Staré Rusko - Kapitola III.

19. listopadu 2014 v 20:01 | Ally |  Staré Rusko
Téměř okamžitě po svém příjezdu do Carského Sela jsem se seznámila s Annou Vyrubovou, mou vzdálenou sestřenkou, jelikož její dědeček a má babička byli spřízněni. Je pro mne nesmírně složité hovořit o Anně, jelikož jsem obeznámena s předsudky, které ji obklopují. V Anglii existuje jako nějaká hrdinka z filmu o rodu Borgiů, hysterická smyslnice, Rasputinova milenka a temná carevnina rádkyně. Měla prý vládnout stejnou politickou mocí jako Sarah Jenningsová nebo Jekatěrina Daškovová, a její vliv na dvůr měl být nepředstavitelný. Pokud tato nařčení popřu, vystavím se tak otevřeným obviněným o zaslepenosti, a budu odsouzena jako zcela nespolehlivá kronikářka, avšak i přesto nemohu o Anně Vyrubové hovořit jinak, než jak jsem ji znala od roku 1907 až do onoho dne v březnu 1917, kdy jsme obě byly odvezeny z Carského Sela na Kerenského příkaz. Annin otec, generál Tanějev, byl státní tajemník a celá její rodina měla vazby na důstojníky v carské domácnosti. Vdala se ve stejný rok jako já, ale před sňatkem byla hluboce zamilovaná do generála Orlova, který velel jízdnímu oddílu a byl dobrým přítelem carevny. Ať již to bylo dobře či špatně, Její Veličenstvo si myslelo, že generál Orlov by byl pro Annu jako manžel příliš starý, a ačkoliv ji generál miloval a nepřál si nic jiného, než se s ní oženit, Anna se podvolila přání carevny a vybrala si poručíka Vyrubova, za něhož se vdala v palácové kapli v Carském Selu. Toto spojení zcela zklamalo, a věřím, že carevnin původní zájem o Annu zintenzivněl díky tomu, že byla nepřímo zodpovědná za její nešťastné manželství. Carevna brala vše, co považovala za svou povinnost, velmi vážně, jelikož jejími hlavními charakterovými rysy byly důkladnost a smysl pro spravedlnost. Navíc nebylo obtížné projevit ještě více laskavosti k někomu, koho již milovala, a jehož neštěstí bylo nyní tak bolestné. Anna byla jedním z těch lidí, kteří neustále vypadají, jako by jim někdo ublížil. Člověku se chtělo o ni pečovat, zabavit ji, vyslechnout, smát se jejím přeháněným radostem a strastem.


Vzhledem byla Anna docela jiná než Anna Vyrubová z filmů a knížek, a značně se liší i od mnoha popisů. Je středně vysoká, s hnědými vlasy, velkýma, příjemnýma šedo-modrýma očima s dlouhými řasami, a mírně zvednutým nosem. Má dětskou tvář, docela růžovou a bílou, a bohužel pro Annu z románů byla tehdy velmi tlustá. Ale její úsměv byl okouzlující a její ústa půvabná. Byla slabá jako ptáče, příchylná jako nejzatvrzelejší svízel, a carevna se k ní v mnoha způsobech chovala jako k bezbrannému dítěti. Anna měla velice dobráckou povahu, vždy připravena pomáhat druhým, v nichž nebyla nikdy schopna rozeznat nic zlého. Tato ctnost (jelikož myslím, že se jedná o ctnost) způsobila nakonec Annin pád. Byla příliš důvěřivá a tak nebylo těžké ji zneužít. Milovala carskou rodinu s oddaností stoupence Stuartovců, ale - a nyní pronesu tvrzení, které se pravděpodobně setká s výsměchem - neměla žádný politický vliv, nemohla carevnu v ničem ovlivňovat. Carevna ji hýčkala, škádlila a napomínala, ale nikdy nevyhledávala její rady, s výjimkou záležitostí dobročinnosti.


Carevna a její bývalá dvorní dáma však byly zajedno v otázkách víry. Sdílely stejná náboženská přesvědčení uprostřed odmítavé a žárlivé svity, a jelikož se svitou Anna nevycházela, carevna měla o důvod víc, proč svou přítelkyni ochraňovat. Anna mi pověděla, že některé ze dvorních dam nenáviděly carevnu jen proto, že byla její přítelkyně, a ačkoliv řekla carevně, že všechna žárlivost a pomluvy by ustaly, kdyby jí dala oficiální pozici, carevna něco takového odmítla. Později, když jsem se s carevnou sblížila, osvětlila mi důvod tohoto odmítnutí. "Nikdy Anně nedám oficiální pozici," řekla. "Je má přítelkyně a chci, aby to tak i zůstalo. Snad si carevna, jako každá žena, smí vybírat své přátele. Ujišťuji vás, Lili, že si vážím svých skutečných přátel více, než mnohých osob ve své svitě."

Čtyři roky po své svatbě byla Anna zraněna při vlakovém neštěstí. Nikdy už pak nechodila bez berlí, její tělo bylo zcela pokřivené, ale ani tehdy se jí nevyhnuly pomluvy a zlé petrohradské jazyky tvrdily, že tak jako je Anna carevninou přítelkyní, je i carovou milenkou! Po úrazu věnovala carevna Anně kočár a pár koní a často s ní jezdila na vyjížďky. Bydlela v hezkém domečku, který kdysi patřil Alexandru I., a většinou obědvala doma, zatímco rána trávila v paláci. Carské děti ji měly rády, každý, kdo ji dobře znal, ji měl rád, a nejlepším důkazem její naprosté neškodnosti je fakt, že po revoluci nebyla nikdy odsouzena k smrti. Kdyby byla tak zlým stvoření, zajisté by bylo prvním tahem ji zničit. Ale Anna Vyrubová žije a možná se jednoho dne bude bránit sama.

Jednou v pondělí, krátce po mém sňatku, mne Anna pozvala k sobě na večeři. Kapitán Dehn byl na několik dní v Petrohradě a já byla osamělá, takže jsem ráda přijala. Večeře byla velmi příjemná, bylo pozváno i několik důstojníků a Emma Fredericksová, dcera dvorního ministra. V půl desáté jsme uslyšely zvenčí kola a zastavení kočáru. Anna ihned opustila salon a po několika minutách se dveře otevřely a k našemu úžasu vstoupili car, carevna a velkokněžny. Všichni se smáli, jelikož toto překvapení připravila sama carevna, která se posadila, naznačila, že tak máme také učinit, a gestem mne přivolala k sobě. "Říkala jsem vám, že se brzy znovu setkáme," usmívala se a zapředla se mnou nanejvýše přátelský a prostý rozhovor.

Opět jsem měla ten nevysvětlitelný pocit nastávající tragédie, ale žádné neštěstí nečíhalo v té jasné, veselé místnosti, a mé melancholické myšlenky byly rychle rozehnány, když jsem byla představena carovi. To bylo poprvé, co jsem hovořila s Jeho Veličenstvem a připadal mi stejně tak okouzlující a laskavý jako carevna. Jeho milé oči a úsměv mne okamžitě odzbrojily. Jako by se pohyboval v auře dobroty a jeho osobitý, fascinující šarm uznávali i jeho nepřátele, jako když pan Kerenský přiznal, že car byl jedním z nejušlechtilejších lidí, jaké kdy poznal. Car, který se nápadně podobal svému bratranci králi Jiřímu, byl velmi zábavným společníkem, obdařeným bystrým smyslem pro humor. Okamžitě se mu podařilo mne uklidnit a pak jsem se seznámila také s velkokněžnami, tehdy ještě děvčátky, s nimiž mne později mělo svázat pevné přátelství.


Jak si carevna přála, dali jsme si dvě nebo tři hry Halmy, kterou milovala, ale měla v ní i slabinu. Nerada prohrávala. Car ve vedlejším pokoji hrál domino a pak Emma Fredericksová zpívala, zatímco carevna ji doprovázena na klavír. Její Veličenstvo bylo dobrou pianistkou a hrálo se vzácným prožitkem, ovšem její neúměrný ostych jí často zabraňoval hrát před ostatními. O půlnoci se carská rodina rozloučila a carevna mi pošeptala: "Au revoir, zítra se uvidíme." Nezapomněla. Druhý den mi bylo přikázáno dostavit se do paláce. Bylo úterý a pamatuji si, jakou jsem měla radost. "Všechno hezké se děje v úterý," říkala jsem si, jelikož to byla jedna z mých starých pověr.

Poté, co jsem se s carevnou setkala v Annině domě, jsem byla často zvána do Carského Sela, kde jsem s velkokněžnami jezdívala na dřevěné skluzavce instalované v jedné z místností paláce. Byla to veliká legrace, klouzaly jsme se a hrály si společně celé hodiny, až jsem docela zapomněla, že jsem vdaná žena a za několik měsíců jsem se měla stát matkou. Nicméně carevna tušila, v jakém jsem stavu, a když se jednou přišly s Annou podívat na naši hru se skluzavkou, Anna si mne vzala stranou. "Lili," řekla, "mám pro tebe vzkaz. Carevna si přeje, abys teď byla velmi opatrná." Hravě mi pohrozila prstem. "Takže žádné další klouzání!"

Během následujících měsíců byla ke mně carevna nesmírně laskavá. Trvala na tom, že mne bude ošetřovat její vlastní lékař, a když se carská rodina vypravila na dva týdny na moře před narozením mého dítěte, můj muž dostal rozkaz, aby si vzal volno a zůstal se mnou místo na jachtě. Toto gesto bylo dílem carevny, a tak jako kdysi její telegram, způsobilo výbuch nízké žárlivosti a klevet. Ale očekávané dítě si dávalo na čas, a když se carská rodina vrátila domů, carova první slova mému manželovi byla: "Už se dítě narodilo?"
"Nikoliv, doposud ne."
"Inu, nedělejte si starosti, Dehne. Takové věci se stávají."

Dítě se narodilo dalšího rána a krátce nato se jménem carevny přišla na mé zdraví poptat Anna Vyrubová a přinesla s sebou dvě krásné ikony a balíček v ozdobném papíru s motivem planých růží. V něm byl tenký, jemný šál, a když mi Anna řekla, že carevna si přeje být mému synovi kmotrou, má radost byla dokonalá. Byla to veliká pocta, ačkoliv představovala problémy, jelikož manželova rodina, pokud chtěla využít některé rodinné pokladnice, musela být pokřtěna luteránsky. Když se to carevna dozvěděla, nevznesla jediný protest, ale později jsem zjistila, jak hluboce byla oddána víře svého osvojeného národa. Při prvním křtu byla osobně přítomna a držela dítě, nyní známé jako Alexander Leonid. Věnovala mi překrásnou brož se safíry a diamanty a spoustu dárků a po sedm let mezi námi nepadlo o víře dítěte ani slovo. Pak mi však carevna sdělila, že jejím vroucím přáním je, aby se "Titi" (jak mu říkala) stal pravoslavným křesťanem. "Je to více, než přání, Lili," řekla mi upřímně. "Je to rozkaz. Trvám na tom, že můj kmotřenec bude pravoslavný. Musí být pokřtěn před Vánoci."

Tento tichý nátlak mne přesvědčil o tom, jak dokonale se carevna stala Ruskou. Můžeme se přít, že většina konvertitů jsou fanatici, ale to nebyl její případ. S důkladností, kterou jsem zmínila jako jednu z jejích hlavních vlastností, byla nyní carevna více Ruskou než mnozí Rusové, více pravoslavnou než mnozí pravoslavní. Byla nesmírně zbožná. Její láska k Bohu a víra v Jeho milost předcházely i její lásku k manželovi a dětem, a v náboženství našla největší radost ve chvílích, kdy byla obklopena carskou nádherou. Z náboženství čerpala útěchu v temných letech, kdy kráčela vlastní cestou Via Dolorosa, a je-li skutečně pravda, že ji smrt našla v té odporné sklepní místnosti v Jekatěrinburgu, jsem si jista, že její upřímná víra ji neopustila ani v posledních chvílích agónie. Řekla mi, že kdysi váhala přijmout carovu nabídku k sňatku, dokud si nebyla jista, že s čistým svědomím může říci: "Tvá země bude i mou zemí, tvůj lid mým lidem, tvůj Bůh mým Bohem."

Druhý křest Titiho se konal během války v katedrále sv. Theodora. Přijela jsem do Carského Sela z Revalu a obřad se uskutečnil v osm hodin ráno. Velkokněžny Marie a Anastázie se zúčastnily první bohoslužby, carevna, původně indisponovaná, přišla spolu s carem a svitou na druhou bohoslužbu a následně šli ke svatému přijímání. Titi musel být přítomen na obou bohoslužbách, ale byl to hodný chlapec a držel svou zapálenou svíci opatrně a pevně po celou dobu. Po skončení obřadu jsme se odebrali zpět do paláce a carevna byla viditelně více dojatá než při prvním křtu. Bylo jasné, jak ji tento střet náboženství celá léta trápil. Řekla mi, že se jí nesmírně ulevilo, jak potěšená je a že věří, že s dítětem bude teď již vše v pořádku. Svému kmotřenci věnovala nádhernou ikonu svatého Alexandera a kříž se svými vyrytými iniciálami. Musím se však vrátit k dřívějším dnům - vzdálila jsem se od svého vyprávění, abych poskytla příklad, jak moc bylo carevnino srdce plné Ruska. Kdo ji dobře znal, nemohl nikterak pochybovat o její upřímnosti.

Carevna byla vždy velmi laskavá k mému synovi. Milovala děti a často přicházela k nám domů, kde si hrála s dítětem a pískala mu. Bavilo ji to a prohlašovala, že Titi pozná její zahvízdání a vždy otevře oči, když ji uslyší. Pamatuji si, že druhý den ráno po jeho luteránském křtu mne carevna překvapila návštěvou. "Přišla jsem se podívat na děťátko," řekla. "Nechte mne zajít do dětského pokoje, přinesu ho." Šla jsem s ní nahoru. Vyndala Titiho z kolébky a odnesla ho do přijímacího pokoje, kde si s ním hodinu hrála na koberci na zemi. Věřím, že naše láskyplné přátelství začalo s narozením Titiho. Tehdy mi carevna začala říkat "Lili" a jako "Lili" jsme během revoluce způsobila mnohé zmatky, jelikož toto jméno mělo být údajně tajemnou šifrou.


Carská rodina strávila část toho roku ve Finsku, kam je doprovázel můj manžel, zatímco já a dítě jsme odjeli k jeho rodičům. V zimě jsem byla v Petrohradě a často jsem se s carskou rodinou vídala a naučila se je všechny milovat. Vedli zcela prostý život. Car se často po večerech bavil hraním domina, zatímco já jsem vyšívala s carevnou a jejími dcerami. Byl to skutečně rodinný život, který milovali jako individua, ale nebyl to život, který by bylo možné spojit s životem vysoké společnosti, s níž měla carevna tak málo společného. Byly to mé první Vánoce v Petrohradě a já se rozhodla, že na Titiho počest budeme mít malý stromek. Vrátila jsem se z vánočních nákupů na Štědrý Den pozdě odpoledne a v šest hodin se objevil poslíček s velkou krabicí plnou "překvapení". To byl dar od carevny, která posílala podobnou krabici i na Velikonoce, a vždy v šest hodin. Tyto dary od ní byly tak na minutu přesné, že můj manžel občas tyto balíčky schoval a přesvědčoval mne, že na nás zapomněli, ale já věděla své!

Byli jsme pozvaní, abychom strávili Vánoce s carskou rodinou. Měli obrovský vánoční stromek. Velkokněžny a carevič se skvěle bavili a zaměstnali se rozdáváním přátelských dárečků. Carevna měla v souvislosti s vánočními stromky zvláštní zvyk: vždy trvala na tom, že ona sama na nich sfoukne svíčky, a byla pyšná, když se jí podařilo zhasnout nejvýše umístěnou svíci, aniž by se musela viditelně příliš nadechnout.

Nyní cítím, že se musím rozhovořit o skutečné carevně, jejíž povahu znali nemnozí - carevně, která byla tou nejmylněji souzenou a nešťastnou ze všech lidí. V srdci věřím, že Čas, ten nejlepší dějepisec, osvětlí mnohé z toho, co je nyní skryto v temnotě. I dnes, pomalu, ale jistě, se lidé podivují, zda byla carevna opravdu pro-německá, hysterická osoba, jak je často zpodobňována. Nikdy se aktivně nebránila před pomluvami a lží, které se rozhlašovaly po celém Rusku. Pro ni to byly zkoušky seslané Bohem a ona je prostě musela přetrpět. Ale já viděla její slzy, když ji a cara zastihla zpráva o ztrátě lodě "Hampshire" a o smrti Kičeněra. To nebyly slzy Jidášovy - její utrpení bylo utrpením ženy a panovnice nad smrtí statečného vojáka, a přesto v Anglii lidé bezmyšlenkovitě opakují: "To ona připravila torpédování Hampshire. A nebyla snad Rasputinovou milenkou?" Pro-německá milenka Rasputina! Musí to být epitaf přítelkyně, kterou jsem znala, a carevny, jíž jsem byla povinována úctou poddané? Je mi jasné, že jakákoliv plamenná obrana její památky zřejmě jen dále uškodí, ale i tak cítím potřebu psát o ní tak, jaká byla ve svém domově a v našich srdcích.

Slyšela a četla jsem téměř všechna obvinění proti ní vržená. Nejsem zkušená spisovatelka, vím málo o politice, ale přesto si troufám tvrdit, že znám své vlastní pohlaví. Během hrozných dnů revoluce se mnou carevna hovořila jako žena se ženou. Její myšlenky neustále dlely ve dnech jejího dětství, života s babičkou, chmurách vyrůstání v hessenském Darmstadtu. Car byl její životní láskou. Sama mi pověděla, že byl její první láskou, ale čím větší byla tato láska, tím více měla strach, že jí nebude hodna. Když se vdala, zcela se dala Rusku a přijala jej jako svatý závazek, ovšem ona a car byli vždy více muž a žena než car a carevna. Žili soukromý život šťastného páru, měli rádi jednoduchost, vyhýbali se publicitě a tato jejich záliba v uzavřenosti byla zdrojem mnoha zlých klevet, které poškodily carskou rodinu. Carevna mi také řekla, že na svatbě svého bratra plakala a lidé si povídali, že to byly slzy žárlivého vzteku nad tím, že ztrácí svou autoritu. "Ale Lili, já jsem nežárlila. Plakala jsem, protože jsem myslela na matku. Byla to první velká slavnost od její smrti. Jako bych ji všude viděla." Popisovala nudný palác, přísný režim, otcovu neutuchající laskavost, a jak moc se vždy těšila na své návštěvy Windsoru.

Myslím, že blízkost s její babičkou podvědomě vedla k raně viktoriánskému rysu carevnina charakteru. Tento rys dozajista měla, v mnoha věcech byla typicky viktoriánská: sdílela babiččinu lásku k pravidlům a pořádku, její věrnost rodině, její nechuť k modernizaci, také měla stejnou "domáckost" Koburků, která tolik hněvala společnost. Ruská aristokracie nedokázala pochopit, proč jejich carevna pletla šály a čepice jako dárky pro své přátele, nebo jim dávala látku na šaty. Jejich představa o dárku od carevny byla zcela odlišná a byla jim lhostejná láska, která byla vetkána do nenáviděné šály či užitečného šátku - ale carevna, se svými viktoriánskými ideály o hodnotě přátelství, nechtěla, nebo nemohla, pochopit, že v tomto ohledu je hluboce zklamala. V mnoha věcech byla stejně šetřivá jako její babička, ale nesdílela ubožácké sklony svého strýce, vévody Sasko-koburského. Její otec nebyl bohatý muž, popravdě život v Darmstadtu byl občas téměř z ruky do pusy. Carevnu učili být šetrná. Byla tedy šetrná.

"Když jsem se zasnoubila, Lili, ukázala jsem své babičce některé ze šperků, které mi car daroval. Víte, co mi řekla?"
"Nemám tušení, madam."
"Inu, prohlédla si diamanty a poznamenala: 'Tedy Alix, hlavně nezpychni!' Královna byla drobné stvoření a nosila dlouhé vlečky... ale byla velmi zásadová." Pak vždy začala vzpomínat: "Má sestra Elisabeth a já jsme vždycky byly zamilované do těch malých anglických domečků usazených v hezkých zahrádkách. Jednou je uvidíš, ale já už ne."

Královna Viktorie vštípila svým vnučkám dokonalé povinnosti "hausfrau". V dodržování těchto byla carevna dokonale Němkou a dokonale Angličankou - nikoliv Ruskou. Její praktická stránka nebyla dvoru po chuti. Vysmívali se jí, stejně jako kritizovali její přátelství s lidmi, které nepovažovali za hodné. Já i Anna jsme byly mezi těmito nehodnými, jelikož ačkoliv jsme pocházely z dobrých rodin, nebyly jsme jako jiné urozené dámy, které umíraly touhou stát se součástí onoho kouzelného společenství. Carevna byla obviněna ze zrady své společenské vrstvy, ale i tak byla v jedné věci zcela neoblomná: nedovolila žádné zasahování do vztahů se svými přáteli. Občas jsem se podivovala, proč dávala přednost "domáckým" přátelům před skvělejším výběrem. Když jsem se jí jednou zeptala, řekla mi, že vzhledem ke svému paralyzujícímu ostychu, jsou jí cizí lidí téměř odporní. "Je mi jedno, zda je chudý nebo bohatý. Kdo je jednou mým přítelem, je navždy mým přítelem." Její věrnost byla obdivuhodná a vždy kladla nároky přátelství před materiální uvažování. Jako žena tak činila správně, jako carevna špatně. Aristokracie se nikdy nepokusila pochopit skutečnou carevnu. Jejich pýcha proti ní zbrojila, v jejich očích nenašla žádnou milost. Vzpomínám si na incident, který to dokazuje a byl tehdy často probírán.

Princezna Bariatinská, která tehdy byla jednou z dvorních dam, byla okouzlující žena, ale jako mnozí aristokraté, nesmírně pyšná. Jednoho dne, právě když se carevna chystala na procházku, princezna předpokládala, že ji bude doprovázet, ale carevna odešla z paláce jiným východem ve společnosti madam Schneiderové, dámy, která ji učila rusky. Tato neúmyslná náhoda byla pro princeznu příliš. Nasadila si klobouk a odešla navždy - doslova, pouze poznamenala: "Quand une Bariatinsky met son chapeau, c'est pour sortir." Carevna nesnášela snobství jakéhokoliv druhu. Jednou během japonské války pracovala se švadlenami v Zimním paláci a okna byla otevřená směrem k nábřeží Něvy. Ze svého místa viděla carevna přecházet sem a tam vojáky a důstojníky. Náhle se při pohledu z okna výraz na její tváři proměnil naprostým znechucením a povzdechla. Jeden z přítomných důstojníků se otázal, co se děje. Carevna ukázala k nábřeží. "Tohle se děje," řekla, míníc důstojníka, kterému právě zasalutovali nějací vojáci, ale on na pozdrav neodpověděl. "Proč nemůže důstojník projevit respekt mužům, vedle nichž možná jednoho dne padne? Nesnáším takovou povýšenost," dodala chladně.

Lidé budou bohužel ještě po mnoho let věřit skandálům obestírajícím carevnu, šířeným propagandou a pomluvami. Údajně se zabývala okultními technikami, věřila ve spiritualismus a měla se také pokusit vyvolávat slavné mrtvé, aby mohla ovlivňovat cara, který prý také byl součástí mnoha dramatických seancí v Zimním paláci. Snad tyto historky vznikaly, jelikož carevna žila více méně osamělý život. Tato osamělost byla jí často vnucena okolnostmi - byla křehkou ženou, ale ačkoliv mnozí spisovatelé tvrdí, že trpěla dědičnou nemocí z otcovy strany, mně o něčem takovém nikdy neřekla. Její srdce bylo slabé kvůli rychlému sledu porodů a občas měla velké potíže s dechem. Nikdy jsem u ní nezaznamenala sebemenší známku hysterie. Carevna měla sklon náhle se rozhněvat, ale povětšinou udržovala své pocity po kontrolou. Kromě křehkého zdraví byl pro dlouhé periody její izolace další důvod. Carevič a velkokněžny často stonali. Carevna byla oddaná matka a trvala na tom, že o děti bude pečovat společně se zdravotní sestrou. Měla silně vyvinutý mateřský cit a nikdy nebyla tak šťastná, jako když se mohla o někoho starat. Pokud si daná osoba získala její náklonnost a důvěru, vždy se pak aktivně zajímala i o nejmenší detaily s ní spojené.

Její okultismus je nesmírně přeháněn. Její pověry byly zcela triviálního druhu: věřila, že slunečný den byl příhodný pro cestování, že pokud jí někdo daroval ikonu, pak příhodný nebyl. Její obliba swastiky byla oblibou nikoliv čarodějné věci, ale symbolu. Řekla mi, že dávní lidé věřili ve swastiku jako ve zdroj pohybu, znamení božství. To, že by měla "nosit štěstí" ji ani nenapadlo. "Víra, láska a naděje, na těch záleží," říkávala. Přiznávám otevřeně, že měla silné sklony k mysticismu, který podbarvoval mnohé v jejím životě, což byl následek "snovým" tendencím její dědečka prince Alberta, výchovného prostředí, a víra, kterou přijala ve své nové zemi, tento mystický pocit ještě prohlubovala. Angličtí pisatelé zatracují tuto její vlastnost. Mám před sebou knihu, v níž autor cituje jednoho z nejzavilejších carevniných nepřátel. "Alexandra Fjodorovna," říká, "je zajímavým případem pro budoucí psychology, historiky a dramatiky.... německá princezna vychovaná v Anglii se na ruském trůnu obrátila k náboženské sektě mužiků a k okultismu. Byla ze stejného těsta jako ony hrozné, tyranské princezny z 15. a 17. století v západních evropských zemích, princezny, které ve svých povahách kombinovaly despotického vládce, čarodějnici a vizionáře v sukních, které byly zcela v rukou svých reakcionářských rádců a svých podlézavých, mazaných zpovědníků."

Četla jsem tuto knihu, než jsem začala psát své vzpomínky na skutečnou carevnu. Mnoho pasáží jsem četla napůl oslepená slzami, často mi připadalo, že můj úmysl není možné naplnit. Jak bych mohla já, jméno v Anglii neznámé, bojovat s takovými tvrzeními? Nemyslím, že autor dané knihy byl vůči carevně nepřátelsky naladěn. Psal pro budoucnost, zaznamenal názor svůj a názor jiných. Ale zajímalo by mne, zda kdy carevnu osobně poznal, zda sdílel soukromý život carské rodiny. Já jsem dosáhla obojího, nejen před a během války, ale také ve dnech zoufalství, kdy nám do tváří hleděla vražda a náhlá smrt na každém kroku. Tehdy nebyla doba vhodná k předstírání - ale carevna se nikdy nezměnila. Byla stále stejně tak nesobeckou duší, stejně oddanou matkou a ženou, stejně věrnou přítelkyní.

Materiál k další knize, která byla v Anglii velmi populární, byl údajně autorovi "věnován" známou dámou, velmi oblíbenou u dvora. Tento román - jelikož v mnoha ohledech se skutečně jednalo o fikci - mi byl doporučen, a já byla překvapena, když jsem v něm objevila jména osob, které nikdy neexistovaly a tak ani nemohly být u dvora. Nebyl zde žádný pokus o pseudonymy nebo iniciály, tyto vymyšlené postavy žily, pohybovaly se a stály v knize jako skutečné! Byla jsem tak fascinována obrazotvorností "dvorní dámy", že má přítelkyně napsala spolu-autorovi a požádala jej o její jméno. Má žádost byla zamítnuta. Spolu-autor tvrdil, že je pod čestnou přísahou nikdy toto jméno nevyzradit! Bylo to však spravedlivé? Kniha zatracovala carevnu, byla plná nepřesností a ony anonymní historky ode dvora byly shlukem nepravd. Zajisté ti, kteří profitovali, by měli mít dostatek odvahy vystoupit otevřeně, jsou-li vzneseny otázky. Buď si za něčím stojíte, nebo ne. Věříte-li v pravdu tvrzení, pak byste se neměli stydět osvětlit proč a také uvést původní zdroj, ale spíše si myslím, že prohlášení "Dal jsem slovo, že neprozradím, kdo mi to řekl," dává malou váhu pomluvám, ať již v knihách či v každodenním životě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jiří xvii Jiří xvii | E-mail | Pondělí v 11:25 | Reagovat

A co třídicích Falcký Valdštejna Václav eusebius popel. Lobkovicz Marie terezie
František alsam turn und taxis Marie Montana hodinky und Šternberg

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist