Princ Albert - část I.

24. listopadu 2014 v 16:37 | Ally |  Anglie
Královna Viktorie stojí mezi historickými světovými postavami jako jedna z nejvýznamějších, reprezentatka celé jedné éry, které dala nejen jméno, ale i celou řadu typických rysů. Nicméně Viktorie by se dozajista nikdy nestala tak ikonickou osobností a neučinila by mnohé ze svých památných kroků a rozhodnutí, kdyby vedle ní (a často také neoficiálně před ní) nestál její manžel.

Princ Francis Charles Augustus Albert Emmanuel se narodil 26. srpna 1819 na zámku Rosenau v německém Koburku, pouhé tři měsíce poté, co v Anglii přišla na svět jeho budoucí žena. Je kuriózní, že jemu i jí pomáhala na svět stejná porodní bába. Narodil se, aby byl manželem anglické královny - alespoň tak o něm přemýšleli mnozí, včetně jeho (a Viktoriiny) babičky a belgického krále Leopolda (který rovněž byl strýcem oběma). Tato idea byla Albertovi od počátku vštěpována a podle toho byla také organizována jeho pozdější výchova a vzdělávání. Albertovy první roky byly poklidné, i když ne bez mráčku. Jeho otcem byl sasko-koburský vévoda Ernst I., muž vitální, pohledný a promiskuitní. Manželská věrnost pro něj mnohé neznamenala, tedy do té chvíle, než zjistil, že jeho žena, Albertova matka, neváhá po jeho příkladu hledat něhu a lásku jinde. Louise, jak se jmenovala, byla o mnoho let mladší než její manžel, a velice krásná. Pamětníci opěvovali její skvělou pleť, vlnité, světle hnědé vlasy a modré oči. Manželé si naprosto nerozuměli a ani příchod dětí - Ernsta a Alberta - jejich vztahu nijak nepomohl. Vzhledem k tomu, že jejich vzájemná a častá nevěra nebyla tajemstvím, mnozí dokonce pochybovali o tom, zda je Ernst Albertův otec.

Vévodkyně Louise

Malý Albert byl matčiným miláčkem. Podobal se jí vzhledem i citlivou povahou, a její zbožňování oplácel veškerou silou dětské lásky, které byl schopen. A pak náhle z jeho života zmizela navždy. Nevěrnému muži došla trpělivost s nevěrnou ženou. Když se v roce 1824 rozkřiklo, že vévodkyně má poměr s kultivovaným, okouzlujícím dvořanem židovského původu, vévoda krásnou Louise vykázal ode dvora a krátce nato se s ní rozvedl. Vzhledem k tomu, že rozvod byl v tehdejší době zcela výjimečný a skandálnější než nemanželské aféry, je jasné, že Albertovi rodiče se v té době museli vyloženě nenávidět. Vévodkyni byla sice poskytnuta rezidence v zemi, ale své děti si s sebou vzít nesměla. Už se s nimi také nikdy neviděla. Její život skončil tragicky. V roce 1826 se tajně vdala za svého milence barona Alexandera von Hansteina, ovšem již v roce 1831 zemřela na rakovinu. Bylo jí pouhých 30 let.


Připraveni o mateřskou něhu, princové Ernst a Albert vyrůstali téměř bez jakéhokoliv ženského vlivu. Brzy byli odděleni i jeden od druhého a svěřeni vychovatelům. Ukázalo se, že bratři se povahově značně liší. V dospělosti byl z Ernsta zhýralec, zatímco Albert se stal nesmírně prudérním. Jako dítě měl Albert nad starším bratrem navrch v mnoha věcech, jelikož Ernstovi chyběla jeho pečlivost a cílevědomost. Albert se stával naprosto modelovým příkladem dokonalého šlechtického syna. Když mu bylo jedenáct, překvapil otce sdělením, že více než cokoliv chce být dobrým a užitečným mužem. Jeho zájmy byly povětšinou intelektuální a jeho smysl pro humor se omezoval na kanadské žertíky, přesto nebyl skleníkovou květinou. Zdatně jezdil na koni a lovil, pronásledoval vysokou a miloval přírodu v okolí Rosenau. Jeho největší vášní byla hudba. Hodně četl, psal a filozofoval, a stával se z něj zapálený německý vlastenec.

V devatenácti letech byl přijat na univerzitu v Bonnu, kde strávil rok, pak následovalo několik měsíců "na zkušené", kdy Albert se svým vychovatelem cestoval po evropských zemích, objevoval jejich krásu a odkaz, zlepšoval se v jazycích a společenské konverzaci. Na této cestě jej doprovázel i baron Stockmar, lékař a politik ve službách anglické a belgické koruny, který si jej měl za úkol hlavně dobře prohlédnout. Následně zaslal své hodnocení králi Leopoldovi, který stále doufal v kobursko-anglickou alianci. Albertův zjev hodnotil Stockmar velmi pozitivně s poznámkou, že "navenek má vše, co se musí líbit opačnému pohlaví ve všech zemích a za všech okolností." Ačkoliv však slyšel jen chválu na princovu povahu, nebyl si baron jist, zda Albert má dostatek síly jako možný manžel královny. "Tento mladý muž by neměl být pouze schopný, ale mít i ty správné ambice a velkou sílu vůle." Stockmar uznával, že princ má ty nejlepší úmysly, ale zároveň kritizoval jeho tendenci nechávat tyto úmysly zetlít, pokud by se jim postavily do cesty překážky. Nakonec baron ještě poznamenal, že Albert si neumí získat dámskou společnost a není vůbec jisté, že okouzlí svévolnou, náročnou mladou královnu.

Koburští bratři Albert a Ernst na stylizovaném portrétu

Albert si byl vědom, že pokud mocnější příbuzní prosadí svou, bude jednou manželem Viktorie. Tento svůj možný osud přijal jako samozřejmost i díky radám strýce Leopolda, který měl dostatečný důvtip a dokázal mu tuto roli vykreslit v barvách, které nemohly zranit princovo ego. Vysvětlil mu, že jako manžel královny bude moci Albert budovat lepší společnost, že v takové pozici budou jeho možnosti takřka neomezené. A Albert skutečně toužil povznést společnost své doby z degradace, do níž ji uvrhly předchozí pokolení. Nejednalo se o falešné svatouškovství. Albert považoval morálku za míru všeho a sám na sebe byl stejně tvrdý jako na ostatní. V jeho případě se ztráta matky a příklad zhýralosti otce staly odstrašujícím příkladem. Princ neměl touhu po interakci s opačným pohlavím. Když byl ještě malý, přivedli k němu holčičku, s níž si měl zatančit. Chlapec se rozplakal znechucením a vztekem. Později se samozřejmě naučil tuto svou nelibost skrývat, i tak však pro něj komunikace se ženami byla obtížná, jak si správně všiml Stockmar.

K zoufalství mnoha si však Viktorie postavila hlavu. Nechtěla slyšet o Albertovi, ani o nikom jiném. Mladá královna za sebou měla jen něco málo než rok svobody, kdy si mohla žít po svém, a nechtělo se jí jen tak vzdát volnosti kvůli muži. Albert byl rozčilen. Strávil svůj život ve studiích a přípravách na něco, co se nakonec vůbec nemuselo uskutečnit. Byl frustrován a prohlásil, že nehodlá čekat do nekonečna. Když v říjnu 1839 přijel do Anglie, hodlal v případě, že by osobní setkání k ničemu nevedlo, od nepsané úmluvy o svém sňatku zcela odstoupit a vybudovat si život doma v Německu. Nicméně jeho obavy nebyly na místě. Viktorii se při pohledu na něj rozbušilo srdce. Zamilovala se - okamžitě a navždycky. A tak jako se předtím nechtěla vzdávat svobody, náhle se nemohla dočkat, kdy bude vdaná. Není pochyb o tom, že podnětem k její lásce byla Albertova fyzická přitažlivost. Dvacetiletý princ byl štíhlý, s jemnými rysy a zbarvením po své krásné matce. K Viktorii se choval s úctou, ale zároveň okamžitě poznala, že s tímto mužem si nebude moci dělat, co chce. Tak jako on vyrostl bez matky, Viktorie vyrostal bez otce, a jeho pevné zásady a mužný vliv jí imponovaly. Během několika dní mu nabídla sňatek a on okamžitě přijal.


Zatímco jeho nevěsta se opájela romantickými city, Albert zůstával stejně nepohnutý jako vždy, navzdory láskyplnným dopisům, které si v období několika měsíců, které strávil v přípravách na sňatek doma v Německu, snoubenci pravidelně vyměňovali. Snad nejlepším příkladem v jejich přístupu k nastávající svatbě jsou jejich dopisy jiným příbuzným. Královna Viktorie například oznámila své zasnoubení stýci Leopoldovi následovně: "Ach, drahý strýčku, jsem tolik šťastná! Tolik Alberta zbožňuji! Je ke mně nesmírně laskavý, je docela jako anděl, a zdá se, že mne má rád, což mne dojímá. Doufám a věřím, že jej učiním tak šťastným, jak si zaslouží! .... Udělám vše ve své moci, abych mu vynahradila oběť, kterou přináší (jelikož myslím, že to je oběť)... Loni na jaře jsem se nemohla ani přimět k myšlence na manželství, ale jediný pohled na Alberta to zcela změnil!" Albert, na druhou stranu, sice napsal své babičce, že Viktorie je milá, ovšem predominantním pocitem, který jej svazoval, byla lehká deprese nad tím, že musí opustit domov. Jeho poslední týdny v Rosenau byly skutečně plné melancholie, zatímco v Anglii se mladá královna hádala s parlamentem o to, jaký titul a jaký roční příjem bude její milovaný budoucí manžel mít.

Poukazujíce na příklad královny Marie I., kteoru dnes historie nazývá "Krvavá", a jejího manžela Filipa II. Španělského, Viktorie chtěla, aby byl Albert titulován jako král. To se však nikomu kromě ní samotné nelíbilo, a i její věrný rádce Lord Melbourne před takovým krokem varoval. Strýc Leopold soudil, že Albert by měl přijmout anglicky znějící jméno a titul, od toho ovšem bylo upuštěno z obavy, že Albert by se mohl stát politickou osobností. Viktorii tyto bitky rozhořčily na nejvyšší míru a brala je jako první z mnoha "ponížení", které její milovaný princ musel podstoupit z rukou anglických politiků. I Albert byl překvapený a rozmrzelý z toho, jak malou cenu má přání královny. Poprvé si začal uvědomovat, že jeho možnosti jako královnina manžela možná budou značně omezené.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lisi Lisi | Web | 28. listopadu 2014 v 14:59 | Reagovat

To se mi líbí, jak Viktorie nakonec obrátila. To bylo jasné hned od jejího narození, že bude královnou?

2 Ally Ally | Web | 28. listopadu 2014 v 17:30 | Reagovat

[1]: Více méně ano. V roce 1817 zemřela princezna Charlotte, jediné legitimní vnouče krále Jiřího III. Po její smrti se její strýcové vrhli do "závodu" kdo rychleji sežene potomka - a tak se narodila Viktorie. Měla sice dva strýce, kteří byli v nástupnictví před ní (jejího otce nepočítám, protože brzy zemřel), ale jejich legitimní děti zemřely v dětství.

3 Lisi Lisi | Web | 1. prosince 2014 v 14:55 | Reagovat

[2]: Tak to jo, to jsem měla zažité nějaké ty strýce.

Znáš film Královna Viktorie s Romy Schneider? To je jediný, co si vybavuji, že jsem viděla, takový milý příběh. Ovšem je otázka, co si tvůrci přikrášlili a upravili. Ale to obrácení ve Viktoriině názoru na Alberta tam bylo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist