Smolnyj institut pro urozené panny

29. března 2014 v 14:48 | Ally |  Život v carském Rusku
"Smolnyj institut pro urozené panny" byl prvním svého druhu v Rusku a stal se symbolem vzdělávání dívek, tedy alespoň těch z lepších rodin. Byl založen z podnětu Ivana Betského, státníka a učitele u dvora carevny Kateřiny Veliké, která dekretem z 5. května 1764 podpořila cílené vzdělávání žen ve své říši. Ústav sám byl otevřen až značně později, jelikož čekal na vytvoření vhodného zázemí. V letech 1806-1808 architekt Giacomo Quarenghi postavil v Petrohradě budovu právě za tímto účelem, její jméno bylo odvozeno od nedalekého kláštera. Primárním cílem institutu bylo "dát státu vzdělané ženy, dobré matky, členky přispívající k rozvoji rodiny a společnosti". Aby se však dívka mohla takovou ženou stát, musela nejprve složit přijímací zkoušky, kde prokázala určitou znalost francouzštiny, něco málo ruštiny a také náboženské výuky. A samozřejmě musela doložit urozený původ, což značně limitovalo počet přijímaných. Pouze dcery z rodin, jejichž předkové figurovali v knihách III, V a VI soupisu urozených, nebo jejichž otcové a dědové dosáhli alespoň hodnosti kapitána u carského vojska, mohly být přijaty.
Budova ústavu na počátku 19. století

Ne každý šlechtic byl však ochotný podrobit svou dceru dvanácti letům výuky, jelikož přílišné vzdělání, paradoxně, nebylo právě žádoucí u budoucí nevěsty. Ruským šlechtičnám dělaly někdy společnost dívky ze zahraničí, jako byly gruzínské a černohorské princezny, dcery švédských diplomatů a aristokratů. Pobyt mnoha dívek ve Smolném spozorovala svou dobročinností samotná carská rodina, nebo jiní bohatí lidé. Pravděpodobně nejslavnější absolventkou institutu, jejíž studium a výchovu platil sám car, byla princezna Jekatěrina Dolgoruká, později milenka a druhá manželka Alexandra II. O mnoho let dříve se institut stal také dočasným domovem dcerám na Sibiř vyhoštěným Děkabristům. Car sice potrestal jejich otce, ale zároveň převzal odpovědnost za tyto dívky. Smolný byl stejně tak vzdělávacím ústavem jako útočištěm, když nebylo kam jít.



"Smoljanka" studující pod patronátem soukromých osob nosila kolem krku stuhu barvy, kterou vybral její ochránce. Například dívky, které osobně podporoval car Pavel I., nosily modré stuhy, šlechtic Děmidov vybral svým chráněnkám stužky zelené a známý Saltykov pak červené. Pokud dívky neměly takovéto "stipendium", platily školné jejich rodiny. Na počátku 20. století byla taková roční suma rovna 400 rublům. Podle toho, jak dobře si ve studiu vedly, dostávaly dívky při ukončení svého vzdělávání v ústavu ocenění a odznak - kovový monogram vládnoucí carevny, který se nosil na levém rameni.



Den ve Smolném měl svůj přísný řád. Dívky se probouzely v šest hodin ráno a následovalo šest až osm vyučovacích hodin. Čas pro případné hry a rozptýlení byl značně krátký. Děvčata bydlela většinou v místnostech po devíti, a každá taková skupinka měla svoji dohlížitelku. Kromě toho byla na všech hodinách přítomna i upjatá dáma, ostřížím zrakem sledující jejich chování během lekcí. Nejdůležitějším předmětem byla francouzština, tehdy hlavní jazyk dvora. Nechyběl samozřejmě katechismus, tanec, ruční práce, tělocvik, hra na hudební nástroj, zpěv, historie nebo matematika. Ačkoliv akademické vědomosti nebyly podceňovány, tak jako mnohé jiné ústavy po celé Evropě se i institut ve Smolném soustředil hlavně na přípravu dívek pro pohyb ve vyšších kruzích společnosti, případně u dvora, a jejich kultivovanost.
Chovanky ve Smolném však neměly právě jednoduchý život. Kromě přísných pravidel byla existence v ústavu náročná i z hlediska fyzického. Oblečené do prostých, bílých stejnokrojů, dívky musely snášet jednotvárný jídelníček: brzy ráno čaj s houskou, o něco déle pozdní snídaně skládající se z kousku chleba namazaného máslem, k němuž si směly vzít sýr, k obědu měly bezmasou polévku. Jako druhé jídlo je čekalo právě to maso, z níž byla polévka předtím vařena. Zajídaly oběd malým koláčkem. Večer je opět čekal čaj a houska. Pro dospívající chovanky, které zároveň musely neustále pracovat, to nebylo dostačující. Více než polovina z nich skončila několikrát za dobu svého pobytu na ošetřovně s diagnózou "vyčerpání".

V jídelně

Ošetřovna byla málokdy prázdná. Na rozdíl od prostor vyhrazených k ubytování, které při jejich velikosti a neútulnosti nebylo nikdy možné dostatečně vytopit, tam byl klid a teplo a mnohá děvčata své zdravotní potíže úspěšně simulovala, jen aby se na několik dní dostaly právě na ošetřovnu. Navíc pacientky měly mnohem vydatnější stravování než jejich zdravé přítelkyně. Ošetřovna byla rozdělená na dvě části, z nichž jedna byla "pohotovostní", používaná v případě vypuknutí epidemických nemocí, které se podobným ústavům vyhýbaly málokdy. Šlechtické dcerky oslabené nedostatečnou stravou, nedostatkem tepla a mnohdy také psychickou zátěží pak podléhaly tyfu, zášrktu i chřipce. Jejich léčba byla navíc ztížena samotnými pravidly ústavu. Chorobně ostýchavé dívky si nedokázaly ani představit, že by se měly svléknout před osobou druhého pohlaví, a lékaři tak mnohdy nebyli schopni určit diagnózu nebo předepsat správný léčebný postup, což ve výsledku vedlo k dalším zbytečným úmrtím.

Pokud dívky porušily nějakým způsobem pravidla či se jinak provinily, čekal je trest. Na rozdíl od jiných ústavů se ve Smolném nepoužívaly fyzické tresty, nicméně provinilá byla před očima všech ostatních ponížena křikem a výčitkami, následně byla připravena o chudou večeři, při níž musela zůstat stát uprostřed místnosti. Jediné provinění se pak s dívkou táhlo i celá léta, a byla vychovateli všeobecně vnímána jako "špatných mravů".

Učitelský sbor

Dívky ve Smolném se směly se členy své rodiny vidět pouze čtyři hodiny týdně, ve dva pevně stanovené dny. To mělo za následek stísněnost a opuštěnost především těch chovanek, jejichž rodiny žily mimo Petrohrad. Často trvalo celé měsíce, někdy i roky, než se s příbuznými setkaly. Směly si sice dopisovat, nicméně veškerá korespondence - příchozí i odchozí - byla nemilosrdně cenzurována vychovatelkami. Dívky byly prakticky odříznuty od svých rodin, ne však docela od okolního světa. Ve Smolném se pravidelně pořádaly slavnostní večeře a představení, dvakrát do roka, ve svátek cara a carevny, se dokonce hostily plesy, kterých se účastnily všechny žákyně i jejich vychovatelé a vychovatelky. Po několik hodin při takovém plese dívky tančily spolu, avšak nesměly se smát a příliš spolu bavit, jinak je čekal trest. Občas, i když jen málokdy, byli na plesy pozváni i mladí muži, kteří s dívkami byli pokrevně spřízněni. S příchodem první světové války však i tyto aktivity ustaly. Nebylo vhodné jakkoliv se bavit, zatímco jiní na frontě umírali.

Chovanka ústavu ve stejnokroji.

Institut fungoval pod patronátem vládnoucích careven, které jej občasně navštěvovaly, a vzácněji přicházel v jejich zastoupení samotný panovník. Toho byly dívky vychovávány vnímat jako bytost takřka nadpozemskou. Pokud byl pohoštěn, byly pak zbytky z jeho talíře ukradeny, vděčnější však byla jeho zapomenutá šála, kterou chovanky následně roztříhaly do miniaturních kousků, aby se dostalo na všechny, a nosily je pak pyšně přišpendlené na hrudi. Alexander II. se takovému chování smál, nicméně při další návštěvě je varoval: "Se mnou si dělejte, co chcete, ale na mého psa ani sáhnout!" Nicméně ani polobůh nemohl zabránit vlastní adoraci a tak jeho pes odcházel podivně ostříhaný - stejně jako samotný car. Dívkám se podařilo z jeho drahého kožešinového pláště odstřihnout celé kusy.

Hodina tance. Portréty careven v pozadí.

Hodina hry na hudebí nástroj.

Pěvecký sbor

Car byl jedním z mála mužů, kteří měli do Smolného přístup. Aby byly dívky v bezpečí před vábením lásky a pokušením, učitelský sbor se skládal téměř výhradně ze žen, pokud už bylo nutno přijmout muže, musel být ženatý, a pokud nebyl, pak měl šanci pouze v případě, že byl značně neatraktivní nebo i fyzicky postižený.

Institut fungoval až do jarní revoluce v roce 1917. O několik měsíců později si budovu ústavu vybral jako hlavní sídlo bolševiků Lenin, a v místnostech, kde předtím tiše procházely stydlivé chovanky v bílém, teď nervózně i sebevědomě dupaly boty revolucionářů. Bylo to v této budově, kde Lenin oznámil vítězství říjnové revoluce. Opustil ji teprve s přestěhování centra moci do moskevského Kremlu. I nadále budova sloužila jako hlavní sídlo komunistické strany v Petrohradě, a v roce 1927 byl před ní vztyčen pomník Leninovi navržený sochařem Vasilijem Kozlovem.

Po převratu v roce 1991 sloužil Smolnyj jako sídlo starosty města a městský úřad, dnes je bývalý ústav pro výchovu šlechtických dcer navíc používán jako Leninovo muzeum.

Absolventky institutu v roce 1917.

Chovanky na ošetřovně.

Hodina tělocviku
Bruslení bylo jednou z mála povolených radovánek

Frontální pohled na budovu ústavu

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Em s tečkou Em s tečkou | Web | 29. března 2014 v 15:59 | Reagovat

Velmi zajímavý článek, rád jsem se dozvěděl něco nového! :) Děkuju!

2 Lisi Lisi | Web | 3. dubna 2014 v 19:07 | Reagovat

Skutečně zajímavý a informačně přínosný článek. Mohu se zeptat, co se dělo potom s absolventkami institutu? Mám na mysli po uzavření institutu. Předpokládám, že asi většina odjela do ciziny.

3 Ally Ally | Web | 4. dubna 2014 v 13:38 | Reagovat

[2]: Děkuji :) Inu, ne všechny tam opravdu zůstaly dvanáct let. Institut mohly na přání rodiny opustit, a počítám, že takové dívky, i absolventky, po řádném uvedení do společnosti čekaly vdavky.

4 Bewlyer Bewlyer | Web | 9. dubna 2014 v 13:52 | Reagovat

v dnešnej dobe by niečo takéto neprežilo :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist