Velkokněžna v exilu a na útěku (část III.)

12. dubna 2013 v 17:15 | Ally |  Olga Alexandrovna
Poté, co se rozloučila s matkou, aniž věděla, zda se s ní ještě kdy shledá, bývalá velkokněžna zamířila na Kavkaz, odkud byla prozatím Rudá armáda i Němci vytlačeni. Kromě manžela a syna s ní byla i věrná službená Mimka, komorná a věrný člen palácové stráže Timofej Jačik. Timofej pocházel právě z Kavkazu, a jeho služby se ukázaly být neocenitelné. Chtěli do Rostova, ovšem nemohli se dostat do vlaků, které byly plné dobrovolníků ženoucích se k Bílé armádě. Už se začínali chystat, že stráví noc v blízké stodole, když rozcuchanou velkokněžnu v potrhaném oblečení náhodou poznal generál Kutěpov a bez váhání jí nabídl vlastní vagón, který byl na jeho pokyn připojen k místnímu vlaku a vyjel směrem na Rostov prakticky okamžitě.

Cesta však nebyla nikterak pohodlná či prostá nástrah. Bílá armáda se morálkou nikterak nelišila od Rudé, a místní obyvatelstvo z ní nebylo zrovna nadšené. Také se nějak rozkřiklo, že ve vlaku je velkokněžna, a na všech zastávkách se tak nahromadily davy lidí, kteří se snažili za všech sil zahlédnou drobnou ženu s šátkem uvázaným kolem hlavy a s děťátkem v náručí, když seděla u okénka. Zírali prý tiše, bez úsměvu. Jednou se dokonce někteří pokoušeli odpojit vagón od vlaku, čemuž zabránila jen pohotová reakce Olžina manžela, který se vyšvihl na střechu vlaku, přeběhl až k lokomotivě a přesvědčil strojvedoucího, aby okamžitě odjel. Když konečně dojeli do Rostova, čekalo je ale zklamání. Generál Denikin, který měl zdejší oblast pod kontrolou, odmítl velkokněžnu přijmout a vzkázal, že její přítomnost ve městě není vhodná.

Zakročil Jačik. Přesvědčil své svěřence, aby šli do jeho rodné vesnice v oblasti Jěkatěrinodar. Jeho rodina, jak tvrdil, se o ně určitě postará. Vyjeli vlakem, přesedli na drožku a došli pěšky. Ovšem kozácká vesnička Novominskaja byla oproti Rostovu hotový ráj. Najali domek s pěti pokoji a místní žena se nabídla, že jim bude chodit pomáhat. V závětří, v klidném koutku uprostřed válkou rozervané země, pak asi šest týdnů po příjezdu, 23. dubna 1919, porodila Olga svého druhého syna Guriho. Vnuku Alexandra III. nepomáhali na svět učení doktoří, ale vesnická porodní bába, a jméno dostal po jednom z přátelských důstojníků, který kdysi sloužil v Olžině husarském regimentu. Jaro uběhlo a vystřídalo je krásné léto, pro rodinu Kulikovských příjemné a klidné. Činorodá Olga zapadla mezi vesničany lépe, než za celý život mezi vysokou společnost. Učila se vařit, pracovala na zahrádce, pekla chléb, prala prádlo, kojila miminko a běhala za starším synkem. Uvykla si chodit bosa. Nikolaj Kulikovský pracoval na blízkém statku, a dostával štědrý plat, takže rodině opravdu nic nechybělo. Povzbuzeni zprávami o postupu Bílých a zářijovém dobytí města Orlov, doufali, že se brzy dočkají ukončení války. Jenže dobytí Orlova bylo labutí písní vedení páně Denikinova. V říjnu zahájila Rudá armáda protiofenzivu. V listopadu znovu získali Kyjev a postupovali dál, na Kavkaz.


Jedné studené, listopadové noci přiběhli do domku Kulikovských čtyři kozáci z nedaleké posádky s hrozivou zprávou, že Rudí jsou jen několik hodin cesty od vesnice. Nebylo možné ztrácet čas ani lamentovat, obojí bylo konec koneců Olze cizí. Velkokněžna zabalila děti, popadla, co mohla, a dala se s manželem a Mimkou na útěk. Další dva měsíce byly ty nejnáročnější, jaké za celou dobu od sesazení bratra z trůnu zažili. V doprovodu čtyř oddaných kozáků se vydali na cestu zpět k Černému moři. Ale tentokrát byla zima, a za nocí trávených v chatrných stodolách Olga s obavami pozorovala bledou tvářičku svého půlročního synáčka a obávala se, že nepřežije. Celá země se opět rozhořela boji. Nejen velké bitvy, drobné, ale smrtelné potyčky byly na denním pořádku úplně všude. Loupeže, znásilňování a vraždy už nikoho nešokovaly. Několikrát se Olga a ostatní pokusili jen vlakem, ale když se dozvěděli, že další zastávka je v rukou Rudých, stávalo se, že kozáci dostávali velkokněžnu a její rodinu z vlaku ještě za jízdy a pak se plazili přes zasněžená pole. Krátkodobým cílem byl opět Rostov, stále ještě v rukou Bílých, ale ne nadlouho. Nebylo radno se tam zdržovat, a tak se hnali dál. V Novorossijsku podle zpráv stále ještě kotvily britské lodě, ale nalodit se na ně bylo skoro nemožné. Město vyloženě praskalo ve švech, jak nemohlo ani pojmout příliv prchajících z vnitrozemí, kteří všichni chovali naději na odjezd ze země.

Co na tom, že se narodila v paláci? Olga se ničím nelišila od ostatních, když hladová a bez peněz dorazila s manželem do přístavu. Neměli ani peníze na hrnek mléka a jejich děti byly kost a kůže, ohroženy nejen hladem, ale i tyfem, který se rapidně šířil v přeplněném městě, i na dánské ambasádě, kam se velkokněžna rozhodla jít, a kde alespoň dostala zprávu, že její matka se bezpečně dostala do rodné země. "My, kteří jsme byli zdrávi, jsem přenechali postele nemocným a spali na podlaze," vzpomínala Olga o mnoho let později. "Strašlivě jsem se bála o svého muže a děti. O vlastní život jsem obavy neměla. Viděla jsem tolik hrůzy, že jako by něco ve mně bylo už dávno mrtvé. Ale musela jsem nějak vydržet."
Jednoho rána, po další únavné noci, uslyšela známý hlas, který propukl v anglickou píseň. Okamžitě se vymrštila ze židle, přesvědčená, že ji mámí smysly. Ale nemámily. Stál před ní Jimmy - kapitán James z britské lodi Cardiff, jehož znala už z doby, kdy pečovala o raněné v Olginu. Byl vyslán z lodi na souš, aby ověřil, zda zprávy o přítomnosti carovy sestry ve městě jsou pravdivé. Olga s rodinou byli hned uvedeni na loď, kde jim, s ohledem na jejich bídné vzezření, důstojník daroval velký kus tmavě modré látky, z níž Olga ihned spíchla oblečení pro děti i pro manžela a pro sebe.

Ještě než odpluli z města, doslechla se Olga, že po dobrodružné jízdě skrz Kavkaz dorazila do přístavu i její teta, velkokněžna Marie Pavlovna. "Byla jsem ji navštívit a s údivem jsem zjistila, že přijela ve vlastním vlaku, řízeném vlastním služebnictvem a stále s sebou měla své dámy..... Mezi tetou Miechen a naší rodinou nikdy nebylo moc lásky, ale byla jsem na ni pyšná. Navzdory nebezpečí a těžkostem tvrdohlavě lpěla na starém řádu a dařilo se jí ho zachovávat. V době, kdy i generálové měli problém sehnat koně a vozík, aby se dostali do bezpečí, teta Miechen jela vlastním vlakem. Byl trochu pošramocený, ale byl její. Poprvé v životě jsem měla radost, že ji mohu políbit."


V chladném únorovém ránu Olga a její rodina nastoupili na kupeckou loď, která je měla odvézt do bezpečí. Loď byla přeplněná a museli tak sdílet malou kajutu s dalšími cestujícími. "Nevěřila jsem, že opouštím svoji zemi navždy. Byla jsem si jistá, že se vrátím. Cítila jsem se zbabělá, že utíkám, ačkoliv jsem se k tomu odhodlala kvůli svým synkům. I tak mne však pronásledoval pocit hanby." Po krátkém, i když značně otřesném pobytu v tureckém útulku Prinkipo, se Olze téměř zázrakem podařilo sehnat peníze na telegram pro bratrance, anglického krále, v němž poděkovala za to, že jeho loď ji odvezla do bezpečí. Jen poděkovala, neprosila o nic víc. Vzhledem k tomu, že lidé, kteří ji obklopovali, měli za sebou horší zážitky než ona, nepřipadalo jí to vhodné. Navíc už se necítila jako privilegovaná osoba. Byla obyčejná žena, manželka a matka. Kapitán James však přeci jen zasáhl v její prospěch, a díky jeho zásahu mohla po několika týdne odjet z Prinkipa do Konstantinopole a odtamtud do Bělehradu, kde ji uvítal král Alexander. Olze to přišlo téměř k smíchu. "Tak jsem tam stála, já, vnučka cara, který osvobodil Srby a Černou Horu od Turků, unavená, špinavá uprchlice."

Král doufal, že Olga si vybere právě Srbsko za svůj exilový útulek, ovšem odtržená od vlasti, toužila Olga alespoň po příbuzných, a navíc ji k sobě již netrpělivě volala matka. Po čtrnácti dnech se tedy rodina vypravila do Dánska. "Přijeli jsme tam na Velký pátek 1920. Byla jsem šťastná, že vidím matku, ale také jsem byla velmi smutná. Hluboko vnitř jsme již tušili to, co jsem se neodvážili vyslovit: že zbytek našich životů strávíme ve vyhnanství."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. května 2013 v 20:41 | Reagovat

Velmi zajímavý příběh, poskytuje alespoň částečný obraz té doby i z jiného pohledu než jsme se ve škole učili.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist