Kapitola XXIII: Opravdu děsivé zhoršení

4. června 2012 v 11:58 | Ally |  Vzpomínky na ruský dvůr

Ke konci léta 1918 byl život v Rusku témě nepopsatelně chaotický a hrozný. Většina obchodů byla zavřená a pouze ti, kteří mohli platit neskutečné ceny, si mohli koupit jídlo. Bylo málo chleba, velmi málo másla, nějaké maso a drobné zemědělské výrobky. Čaj a káva docela zmizely, nahradily je suché lístky, ale i tyto náhražky byly nesmírně vzácné a obtížné dostat. Problémem bylo, že bolševičtí pohlaváři zakázali rolníkům vozit do Petrohradu jakékoliv jídlo, a vojáci hlídali na železničních stanicích a zabavovali všechno, co se lidé snažili propašovat. Krámky na trhu byly pravidelně kontrolovány, jídlo zabaveno a kupci zatčeni. Pašování jídla probíhalo ve velkém a když měl člověk peníze, alespoň se mohl vyhnout hladovění. Většina lidí z naší třídy se živila prodejem: jeden po druhém mizely šperky, kožešiny, obrazy, umělecké předměty a židovští obchodníci se zázračně chopili příležitosti. Objevil se také nový druh obchodníků, lidé z "inteligence", kteří znali cenu krajek, kožešin, čínského porcelánu a výšivek, a ti s námi jednali uctivěji a s menším přezíráním než Židé.

Já a moje matka jsme upadly do naprosté chudoby. Měly jsme domov a několik cenných šperků, ale těch jsme se držely jako tonoucí námořníci záchraných vest. Nedokázaly jsme nic předvídat a děsily jsme se, že přijdeme o naprosto všechno. Vzpomínám na jeden hořký den v létě, kdy jsme se posadila na parkovou lavičku, unavená a zoufalá jako každý žebrák, jelikož jsem neměla v kapse ani tolik peněz, abych se mohla domů svézt tramvají. Nevím, jak jsem se dostala domů, ale pamatuji si, že v jedné opravdu temné chvíli se s námi spojil bývalý bankéř, kterého jsme znaly, a řekl nám, že má trochu peněz, které chce propašovat carské rodině na Sibiř. Chtěl, abychom přijaly dvacet tisíc rublů pro naše okamžité potřeby, a my jsme rády přijaly. Brzy nato tenhle bankéř náhle a záhadně zmizel a dodnes je pro mne jeho osud naprostou záhadou. Ani netuším, zda se mu podařilo dostat peníze na Sibiř. Nicméně s nadějí, kterou ve mně probudil, jsem začala přemýšlet o možných zdrojích, s nimiž bych mohla počítat. Má nemocnice v Carském Selu byla zavřená, ale její nákladné vybavení, nábytek, přístroje, koně a vozy tam zůstávaly a tak jsem najala právníka, aby prošel knihy a zjistil, kolik bych získala z prodeje celého majetku. K mému údivu jsem se dozvěděla, že všechno bylo zabaveno mým ředitelem a hlavní sestrou, kteří se pod bolševickým pravidlem konfiskace o všechno přihlásili, naoko to byl nyní státní majetek, ale ve skutečnosti jejich vlastní, jelikož se z nich stali vášniví bolševici. Osobně jsem požádala tyto své bývalé zaměstnance alespoň o jednu krávu pro svou matku, která byla velmi křehká a potřebovala mléko. Prostě se mi vysmáli. Můj právník podnikl kroky k obhajobě mých práv a jako odpověď na jeho uspěchanost mne bývalý ředitel udal Čece jako kontra-revolucionářku a v polovině jedné říjnové noci do našeho bytu vtrhli ozbrojení muži, kteří zatkli mne a mou ošetřující sestru a ukradli z našich pokojů všechno, co se jim zalíbilo. Mezi jinými věcmi si vzali i dopis od cara mému otci, v němž vysvětloval podmínky, které ho vedly k převzetí funkce vrchního velitele. Tento dopis, kterého jsem si tolik vážila, se jim zdál nesmírně inkriminující.




Poháněna vojáky, sešla jsem po schodech a nastoupila do automobilu, který nás odvezl na veliteství Čeky v Gorohvajské ulici. Poté, co bylo vyvoláno mé jméno, jsem následovala stráž do jedné ze dvou velkých místností, které tvořily ženskou část vězení. V těchto místnostech muselo být natěsnáno na dvě stě žen. Spaly po třech na úzkých postelích, ležely na stolech a i na holé zemi. Vzduch tam byl přirozeně hrozný, jelikož mnoho žen bylo ze tříd, které se nikdy nemyjí. Některé byly vznešeného původu a vychování, bez jakékoliv zvláštní viny, ale podle bolševického zvyku byly drženy jako rukojmí a možné svědkyně používané proti jiným, kteří byli právě vyšetřováni nebo se po nich pátralo. V časných ranních hodinách vstaly všechny vězeňkyně ze svých úzkých lůžek či z tvrdé podlahy a pod vojenským dohledem zašly do koupelny, kde si omyly tváře a ruce. Jak jsem tak zbědovaně seděla na kraji postele, přišla ke mně žena a představila se jako madam Šulginová, nejstarší z vězněných, a proto i jakási dohlížitelka. Bylo její záležitostí, řekla, dohlédnout na to, aby každá vězeňkyně dostala jídlo a mohla napsat jakékoliv dopisy či petice, které by chtěla poslat ven. Pověděla jsem jí, že bych chtěla poslat petici veliteli Čeky, nebo jakémukoliv komisaři odpovědnému za toto vězení, zeptat se jaká jsou má obvinění a s prosbou o časný soud. Tento list byl neochotně doručen a brzy na to za mnou přišel velký muž, Žid, a slíbil, že můj případ bude brzy vyšetřen. Vojáci na sráži se mou mluvili laskavě a nabídli se, že pokud mám nějaké peníze, budou domů a z domova nosit dopisy. Dala jsem jim peníze a utěšila mne zpráva od matky, že doktor Manušin opět pracoval na mém propuštění. Ačkoliv nebyl bolševik, komunisté doktora velmi oceňovali a ustanovili jej hlavním lékařem staré věznice. K našemu vězení byl přidělen doktor-student, a jelikož věděl, že stejně jako on i já jsem přítelkyní Dr. Manušina, byl ke mně úslužný a pozorný.

Těch pět dní, které jsem strávila v oné špinavé, přeplněné cele, nikdy nezapomenu. Každý moment byl noční můrou. Dvakrát denně nám do misek nalévali to, čemu říkali polévka, byla to horká voda s trochou omastku a pár kousky rozvařené zeleniny. To spolu s malými kousky hořkého, černého chleba bylo veškeré jídlo, které jsme dostávali. Někteří vězňové měli přídavky k jídlu zvenčí a obvykle tito šťastlivci podělili i ostatní. Byla tam jedna krásná žena, s pochybným osudem prostitutky, která denně dostávala nějaké jídlo navíc a byla velmi štědrá. Bylo mi řečeno, že byla zatčena, když ukrývala a pomáhala svému milenci, bílému důstojníkovi, a byla pyšná, že za něj může trpět. Snad dostávala jídlo od přátel, ačkoliv ženy jako ona se jen málokdy dočkají vděčnosti, i když si ji zaslouží.

Ačkoliv jsem nebyla z ničeho obviněna a netušila jsem, co by proti mně mít, žila jsem tak jako ostatní ve stavu neustálého strachu. Celé dny a noci jsme poslouchaly zvuky aut a náklaďáků, vídaly jsme vězně přicházející dovnitř a z oken jsme viděly obrovské množství kořisti, kterou bolševičtí vojáci nashromáždili: stříbro, obrazy, drahé šatstvo, všechno, co se jim zdálo nějak cenné. Na nádvoří jsme mohly vidět muže, kteří se drali jako vlci o svou kořist. Bylo to jako žít v pirátském doupěti spíš než ve vězení, a přesto nám bylo dostatečně často připomenuto, že jsme vězni. Jednoho dne všechny ženy z mého pokoje dostaly rozkaz přesunout se do větší místnosti napěchované archivy carské vlády. S vojáky stojícími okolo jsme musely pracovat jako dělnice, abychom roztřídily papíry a svázaly je do úhledných balíčků. Často se v noci, kdy jsme vyčerpané spaly v našich celách, rozsvítilo elektrické světlo, stráže vyvolávaly jména a půl tuctu vyděšených žen vstalo, pobralo své hadry a vyšlo ven. Některé se vrátily, jiné zmizely. Žádná nevěděla, na kterou příště přijde řada, nebo co se s ní stane.

Jméno mé ošetřující sestry bylo vyvoláno před mým a ona se krátce na to vrátila s úsměvem a řekla, že jde domů a já bych ji měla brzy následovat. O dvě hodiny později se u dveří objevili vojáci a jeden zavolal mé příjmení: "Tanějevová, do věznice Viborg." Měla jsem dostatek odvahy dožadovat se dokumentů posílajících mne do této hrozné ženské věznice, ale vojáci mne prostě odstrčili pažbami zbraní s tím, že nemám ztrácet čas v plnění rozkazu. Stále jsem měla trochu peněz a prosila jsem vojáky, aby mne nechali po cestě zastavit a navštívit matku. Za tuto výsadu jsem jim nabídla všechny peníze, který mi v peněžence ještě zbývaly. Vojáci je vzali a dožadovali se ještě mého prstenu. To jsem odmítla, načež řekli jen: "Inu, proč vlastně ne." A zastavili auto u dveří bytu mé matky. Má ubohá matka byla samozřejmě nesmírně šťastná, že mne vidí, i kdyby jen na chvilku, a stejně tak se radoval i starý Berčik, nyní téměř na konci svého života. Oba mne ujišťovali, že dělají vše, aby mi pomohli, a že ve věznici Viborg mi smrt hrozí méně než na velitelství Čeky. Měla jsem i naději, že mne umístí do vězeňské nemocnice.

Navzdory všemu docela povzbuzená jsem jela do Viborgu, který leží v odlehlé části města na druhé straně Něvy. Docela hezká, bolševická dívka měla na povel přijímací komisi, a když jsem zmínila své chatrné zdraví a požádala o umístění do vězeňské nemocnice, slíbila, že se tak stane. Viborg byla jedna z mnoha věznic, které byly v prvních dnech šílenství revoluce otevřeny, vězni propuštěni a stráže zavražděny. Nevím, jak na tom byly ostatní, ale ženy, kterým jsem já byla svěřena, byly tak laskavé a ohleduplné, že jakýkoliv pokus jim ublížit by byl překažen samotnými vězenkyněmi, které by je bránily. Bachařka, která mne zamkla v cele, se zastavila se slovem útěchy, a jelikož viděla, že se klepu zimou stejně jako nervozitou, přinesla mi kousek chleba a trochu horké polévky.

Po několika hodinách jsem měla další návštěvnici, princeznu Kakuatovou, obviněnou jako podněcovatelku proti-bolševického zásahu, která byla ve Viborgu šest měsíců a měla pozici "důvěrnice". Mezi jinými privilegii směla telefonovat přátelům nových vězenkyň, a na moji žádost zavolala několika mým přátelům, kteří mohli být k užitku mé matce, když už ne mně. Princezna mi přinesla příděl ryby, kterou jsem hladově pozřela, a myslím, že také měla velkou úlohu v mém přijetí to vězeňské nemocnice. To bylo poté, co jsem omdlela a ležela na podlaze své cely, a všichni ve vedení včetně doktora poznali, že nejsem ve stavu, kdy mohu snášet hlučný zmatek obrovské věznice. Nemocnice byla trochu čistější než zbytek komplexu, ale i tak šlo o dosti chmurné místo. Za sestry jsme měli vězeňkyně, ženy nízkého typu, které kradly jídlo a všechno, na co sáhly. Svlékly mne a nahradily mé šaty vězeňským oděvem a modrým županem, sebraly mi sponky. Dostala jsem postel v pokoji se šesti dalšími ženami, jedna z nich byla opravdu ošklivý případ se syfilis, a dvě další, velmi špinavé, které strávily většinu času hádáním se kvůli vším. V tomto hrozném místě jsem zůstala krátce, jelikož lékařka a vezeňkyně z mé vrstvy, baronka Rosenová, mne nechala úspěšně přesunout do lepšího křídla. Nicméně celá nemocnice byla odporná. Dozorkyně měly ve zvyku jíst z talířů vězněných a tak byly boje o jídlo mezi nimi na denním pořádku. Viborg a většinu jeho obyvatel mohu popsat jedním slovem - zvířecký. Mnoho z žen mělo syfilis, vši, některé byly napůl šílené. Jedna, která vedle mne spala, zavraždila svého muže a spálila jeho tělo. Téměř všechny zpívaly sprosté písničky a vedly neopakovatelné hovory. Většina byla tak pomatená, že doktor při obhlídkách jasně dával najevo strach. Ale i mezi nimi bylo několik žen, které jako já vedly osamělý, zbožný život a teprve nyní zjišťovaly, jaké zanedbané druhy ženštin na světě existují. Nikdo se nepokoušel o jejich nápravu. Kdysi byl k věznici připojen kostel, ale ten bolševici zavřeli a místo něj zařídili biograf, kam se při zvláštních příležitostech směly vězněné podívat. Většina politických vězňů toto právo neměla, jelikož se s nimi zacházelo hůře než s běžnými zločinci. Byly to běžné kriminálnice, zlodějky, vražedkyně, prostitutky, které byly propouštěny před "proti-revolucionářkami", které se ovšem, navzdory obviněním, jen málokdy zajímaly o politiku.

Tehdy už byly všechny věznice v Petrohradě tak přeplněné takzvanými politickými vězni, že i ženská věznice musela přijímat zajaté muže. Toto zavírání ve velkém přirozeně vedlo k zastřelení tisíců občanů, to bylo jednodušší než krmit a ubytovávat je, navíc tak šetřili čas těm, kteří zařizovaly soudy. Později Čeka tyto vysmívavé procesy zrušila, ale tehdy byl dán vězňům rádoby pokus se hájit. Mohu potvrdit zbytečnost těchto soudů, jelikož jsem prošla více než šesti, aniž bych byla z čehokoliv obviněna. 10. září 1918 do Viborgu došla zpráva, že dalšího dne budu odvezena a už se nevrátím. To vypadalo jako rozsudek smrti a celou noc jsem ležela beze spánku a myslela na svou ubohou matku, co se s ní asi stane, když je samotná v tom pekle okolo. Tiše a dlouho jsem se za ni modlila, stejně jako za klid své vlastní unavené duše.

Velmi brzy ráno jsem byla předvolána a zavedena do kanceláře příjmu vězňů. Tam čekali dva vojáci a já vyšla mezi nimi a pochodovala jsem na velitelství Čeky. Ve špinavé malé místnosti jsem prošla výslechem se dvěma komunisty, z nichž jeden, Vladimirov - téměř všichni židovští komunisté si dali ruská jména - byl důležitou osobou v hlavní koministické komisi. Celou hodinu dělali tito muži vše, aby mne ponížili. Obvinili mne, že jsem špeh a intrikuji proti Čece, že jsem nebezpečná anti-revolucionářka. Řekli mi, že budu bez prodlení zastřelena a plánují zastřelit všechny intelektuály a buržoazii, aby celé Rusko patřilo už jen proletariátu. V tom pokračovali až se úplně vyčerpali, pak jeden z nich složil lokty na stůl a s úsměvem, který měl vypadat hrozivě, řekl sebevědomě: "Víte co? Řekněte nám pravdu o Rasputinovi a možná vás nezastřelíme, alespoň ne dnes." Ujistila jsem ho, že o Rasputinovi nevím víc než oni, možná ani tolik ne, jelikož jsem neměla přístup k policejním záznamům. Pak chtěli vědět všechno o carovi a životě u dvora. Jak nejlépe jsem mohla jsem uspokojila jejich zvědavost, jako by byly nevinné děti, a na konci vyčerpávajícího výslechu mne poslali nikoliv ke zdi a popravčí četě, ale zpět do špinavé cely ve Viborgu. Padla jsem na svou špinavou postel, spolkla trochu jídla, které mi přinesla soucitná vězeňkyně, a rozhodla se nestarat o to, co se se mnou stane. A to, co se stalo, bylo neuvěřitelné. Ke dveřím přišel voják a zavolal: "Tanějevová, pober si věci, jdeš domů."

Během krátké chvíle jsem stála rotřesená a slabá na chodníku před věznicí. Nemohla jsem dojít až domů, vlastně jsem se vůbec necítila schopná chůze, ale cizí žena si všimla mého zuboženého stavu, podepřela mne a pomohla mi do drožky. Měla jsem jen málo peněz, možná padesát rublů, a všechno jsem dala kočímu, aby mne odvezl domů. Tam jsem objevila neskutečné věci, všeobecný úpad morálky, který tehdy panoval, se dostal až do našeho vlastního domu. Ze všech se stávali zloději a má ošetřující sestra, která se mnou byla od roku 1905 a kterou má matka měla jako vlastní dceru, také podlehla té zlé nákaze. Nejenomže vzala téměř všechno mé šatstvo, ale ukradla i všechny tretky a drobné šperky, které našla. Dokonce sebrala i koberce z podlah a to vše dala do svého pokoje. Neměla jsem odvahu pokusit se znovu získat nic z toho a požádala jsem ji, aby si vzala, co chce, a odešla z bytu. "Nikoliv," odpověděla. "Tohle místo mi vyhovuje a budu tu, jak dlouho budu chtít." Přidala se k bolševikům, ne z přesvědčení, ale protože to byla nejbezpečnější cesta, a časem velmi zbohatla ze šperků a drobných krádeží. Trvalo měsíce, než konečně odešla, a po jejím odchodu jsem měla důvod věřit, že udělalal všechno, aby mi bolševici působili potíže.

V té době už byl nový režim plně organizovaný. Celé město bylo rozděleno do okrsků, každý pod dohledem skupiny vojáků, kteří měli povolení prohledávat a vykrádat domy i zatýkat. Každou noc se prohledávalo. V sedm hodin zhasla všechna světla a když se o dvě, tři hodiny později znovu rozžala, každá duše v okrsku se třásla strachem, jelikož věděli, že jde o signál k invazi. Mezi prohledávacími četami byly často i ženy, hrozné ženy oblečené v hedvábí a se šňůrami perel, ukradených samozřejmě nenáviděné buržoazii. Náš dům byl prohledán sedmkrát, jednou na udání anonymního dopisu tvrdícího, že přechováváme palné zbraně. Opět jsem byla zavlečena k výslechu, tentokrát před členy Rudé armády v domě na Gogolově ulici. Úzké spojení mezi Čekou a Rudou armádou bylo jasné, jelikož během dvou hodin, kdy jsem seděla před výslechovou místností, vycházel několikrát z místnosti komise lotyšský voják z Čeky a několikrát na mne konejšivě promluvil. Řekl, že můj případ bude vyřešen kladně a také byl, jelikož poté, co mne komise dlouho provokovala, opustila předmět ukrytých zbraní a zaujala snobský postoj, který pro mne byl tehdy již k uzoufání známý, a začala se mne vyptávat na carskou domácnost. Přinesli velké album fotografií a musela jsem jej projít a hovořit o každém obrázku. Nakonec mi hlavní z nich povýšeně řekl, že můžu jít domů, očištěna nejvyšší autoritou, ale že vojáci půjdou se mnou a ujistí se, že v domě nejsou žádné revolvery ani pušky. Prohledávalo se tedy znovu, teprve pak muži odešli, očividně zklamaní, že neobjevili nic, co by stálo za krádež.

V těch dnech se odehrávaly dvě důležité věci. Bílá armáda se blížila k Petrohradu a vojáci v ulicích se cvičili k boji. Nad hlavami nám hučela letadla a často bylo slyšet dopady bomb na střechy domů. Modlili jsme se za příchod Bílé armády a zároveň se děsili masakru, který musel předcházet její vstup do města. Druhou věcí bylo ustanovení komunistického systému zásobování, jídlo bylo zajištěno kartičkami podle statutu osoby. Bolševické autority a vojáci měli pochopitelně nejvíce jídla a to nejlepší. Dále následoval proletariát a nakonec byla zajištěna buržoazie. Tito lidé z nyní nejnižší vrstvy společnosti nedostávali skoro nic a většina z nich by hladověla, kdyby nebylo pašování jídla, které vesničané drze přinášely v bachratých balíčcích do města a brali za ně ne bolševické peníze, kterými opovrhovali, ale všechno, z čeho mohli udělat nábytek nebo šaty. Dokonce přijímali i závěsy z oken a ubrusy, cokoliv, z čeho šlo šít. Tito samí vesničané bývali před revolucí tkalci a krejčíři, ale nyní se chopili pěstování potravit, jelikož tak snadněji získali obilí, mléko a zeleninu, které pak měnili za poslední zbytky vlastnictví městských lidí.

Žili jsme dál, nějak, loučili se s šatstvem a nábytkem, pálili jsme bedny i židle, abychom měli teplo, chodili celé míle pro zbytky dřeva, modlili se za úspěch Bílé armády, modlili se za ochranu proti tomu, co muselo předcházet, než dojdou úspechu. Má matka byla tehdy velmi nemocná úplavicí, která řádila v Petrohradě, a já tak měla další trápení, jelikož jsem věděla, že stačí málo, aby byl její křehký život ukončen.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jerryX jerryX | 9. června 2012 v 23:26 | Reagovat

Anna Vyrubovová měla úžasný pozorovací talent, odvahu a dokázala si zjednat respekt. Ve vězeních , kde třeba expremiér Stürmer a bývalý policejní ředitel Běleckij nedůstojně fňukali projevuje udivující statečnost. Jedna z nejzáhadnějších postav té doby. To platí i o jejím vztahu s carevnou, který prošel mnoha proměnami.

2 Ally Ally | Web | 16. června 2012 v 15:21 | Reagovat

[1]: Anna byla rozhodně silná osobnost a taky nesouhlasím s těmi, kteří ji považovali za hloupou. Ani omylem. A s tím pozorovacím talentem máte taky pravdu. Někdy mne až udivuje,jak si všechno takhle pamatovala.

3 Atilla Atilla | E-mail | 1. ledna 2013 v 18:27 | Reagovat

Ahoj, nádherný blog chci se zeptat zda nemáte někdo na prodej starší knihy o romanovcích jestli ano rád bych jí od vás koupil pište na můj email slehobr.amir@ seznam.cz.
Děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist