Jakov Jurovský: Tvář carovraha

28. prosince 2014 v 20:39 | Ally |  Popravčí četa
V tragédii poslední carské rodiny hrál prominentní roli a navěky bude znám jako ten, který řídil a organizoval brutální popravu v přízemí Ipaťjevova domu i následné skrývání ostatků. Historie jej ráda vykresluje jako člověka bez špetky lidskosti, jako "vtělené zlo". Jenže ani Jakov Michajlovič Jurovský nebyl jen osobou se svědomím černým jako dehet. Kdysi byl dokonce nadšeným monarchistou. Co se stalo, že musel vstoupit do dějin jako carovrah?

Narodil se 19. června 1878 ve městě Tomsk na Sibiři jako osmý z deseti dětí z dělnické třídy, ale s názory poněkud "buržoazními" a oddané tradicím, pravoslavné církvi a dynastii Romanovců. Jakovův otec Michail Iljič pracoval jako sklenář, matka byla šikovná švadlena v domácnosti. Oba pracovali do úmoru, aby nasytili deset krků. Přesto v poměru k mnoha jiným rodinám, nebyli Jurovští žádní žebráci. Měli dokonce hned dvě obydlí, které střídali podle ročního období: od června do února bydleli v dřevěné dače na břehu řeky Ob, na samém okraji města, ale když nastalo jaro a hladina řeky se prudce zvedla od tajícího sněhu, přestěhovala se rodina do bytu situovaného v prvním patře nad řeznickým krámkem. Jurovský později vzpomínal, že do tohoto bytu se mohla početná rodina sotva vtěsnat, a byl neustále plný pachu krve a vařeného masa z obchůdku dole. Veškeré životní potíže a těžkosti snášeli manželé Jurovští díky nezdolné víře v Boha a Jeho spravedlnost. "Bůh to tak chtěl," byla univerzální odpověď, kterou jejich syn slyšel na většinu svých otázek o lidské práci, životě a společenských rozdílech, kterých si velmi brzy začal všímat. A taková odpověď mu nestačila, stejně jako samotná víra. "Při svátcích i v běžných dnech jsme se my děti musely modlit," vzpomínal. "Není divu, že můj první aktivní protest byl proti náboženským a nacionalistickým tradicím." Jurovští byli původně židovská rodina, ovšem v době Jakovova dětství židovství dávno opustila.


Jakov Jurovský

Jako dítě Jakov sedával na dvorku dřevěné dači a přemýšlel o tom, jak je život těžký. Tehdy věřil, že kdyby to někdo pověděl carovi, jistě by s tím něco udělal, ale na jeho už tak naivní myšlenku dostal známou odpověď o Božím předurčení a osudu. V zapadlém Tomsku se brzy začal hoch cítit jako v pasti - zrozený v místě, z něhož nebylo úniku pro něj ani pro nikoho jiného. Ve věku šesti let začal Jakov chodit do školy, ale v roce 1890, jej otec donutil výuky zanechat a začít se učit řemeslu. Chlapec se pokusil protestovat, chtěl studovat, ale otcova železná vůle byla zákonem. To, že by jeho děti snad mohli něco vnímat jinak, vůbec nebral na vědomí. Jelikož byl šikovný, byl Jakov přijat jako učedník k nejlepšímu hodináři ve městě. Pracoval šedesát hodin týdně, od svých dvanácti až do dva a dvaceti let. Vzrušení bylo v jeho životě nemnoho, a tak se jedním z nejpůsobivějších zážitků pro tehdy třináctiletého hocha stala v roce 1891 návštěva Tomsku carevičem Nikolajem, který se vracel ze své cesty po orientu. Jakov stál uprostřed jásajícího davu a mával miniaturním praporkem, když za zvonění zvonů carevič vjel do města v pestře malované trojce a zamířil k domu gubernátora. Tam se za okamžik objevil na balkoně, aby lidem pokynul a zamával. Hodinářskému učni Jakovovi se carevič líbil. Se svou drobnou, pěstěnou hnědou bradkou byl "tuze pohledný".

Láska k careviči a systému, který představoval, mu však dlouho nevydržela. Ubohé životní podmínky běžného člověka měl denně na očích. A brzy byl přesvědčen jen o tom, že pohledný Nikolaj a všichni Romanovci jsou jen zločinci a vrazi. Doma o svých přesvědčeních zprvu mlčel. Tam jeho autokratický otec uctíval cara Nikolaje I., a když jednou Jakov prohlásil, že jediný slušný car byl reformátor Alexander II., strhla se strašlivá rodinná hádka při níž otec mrštil po synovi vidličku. Jakov utekl z domu a dva dny se odmítal vrátit. Když se vrátil, neměl už pro monarchii a její představitele jediného kouska soucitu. "Pochopil jsem," napsal později, "že vše vzešlo z rukou dělníků a rolníků, a car je na nás závislý. To my jsme vládli jejich osudům!"


V roce 1897, když mu bylo devatenáct, vedl Jurovský první dělnickou stávku, kterou kdy Tomsk viděl. Přirozeně byl zatčen a strávil několik měsíců ve vězení. Po propuštění zjistil, že už pro něj v hodinářově dílně není místo. A vůbec v žádném jiném hodinářství či klenotnictví ve městě. Stávka z něj učinila společenského psance, a v očích carské policie revolucionářem. Bez práce a bez rodiny, Jakov se protloukal, jak to šlo. Opustil Tomsk a vydal se napříč zemí, jen aby se na samém konci století konečně usadil v Jekatěrinburgu. Zaměstnal ho místní šperkař a v roce 1904 oženil. Snad by se mohlo zdát, že jeho život se tak ustálil, ale manželství a hlavně následné narození dětí. "Mé děti si zasloužily jiný život, než jsem byl kdysi nucen žít já. Život svobody a naděje," svěřoval se. Jeho tehdejší ideologie byla stále ještě prodchnutá naivitou. Pořád ještě v něm bylo něco z chlapce, který si přál mít peníze, aby je mohl rozdat těm, kteří neměli nic. Právě nespokojenost nad tím, co cítil jako nespravedlnost a křivdu, jej vedla v roce 1905 ke vstupu do bolševické strany. Nevím kdy přesně, ale v následujících letech se Jurovský i s rodinou docela vystěhoval z Ruska. O jeho cestách Evropou nevíme takřka nic, a sám Jurovský ve svých vzpomínkách zmiňuje jen málo. Nějakou dobu žil v Berlíně, kde se naučil slušně německy a také konvertoval k luteránství. Tento jeho krok a vůbec postoj k náboženství, je zvláštní. Jurovský nechoval lásku k pravoslavné církvi, a navzdory pozdějším obviněním nebyl věřící (ani praktikující) Žid. Později jako bolševik nepraktikoval už vůbec a v době Stalinově se pevně držel předepsaného ateismu, přesto jeho odluka od organizované církve asi nebyla vlivem výchovy nikdy dokonalá. V Německu pracoval krátce v hodinářství, posléze si otevřel fotografické studio. Jako fotograf projevoval značné nadání a konečně také našel práci, která ho opravdu bavila.

Tak jako málo víme o jeho evropském pobytu, víme málo i o jeho návratu do Ruska. Jisté je pouze, že v roce 1912 pracoval pro tajné bolševické hnutí a byl zatčen Ochranou (tajnou policií). Jelikož důkazy proti němu nebyly dostačující, byl pouze vyhoštěn zpět do Jekatěrinburgu, kde si otevřel, tak jako v Berlíně, fotografické studio. V roce 1915 byl povolán do armády a nechal se zapsat do ošetřovatelského kurzu, po němž jej přidělili ke 198. permskému dělostřeleckému regimentu jako zřízence polní nemocnice. Zúčastnil se katastrofických bojů v Karpatech, a děs a utrpení, kterých byl svědkem, jej zcela utvrdilo v jeho bolševickém přesvědčení. Když v únoru 1917 vypukla revoluce, neváhal ani chvíli. Dezertoval a vrátil se do Jekatěrinburgu, kde se na podzim stejného roku stal jedním ze zakládajících členů Uralského regionálního sovětu. Stal se čekistou. Bydlel tehdy v malém bytě s manželkou, dvěma syny, dcerou a stařičkou matkou, a nebyl zcela neoblíbenou osobou. Jeptiška Agnes z Novotichvinského kláštera jej dobře znala, a dle jejích slov byl Jurovský velmi "inteligentní a velmi aktivní. Nepil, dokonce ani víno ne. S nikým nevedl zbytečné tlachy a k nikomu neměl moc blízko."

Do dějin by však Jurovský možná nevstoupil, kdyby dva týdny po svých čtyřicátých narozeninách nedostal zvláštní pozici. Byl jmenován velitelem Domu zvláštního určení - domu, v němž byla držena sesazená carská rodina. Měl dva hlavní úkoly - reorganizovat stráž v domě a připravit vše k blížící se popravě. Vysoký, upravený, statný muž s temnými vlasy a očima, Jurovský střídal na stejné pozici dle názoru sovětu (a dokonce i jeho vězňů) nedbalého Alexandra Avdějeva. Na cara a carevnu zapůsobil dobře. Setkali se s ním 4. července 1918 a zapůsobil na ně jeho zdvořilý projev i okamžitá disciplína, kterou vyžadoval od svých mužů. Příliš brzy však poznali, že tento muž, vnitřně rozhodnut "pomstít se carskému domu za staletí utrpení", pro ně samotné nic dobrého nechystá. Nařídil, aby odevzdali veškeré šperky, zdvojnásobil hlídky, nařídil přinést k domu samopaly a nakonec přivedl i dovnitř do domu muže, aby hlídali neozbrojené vězně, z nichž pět bylo mladistvých, dvě ženy a tři staří muži. Všechny nové stráže vybral osobně - na základě toho, zda byli ochotni stát se součástí popravčí čety.


Během dvanácti dní, kdy nad nimi bděl, Jurovský si vytvořil názory na všechny členy rodiny. Nenáviděl carství a upřímně věřil, že poprava vězňů je jediné přijatelné řešení, přesto k nim osobně nenávist nechoval. Nikolaj se mu zdál být "prostým gentlemanem, obyčejným vojákem", z velkokněžen na něj Taťána zapůsobila jako "nejvyspělejší" a Anastázie se mu nejvíce líbila. Jelikož měl základní ošetřovatelské znalosti, zajímal se o stav churavějícího Alexeje, a cítil se dotčen, když jej doktor Botkin odbyl s tím, že by stejně ničemu nerozuměl. Jediná, kdo si nezískal špetku sympatie, byla carevna Alexandra, kterou odsoudil jako "pyšnou" a "brzy bylo jasné, že je z rodiny, kde ženy vládnou nad muži." Jurovský byl oddán povinnosti, věřil v revoluční ideály, a válka jej naučila tvrdosti. Přesto nebyl nemyslícím vrahem bez svědomí. "Nebylo možné," zamýšlel se později, "cítit nic než nenávist k tomu, co carská rodina představovala, a cítit rozhořčení nad krví prolitou kvůli nim. Ale i přes tyto pocity pro mne bylo těžké je takto vnímat. Je těžké najít tak prosté, skromné a obecně slušné lidi. Kdyby mi nebyl svěřen úkol, neměl bych proti nim nic potom, co jsem je poznal. Znát je učinilo moji misi ještě složitější." Ať již se tak skutečně v červenci 1918 cítil, nebo se v něm teprve později hnulo svědomí, Jakov Jurovský nenechal své vlastní pocity a soudy, aby narušily jeho svěřené povinnosti. Pečlivě zařídil vše, co se dalo. 16. července dostal poslední pokyny od vedení, a dovolil si vznést námitku jen v jednou případě. Po dlouhém přesvědčování se mu podařilo získat povolení odvést z domu kuchtíka Leonida Sedněva, který tak byl masakru ušetřen. Bylo to poslední dobré hnutí, kterého si ten den Jurovský dovolil. Během té děsuplné noci Jurovský vedl své muže tvrdě, bez váhání a bez slitování. Doufal, že poprava bude rychlá a čistá. Na rozdíl od jiných "kolegů" se neposilnil alkoholem. Ovšem masová vražda otřásla i jím, který viděl válečnou vřavu a umírání při tažení v Karpatech. Když téměř dvacetiminutová jatka konečně skončila, našla ho stráž v jeho pracovně, zhrouceného na pohovce a se studeným obkladem na hlavě. Doufal, že tak tím jeho povinnosti končí, ale když viděl, v jakém stavu podnapilosti je jeho zástupce Jermakov, chopil se svědomitě i druhé části úkolu - totiž zbavení se těl. Po dalších padesát hodin se neúspěšně pokoušel je pohřbít tak, aby je nebylo možné najít, a teprve když dopadla poslední lopata s hlínou na dřevěné pražce přejezdu cesty v lese Kopťaky, mohl si oddechnout. I když ne docela. Během několika dní, vědom si blížících se Čechoslováků, uprchl z Jekatěrinburgu i se ženou a dětmi do Moskvy, kde strávil nějaký čas katalogizací šperků a osobních věcí rodiny, kterou zavraždil.

Během roku, kdy Sibiř ovládala Bílá armáda, byl Jurovský nejhledanější osobou. Schovaný v Kremlu, byl držen v tajnosti tak dobře, že ještě v roce 1922 se někteří domnívali, že snad již byl chycen a popraven. Ve skutečnosti byl Jurovský velitelem městské moskevské čeky, než byl opět převelen v roce 1920 do Jekatěrinburgu. Pokud si však Jurovský myslel, že vražda carské rodiny jej vynese na výsluní, šeredně se spletl. Lidé se mu vyhýbali, šeptali o něm jako o carovrahovi, a dokonce i ti nejtvrdší revolucionáři a bolševici jako by jím byli znechuceni. Jurovský se dokonce vážně obával o svůj život a sotva kdy vykročil z domu. Pokud musel, dělal tak jedině v dlouhém plášti a s kloboukem vraženým hluboko do obličeje. Oholil si bradku a změnil účes, o své dřívější !povinnosti" nikdy nemluvil, ale nikdy jí nemohl uniknout. Vedení mu koneckonců dokonce darovalo dům, z jehož okem bylo vidět přímo na dům Ipaťjevův. V té době se Jurovský setkal s britským důstojníkem Francisem McCullaghem a poskytl mu zřejmě jediný rozhovor na dané téma ve svém životě. Podle McCullagha hovořil Jurovský o vraždě "s odporem a hrůzou" a bylo vidět, jak jej toto státní tajemství tíží.

Jurovský s manželkou

Jurovský však dalším útrapám spěl v ústrety. Byl opět povolán do Moskvy, kde mu byl svěřen nově vytvořený Státní diamantový fond. Nikdo dost dobře nevěděl, co s ním. Na žádost sovětských autorit sepsal v roce 1920 své poznámky k exekuci, rozšířené v roce 1922 a nakonec ještě v roce 1927, kdy je společně se svou zbraní uložil v Muzeu revoluce. Muž, který odvedl špinavou práci, ale ničeho se za ni nedočkal, pak o svém úkolu hovořil veřejně už jen jednou, když v roce 1934 vedl přednášku přímo v Ipaťjevově domě. Tehdy už mnozí z jeho tehdejších spolupracovníků byly po smrti, oběti stalinských čistek, jeho vlastní dcera, bývalá vedoucí Komsomolské mládežnické organizace, byla zatčena a držena v gulagu. Strávila tam čtvrt století, a zoufalé dopisy jejího otce soudruhu Stalinovi na tom nic nezměnily. Jurovský strávil své poslední dny v kremelské nemocnici, kde ležel s nemocným srdcem a žaludečními vředy, pronásledován nočními můrami své krvavé minulosti. Jeho syn Alexander byl s ním a tvrdil, že do samého konce jeho otec litoval své role v těch dávných vraždách. 2. srpna 1938 Jakov Jurovský, hodinář a carovrah, zemřel na zástavu srdce ve věku šedesáti let. Je pohřben na Novoděvičím hřbitově u Moskvy.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 28. prosince 2014 v 21:36 | Reagovat

Upřímně, nikdy jsem se o tohoto muže či historii carské rodiny nezajímala, pouze jsem o nich četla v životopisech o Napoleonovi (o nějaké carevně, nechci si dělat ostudu, tedy ji nebudu jmenovat). Každopádně to, co jsi napsala, je příjemné a poutavé čtení, které mi rozšířilo obzory. Tedy děkuji :-)

2 Ally Ally | Web | 28. prosince 2014 v 21:45 | Reagovat

[1]: Děkuji za komentář a za přečtení! Inu, pokud jde o Napoleona v Rusku, možná to byla Jelizaveta Alexejevna, manželka Alexandra I.? Ale sama zase nejsem nikterak skvěle seznámena se staršími Romanovci, teprve se k nim propracovávám :)

3 Karel Karel | 29. prosince 2014 v 0:35 | Reagovat

Píšeš fakt dobře.

4 Ally Ally | Web | 29. prosince 2014 v 9:39 | Reagovat

[3]: Děkuji!

5 jarmila jarmila | 31. prosince 2014 v 20:47 | Reagovat

Ally, kde je ten komentovaný odpolední clánek???
Nemohu ho jiz najít....?
Vy Jste ho smazala?
Dekuji.

6 Ally Ally | Web | 31. prosince 2014 v 20:59 | Reagovat

[5]: Musela jsem. Autor mne kontaktoval s tím, že porušuji jeho autorská práva, tak jsem to radši nechala být. :D Ale vám děkuji, že jste ho četla.

7 jarmila jarmila | 31. prosince 2014 v 22:16 | Reagovat

[6]: já ctu od vás vse a netrpelive cekám na kazdé dalsí nové vase krásné clánky. Dekuji, ze Jste jaká Jste :-)

8 tinka77 tinka77 | Web | 22. ledna 2015 v 13:59 | Reagovat

užasný blog, mám rada históriu a rada sa  zoznamujem z detailami, ktoré robia aktérov ludskejšími. Vdaka.

9 lara lara | 1. listopadu 2016 v 12:02 | Reagovat

Bůh ho suď. Takových naivních ,,uvědomělých" tehdy bylo! Nejspíš mu však došlo , že car sice zavíral do basy své odpůrce, ale jejich rodiny nechával na pokoji,takže on sám vlastně pomohl zapudit čerta jen proto, aby mohl nastoupit belzebub. Možná ho taky žralo vědomí, že jeho obětavý čin nebyl oceněn tak, jak doufal. Ale byl! Jaký pán, takový plat.
Dobře to vystihl Karel Čapek ve svém článku Proč nejsem komunistou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist