Carevna Alexandra Fjodorovna (část V.)

22. března 2014 v 21:02 | Ally |  Nikolaj a Alexandra
Neuplynuly ani dva roky od narození velkokněžny Marie, třetí dcery carského páru, a Alix byla opět těhotná a plná naděje, že konečně splní svoji povinnost přivést na svět následníka trůnu. Na rozdíl od předchozích těhotenství tohle probíhalo bez sebemenších komplikací, Alix se cítila silná a plná energie. Na sklonku roku 1900, během pobytu v Livadii, Nikolaj náhle onemocněl tyfem. Tehdy se projevily jak Alixiny pečovatelské schopnosti, tak také, zřejmě poprvé, její nedůvěra ve zbytek rodiny. Přesvědčená, že Nicky ji potřebuje, a pravděpodobně také pod vlivem vzpomínky na svoji vlastní obětavou matku, Alix o manžela pečovala sama, a nedovolila nikomu, aby s ním mluvil, aby ho neunavoval. Byla v tu dobu jeho ošetřovatelkou i sekretářkou, vyřizující jeho rozhodnutí ministrům, kteří čekali na chodbě.

"Nicky byl během své vážné nemoci skutečně andělem trpělivosti," chválila manžela v dopise sestře Viktorii carevna. "Nikdy si nestěžoval, vždy připraven poslechnout, co mu kdo nařídil. Starala jsem se o něj já a jeho starý komorník. Šok z jeho nemoci a uvědomění si mě samé mi nezbytně dalo novou sílu, jelikož jsem předtím byla velmi unavená. Protestovala jsem proti přijetí zdravotní sestry a všechno jsme skvěle zvládli sami."

Nikolaj se zotavuje z tyfu

Zatímco Alix opečovávala manžela, její praktická mysl přeci jen nemohla nemyslet dopředu a na variantu nejhorší: co když Nicky zemře? Kdo pak nastoupí na trůn? Alix se s touto otázkou nakonec obrátila na ministra Witteho, a ukázalo se, že nebyla sama, kdo se problémem zabýval. Witte už stačil navrhnout, aby se v době carovy nemoci stal regentem jeho mladší bratr, velkokníže Michail Alexandrovič. A v případě carovy smrti by také právě on po právu nastoupil na trůn. Alix zneklidněla. Těžko říci, jak hluboce byla seznámena s nástupnickými zákony Ruska, ovšem i pokud byla, ukázalo se, že chovala naděje na jejich změnu. Proč by se v případě Nickyho smrti nemohla stát panovnicí její nejstarší dcera? A ona by byla regentkou! Pavlovské zákony však něco takového nepřipouštěly a vnučka královny Viktorie protestovala marně. Navíc byla v té době těhotná! Co když car zemře, nastoupí Michail, ale ona pak porodí syna? Odstoupí pak Michail z trůnu? Nicky se uzdravil, nikdo nebyl raději než Michail, kterého carská koruna spíše děsila než lákala, ovšem Alix už se nikdy nezbavila pocitu, že příbuzní chtějí jejího manžela odstavit od kormidla. A rozhodla se, že tuhle bitvu za něj bude bojovat.


V lednu 1901 zemřela královna Viktorie. Alix byla zoufalá. Od smrti matky byla pro ni právě babička hlavní autoritou a také zdrojem povzbuzení a stability. Chtěla odjet na pohřeb, ale těhotenství jí v tom zabránilo. "Jak jen ti závidím" psala Alix sestře, "že budeš moci vidět milovanou babičku ukládanou k jejímu poslednímu odpočinku. Nemohu uvěřit, že je skutečně pryč, že ji již nikdy neuvidíme. Zdá se to nemožné. Odnepaměti byla v našich životech a nikdy nežilo dražší, milejší stvoření. Celý svět pro ni truchlí. Anglie bez královny je nepředstavitelná. Jak jsem vděčná, že byla ušetřena všeho fyzického utrpení. Duševně toho musela letos tolik snést."

Alix si s carskou rodinou nepadla příliš do noty, ovšem v prvních letech manželství nic nenaznačovalo, do jaké izolace se stáhne později. Carský pár udržoval dobré, i když ne přehnaně vřelé vztahy s carevnou vdovou, velkoknížetem Sandrem a jeho ženou Xenií, a také u sebe často vítali velkokněžnu Olgu Alexandrovnu. Na přelomu století se sblížili s částí rodiny, která nebyla právě populární. Velkoknížata Nikolaj "Nikolaša" a Petr Nikolajeviči byli bratři, kteří se oženili se sestrami - černohorskými princeznami Milicou a Anastázií (které se říkalo Stana). Princezny byly intrikánky, které se neštítily skandálů a ctižádosti měly na rozdávání. Tak jako mnozí jiní v té době podlehly módě spiritismu, a pod jejich ochranou, za jejich účasti, se konaly mnohé seance, pokusy s vyvoláváním duchů a podobně. Podivné to společnice pro hluboce církvi oddaný carský pár, a přece, přátelství, založené jak na hovorech o filozofii a náboženství, tak i na ochotě princezen porozumět mladé carevně (zatímco mnozí jiní příslušníci rodiny se rozhodli neztrácet s ní čas) které mezi nimi vyrostlo na počátku století, se zdálo být hluboké. Když se na začátku léta 1901 narodila čtvrtá Alixina dcera, bylo jí dáno jméno Anastázie, právě po černohorské princezně. Narození dcery bylo opět zklamáním, avšak naplněna nadějemi a podporována Černohorkami, Alix se dlouho netrápila, přesvědčená, že konečně objevila cestu, jak si zajistit následníka.

Alix s dcerou Anastázií

Bylo třeba se modlit více. A protože její vlastní modlitby zjevně nebyly dostačující, bylo třeba obrátit se na někoho dalšího, aby u Boha intervenoval v její prospěch. Alix ušla v duchovním vývoji již velkou vzdálenost od střízlivé Luteránky, kterou byla před sňatkem. Byla nyní téměř zcela pohlcena pravoslavím, a spíše než vysoce postaveným učencům věřila lidové moudrosti a čistotě, kterou představovali takzvaní jurodiví. Tito "svatí blázni" byli (a dost možná stále jsou) v pravoslavném světě lidé, kteří se úmyslně před ostatními chovali jako šílení. Často chodívali polonazí, nemluvili, nebo jen nesrozumitelně a v hádankách. Věřili, že pohrdáním ostatních si dláždí cestu k Bohu. Do paláce se jich dostalo hned několik, jenže carevna přeci jen nebyla prostoduchá vesničanka bez vzdělání, aby na ni nějak hluboce zapůsobili. Potřebovala někoho jiného, kdo by měl jak Boží moudrost, tak inteligenci. A Černohorské princezny, dobře zasvěcené do carevniných myšlenek, jí takového člověka sehnaly.

Nejprve to byl jistý "Mistr Phillipe", původem Francouz, vydávající se za věhlasného léčitele. Především velkokněžna Milica z něj byla nadšená, ochotná věřit každému nesmyslu, který jí přesvědčivý muž namluvil, včetně toho, že dokáže být neviditelný. Těžko říci, zda Alexandra věřila takovým věcem, nicméně Mistr Phillipe měl podle všeho mít také schopnost předem uhodnout pohlaví nenarozeného dítěte - a v případě potřeby je i změnit! Carevna, unavená, zoufalá a s podporou přítelkyň, se začala s "naším přítelem" pravidelně stýkat. Byla tak pod jeho vlivem, že si dokonce vsugerovala těhotenství. Začala přibírat na váze, nosit volnější šaty, opatrovala se - a aby nic nezkazilo ten zázrak, lékaři ji nesměli prohlédnout. Po několika měsících prodělala Alix nesmírně potupující situaci. Nejprve myslela, že rodí, ale po několika hodinách bolestí z ní vyšlo "jen malé vajíčko". Celá věc se pro veřejnost smetla prohlášením o tom, že carevna potratila, ovšem hanba a zklamání, které Alix cítila, se jen tak smazat nedaly. Pokud někdo očekával, že tento nezdar zázračného léčitele jí otevře oči, zklamal se. Alix se utvrdila (a byla utvrzována) v tom, že to byl důsledek jejích pochyb. Zprávy tajné služby o špatné pověsti a ještě horší minulosti Mistra Phillipa, spolu s rozhořčením carevny vdovy, nakonec vedlo k jeho vyhoštění ze země, ale Alix, jako obvykle, to vnímala pouze jako ránu ze strany těch, kteří ji nenáviděli, a nikdy na Phillipa nezapomněla.

Velkokněžna Milica

Jeho rady a vliv s ní zůstávaly, stejně jako Milica a Stana. Na jejich návrh se tentokrát Alix rozhodla vybrat si přímluvce u Boha, který k němu již dospěl, a po nepříjemných třenicích se Svatým synodem nakonec prosadila kanonizaci nového světce Serafima. Serafim, který zemřel v roce 1833, byl všeobecně vnímán jako Boží člověk a zprávy o zázracích, které působil i po smrti, nebyly ojedinělé. Mnoho členů carské rodiny se v létě 1903 zůčastnilo aktu svatořečení v Sárově, včetně carevniny sestry Elly. Ta popsala událost v jednou z dopisů: "Tolik krásných, zdravých dojmů. Než jsme se dostali do kláštera, jeli jsme šest hodin, a ve vesnicích hezké červené kroje a krásní zdraví lidé vypadali tak malebně. Klášter je krásný, situován v úžasném, obrovském jedlovém lese. Ceremonie a modlitby byly velmi hezké. Serafim byl mnich, který žil v 18. století velmi čistým a zbožným životem, uzdravoval tělesně i duševně a po jeho smrti zázraky pokračovaly. Tisíce a tisíce lidí z celého Ruska sem přišly (na svatořečení), aby se pomodlili. Zdálo se, jako bychom byli zpět v dob, kdy na zemi chodil Kristus... Ach, jak mne trápil pohled na ubohé matky s nemocnými dětmi a díky Bohu mnoho jich bylo uzdraveno! Měli jsme to štěstí vidět mluvit malou choromyslnou holčičku, jak jen se za ni její matka modlila!" Alix se ještě té noci vykoupala v místní říčce a věřila, že díky tomu dozajista brzy počne. Během několika měsíců byla těhotná.

Bylo 12. srpna 1904, horký letní den v Petrodvorci, když Alexandra v časných odpoledních hodinách porodila své páté dítě - syna. Plakala, když jí to řekli. "To nemůže být pravda. Je to opravdu chlapec?" opakovala dokola. Splnila svou povinost. Dokázala, že její víra v mystické přátele a nové svaté byla správná. Měla syna a ten pro ni byl největší životní výhrou. Jenže radost trvala pouhých šest týdnů. Pak náhle dítě začalo krvácet z pupíčku a lékaři byli bezmocní. Alexandra věděla okamžitě, co to znamená, ale zprvu to nechtěla vyslovit, ani si to připustit. Jenže zanedlouho nebylo možné nic si nalhávat. Její syn, malý carevič Alexej, tolik vytoužený a vymodlený, byl hemofilik.

Alexej Nikolajevič

Alexejova nemoc byla zásadním momentem v životě carevny, carské rodiny a ve výsledku také celé carské říše. Od okamžiku zjištění už Alexandra nikdy neprožila den, kdy by nemyslela na Alexejův handicap, aby se nestrachovala o jeho život, a netrpěla strašlivými výčitkami svědomí, protože věděla, že nemoc mu předala právě ona. Její syn, její splněný sen, byl neustále v ohrožení a ji to ničilo. Jenže Alix byla bojovnice. Kde jiní skládali zbraně, ona se rozhodla bojovat. Pokud jí lékaři a medicína odmítali dát řešení, byla rozhodnutá hledat ho jinde, u moci silnější a spolehlivější. Tak jako předtím věřila Phillipovi, že je jejím prostředníkem v komunikaci s Bohem, tak byla ochotná uvěřit jinému, který by jí nabídl novou víru, nové vysvětlení a novou naději.

A přítelkyně Milica tu stále ještě byla, aby nabídla svou pomoc. 14. listopadu 1905 přivedla do Alexandrovského paláce prostého sibiřského mužika. Jmenoval se Grigorij Jefimovič Rasputin.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Josefina Josefina | 24. března 2014 v 15:30 | Reagovat

To strašné když ví že sama syna nakazila hemofilií a nemohla za to :(

2 Janiske Janiske | E-mail | 18. června 2014 v 13:44 | Reagovat

Dobrý den mohla bych se zeptat kdy bude další pokračování? :)

3 Robert Slavík Robert Slavík | 26. října 2014 v 2:52 | Reagovat

Dobrý den Ally, Carský pár se s Rasputinem seznámil skutečně (1.) 14. listopadu 1905 bylo to ale u Milici v Sergijevce a ne v Alexandrovském paláci - tam Rasputin přišel poprvé až v pátek 13. října 1906 aby přinesl ikonu Simeona Verchoturského.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist