Carevna Alexandra Fjodorovna (část II.)

1. června 2012 v 17:07 | Ally |  Nikolaj a Alexandra
Alixin osud byl rozhodnut, když jí bylo pouhých dvanáct let. Spolu s Erniem, Irenou a otcem podstoupila dlouhou a nepohodlnou cestu, nejdelší, jakou zatím měla do té doby za sebou. Z Darmstadtu se kočáry a vlaky dostala až daleko na východ - do Petrohradu, kde se měla vdávat její starší sestra Ella za velkoknížete Sergeje Alexandroviče. Alix, uvyklá prostému životu v Hessensku a středostavovské domáctnosti, která panovala u babičky v Anglii, byla u vytržení. Rusko se vší nádherou, v jaké se jí předvedlo, pro ni muselo být jako říší z pohádky. V den svatby vjela Alix do hlavního města v Ellině svatebním průvodu, sama nevěsta seděla ve zlatém kočáře a neúnavně mávala nadšeným davům lemujícím cestu k Zimnímu paláci. Alix se svým dětským půvabem, oblečená so jednoduchých, bílých mušelínových šatů, se líbila, nicméně pozornost všech uchvátila krásná Ella. Tedy skoro všech. Během obřadu v kapli si princezny všiml šestnáctiletý mladík s modrýma očima - následník ruského trůnu, carevič Nikolaj, a dívka jej naprosto okouzlila něhou a ostychem, který z ní vyzařoval.

Když se Ella se Sergejem odebrali na následné líbánky, Hessenští zůstali ještě několik dní v Rusku a užívali si pohostinnosti Petrodvorce, kde nebyla atmosféra zdaleka tak vznešená jako v Petrohradě. Carovy děti si hrály s bratranci, sestřenicemi a přibraly ke svým hrám i Ernieho a Alicky. A Nicky nevynechal jedinou možnost přitočit se k Alix. Společně se honili po zahradě, on pro ni trhal květiny nebo jí šeptal tajnosti, nakonec i vyryli diamantem do jedné z okenních tabulek v paláci svá jména. "Milujeme se," svěřil naprosto vážně dospívající carevič svému deníku. Na důkaz svých něžných citů daroval Nikolaj Alix diamantovou brož. Zaskočená dvanáctiletá holčička nejprve s rozpaky přijala, později ale, vyděšená, co by mohla říct její přísná babička, kdyby se dozvěděla o takovém dárku, tajně vtiskla brož Nikolajovi zpět do ruky.


Vrátila se do Darmstadtu a snad ani nevěděla, že Nikolaj si ji už tehdy vybral za ženu, jakkoliv bezvýznamná byla její rodina z politického hlediska. Pro ni se život vrátil do starých kolejí. Na jaře roku 1888 podstoupila jako šestnáctiletá biřmování, a tím se tak podle zvyklostí německého dvora považovala za uvedenou do společnosti. Alix byla tehdy vysoká štíhlá dívka, nesmírně krásná s dlouhými, zlatými vlasy, ovšem díky vážnému výrazu očí a jakési nevyslovené posmutnělosti vzbuzovala dojem, že je jí více, než šestnáct let. Na podzim se princeznino oficiální uvedení do společnosti slavilo plesem v Novém paláci, na nějž se speciálně přijeli podívat z Ruska velkokníže Sergej s manželkou. Velkokněžna s vytříbeným módním vkusem dohlížela na každý detail sestřina zjevu. Alix měla na sobě oblíbený bílý mušelín se svazečky konvalinek na šatech.


Ella vyloudila na otci slib, že jí téže zimy oplatí návštěvu v Petrohradě a po Vánocích kníže s Erniem a Alix - jedinými zbývajícími dětmi, které s ním žily, zamířil do Ruska. Bydleli v Ellině paláci na Něvském prospektu, který byl příhodně téměř naproti Aničkovově paláci, v němž pobýval car s rodinou, a carevič byl u své "tetinky Elly" často na návštěvě. Bylo mu dvacet a Alix šestnáct. Jeho prvotní okouzlení se změnilo v hlubokou lásku a Alix opětovala jeho city se stejnou vášní - avšak nevyslovenou. Teď už nebyla dítě a věděla, že sňatek s Nickym je pro ni nemožný, a nechtěla trápit sebe ani jeho. Prožité chvíle však pro ně byly rájem. Jak napsala Sophie Buxhoevedenová:

Té zimy bylo u dvora a v Petrohradě spoutu zábavy. Konalo se mnoho plesů, na které velkokněžna brala svoji sestru, jež tančila vícekrát než kdy jindy v celém svém životě, několik z těch neveselejších se konalo pod dohledem carevny v Aničkovově paláci. Mezi nimi byl i oslavovaný Bal Noir. Aby odplatili rakouskému dvoru, který při příležitosti ruského národního smutku konal velkou slavnost, nebyl ples v Aničkovově paláci odvolán kvůli smrti nějakého arcivévody, ale hostům bylo nakázáno, aby přišli v černém a dámy nikdy nevypadaly úchvatněji než v různorodých černých róbách na nichž se leskly šperky. V Zimním paláci se konaly koncerty a velkokněžna často brala svou rodinu do opery a na balet. Odpoledne trávili na moderních kluzištích v Jardin de la Tauride, kde princ Ernest a princezna Alix s carevičem, jeho bratrem velkoknížetem Georgijem a velkokněžnou Xenií bruslili nebo se klouzali z ledových kopečků s mladšími členy petrohradské smetánky. Princezna Alix si užívala všechno. Její úsměv a jasné oči to vše prozrazovaly, ačkoliv její stud jí stále bránil bavit se snadno s lidmi, které potkala."

Návštěva se nakonec protáhla až do předvelikonočního půstu a tradičního folle journée - poslední hostiny před začátkem půstu. Ta se pořádala v Alexandrovském paláci a zahrnovala mimo jiné i kotilion s dárky pro všechny přítomné hosty. S prvním úderem dvanácté náhle kapela ustala, tanec se zastavil a carská rodina i jejich hosté se posadili k "postní večeři".

Po návštěvě Ruska začala Alix svůj život jako dospělá princezna se všemi povinnostmi. Přijímala hosty, předsedala večeřím, doprovázela otce, navštěvovala školy a nemocnice a hrála do největší možné míry roli Landesmutter v knížectví. V létě 1890 se kníže hessenský znovu vypravil do Ruska a vzal Alix s sebou, stejně jako Ernieho a tentokrát i Viktorii z Battenbergu. Nejeli do Petrohradu ale do Iljinského, velkoknížecího venkovského sídla v moskevské provincii. Tehdy už vnímavá Ella věděla, jaké city k její sestře chová carevič, a zcela se nadchla pro ideu jejich manželství, a do svých plánů a tahání za nitky zasvětila i svého manžela. Královna Viktorie ani car Alexander však nebyli hloupí a také dobře věděli, o co se Ella snaží, a snažili se tomu všemožně zabránit. Nikolaj nesměl do Iljinského a Viktorie bombardovala hessenské sestry varovnými dopisy. Nicméně právě tato návštěva Iljinského probudila v Alix lásku k Rusku - ne k tomu pozlacenému a zářícímu diamanty, ale k poklidnému Rusku, které pro ni představovali rolníci pracující na polích a ženy kojící pod stromy své děti. Její chybná, i když nádherná, představa o "skutečném Rusku" vycházela z jejího pobytu v Iljinském.

"Iljinskoje bylo typickým venkovským ruským sídlem, takovým jaká popisuje ve svých románech Turgeněv..... Typicky ruské okolí, rozsáhlé rovné louky, nekonečné horizonty, ohromné borové lesy, šedé břízy v zahradách ji uchvacovaly víc a více.... Velkokněžna vzala své hosty na neformální návštěvu do sousedství. Také navštívili každou vesnici v okolí, což si všichni velice užili. Bylo to všechno tak jiné od všeho, co kdy viděli. Dokonce i princezna Alix se zbavila své ostýchavosti. Se sestřinými hosty si připadala nesvázaná během prostých jídel, na nichž byla zakázána etiketa, a naučila se milovat dobře naložené rolníky, kteří vítali mladší sestru "své" velkokněžny mírnými poklonami a komunikovali s ní pomocí znaků."

Od roku 1890 až do smrti svého otce, zůstávala Alix převážně doma, s výjimkou každoroční obvyklé návštěvy Anglie, ovšem na svůj nevzrušivý život si nikterak nestěžovala. Mezi svým otcem a bratrem byla šťastná. Své city k ruskému careviči ukrylo hluboko v srdci, nesvěřila je ani svému deníku. Nedělala si naděje na sňatek s ním, ale zároveň si neuměla představit, že by se měla vdát za někoho jiného. Královna Viktorie se snažila mít nejoblíbenější vnučku dobře zaopatřenou. Jednu dobu doufala, že Alix se stane anglickou královnou a proto svým způsobem nařídila svému vnukovi, nejstaršímu synu prince z Wallesu, aby se do Alix zamiloval - což dle svého zvyku udělal - a požádal ji o ruku. Alix jej k velké nelibosti královny odmítla s tím, že jej má ráda jen jako bratrance a přítele. I kdyby Alix souhlasila, královnou by se nestala. Její nešťastný nápadník zemřel nedlouho poté a uvolnil tak cestu na trůn svému mladšímu bratrovi Georgiemu.

Na počátku roku 1892 měl Alixin otec potíže se srdcem, kterým však nikdo nepřikládal váhu. Jednoho dne ovšem při obědě dostal záchvat a ačkoliv celých děvět dní jeho tělo bojovalo se smrtí, zemřel 13. března 1892, aniž by nabyl vědomí. Jeho smrt byla pro Alix strašlivá rána. Dohlížela na něj ve dne i v noci, toužila, aby ji poznal, po posledním slovu, které by si mohla pamatovat, ale zbytečně.

Alix a Ernie v Damrstadtu osamněli docela.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 jerryX jerryX | 9. června 2012 v 23:35 | Reagovat

Mám pocit, že až naše století začíná chápat tu neskutečnou smůlu téhle asi vlastně docela hodné ženy.
Trochu to připomíná příběh Antoinetty - osamělost v cizím a nevlídném prostředí, i když Antoinetta se snažila uniknout stresu zábavou a Alix se uzavírala v rodinném kruhu.

2 Ally Ally | Web | 16. června 2012 v 15:22 | Reagovat

[1]: Ano, myslím, že teprve dějiny vyzbrojené Alixinými osobními materiály, mohou alespoň trochu pochopit, když už ne ospravedlnit, osobu Alexandry Fjodorovny. Jistě, měla své špatné vlasntosti, ovšem v zásadě šlo o ženu velmi milující, soucitnou, pracovitou a oddanou. Jenže vládla špatné zemi. Jako například anglická královna by byla dokonalá.

3 oldriska2 oldriska2 | E-mail | Web | 17. listopadu 2014 v 20:19 | Reagovat

Velice pěkně napsáno, dověděla jsem se o čem jsem nevěděla. Mám ráda Rusko i jeho historii.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist