Cesta do Jeruzaléma a k pravoslaví

8. listopadu 2014 v 21:22 | Ally |  Jelizaveta Fjodorovna
Když se princezna Elisabeth Hessenská vdávala v roce 1884 za ruského velkoknížete Sergeje Alexandroviče, nepředpokládala, že někdy bude měnit svou víru. Jako manželka Romanovce, který měl k následnictví dosti daleko, to od ní zákon ani nevyžadoval. S taktem jí vrozeným s úctou přihlížela nádherným pravoslavným obřadům, ovšem následně se vždy pro duchovní oporu odebrala k víře, v níž byla vychována a pokřtěna - luteránství. Čím déle však žila vedle Sergeje, tím větší otazníky jí v duši rostly a ona začínala trpět. Sergej, jako i někteří další Romanovci, byl hluboce věřící a zcela oddaný pravoslaví. Brzy se příslušnost k rozdílným církvím stala nejbolestnějším místem v jinak spokojeném vztahu velkoknížecího páru, pokud pomineme jejich bezdětnost. S přibývajícími lety především Ella, obklopená pravoslavím na každém kroku, cítila vnitřní neklid. Tiché, umírnění protestantví jí přestávalo stačit.

V roce 1884 car Alexander III. spolu se svými bratry rozhodl, že nechá vystavět pravoslavný chrám v samotné Svaté zemi. Byl zhotoven o čtyři roky později, a bylo vhodné, aby se někdo z carské rodiny dostavil k jeho vysvěcení. Jelikož sám panovník nemohl takovou cestu podstoupit, vybral za svého náhradníka velkoknížete Sergeje. Když se o tom dozvěděla Ella, byla nadšená a žádala, aby mohla manžela doprovázet. Představa toho, že uvidí místa, kudy se procházel Kristus, v ní probouzela nadšené rozechvění. Velkokněžna byla také dychtivá jet z dalšího důvodu. Již dlouho si pohrávala s otázkou, která víra je pro ni ta pravá. Doma důkladně studovala knihy o pravoslaví, nebo si je nechávala předčítat od manžela, zároveň vedla dlouhé hovory se svým luteránským duchovním. Takto rozháraná si Ella dělala naději, že návštěva svatých míst jí dá odpověď. Věřila, že dostane znamení.




Velkoknížecí doprovod, jehož částí byl i Sergejův mladší bratr Pavel, započal svou cestu v říjnu 1888. Nalodili se na jachtu v Oděse, cestou se také krátce zastavili v Kyjevě, domově ruského pravoslaví. Fregata Kostroma je dále zanesla k tureckým břehům. V noci zakotvili v Bosporském průlivu, a tak si zalotovlasá velkokněžna mohla užít nádherný pohled na svítání nad Konstantinopolí, která k nebesům vysílala bezpočet věží mešit a minaretů. Se svými zážitky s cesty se nadšeně svěřovala všem členům své rodiny v dopisech. Svému otci popsala skvělou hostinu, kterou pro ni, Sergeje a Pavla uspořádal vládce Abdul-Hamid II, a při níž jí daroval nádherné diamantové přívěšky, zatímco Pavel a Sergej dostali zlatá pouzdra na cigarety, rovněž posázené diamanty. "Docela jako z pohádky" - vystihla Ella celou návštěvu. Pohádka pro ni ještě více voněla exotikou, když ji druhý den sultán zavedl do harému, aby se setkala s jeho dcerami a maželkou. "Má čtyři," psala pobaveně Ella svému otci, "Ale asi nás nechtěl šokovat, takže nám představil jenom jednu." Po návštěvě chrámu Hagia Sophia výprava pokračovala dál.

Když konečně dorazili do Palestiny, jejich první zastávkou se stal Nazaret. "Vyjeli jsme na horu Tábor a bylo to celkem více než pět hodin cesty na koňském hřbetě. Málem jsme zemřeli horkem.... Ale ta radost být na těch svatých místech je tak ohromující, že se to zdálo jako maličkost...." Do Jeruzaléma vstoupili 10. října a jejich první kroky směřovaly do Chrámu Božího hrobu, kde Ella cítila každou částečkou svého těla příjemné vzrušení. Dlouho se tam modlila, z celého srdce, za všechny členy své rozvětvené rodiny. Pobyt ve Svatém městě jí rovněž dal možnost navštívit místo, kde stával Šalamounův chrám, odkud pak na koni jela k Abrahámově hrobce a také na místo, kde Kristus stál před Kaifášem, kde jej Petr zapřel, a mnoho dalších. Při téměř každé zastávce sebrala velkokněžna hrstičku země a ukládala ji do stříbrných křížků, které pak chtěla věnovat rodině. Ve všech dopisech odeslaných Ellou z Palestiny, i z těch, které psala v retrospektivě, převažuje nade všemi jedno slovo: radost.

Pravoslavný chrám, který přijel velkoknížecí pár navštívit při jeho posvěcení, stál na západním svahu Olivové hory a byl zasvěcen Marii Magdaleně. Celý z bílého vápence v tradičném ruském stylu se sedmi cibulovými kopulemi, byl vystavěn jako milující vzpomínka na carevnu Marii Alexandrovnu, Sergejovu matku. Zvony kostela byly odlity v Rusku a následně přivlečeny na místo stavby na dřevěných vozech taženými poutníky na znamení pokory. Ella byla při vstupu do budovy potěšena - již dříve se aktivně zajímala o to, jak bude kostel vyzdoben, a právě na její žádost vytvořil umělec Sergej Ivanov rozsáhlé malby zachycující klíčové okamžiky života světice, které byl chrám zasvěcen. Nejskvělejší z těchto maleb vysela nad ikonostasem a zobrazovala oblíbenou legendu: Marie Magdaléna v Římě sděluje císaři Tiberiovi zprávy o nespravedlivém procesu s Ježíšem. V ruce drží červené vajíčko - symbol zmrtvýchvstání a věčného života. Těžko říci, na kterém ze všech svatých míst, která navštívila, Ella našla znamení, které hledala. V Jeruzalémě však nakonec přeci jen odhalila vytouženou odpověď na všechny své pochyby. Rozhodla se konvertovat k pravoslaví.

Carská výprava v Jeruzalémě

Ella však nekonvertovala okamžitě. Chtěla novou víru dokonale poznat a pochopit, a tak se s ještě větším zápalem pustila do studia nábožných knih a do dlouhých diskuzí s církevními představiteli. S takovým zápalem, že i Sergej samotný poznamenal, že to přehání. Následně jí velkou část času zabrala organizace příprav na svatbu - její milovaný švagr Pavel se ženil s řeckou princeznou Alexandrou "Aline", a Ella nadšeně participovala. Ella také konečné rozhodnutí oddalovala z důvodu méně příjemného: věděla, že její původní rodina, hlavně otec a babička, budou mít malou radost. Jako první se novinu dozvěděl carský pár, Alexander a Marie, po nich se na Nový rok svěřila Ella i Pavlovi a Aline. 1. ledna pak napsala dopis otci. Ujišťovala jej, že na ni nikdo netlačil, a přiznala, že již dlouhou dobu se necítí být luteránkou. "Prosím o tvé požehnání," psala mu. "Více než rok a půl jsem přemýšlela, četla a modlila se, aby mi Bůh ukázal správnou cestu. Došla jsem k závěru, že pouze v jejich náboženství (tj. pravoslaví) mohu najít tu pravou a silnou víru, kterou je nutné v Boha mít, aby byl člověk dobrý křesťan. Bylo by hříchem zůstávat tak, jak jsem nyní, jelikož navenek patřím k jedné církvi, ale vnitřně se modlím ve víře svého manžela."

Její otec byl opravdu bolestně zasažen tímto rozhodnutím. Jeho dopis v odpověď byl napsán v takovém šoku a rychlosti, že se pisatel neobtěžoval s kalamářem a perem, a psal jednoduše tužkou. "Nechápu nezbytnost tohoto kroku," stálo v dopise namísto vyžádaného požehnání. "Není to tvou povinností, což bych pochopil a mohl ti odpustit. Rozmysli se dobře!" Mnozí v Darmstadtu i v Anglii se domnívali, že Ella se nechala svést okázalou nádherou pravoslavných obřadů, ovšem nic nebylo vzdálenějšího pravdě. Ella se musela ještě dlouho otci ospravedlňovat, ale ten její konverzi přes srdce nikdy opravdu nepřenesl. Menší potíže nakonec byly s královnou Viktorií, která se nechala slyšet, že přeci dává smysl, aby manželé byli stejného vyznání. Pro všechnu svou melodramatičnost uměla být stará královna i praktická.

Ella byla přijata do pravoslavné církve o Velikonocích 1891. Slavnostní, ale soukromý obřad se konal v kapli Sergejevského paláce. Ella vstoupila do předpokoje kaple oděná v dlouhé, bílé říze, na nohou sandály, zlaté vlasy rozpuštěné. Kněží jí požehnali a pomazali olejem. Pak Ella na samém prahu svatyně odříkala vyznání víry jasným, pevným hlasem, načež jí metropolita vtiskl do ruky zapálenou svíci. Rozezněl se sbor a krásná velkokněžna vstoupila do kaple, aby přijala svátost. Ella, narozená jako Elisabeth, se rozhodla při konverzi ponechat si své jméno, které se již dříve v Rusku překládalo na Jelizavetu. Zatímco rodiče ji kdysi pokřtili ve jménu svaté Alžběty Durynské, nyní za svou patronku přijala Alžbětu, matku Jana Křtitele. Jako své patronymní jméno si vybrala "Fjodorovna", populární mezi ženami přivdanými do carské rodiny. Po skončení obřadu věnovala princezna Věra Galicinová velkokněžně ikonu s portrétem její nové patronky. S darem nečekal ani car Alexander III., který jí předal velmi vzácnou ikonu Spasitele. Právě tuto ikonu Ella uctívala do konce života, a ta byla také nalezena v jejích šatech, když zemřela.

Francouzský velvyslanec Paléologue napsal o Ellině přijetí pravoslaví: "Ať již měla jakýkoliv důvod, přijala pravoslavné vyznání celou duší. Žádná konverze nemohla být upřímější, důkladná a dokonalá. Doposud chladná, suchá dogmata luteránství byly jen ubohou oporou imaginativních schopností této mladé ženy... Náhle všechny její sny a emoce, zápal a něha našly bránu v mystických ritech, pompě a slávě pravoslaví. Její pokora byla nesmírná. Poznala výšky a hlubiny, o jejichž existenci dříve neměla ani ponětí."

Dekret cara Alexandera III. o přijetí velkokněžny Jelizavety Fjodorovny do ruské pravoslavné církve.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 LiPO27 LiPO27 | 10. listopadu 2014 v 14:20 | Reagovat

Ella byla velmi zajímavou a složitou osobností. Vždycky jsem přemýšlela o tom, jak asi mohla nahlížet na své manželství. Manžel byl homosexuál, tyranizoval ji, přitom na ni údajně velmi žárlil, děti neměla - skutečně lze mluvit o spokojeném svazku? O krutosti velkoknížete Sergeje se vyprávěly historky, smířila se s tím, netrpěla tím i osobně?  Na druhé straně po jeho smrti se zčásti "zasvětila" jeho památce, věnovala se maximálně dobročinnosti, viděla leccos jasněji než její sestra, kterou varovala před Rasputinem,  takže si vysloužila její absolutní zavržení - carevna s ní až do konce života nepromluvila, neodpustila jí. Podle mladé příbuzné, kterou Ella vychovávala po smrti její matky, byla sice velmi krásná, ale také chladná. Nebo se jen vycvičila, aby nedávala najevo své city, které ji stejně u manžela k ničemu nebyly? Dnes je považována za světici i pro svoji mučednickou smrt, ale je to dost nepřesné. Snad jen vynikající psycholog by dokázal popsat, jaká to vlastně byla žena a člověk.

2 Ally Ally | Web | 10. listopadu 2014 v 15:33 | Reagovat

[1]: Ačkoliv soužití Sergeje a Elly nebylo jednoduché, existují o něm velmi zkreslené představy. Ella se vdávala z lásky a Sergej ji rovněž miloval, ačkoliv v jeho případě nešlo o romantickou, nesobeckou lásku, jakou bychom si v ideálním případě všichni přáli. Bohužel klíčová postava velkoknížete je dodnes trochu záhadou vzhledem k nedostatku materiálů, nicméně jsem přesvědčená, že v mnohých případech je přehnaně démonizován. Ella nebyla hloubá ani slabá, a přesto mu byla oddanou a věrnou ženou. Samotnou ji pobuřovaly právě zkazky, které o jejím manželství kolovaly. Úplnou pravdu se asi nedozvíme nikdy, ale zároveň bych vybízela k pochybnostem k populárnímu obrazu Sergeje Alexandroviče vymalovaného jen temnými barvami. Ellino manželství bylo opravdu spokojené - proč, to nevím, ovšem moje vlastní studium mne o tomto přesvědčilo.

Jinak zcela souhlasím, že Ella je pozoruhodnou osobou. Někdy, na rozdíl od svého manžela, adorovanou až neúměrně.

3 LiPo27 LiPo27 | 12. listopadu 2014 v 9:30 | Reagovat

Děkuji  za nový pohled, neměla jsem nikdy přístup k pramenům, četla jsem spíše životopisné knihy o Romanovcích nebo ruskou literaturu ze začátku 20. století /Alexej Tolstoj - Křížová cesta, Bulgakov,  Bunin aj/. O Sergeji tam mnoho zmínek nebylo, nejurčitěji vyznívaly právě zmínky o jeho malé popularitě ve spojitosti s atentátem a o jeho údajné homosexualitě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist