápily žaludeční vředy. Další zdravotní problémy se přidaly po nehodě, kdy se princi řídícímu kočár splašili koně. Řítili se proti nedaleko stojícímu železničnímu vagónu, a když bylo jasné, že se nezastaví, princ vyskočil z kočáru, aby se zachránil. Jeden z koní po srážce zahynul. Princ utrpěl jen lehká zranění, ale byl otřesen. Své nejstarší dceři a bratrovi se svěřil s tím, že tuší brzký konec. V březnu 1861 zemřela matka královny Viktorie a aby své trcuhlící ženě ulehčil, převzal Albert další z jejích povinností, bez ohledu na vlastní chatrné zdraví. Byl již na pokraji sil, když dostal zprávu o smrti svých bratranců Pedra a Ferdinanda Portugalských. Zemřeli na tyfus. Albert do těchto mladých mužů vkládal mnohé naděje na světlejší zítřky pro Evropu a jejich smrt jej zdrtila.

To už nebyli jen lékaři, kteří jej s obavami sledovali, ale samotná královna pozorovala, jak se její manžel ničí. Pak přišla rána zcela děsivá a pro Alberta snad ta nejtěžší. Objevily se zprávy o tom, že následník trůnu, dvacetiletý Bertie, na svých studiích nestuduje, ale navázal poměr s irskou herečkou Nellie Cliffdenovou. Pro Alberta, muže puritánského, pro nějž mimomanželský sex byl věcí naprosto zavrženíhodnou, to bylo jen další utvrzení o Bertieho naprosté neschopnosti a nevhodnosti pro úřad, který měl jednou zastávat. Ničemnému synovi napsal tvrdý dopis, v němž jej nijak nešetřil, a vypočítával všechny tragické scénáře, které mohly jeho vinou nastat. Herečka mohla mít jeho dítě. Mohla jej pohnat k soudu kvůli otcovství. V zemi, kde královký majestát byl zachován (dle Albertova názoru) pouze morální čistotou panovnické rodiny, mohl být Bertieho přestupek fatální. Když ve svém šokovaném a nekohorentním dopise v odpověď Bertie prosil za odpuštění, Albert mu napsal, že "žádné odpuštění ti nemůže navrátit tvou čistotu a nevinnost, kterou jsi ztratil, a musíš se skrývat před Božím pohledem." Odpouštění nebylo Albertovou silnou stránkou. Nezůstalo u dopisu a 25. listopadu princ manžel odjel do Cambridge za synem, aby si s ním pohovořil a pokáral jej i osobně. Po celou dobu potlačoval silné bolesti v nohou a zádech.

Důvod proč se Albert nestaral o své zdraví, kdysi prozradil Viktorii. "Nelpím na životě," řekl jí. "Ty ano, ale já se pro něj nešetřím. Jsem si jist, že kdybych byl vážně nemocen, vzdal bych se ihned, nebojoval bych. Nejsem na to dost houževnatý." Když se princ váril z Cambridge, trpěl vysokou horečkou. Jak byl jeho zvyk, pracoval dál, a dokonce ovlivnil Brity, aby nejednali příliš tvrdě vůči Spojeným Státům v takzvané Trentově aféře, která hrozila zapříčinit válku. Byl to poslední státnický krok, který Albert stihl udělat. 7. prosince 1861 musel ulehnout a lékaři dignostikovali tyfus. Během následujícíh dní, kdy se princův stav neměnil k lepšímu ani k horšímu, o něj pečovala dcera Alice, zatímco královna neustále odbíhala plakat do svého pokoje. 14. prosince už nebyla žádná naděje. Princ Albert vydechl naposledy krátce před jedenáctou večer, obklopen několika z dětí a bědující manželkou.


Neoblíbený a vysmívaný po většinu života, nevítaný ve své adoptované zemi, princ Albert by možná ani nevěřil, s jakým vděkem se na něj náhle začalo vzpomínat. Plody jeho práce byly oceněny pozdě, ale přece. Předseda vlády Disraeli jeho skon okomentoval tak, jak jej cítila většina: "S princem Albertem jsme pohřbili svého panovníka. Tento německý princ vládl Anglii dvacet jedna let s moudrostí a energií, kterou nikdy předtím neprokázal žádný náš král."

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 12. ledna 2015 v 16:13 | Reagovat

Nadherne napsano a doplneno puvabnymi obrazky. Tento blog ma osobnost. Velmi nadherny..

2 tinka77 tinka77 | Web | 17. ledna 2015 v 22:31 | Reagovat

krásny článok

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist