Staré Rusko - Kapitola II.

6. dubna 2014 v 17:03 | Ally |  Staré Rusko
Mé dětství a dospívání tiše plynuly v Revovce a na Krymu. Revovku jsem milovala a kdykoliv jsem navštívila svého strýce v Livadii, brala jsem si s sebou trochu země z místa, které pro mne představovalo domov. Velkou událostí v Revovce byl příjezd mého strýce Horváta, který jednou za rok přijížděl ze Sibiře navštívit mou babičku. Byl hlavou sibiřské železnice a zastával politickou funkci, která by odpovídala té místokrále Irska. Byl to typický Horvát - vysoký, s hlubokýma, laskavýma očima, a byl také velmi chytrý. V noc jeho příjezdu jsme nikdy nešli spát a pamatuji si, že jsme často společně sledovali úsvit - nikdy do Revovky nedojel před třetí hodinou ráno. Bylo dojemné vidět jeho setkání s babičkou. Byli zcela "en rapport" a byl mi jak milovaným strýčkem, tak velkým přítelem.

Nikdy jsem nechodila do školy. Můj první učitel byl kněz, ale jelikož jsem sotva uměla rusky (doma jsme vždy hovořili francouzsky) a on neuměl francouzsky, udělala jsem jen malý pokrok. Potom se mne ujala anglická guvernantka slečna Ripeová, ale myslím, že nás vnímala velice staromódně.

Starý dům v noci chránil hlídač. Vzpomínám na jeho občasné kašlání a těžký krok, které připomínaly ukolébavku. Byl to negramotný mužik a čas jako pojem pro něj nic neznamenal, takže občas zaťukal na okno komorné, aby jí řekl, že na obloze je taková a taková hvězda. Touto jednoduchou kalkulací věděla, jak dlouho ještě smí zůstat v posteli.


Zima byla v Revovce překrásným obdobím. Jezdila jsem ven v prastarých, překrásně zlacených saních pomalovaných květinami. Moderní saně pokryté koberci a plné medvědích kůží nebyly zdaleka tak hezké. Angličané si často spojují saně s vlky a představují si zimní projížďku v Rusku jako zoufalý boj s nebezpečím. Vlčí hrozba se rychle stává legendou, dnes jsou vlci k nalezení jen v oblastech daleko od lidských sídlišť, ale i tak bylo v Revovce starým zvykem zavěšovat na noc u stájí lampy, aby se vlci neodvážili přiblížit. Nečekaně jsem se s vlkem jednou střetla, když jsem procházela parkem. Nikdy předtím jsem neviděla toto zvíře typické pro naši zem tváří v tvář, a tak jsem myslela, že to velké, šedé stvoření je pes. Zavolala jsem na něj a popoběhla k němu, s touhou se s ním seznámit, ale jen na mne kradmo pohlédl nepřátelskýma, zelenýma očima a pak odpelášil opačným směrem. Když jsme došla domů, popsala jsem své setkání se zvláštním psem a k mému překvapení jsem tím způsobila všeobecné pozdvižení. Skupina mužů se hned vypravila hledat ve sněhu stopy. Ukázalo se, že patřily vlkovi, jak se obávali, nicméně náš nečekaný návštěvník už nebyl k nalezení.

Když jsem byla mladá dívka, nelad v Rusku již nastoupil cestu k revoluci. V roce 1905, během mého pobytu v Livadii u strýce, který spravoval carské statky v Jaltě, nám netrvalo dlouho poznat metody, které revolucionářští agenti používali. Dnes se dobře ví, že většina semen revoluce byla zaseta v Jaltě, ale tehdy bylo děsivé vidět lodě pokryté rudými vlajkami, zatímco Marseillaise k nám vzdorně doléhala přes vodu, jelikož můj strýc zakázal jakékoliv politické schůzky na souši. Jednoho dne bylo zjištěno, že jeden ze zlatých orlů, kteří označovali hranice carova pozemku, byl stržen a rozbit, ale tento akt vandalismu byl připisován Židům a horkokrevným studentům. V té době bylo na Krymu všeobecné pozdvižení a několik revolucionářských tiskáren bylo potajmu zařízeno v sídle velkoknížete Konstantina Oriandě, které z neznámých důvodů předtím bylo opuštěno a strádalo. Vždy jsem toužila navštívit ruiny Oriandy, tak jsem jednoho dne přesvědčila své sestřenice, aby mne tam doprovodily. Byl to zakázaný výlet, ale považovaly jsme možnost průzkumu tajemných podzemních chodeb za dostatečnou kompenzaci možného trestu. Když jsme se dostaly téměř na konec jedné z chodeb, ticho náhle prolomily vzdálené hlasy, a my, zcela vyděšené, nevěděly, zda máme prchat nebo pokračovat. Nakonec zvědavost porazila zbabělost a opatrně jsme se kradly dál, dokud nám tmu neprosvětlila zář velkého ohně. V domnění, že jsme došly k branám pekel, jsme se obrátily a zbrkle se hnaly zpět, a přes riziko trestu jsme všechno pověděly mému strýci. A ukázalo se, že svým způsobem to peklo bylo, jelikož v podzemí byly objeveny tiskárny a bylo jasné, že ta nejhorší propaganda se šířila právě z Oriandy.

Ačkoliv Židé zaseli mnoho zlého, občas se karta otočila, a v roce 1905 se dostali do vážných potíží. Mnozí lidé tvrdí, že revoluce tehdy začala bitím Židů, jelikož nějací vojáci se vraceli z války a chovali se velmi neurvale, tloukli Židy bez slitování.

Má matka, která se podruhé vdala za důstojníka regimentu umístěného blízko nás, dostala zprávy o potížích právě v okamžiku, kdy jsme se chystali jet do města. Ale z varování si nic nedělala, dokud se sama nepřesvědčila, že nebylo přehnané. Nejprve jsme potkali lidi prchající přes pole, a když jsme se konečně dostali do města, bylo ve stavu chaosu. Okna rozbitá, židovské obchody vypleněny a vůdci, bez ohledu na protestující Hebrejce, zabavili jejich zboží a rozdělili mezi dav. Černobílé modlitební šaty, typické pro Židy, byly na zvláštní žádost rozebrány na kousky, jelikož ty údajně měly sloužit, v případě, že je člověk nosil na těle, jako ochrana proti horečnatým onemocněním.

Druhý den při procházce parkem jsem se dostala blízko k zídce, a ke svému zděšení vyposlechla okolo procházející na druhé straně. "Teď jsou to Židé," říkal někdo a zaklel. "Jen počkejte do příště. Máme svoje rozkazy. Brzy bude řada na soukromníky!" Mluvil pravdu. O několik dní později se okolo našeho domu rozhořely ohně a vypuklo rabování. Z terasy jsme pozorovali rozšiřující se plameny, zatímco služebnictvo nás neustále ujišťovalo, že Revovka bude další na řadě. Ale unikli jsme zkáze, zatímco dům madame Čebotajevové, bohaté revolucionářky, byl zničen jako jeden z prvních. Následně ji poslali na Sibiř, dle mého názoru šlo o dosti ironický trest.

Když se situace uklidnila, vznikla Duma, kde se zástupci všech tříd poprvé setkali v parlamentu. Vojáci byli vysláni ztrestat rolníky. Naši mužici se naštěstí mezi povstalce nepočítali. Představa bičování mi byla odporná, a ačkoliv jsem byla děvče, cítila jsem, že jako třída jsme byli zodpovědní za existenci mnohého zla, a bylo na nás jej napravit. Bičování však bylo nejefektivnějším protilékem rebelií. Šlo o barbarský trest, hlavně se to tak musí jevit anglickým očím, ovšem toto bičování nebylo ničím ve srovnáním s utrpením, kterému později podrobili bičovaní ty, kteří je bičovali.

Má pozornost se od povstání a trestů odpoutala brzy. Krátce po daných událostech jsem s babičkou odjela do Petrohradu, kde byl dohodnut můj sňatek. Při představení u dvora jsem tedy byla už zasnoubená. Můj snoubenec byl kapitán Charles Dehn, švédského původu, jehož předkové přišli do severních provincií v době nepokojů, a většina jeho rodiny byli generálové a důstojníci ve službách státu. Kapitán Dehn se účastnil potlačení Boxerské revoluce a při obléhání Pekingu byl prvním důstojníkem, který překonal hradby Zakázaného města při obraně ambasád. Za tuto službu získal Řád sv. Jiří a Řád čestné legie. Po příjezdu do Petrohradu byl představen carovi, který jej jmenoval důstojníkem na "Standartě" a také Smíšené stráže, jejíž členové byli vybírání z různých regimentů, a mnozí se mohli pyšnit osobním carovým přátelstvím.

Kapitán Dehn byl oblíbencem malého careviče a velkokněžen, a hrával si s nimi v dětském pokoji. Přezdívali mu "Peking Dehn". Car i carevna projevili velký zájem o jeho zasnoubení a carevna naznačila mé babičce, že by se se mnou ráda osobně seznámila. Mé zasnoubení bylo oficiálně oznámeno v roce 1907, ale museli jsme v Petrohradě čekat skoro měsíc, než se nás carevna rozhodla přijmout. Velkokněžna Anastázie měla záškrt a carevna o ni pečovala v paláci Alexandria v Petrodvorci, kde se izolovala od ostatních členů carské rodiny, dokud nebylo veškeré nebezpečí nákazy zažehnáno.
Jak dobře si vybavuji ono první setkání s tou, již jsem měla tak oddaně milovat, a jejíž neochvějné přátelství bylo jednou z mých největších radostí. Jednoho letního červencového rána jsme s babičkou přijely na nádraží v Petrodvorci, kde na nás čekal můj snoubenec a carský kočár. Doslova jsem se chvěla hrůzou a byla jsem příliš rozčilená na to, abych si všímala Charlese!

Dorazili jsme k Alexandrii, ale jelikož carevna se stále obávala šíření nemoci, bylo mé představení zorganizováno v zimní zahradě přiléhající k budově. Přivítala nás princezna Golicynová, která byla docela jako dávný portrét, a jejíž oddanost přísnému řádu vyvolávala u ostatních hluboký pocit viny nad sebemenším porušením etikety. Ale k nám byla milá a laskavá, a nějak jsem vytušila, že můj klobouček s růžemi a prosté bílé šaty od Bressaca tiše schvalovala. Jak jsme kráčeli skrz park do zimní zahrady, povšimla jsem si v jedné z uliček dámy, která se zastavila a pozorně si mě prohlížela. Byla malá, s nevinnou tváří dítěte, a velikýma, jímavýma očima. Vypadala tak dětsky, že by ji člověk odhadoval na chovanku nějakého internátu. Tato dáma byla Anna Vyrubovová, jejíž jméno bylo později spojováno s Rasputinem, a jejíž přátelství s carevnou dalo podnět k mnoha nepodloženým tvrzením a skandálním povídačkám.

Oplatila jsem její pohled se zájmem, ale to už jsme s princeznou prošly do zimní zahrady, půvabného tropického místa plného květin a palem. Zahrada připomínala krásný sen, alespoň do chvíle, než jsem uviděla prozaicky jednoduché, leč pohodlné zahradní židle, a všimla si několika hraček a domečku pro panenky. Tehdy jsem se rozhodla, že tato zahrada je opravdu skutečná.

Konečně! Skrze bohatou zeleň k nám pomalu přicházela vysoká, štíhlá postava. Byla to carevna! Pohlédla jsem na ni s obdivem v srdci a očích. Nikdy jsem si ji nepředstavovala ani z poloviny tak krásnou. A nikdy nezapomenu jak krásná byla toho červencového rána, ačkoliv tato ubohá carevna je v mých vzpomínkách spíše postavou politováníhodnou a svatou.
Carevna byla oblečena zcela do bílé, s tenkým bílým závojem připevněným ke klobouku. Její pleť byla něžně světlá, ale když ji něco vnitřně pohnulo, tváře se jí zbarvily lehkým ruměncem. Její vlasy byly ohnivě zlaté, její oči - ty nekonečně trpící oči - temně modré, a její postava pružná jako vrbový proutek. Vzpomínám si, že měla nádherné perly a že diamantové náušnice odrážely plamínky světla, kdykoliv pohnula hlavou. Na ruce měla jednoduchý prstýnek se znamením swastiky, jejího oblíbeného symbolu, který se později stal zdrojem mnoha dohadů a byl také triumfálně citován jako nezvratný důkaz její příklonu k okultním vědám těmi, kteří nemohli tušit, co pro ni opravdu znamenal.

Princezna Golicynová nás ihned opustila, carevna nabídla babičce a mně svou ruku k políbení. Se sladkým úsměvem a laskavým pohledem pak řekla: "Posaďte se," a obrátila se na kapitána Dehna s otázkou: "Kdy má být svatba?"
Má nervozita zmizela. Už jsem se nebála, popravdě se zdálo, že to carevna se stydí, ale jak jsem zjistila později, vždy se styděla před cizími lidmi, tuto vlastnost, kterou měla společnou se svou sestřenicí vévodkyní z Fife. Nicméně v Petrohradě nebyla tato stydlivost brána za ostych, ale za německé snobství - a to přejalo i mnoho anglických pisatelů.
Carevna dlouho mluvila s mou babičkou, jelikož se chtěla dozvědět nejnovější zprávy o velkokněžně Jelizavetě, pak si povídala s mým snoubencem, a všimla jsem si, že hovořila rusky se silným anglickým přízvukem. Pak se obrátila ke mně jako k rdící se hrdince rána, a zdálo se, že ji těší můj zájem o domeček pro panenky.

"Kde strávíte líbánky?" zeptala se, v modrých očích jí nyní seděla nezbednost. Odpověděli jsme. "Ach, doufám, že vás brzy znovu uvidím. Jsem docela sama, nemohu vídat manžela ani děti, budu ráda, až tahle únavná karanténa skončí, a budeme zase moci být spolu." Náš rozhovor trval více než půl hodiny. Carevna ke mně a babičce hovořila francouzsky, vůbec se nepokusila konverzovat v němčině, pak vstala, rozloučila se a my jsme jí políbili ruku. "Chtěla bych vás znovu brzy vidět," opakovala. "Dejte mi vědět, až se vrátíte."

Do Petrohradu jsem se vracela nevýslovně šťastná. Nenadchlo mne to, že jsem se setkala s carevnou. Ale instinktivně jsem cítila, že jsem našla přítelkyni, někoho, koho bych mohla milovat, a kdo, jak jsem doufala, by mohl milovat mne! Byla jsem tak emočně vyčerpaná, že po příjezdu domů jsem padla do postele bez ohledu na své šaty od Bressaca a klobouk s růžemi, a spala jsem až od čtyř hodin odpoledne. Vdávala jsem se o dva měsíce později v domě své tety v Livadii. Car přijal kapitána Dehna než se vypravil na Krym, požehnal mu a daroval mu krásnou ikonu vyvedenou ve stříbře a orámovanou zlatem. Carevna mu rovněž darovala ikonu a v den naší svatby jsme od nich dostali telegram, v němž nám přáli štěstí. Tento telegram, jak se nám později doneslo, vyvolal nekonečné řeči a žárlivé pomluvy.

Na líbánky jsme zamířili na Kavkaz a strávili tři týdny v horách mezi vinicemi. Podzim rozestřel barvy všude kolem. Divokost a krása horského regionu mne nadchly. Trvala jsem na tom, že chci slyšet všechny legendy spjaté s danou lokalitou, a spolu s mužiky jsem věřila, že v tichu noci je možné zaslechnou podkovy kentaurů, jak pádí. Gagree bylo ideální místo pro líbánky a byla jsem smutná, když jsme se vrátili do mé milované Revovky, ačkoliv babička a její přátelé nám přichystali královské uvítání. Revovka byla patnáct mil od nejbližší železniční stanice, ale celá cesta k našemu panství byla osvětlená zapálenými sudy se smolou, a na každé zatáčce nám někdo nabízel chléb a sůl. Samozřejmě cesta se tak značně protáhla a odměnou za to nám byly dva voli, které jsme dostali na konci.

Můj manželský život začal za nesmírně slibných okolností. Charles mi slíbil, že vždy zůstane v carově osobní stráži, a já dostala podvědomé tušení, že má budoucnost bude úzce spojena s budoucností carské rodiny. Tento pocit nepovstal z žádné marnivosti, nikdy jsem nepřemýšlela nad materiálními výhodami, kterých bychom mohli požívat díky carově náklonnosti k mému muži. Mé první setkání s carevnou mne nevýslovně ovlivnilo. Ačkoliv se mi zdálo být směšné spojovat si jakoukoliv ideu bolesti s onou vizí ze zimní zahrady, měla jsem pocit jisté fatality ve spojení s ní. Čas prokázal, že mé předtuchy byly správné.

Náš první domov byl v Aničkovově paláci, sídle carevny vdovy, kde bylo hlavní stanoviště stráží, ale pak jsme se přestěhovali do Carského Sela. Náš dům byl přímo naproti paláci a blízko kasáren. Důstojníci osobní stráže byli nanejvýš pohlední lidé, každý v uniformě oddílu, k němuž byl přidělen. Žádná z uniforem nebyla ta nejlepší, jelikož být členem stráže byla sama o sobě pocta.

Často jsem se procházela velkým carskoselským parkem, když byl můj manžel ve službě. Palác se datuje do dob Kateřiny Veliké a konaly se v něm všechny důležité recepce. Carská rodina bydlela v Alexandrovském paláci, bílé budově v empírovém stylu. Palác měl čtyři vchody: první byl používán výsadně Jejich Veličenstvy, dva další sloužily pro hosty a čtvrtým se dovnitř a ven pohybovalo služebnictvo. Palác byl zcela obklopen parkem, v němž byly krásné fontány, Čínský pavilon a most spojující menší park s palácovým.

Jako mladá vdaná žena, požehnaná mnoha laskavými příbuznými a přáteli, jsem brzy získala své místo v petrohradské společnosti. V roce 1907, rok po válce s Japonskem, život nebyl příliš veselý, protože spoustu rodin stále drželo smutek, takže ti, kteří se těšili na dvorské potěchy byli zklamáni, jelikož se žádné nekonaly. Carevna cítila, že válka byla stále živou ránou na to, aby se někdo bavil. Tento její pocit vycházel ze srdce, ale nesetkal se s pochopením veřejnosti. Klika, zaujatá proti carevně, tvrdila, že ruská vládkyně patří společnosti a ne sama sobě. Její povinností mělo být jen pózovat jako nádherná figura na lodi Zábavy - válka skončila a společnost se dožadovala dalšího kola svých bezduchých potěšení. Petrohradská společnost byla v mnohém rozdělena. Každý velkoknížecí dvůr měl svou vlastní kliku, z nichž především ta velkokněžny Marie, manželky velkoknížete Vladimíra, byla značně rozverná. Celkově vzato velkoknížata vedla zábavné životy. Většinou se jednalo o pohledné muže, vyslovené hrdiny romancí, mnozí značně obdivovali carský balet, mezi nímž měli půvabné přítelkyně.

I v roce 1907, kdy byl Petrohrad považován za nudný, byla existence značně nákladná! Každou neděli lidé navštěvovali balet a o sobotách Francouzské divadlo, které představovalo nejmódnější klub, kde se extrémní necudnost šatů kompenzovala šperky. Po skončení hry bylo zvykem odebrat se do restaurace Cuba nebo L'ours, kde večeři oživoval skvělý rumunský orchestr. Nikoho ani nenapadlo odejít z restaurace před třetí hodinou ranní, důstojníci většinou zůstávali až do pěti. Občas, když jsem se brzy ráno vracela domů, jsem porovnávala svítání v Revovce s tím petrohradským. Stejné odstíny perleti, růžové a stříbrné barvily nebe, ale svítání na jihu Ruska nebývalo svědkem lidských motýlů, jejichž křídla byla ztěžklá znamením radovánek. Byla jsem dost mladá na to, abych si užívala život, ale čas od času jsem pod neposednou radostí cítila skrytou hrozbu.

Prostředkem komunikace v petrohradské společnosti byla angličtina, která se používala u dvora, a ačkoliv kdysi byla móda najímat německé chůvy, v roce 1907 už bylo zvykem mít chůvy anglické. Mnoho Rusů, kteří neuměli anglicky, hovořilo tak francouzsky s anglickým přízvukem! Velké nákupní centrum bylo "Druce" kde se člověk potkával s přáteli, nakupoval anglická mýdla, parfémy a šaty.

Oživením poválečné sezóny byly charitativní trhy. Velkokněžna Marie vždy pořádala jeden v Assemblee de la Noblesse, obrovské budově, kde společenská smetánka prodávala všemožné hezké a drahé věcičky. Velkokněžna Marie (původně německá princezna), zabírala střed místnosti a prodávala u vlastního stolu. Byla vysoká a pohledná, ale ne tak jako její snacha, manželka velkoknížete Kyrila, u jejíhož stolu jsem občas pomáhala já. Všechny velkokněžny měly své prodejní pultíky, stejně jako většina ostatních dam. Popravdě situování pultíku poukazovalo na společenské postavení dámy. Tyto trhy byly skvělými událostmi, přehlídkou krásných šatů a bylo docela běžné se za den převléknout i třikrát. Vzduch byl prosycen parfémy, záplavou vystavených květin a unavené prodejkyně se po chvilkách občerstvovaly nejlepším šampaňským.

Carevna měla v Assemblee de la Noblesse rovněž vlastní pult, u kterého jsem jednou prodávala. Spoustu věcí vyrobila sama, než aby objednávala z Paříže či Londýna. Tento zvyk odrážel její domáckou povahu. Nic na jejím pultu nebyla neužitečná zbytečnost. Zůstávala věrná svému druhu - druhu potomků královny Viktorie. Carevna sdílela lásku k vyšívání s anglickou královnou Mary, a tak jako ona sama uháčkovala pro tyto trhy i spoustu předmětů z vlny.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 zlatejmlok zlatejmlok | Web | 8. dubna 2014 v 7:42 | Reagovat

Tak. Musím říci, že tahle stránka je velmi zajímavá, ambiciozní a dobře řemeslně provedená. K tématice se vyjadřovat nebudu, Romanovci byli bezesporu velmi kontroverzní dynastií a těžko ji soudit...zvláště z dnešní perspektivy.
Objem zpracovaného textu je určitě impozantní, i objem textu, který z toho vzešel. Nicméně velmi negativně hodnotím výběr zdrojů, který se odkazuje výhradně na memoáry a velmi úzce zaměřené spektrum literatury. Jistě, pro daný styl i tématiku se to může zdáto dostačující, nicméně z takových "beletrizujících" zdrojů nemůže být zajištěn zcela objekvitní přepis situace. Doporučil bych třeba The Russian Empire od Hugha Setona Watsona (offline téměř nedostupné, online rovněž, popř. můžu zaslat) nebo monografie od Rjasanovského popř. Vernadského.
Jinak klobouk dolů za idealizující styl..řekl bych, že to dobu přesně vystihovalo, ta propast mezi šlechtou a realitou. Bohužel to takhle vidí i soudobý ruský interpretace historie.

2 Ally Ally | Web | 8. dubna 2014 v 14:08 | Reagovat

[1]: Především velice děkuji za návštěvu a také podnětný komentář"

Nejsem si jistá, zda jsem správně pochopila, co přesně máte na mysli, proto, pokud moje odpověď nebude docela přesná, tak mne prosím omluvte :)

Tenhle konkrétní článek je mnou přeložená a jinak nedotčená část skutečného memoáru, který předkládám čtenářům k vlastnímu kritickému zhodnocení. Několik let jsem studovala historii, proto vím, že nikdy není možné nekriticky přijímat, co napsali současníci, a vždy je vhodné mít po ruce spolehlivou a nezaujanou sekundární literaturu (díky několika nesmírně hodným osobám se mi podařilo shromáždil slušnou knihovnu k danému tématu, takže se mám o co opřít a z čeho vyjít), nicméně stejně tak mne studium naučilo, že autentické prameny jsou to nejlepší, k čemu se člověk může dostat.

Děkuji vám za doporučené tituly, dám si je na seznam knížek, po kterých pasu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist