Staré Rusko - Kapitola I.

22. června 2013 v 11:57 | Ally |  Staré Rusko
Přináším vám další z memoárů sepsaných těmi, kteří carskou rodinu intimně znali. Tentokrát se jedná o vzpomínky carevniny blízké přítelkyně Lili Dehnové. Doufám, že i v tomto mém překladu naleznete spoustu nových a zajímavých informací a potřehů.
.....

Narodila jsem se v překrásném panském sídle v jižním Rusku, které patřilo mé babičce a strýci. Mým otcem byl Ismail Selim Bek Smolskij, jehož předkové pocházeli z litevských Tatarů, a má matka, než se vdala, byla slečna Kateřina Horvátová, jejíž dědeček byl pozván z Maďarska carevnou Jelizavetou Petrovnou, aby napomohl kolonizaci jižního Ruska. Plukovník Horvát, který byl rodem napůl Srb a napůl Maďar, byl carevnou ustanoven generálem jižních vojsk a v naší rodině se říká, že když poprvé přijel do Ruska, vzali ho až na vrcholek nejvyšší hory a řekli mu, ať si prohlédne panorama polí a lesů, které před ním ležely.

Plukovník Horvát zamyšleně obdivoval krajinu, ale čekalo na něj ještě nečekané překvapení. "Dobře se kolem sebe podívejte, pane plukovníku," řekl jeho průvodce, "kraj sahající až kam dohlédnete je váš: je to dar od carevny!" Byl to skutečně královský dar, ale vše co kdysi zbývalo z toho obrovského majetku byla soustava sídel, kde jsem se narodila. Byla situována na Dněpru, v kraji známém jako "Malé Rusko", které v dřívějších dobách bylo sídlem ukrajinské vlády. Moji předkové se stali typickými ruskými šlechtici; byli neskonale štědří pokud šlo o zajištění vlastních zájmů a jeden z nich prý také vyměnil velký porost lesa za dostihového psa, který se mu obzvlášť líbil.

Revovka, místo, kde jsem se narodila, byla nedaleko od dalších statků, které se do držení naší rodiny dostaly skrze prince Golenikčeva Kutuzova, hrdinu, který zachránil Rusko, aby nepadlo do rukou Francouzů. Byl to krásný starý dům stojící v zalesněném parku, s lipovými alejemi, v kterých zpívali slavíci, a jak tak píšu, skoro cítím nezapomenutelnou vůni lip - a vzpomínám na krásu a klid celého okolí. Byla to skutečně pohádková zem. V Revovce vládlo štěstí a prosperita. Blízko Velkého Domu stála vesnice, a v tamním kostele byli pohřbeni moji předkové. Byly to řady malých chatiček, které se ale každý týden dočista uklízely, střechy se proplétaly rákosím a zahrádky krášlily květiny. V každé zahradě stála třešeň (třešně jsou pro jižní Rusko typické), byl to kraj třešní, nenápadných domků a prostých radostí.


Rolníci s mou rodinou vycházeli výborně, a mou babičku Horvátovou považovali za štědrou dobrodějku, která jim nechávala spravit střechy, když je zničil oheň, a která jim poskytovala nevyčerpatelné množství paliva. Byli poměrně spokojení a má babička stále zaměstnávala některé z poddaných, kteří jí byli věnování jako nevolníci. Za starých časů bylo běžné zahrnout několik nevolníků do nevěstina věna, a těch deset sloužících, kteří byli vybráni, aby následovali mou babičku do Revovky, ji milovalo. "Lidé říkají, že jsme jako nevolníci byli nešťastní," říkávali často, "ale vždycky o nás bylo dobře postaráno - náš pán a vlastník byl zároveň naším otcem."

Pokud se pánem či paní stal někdo z poddaných, vždy to byl tyran, a vzpomínám, že jsem slyšela o dívce, která se stala milenkou mocného šlechtice, a ve své aroganci byla horší než Herodes. Zaměstnala svou rodinu, aby jí prali šatstvo, a trvala na tom, aby její oblečení bylo práno jen v tekoucí vodě. Pokud její spodničky nebyly důkladně naškrobené, všichni její příbuzní byli zbičováni. Osobně si myslím, že nám nedostatek škrobu nikdy až tak nevadil, ale předpokládám, že toto bičování rodiny bylo běžnou záležitostí žebráků, kteří se dostali navrch.

Moje babička, paní Horvátová, bývalá baronka Pilarová, byla velmi milá žena, a já ji milovala s vášnivou oddaností dítěte. Vyprávěla mi všemožné příběhy a naše stará chůva ji schopně doplňovala. Kdykoliv jsme se procházeli kolem řeky, a žasla jsem nad krásou leknínů, vždy jsem vzrušeně poslouchala, jak před dávnými lety, když k Běleckovce přitáhly tatarské hordy, ženy a děti se brodily vodou a skrývaly se pod širokými zelenými listy leknínů, dokud drancovníci neodjeli. Poddaní v Revovce byli velmi pověrčiví a bezvýhradně věřili na čarodějnice a černokněžníky. Běžně se vědělo, že některé ženy měly ocasy a očarovávaly krávy, a neštěstí čekalo na vdovu, která by příliš truchlila nad svým mužem. Jistě by se vrátil v podobě velkého hada a nikým nezván snesl by se dovnitř komínem. Některé z takových povídaček mne k smrti děsily, a tak jsem dávala přednost pěkným zvykům běžně rozšířených v určitý roční čas, které ale nyní bohužel zmizely.
Dobře se pamatuji na zvláštní způsoby předvídání budoucnosti na Nový rok, kdy dívky z vesnice chodily poslouchat za zavřené dveře, a ty, které zaslechly mužské jméno, se dozajista měly do roka vdát. Tyto metody obměňovaly: například házely za hlavu střevíčky, zda nepadnou tak, aby připomínaly něco, co by pomohlo dát dohromady první písmeno jména. Jiné raději zkoušely chytat měsíční paprsky do ručníků, všechno to byly hezké metafory tak blízké dívčímu srdci. Ve svátek svaté Kateřiny se dávaly do vody třešňové větvičky, a pokud do Vánoc holé dřevo rozkvetlo, měly se rozzvonit i svatební zvony.

Letní slunovrat byl zasvěcen řece, dozajista to byl pozůstatek pohanských zvyků, které je tak těžké vymítit. Na břehu řeky se rozsvěcely veliké ohně a dívky z vesnice, ozdobené věnečky, vbíhaly do vody, skákaly přes oheň, a nechávaly věnečky v řece jako oběť říčnímu bohu. Dalšího rána se vydaly věnečky hledat, a ty, které měly to štěstí, očekávaly ženicha ze směru, kam byl věneček vyplaven.

Věřilo se, že čápi přinášejí štěstí, a vítali jsme jejich pobyt u nás vozovými koly umístěnými na střechách, na nichž si mohli vybudovat hnízda. Ti vážní ptáci byli přáteli rodin, a když malé čápě vypadlo z hnízda, každý si dal mnohdy namáhavou práci dostat je zpátky.

Má babička ráda vyšívala, stále zaměstnávala deset až patnáct dívek, které pro ni pracovaly. Věřila, že umění vyšívat jako tradiční práce v jižním Rusku by měla být oživena a nelitovala žádné bolesti ani nákladů na svůj koníček. Přesvědčivě dokázala, že vývoj národů od východu k západu zanechal stopy dokonce i ve výšivkových vzorech, protože často vídala podobné motivy na starých kobercích a benátských dílech.

Žádná z výšivek mé babičky nebyla nikdy prodána: kdykoliv dokončila práci, byla označena datem svého započetí a dokončení, a uklizena do velikých truhel, všech téměř plných těmi krásnými díly. Mnoho z těchto výšivek věnovala velkokněžně Jelizavetě, sestře carevny, když byla přijata do pravoslavné církve. Má babička totiž měla tu čest být velkokněžninou kmotrou, a věřím, že její "křestní" dar byl přijat s vděčností. Výšivky byly skutečně nádherné: návrhy se nikdy nekreslily, jen se počítaly nitky a vzor vznikal velmi důkladně. Některé z nejoblíbenějších babiččiných vzorů byly z velikonočních vajíček, která se nejprve pokryla narůžovělým voskem a mezi něj se přidávala barva. Další inspirací jí byly sněhové vločky; mou babičku nikdy neunavilo využívat cokoliv zdobného, a byla nezvykle úspěšná. Ráda vzpomínám na ty klidné dny - pracovité dívky a dobrý vztah, který existoval mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Je těžké si uvědomit, že vývoj revoluce to všechno zničil, že velké truhlice byly násilím otevřeny a jejich obsah rozprášen do všech směrů, a že požádat rolníka, aby svůj čas naplnil něčím užitečným, se považuje za hřích.

Ale moje babička, navzdory svému patriarchálnímu vzhledu, dokázala být "grande dame", pokud to vyžadovala situace, a moje stará chůva ráda vykládala, jak jeden z babiččiných sousedů, jistý princ, ji přišel požádat o ruku. Tento gentleman věřil v ohromení pompou a okolnostmi, a tak přijel do Běleckovky v kočáře s šestispřežím. Byl mou babičkou velmi zdvořile přijat - a odmítnut - a když odjížděl, jeho koně nějakým naplánovaným řízením "ztratili" podkovy v aleji. Tyto odhozené podkovy byly z čistého stříbra, výmluvný důkaz o jeho bohatství, a jak tak jel skrze vesnici, spolu se svými sluhy obdarovával lidi tak štědře, že se jim o tom ani nesnilo. Princ byl povýšený muž, který žil v nádherném sídle o padesáti místnostech. Ročně pořádal dva plesy, a vždy posílal pro orchestr až z Petrohradu, který byl čtyři dny cesty od jeho panství. Ale podle princova názoru nikdo kromě mojí babičky a naší rodiny nebyl dost dobrý, aby se s ním bavil (dokonce ani při tanci), takže ty plesy byly spíše nudné záležitosti, na parketě bylo jen několik párů, ale ti nikdy nebyli - jako Césarova žena - zcela bez podezření.

Stříbrné koňské podkovy, drahé orchestry a jiné nemyslitelné výstřelky stály peníze, a jelikož mužští členové těchto nadmíru urozených rodin byli všichni v husarských regimentech, přišla případné finanční problémy jako nezvaný a nechtěný host: zavíraly dveře hradů, orchestry už víckrát nepřijely a ženy musely hledat útulek v ústavu pro vznešené dámy bez majetku!

Má prateta, baronka Nina Pilarová, je v mých dětských vzpomínkách postavou romantickou, protože její jméno dalo vzniknout všemu fascinujícímu, co obklopuje ty, kdo pobývají a dýchají u dvora. Byla dvorní dámou carevny Marie, manželky Alexandra II., a objevila se u dvora, když jí bylo šestnáct let, pod dohledem hraběnky Tizenhausenové (jiné pratety), Grande Maitresse de la Court, která vychovala Felixe Soumarokova, dědečka prince Felixe Jusupova. Panovalo mnoho pomluv o tom, kdo je otcem starého Soumarokova, který byl jako dítě svěřen hraběnce Tizenhausenové blízkým přítelem, ale nikdo nebyl nikdy o nic moudřejší, a Soumarokovovi předkové zůstali nevyřešenou záhadou.

Carevna Marie milovala tetu Ninu a car k ní byl velmi milý, dokud se ovšem má nevinná příbuzná nestala obětí náhody a šatů. Car se zamiloval do jisté princezny Dolgoruké. Jednoho dne, když se má teta procházela po zahradě a měla na sobě velmi krásné nové šaty, náhle uslyšela hlas, který k ní mluvil velmi láskyplným a zároveň opovážlivým způsobem. Prudce se otočila a ke svému úděsu, že onen hlas patřil carovi! Následovala překotná vysvětlení a má teta zjistila, že princezna Dolgoruká vlastnila přesnou kopii jejích nových šatů, a protože byly obě ženy podobné v postavě a výšce, car si ji spletl.
Carevna byla téměř stále nemocná, ale její dvůr byl pověstný svou elegancí a kultivovaností a moje teta byla známá tím, že udávala směr módě.

Jako mnoho hezkých žen měla teta Nina svůj románek, ale nikdy se neprovdala. Jejím kouzelným princem byl velkokníže Nikolaj, s nímž se potají zasnoubila. Ale když velkokníže požádal cara o povolení k sňatku se svou milovanou, car, který jí nikdy neodpustil onu nepříjemnost v zahradě, tuto žádost zamítnul. Nešťastní milenci se setkali ve Švýcarsku, když teta Nina doprovázela carevnu, a tam se také rozloučili a hodili své snubní prsteny do jezera. Velkokníže nikdy na svou nešťastnou lásku nezapomněl, ačkoli, jako většina milenců, se později oženil s jinou. Byl však přítomen na pohřbu mé tety a tiše stál a lítostivě se díval na rakev, v níž leželo mnoho jeho snů a mnoho kouzel jeho mládí.

Teta Nina prakticky obětovala svůj život, aby zachránila carevnin, ačkoliv ta zemřela až o několik let později v Petrohradě, když, jak se říká, se nad Zimním palácem objevil zářící kříž, připomínající její fyzické i duševní utrpení.
Stalo se to tak, že carevna a moje teta projížděly Švýcarskem a jejich kočár se srazil s povozem, a aby carevnu ochránila před jednou ze zlomených ojí, teta se postavila před ni a oj ji udeřila do hrudi. Za nějaký čas se u ní projevila rakovina, ale stejně svou paní přežila a stala se dvorní dámou carevny Dagmar, a také Grande Maitresse de la Court velkokněžny Jelizavety. Velkokněžna ji měla velmi ráda, a když teta zemřela, prosila mou babičku, aby zaujala její místo. Babička tuto poctu z rodinných důvodů odmítla, ale často navštěvovala velkokněžnu a velkoknížete Sergeje, a pamatuji si, jak popisovala ubohou velkokněžnu poté, co byl její manžel zavražděn, když se vzdala radostí života a stala se v Moskvě jeptiškou. Dětství jsem strávila většinou na babiččiných statcích. vedli jsme v Revovce klidný život: jednoduché bytí, které, bojím se, se už nikdy nevrátí, a pro mne jako Rusku je nadobyčej těžké vidět rozdíly mezi rolníky tehdy a dnes. Obyčejný rolník byl od přírody laskavý, zcela nevědomý a velmi obtížně vzdělavatelný. Kdykoliv se babička pokoušela přesvědčit své poddané, aby poslali své děti do školy, odpověď byla vždy stejná: "Umět číst a psát nezajistí jídlo. Naši rodiče se dobře obešli bez vzdělání, naši synové mohou také." Jejich víra v aristokracii byla nezměrná, zcela záviseli na svých pánech, ale ruští rolníci naneštěstí vždycky k vlastní škodě, se nechávali snadno ovlivnit revoluční propagandou a vírou v mnoho falešných pomluv, které měly zničit carskou rodinu v očích lidu. Nedokážu bránit náš vlastní postoj, když jsme se rozhodli nebojovat s tímto nebezpečím. Věděli jsme, že existuje, ale pouze jedno oddělení, známé jako Černá banda, se jej pokusila zničit útočnou propagandou. Její snahy však vyšly naprázdno, nedostalo se jim žádné podpory, protože nikdo nevěřil, že povstanou masy. Ruský aristokrat, sebejistý ve svých třídních předsudcích a optimistické víře v sebe, byl stejně slepý jako francouzský aristokrat v roce 1789, takže si neuvědomoval, že jeho pozice by mohla být nejistá!

Rolníci v jižním Rusku, jak jsem je znala já, byli poetické, jednoduché duše. Po večeři jsme obvykle pozorovali muže, jak zaháněli koně do luk a zajišťovali zvířatům nohy řetězy, aby se jim nezatoulala. Během těchto příprav na noc neustále zpívali a hvízdali, a potom tančili v jasném měsíčním světle, které zaplavilo louku a les bílým svitem. V Revovce měli mnoho podivných zvyků, které by snad mohly zajímat anglické čtenáře, kteří znají Rusko pouze jako zvláštní a jedovatou rostlinu, a ne jako orchidej, která rostla ve věčném sněhu - podivné přirovnání, přiznávám, ale v mé paměti přesné. Naše země v mnoha ohledech, byla exotickou rostlinou. Obrovský rozvoj kráčel ruku v ruce se zaostalostí a téměř orientální luxus si máčel šaty v chudobě. Byla to země obrovských kontrastů, kde city a vášně buďto bouřily, nebo byly do nepředstavitelného rozsahu potlačovány.

Onoho času bylo téměř nemyslitelné, že kočí, který bez rozmýšlení otočil koně domů, protože potkal na cestě bílého psa, by se kdy mohl stát bolševikem, který by zavraždil své zaměstnavatele namísto aby je chránil před neštěstím, jež přinášelo to nevítané zvíře!

Musím přiznat, že moje babička byla stejně pověrčivá jako její kočí. Věřila neochvějně ve sny a vždycky posílala pro starou ženu z vesnice, aby ty nejvíce vzrušující vyložila. Pamatuji si, že jeden z jejích snů měl katastrofický konec. Propustila velmi oddaného sluhu, který se ji pokusil zabít. Zcela kategoricky jej odmítla znovu vidět a byl poslán na jinou usedlost. Předpokládala jsem, že ji ovlivnilo vědomí, že při několika příležitostech se to, co se jí zdálo, vyplnilo.
Naši poddaní svěřovali veškeré své radosti a strasti mé babičce, a pokud některý z nich uzavíral sňatek, byli jsme vždy pozváni na svatbu. Toto pozvání mělo svá přesná pravidla: budoucí nevěsta v úplném národním kroji, bohatě zdobeném květinami a stuhami, přišla spolu s družičkou do poddanské přijímací místnosti, kde ji přivítala má babička. Dívka poklekla a třikrát se uklonila, oznamujíce mé příbuzné, jakou ctí bude naše přítomnost pro její rodinu, a když byla ujištěna, že přijdeme, odešla s radostným úsměvem. Po obřadu, který se vždy konal v neděli, se všichni svatební hosté vrátili do našeho domu a seřadili se na terase, kde vesnická kapela vyluzovala zvláštní sladké zvuky, a kde neúnavní tanečníci oživili hudbu a zpěv. Vždycky jsme dávali jeden jediný dárek - krávu. Když jsem se vdávala já, naši zaměstnanci se překonali a dali mi ne krávu, ale dva voly!

Na Štědrý večer jsme hodovali, dokud se neobjevila první hvězda , a potom nás čekala veliká večeře o patnácti chodech, všechny obsahovaly rybu. Pod ubrusem byla rozprostřena sláma, aby nám připomínala, jak se Stvořitel snížil, a bylo zvykem, že děti nosily vánoční večeři svým přátelům a příbuzným. Všechna okna zámku byla zatemněna, ale jedno bylo necháno otevřené, a když se na čisté obloze objevila první hvězda, bylo okna osvíceno na počest Jezulátka. Tehdy děti přiběhly "na koledu", nesouce blýskavé papírky s obrazy Krista, byl to osvětlený zástup malých dětí a jeden z nejkrásnějších představitelných pohledů.

Nový rok byl příležitostí k obecnému veselí, když se muži z vesnice shromáždili na terase, aby nám poblahopřáli, jako symbol prosperity nám házeli do cesty pšenici. Pak jsme zhlédli průvod našich sloužících, kteří se za námi seřadili podle zvláštních hodností. Nejprve šel štolba vedoucí koně, kteří kromě toho, že byli nadmíru skvěle vyhřebelcovaní, byli nastrojeni zlacenými korunami a mnoha pentlemi. Potom šli pastevci se smutně hledícími kravami, jejichž rohy byli na počest Nového roku pozlaceny, ovce vedli pastýři a průvod byl zakončen husopaskou, které vedla krocana obsypaného stuhami.

Na Nový rok po revoluci přišli lidé do zámku jako obvykle, ale nebyl zde žádný zvířecí průvod, žádné usměvavé tváře, a žádná pšenicí posypaná cesta. Čekali na nás drzí mužici, kteří nám hrubě oznámili, že od nynějška nám nic nepatří a oni jsou pány. Ale abychom nekřivdili našim vlastním lidem, ti mezi nimi, kteří smýšleli lépe, chyběli a dostavili se pouze ty nejhorší povahy - a ty byly pod zlým vlivem městských bouří. Neváhám prohlásit, že motivující síla v destrukci Ruska povstala a stále povstává z Židů.

Když začaly tát sněhy, děti a mladí lidé vítali příchod jara s písní, spojili ruce a putovali se zpěvem soumrakem, půvabný to živý řetěz mládí v jarní době. Opakovali tyto písně i na Velikonoce, v ten krásný svátek Vzkříšení a znovuzrození přírody. Na Zelený čtvrtek se v kostelech až do půlnoci četly žalmy a každý nesl svíci. Statky mé matky byly situovány v horách a byl to malebný pohled, když o Velikonocích zamířili poddaní ke kostelu. Kostel byl na polovině cesty příkrého svahu a průvod světlonošů jiskřil stovkami světélek, jelikož této ceremonie se účastnily dvě vesnice.

Revovka byla překrásným domovem, požehnáním pro dítě jakým jsem byla já - s divokou představivostí. Měli jsme svou vlastní Bílou paní, tragický přízrak, která obcházela park a ráda houpala větvemi lip. Byla paní jednoho z mých prastrýců a byla v parku pohřbena. Nikdo nevěděl, co se jí stalo, ale říkalo se, že byla krásná a nešťastná. Její hrob byl označen plochým kamenem bez nápisu, protože to ubohé stvoření hledalo útulek před láskou a životem v sebezničení. Ale příroda byla laskavější než lidé a obrovský keř divokých růží vztahoval ruce po chladném kameni a zasypával růžovými lístky nehodnou mrtvou.

Na statcích mého otce, původně loveckého sídla polských králů, byl podobný zapomenutý hrob. Ležela v něm milenka krále a tak jako kráska z Revovky si sama vzala život, ale byla neklidným duchem a v létě obcházela v parku i v domě, běhala čile přes zelený trávník a nosila drobné rudé střevíčky a když vybíhala po schodech její rudé podpatky klapaly nejasnou a fantastickou ranní mlhou.

Snila jsem o všem možném, ale nikdy jsem nečekala to , co pro mne osud uchystal - od přírody plachá, měla jsem se stát statečnou díky síle jiného zářného příkladu. Měla jsem vidět a zažít, co skutečně znamená nesobecky milovat, a měla jsem poznat útěchu a krásu náboženství. Nechci tím říct, že byl byla nevěřící (jen velmi málo Rusů nevěří, naše víra je hluboce zakořeněná), ale ještě jsem nerozuměla slovu Víra.

Vždy jsem se těšila na každoroční poutě do Čigrinského kláštera, dvacet pět mil vzdáleného od Revovky. Zvyk nařizoval, že bychom měli jít celou cestu pěšky, ale vždy s námi jely i povozy. V klášteře byla uložena zázračná Madona, která byla ukradena Turky, když napadli Čigrin. Jednoho dne uviděla jeptiška při procházce po břehu řeky něco plout na hladině. Madona se vrátila so svého kláštera a od té doby se stala původkyní mnoha zázraků a cílem mnoha poutí. Čigrin se mi líbil, dýchal atmosférou klidu, jak stál tak osamoceně uprostřed hlubokých borových lesů. Ale vítr, který nerespektuje kláštery ani lidi, byl k Čirginu občas krutý, když odvál písek ze stěn a jeptišky denně přinášely pytle s pískem, aby vše opravily. Toto nošení písku bylo zvláštní povinností spojenou s Čigrinem a občas to byla náprava hříchů, ale myslím, že ty prosté bytosti jen zřídka zasloužily potrestání.

Možná jsem příliš času věnovala svátkům, duchům a nezajímavým událostem vesnického života. Ale udělala jsem to, abych vysvětlila následné události, které by jinak anglické veřejnosti byli nepochopitelné. Tyto události nemohou a nesmí být posuzovány z anglického hlediska. Jsme oddělenou rasou, naše země je plná hluboké mystiky a pověr. Je to země zázraků, kde svaté obrazy roní slzy a kde každá vesnice má své věštce a své svaté. Bylo by možné pokrýt v jediném týdnu jízdy automobilem délku a šířku Anglie, jelikož Anglie je z nezbytnosti více propojena. Rusko by tak nikdo vidět nemohl. Je to země nezměrných dálek, řídce osídlených měst a opuštěných cest, které se vinou po tisíce mil. Nelze porovnávat způsob života v Tootingu s tím v Tobolsku, nebo srovnávat zvyky Moskvy s těmi z Manchesteru. Naše výchova je zcela neanglická. Pravda, jsme obyvatelé světa, jsme skutečně kosmopolitní, ale pokud je někdo jednou Rusem, je Rusem navěky. Carevna mi řekla, že když poprvé přišla do Ruska, byla velmi překvapená, když zjistila, že ruští slouží neuměli leštit krbové mřížky. V Anglii, kde zůstávala u své babičky ve Windsoru, byla uvyklá na blýskající se mřížky - v Petrohradě takové neexistovaly. Byli jsme na míle daleko od anglických způsobů a žádná Angličanka, hodná toho označení, by nikdy nebyla tak nevědomá ve věci jakou bylo leštění krbových mřížek. Ale neměli bychom být zatracováni pro neuznávání této hodnoty. Je to pouze úhel pohledu. Ve spojitosti s těmito rozdíly pohledu nemohu udělat nic lepšího, než citovat slova přispěvatele do "Daily Mail", budou stát za mým názorem, jelikož ten spisovatel vlastní vzácný dar rasového a povahového pochopení:

"Máme," píše, "v Anglii chladný způsob hraného smíchu, když přijde na to, čemu jsme nakloněni říkat "místní pověra". Řeknu vám, že tento pohled na věc v Africe fungovat nebude (psal, pokud si vzpomínám, o Maroku). Co je evidentně v Hampsteadu nebo Newcastelu dětská halucinace, je pod tímto neskutečně modrým nebem čistou realitou. Doma můžete vyvrátit mnoho pravd, kterým nerozumíte, ale v Africe se naučíte věřit všemu."

A není to snad výstižné i pro Rusko?
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist