Kapitola XXII: Jejich život v exilu (část 3.)

20. října 2011 v 15:29 | Ally |  Vzpomínky na ruský dvůr

Zbabělé poklonkování bolševické vlády triumfujícím Němcům bylo pro carevnu zdrojem neustálého utrpení. V následujícíh dopisech napsaných toho jara hovoří téměř lhostejně o chladu a nedostatcích v tobolském domě, ale vzplane vášní, píše-li o německé invazi.

"Je noční můrou, že Němci zachraňují Rusko a napravují pořádek. Co by pro nás mohlo být víc ponižující? Jednou rukou Němci dávají a druhou berou. Již získali obrovské území. Ať Bůh pomáhá a zachrání tuto nešťastnou zem. Pravděpodobně chce, abychom snášeli tyto urážky, ale že je musíme snést od Němců mne téměř zabíjí. Během války je pochopitelné, když se takové věci dějí, ale ne během revoluce. Teď když obsadili Batourn se naše země rozpadá na kousíčky. Nedokáži o tom klidně hovořit. Tak hrozná bolest v srdci a v duši. A přesto jsem si jistá, že Bůh to tak nenechá. Sešle moudrost a zachrání Rusko."

Bude mi vždy útěchou, že uprostřed její každodenní bolesti a nářku pro politování hodný úpadek Ruska, dokázala naše malá skupinka přátel v Petrohradě a ty statečné duše, které riskovaly své životy jako poslové, zajistit izolované rodině na opuštěné Sibiři alespoň životní nezbytnosti, o které je krutá a neschopná vláda připravila. Carevna, které celý život stačilo jen rozkázat, co chce pro sebe a své děti, byl vděčná, nesmírně vděčná, za prostou košilku, laciné drobnosti, i za materiál k vyšívání, který se nám podařilo jim poslat. Děkovala mi téměř s nadšením za kabátky a svetry, které mohla ona a její dcery nosit v chladných pokojích. Vlna byla měkká a pěkná, ale plátno, jak se obávala, příliš tenké. To bylo na počátku března, ale jaro se již probouzelo.

"Počasí je tak hezké, že sedím na balkoně a píši hudbu pro postní modlitby, jelikož nemáme žádné tištěné noty. Dnes ráno jsme musely zpívat bez přípravy, ale šlo to dobře. Bůh pomohl. Po bohoslužbě jsme zkoušely zpívat nějaké nové modlitby s novým děkanem, a doufám, že dnes večer už to bude lepší.

Ve středu, pátek a sobotu ráno jsme měli dovoleno jít v osm hodin na bohoslužbu do kostela, jen si představ tu radost a potěchu! Jindy my ženy zpíváme při domácích bohoslužbách. Připomíná mi to Livadii a Oreandu. Tento týden budeme trávit večery o samotě s dětmi, jelikož si chceme společně číst. Nevím o ničem novém. Mé srdce je ztrápené, ale duše zůstává klidná, jelikož cítím Boha nablízku. Co však rozhodují v Moskvě? Bůh nám pomáhej."

"Je mír a přesto Němci postupují stále vpřed," napsala carevna 13. března (ruský kalendář). "Kdy to skončí? Až Bůh bude chtít. Jak jen miluji svou zemi, se všemi jejími chybami. Je mi stále dražší a dražší a denně Bohu děkuji, že nám tu dovolil zůstat a neposlal nás někam daleko. Věř v lidi, drahoušku. Národ je silný a mladý a tvárný jako vosk. Teď je jen ve špatných rukou a temnota a anarchie panují. Ale Král Slávy přijde a zachrání, posílí a dá moudrost lidu, který je nyní klamán."




Z nějakého důvodu se zdálo, že carevna věří, že postní doba roku 1918 bude završena zmrtvýchvstáním rozervaného a zmateného národa. Alespoň její dopisy to naznačují. Během této doby, v blahosklonné a mírné náladě, bolševičtí vojáci v Tobolsku dovolili svým zajatcům chodit poměrně často do kostela a k přijímání, a carevna díky tomu byla velmi šťastná. Její dopisy jsou plné modliteb za národ, k nimž se přidávala celá rodina, a zjevně se těšili na Velikonoce jako na den, kdy Bůh dá nějaké znamení, že hříchy ruského lidu, za něž trpěli, jsou odpuštěny. A přesto ani jedinkrát nepadlo slovo o znovuzískání moci a trůnu. To vše bylo pryč a zapomenuto. Ani car ani carevna v jediné slabice nenaznačili, že by kdy očekávali znovunastolení do své původní pozice. Vlastně nikdy nehovořili o tom, co se stane s carstvím, ale věřili, že Bůh jej udrží pohromadě a navrátí lidu moudrost a sílu. Zdálo se, že se na nic netěšili víc, než na obyčejné soužití s jinými ruskými lidmi. Jak bez reptání přijali těžké podmínky, jak vděční byli za lásku vzdálených přátel, které možná už nikdy neměli vidět, je patrné ve všech posledních dopisech, které jsem od carevny dostala v březnu 1918. Poté, co dostala jeden z balíčků oblečení od nás, psala:

"Jsme nekonečně dojati veškerou vaší láskou a myšlenkami. Všem za nás prosím poděkuj, ale není moc dobré takhle nás rozmazlovat, když vy jste obklopeni tolika problémy a my příliš mnoho nestrádáme, o tom tě ujišťuji. Máme dostatek jídla a v mnoha ohledech jsme v porovnání s vámi boháči. Děti si včera oblékly vaše pěkné košilky. Také klobouky jsou velmi užitečné, protože nic takového jsme neměli. Ten růžový kabátek je až příliš krásný pro stařenu, jako jsem já, ale klobouk je vynikající pro mé šedé vlasy. Tolik věcí! Již jsem začala číst knihy a za všechny vřele děkuji. On byl tolik potěšen tím vojenským oblekem, vestou a kalhotami, které jste poslali, a všemi těmi pěknými věcmi. Od koho je ta stará ikona? Je překrásná.

Naše poslední dárky pro vás, včetně velikonočních vajíček, odešleme dnes. Moc tady nedostanu kromě trocha mouky.

Právě teď jsme docela odříznuti od jihu, ale před nedávnem jsme dostali dopis z Oděsy. Je hrozné, čím si tam museli projít. Lili je sama se svou babičkou a naším kmotřencem, obklíčená nepřítelem. Stará princezna Barjatinská a madam Tolstá byly ve vězení v Jaltě, první jen proto, že vzala dárky od Tatarů. Babia Apraksinová s matkou a dětmi žijí v horním patře svého domu, spodní patro okupují vojáci. Velkokněžna Xenie s manželem, dětmi a matkou bydlí v Dilburgu. Olga Alexandrovna žije v Haraxu v malém domečku, protože kdyby zůstala v Ai Todor, musela by za ubytování platit. Co jen to Němci dělají! Ve městech udržují pořádek, ale všechno berou. Všechno obilí je v jejich rukou, a říká se, že zabírají také kukuřici, uhlí, všechno. Němci jsou teď v Bjerkách a v Charkově, Poltava je v rukou Turků.

Paprsek (Alexej) by minulý týden nemocný a v posteli. Nevím, zda krvácení způsobil kašel, nebo jestli zvedal něco těžkého, ale měl hrozné vnitřní zranění a příšerně trpěl. Je mu teď lépe, ale špatně spí a bolesti, ačkoliv mírnější, ještě docela neustaly. Je hrozivě hubený a žlutý, připomíná mi Spalu. Pamatuješ? Ale včera začal trochu jíst a dr. Derevěnko je s ním spokojený. Dítě musí ležet na zádech bez hýbání, což je pro něj únavné. Celé dny vedle něj sedím, držím bolavé nohy a jsem skoro tak hubená jako on. Je teď už jasné, že Velikonoce budeme slavit doma, protože pro něj bude lepší, když budeme všichni pohromadě. Snažím se doufat, že nemoc ustoupí rychleji než obvykle. Musí přeci, vždyť celou zimu mu bylo tak dobře.

Nebyla jsem venku z domu celý týden. Nemám dovoleno sedět na balkoně a dolů raději nechodím. Je mi líto, že máš zase potíže se srdcem, ale já to chápu. Dozajista mi dej hodně dopředu vědět, jestli se budeš zase stěhovat. Slyšeli jsme, že všichni byli posláni pryč z Carského. Ubohé Carské, kdo se bude o tamní pokoje starat teď? Co myslí tím, když říkají, že je tam "etat de siege"?

------------------




Drahá sestro Serafíno.

Znovu ti píšu, jelikož vím, jak moc se strachuješ o Paprsek. Krev se rychle vstřebává, proto měl dnes opět velmi silné bolesti. Včera se poprvé usmál a mluvil s námi, dokonce hrál karty a přes den spal dvě hodiny. Je strašlivě hubený, s obrovskýma očima, zrovna jako ve Spale. Rád čte, trochu jí, vlastně nemá vůbec chuť k jídlu. Celé dny jsem s ním, Taťána nebo pan Gilliard mne po čase střídají. Pan Gilliard mu neúnavně předčítá, nebo mu zahřívá nohy Fohnovým aparátem. Dnes zase sněží, ale sníh rychle taje a tak je všude bláto. Už týden a půl jsem nebyla venku, jelikož jsem tak unavená, že nechci riskovat schody. Tak sedím s Alexejem.... Ze všech stran přišlo mnoho nových vojáků. Z Moskvy přijel nový komisař, jmenuje se Jakovlev, a dnes se s ním budeme muset setkat. V létě je tady ve městě velmi horko, nesmírně prašno a občas vlhko. Žadoníme, aby nás na letní měsíce přestěhovali do nějakého kláštera. Vím, že i ty toužíš po čerstvém vzduchu a věřím, že z Boží milosti to pro nás všechny bude zase možné.

Pořád nám naznačují, že pojedeme hodně daleko nebo do středu Sibiře, ale doufáme, že to se nestane, jelikož v tomhle období by to bylo hrozné. Bylo by pěkné, kdyby se tvůj bratr mohl usadit v Oděse. Jsme docela odříznuti od jihu, o nikom nic nevíme. Ten malý důstojník ti všechno poví - vzala jsem si ho stranou. Obávám se, že se k tobě donesou falešné zprávy - lidé lžou tak snadno. Malého nemoc byla pravděpodobně oznámena jako něco jiného, jako výmluva k tomu, proč nejsme stěhováni. Inu, vše je Boží vůle. Čím hlouběji se podíváš, tím více rozumíš, že tak to je. Všechny strasti jsou nám sesílány, abychom se oprostili od hříchu nebo jako zkouška víry, jako příklad ostatním. Je třeba dobré péče, aby květiny rostly silné a krásné, a zahradník procházející svou zahradou se jimi chce těšit. Pokud nerostou správně, vezme nůžky a ostříhá je, aby k nim mohlo lépe slunce a znovu začaly kvést. Chtěla bych být malířkou a namalovat krásný obraz takové zahrady a všeho, co v ní roste. Pamatuji si na zahrady v Anglii, a v Livadii jsi je viděla v ilustrovaných knihách, takže rozumíš.

Právě kolem projela jedenáct mužů na koni, skoro ještě chlapci - to jsem neviděla již dávno. Jsou to stráže nového komisaře. Občas vídáme muže ohavných tváří. Ti by na mém obraze nebyli. Jediné místo pro ně by blo venku, kde k nim dosáhne mislotivé sluneční světlo a očistilo je od vší špíny a zla, jímž jsou pokryti.

Bůh ti žehnej, drahé dítě. Naše modlitby a požehnání jsou s tebou. Moc mne potěšilo fialové velikonoční vajíčko od tebe i všechno ostatní. Ale chtěla bych ti poslat nějaké peníze, vím, že je potřebuješ. Ať tě Svatá Panna chrání před veškerým nebezpečím. Polib za mne svou drahou matku. Zdravím tvého starého sluhum, lékaře a otce Jana a Dosifeje. Viděla jsem nového komisaře a nemá špatný obličej. Dnes jsou Sašovy (hrabě Voroncev, carův pobočník) narozeniny.

-----------------

21. března

Drahé dítě, děkujeme za všechny tvé dárky, vajíčka, pohlednice a čokoládu pro malého. Poděkuj matce za knihy. Otec byl potěšen cigaretami, které mu chutnají, a také všemi sladkostmi. Zase napadl sníh, ačkoliv jasně svítí slunce. Malého noha se pomalu zlepšuje, trpí méně a včera se opravdu dobře vyspal. Čekáme, že nás dneska budou prohledávat. Nevím, jak to pak bude s posíláním dopisů. Jen doufám, že to bude možné a modlím se o pomoc. Obklopuje nás silné napětí. Cítíme, že se blíží bouře, ale víme, že Bůh je milosrdný a postará se o nás. Všechno je teď k uzoufání. Dnes budemem mít malou bohoslužbu doma, za což jsme vděční, ale i tak je těžké, když nesmíme jít do kostela. Ty víš, jaké to je, má malá mučednice.

Nepošlu toto jako obvykle přes ….. , jelikož ji budou prohledávat. Bylo od tebe tak milé, že jsi jí poslala šaty. Přidávám její díky. Dnes je 24. výročí našeho zasnoubení. Je smutné vzpomenout si, že jsme museli spálit všechny naše dopisy, také ty od tebe a dalších našich milých. Ale co se dá dělat? Člověk se nesmí poutat k pozemským věcem, ale slova psaná rukou milovaného vstupují přímo do srdce, stávají se součástí života.

Chtěla bych ti něco hezkého poslat, ale nic nemám. Proč sis tu čokoládu nenechala pro sebe? Potřebovala bys ji více než děti. Každý měsíc dostáváme jeden a půl libry cukru, ale hodní lidé tady nám dávají o něco víc. Během velkého půstu se cukru ani nedotknu, takže případný nedostatek ani nepoznám. Moc mne zarmoutilo zjištění, že můj ubohý hulán Ossorgine byl zabit, a také tolik dalších. Tolik škody a zbytečných obětí! Ale teď jsou všichni šťastnější v jiném světě. Ačkoliv véme, že bouře se neustále přibližuje, naše duše jsou klidné. Cokoliv se stane bude z Boží vůle. Díky Bohu je alespoň malému lépe.

Mohu ti peníze poslat zpátky? Jistě je budeš potřebovat, jestli se budeš znovu stěhovat. Bůh tě ochraňuj. Žehnám ti a líbám tě a neustále tě nosím v srdci. Buď klidná a statečná. Pozdravy všem od vždy milující A."

Tento dopis, napsaný ke konci března 1918 byl poslední psaný carevninou vlastní rukou, který jsem kdy dostala. O něco později na jaře toho roku byla ona a car narychlo převezeni to Jekatěrinburgu - posledního místa, odkud od nich svět měl slyšet. Děti a většina svity zůstaly v Tobolsku, ubohý malý Alexej stále nemocný a trpící, krutě obrán o útěchu mateřské lásky a oddanosti. V květnu jsem dostala krátký dopis od velkokněžny Olgy, která mi s velkými obtížemi dokázala sdělit zprávy o svých rodičích a sourozencích.


"Drahoušku, při první příležitosti ti píši poslední noviny, které jsme dostali od našich v Jekatěrinburgu. Napsali 23. dubna, že cesta po neudržovaných silnicích byla hrozná, ale navzdory velkému vyčerpání jsou všichni v pořádku. Bydlí ve třech pokojích a jedí stejné jídlo jako vojáci. Malému je lépe, ale pořád ještě leží. Jakmile se bude moci hýbat, přestěhují nás za nimi. Dostali jsme dopisy od Ziny, ale žádné od Lili. Napsala Alja a tvůj bratr? Počasí je mírnější, Irtyš se zbavil ledu, ale zatím se nic nezelená. Drahoušku, ty jistě víš, jak hrozné to všechno je. Líbáme a objímáme tě. Bůh ti žehnej.

Olga.




Po tomto krátkém dopise od Olgy přišel pohled od carevny z Jekatěrinburgu napsaný podle jejího diktátu služebnou. Obsahoval několik milujících slov a zprávy o tom, jak se zotavují z útrap své hrozné cesty. Bydleli pravděpodobně ve dvou pokojích, ačkoliv to není uvedeno, s velmi přísnými omezeními. Doufala, že naše korespondence bude pokračovat, ale nemohla nic zaručit. Nikdy se tomu nestalo. O něco později jsou dostala pohled od pana Gibbse o tom, že on a pan Gilliard doprovodili děti z Tobolska do Jekatěrinburgu a rodina je opět pohromadě. Pohled byl napsán ve vlaku, v němž oba pánové bydleli, jelikož jim nebylo dovoleno připojit se k rodině ve střeženém domě. Pan Gibbs tušil, že oba dva oddaní učitelé budou brzy vyhoštěni ze země a také se tak stalo. To byly poslední zprávy, které jsou dostala o carevně a panovníkovi, nejlepších z mých pozemských přátel.

V červenci se v bolševických novinách objevily sloupky o tom, že na rozkaz jekatěrinburského sovětu byl car zastřelen, ale carevna s dětmi byly odvezeni na bezpečné místo. To oznámení mne vyděsilo, ale nepřesvědčilo docela. Sovětské noviny publikovaly, co jim bylo nařízeno bez ohledu na fakta. A tak, když bylo o něco později oznámeno, že celá rodina byla zavražděna - popravena, jak to nazvali, představte si však "popravu" pěti zcela nevinných dětí - nedokázala jsem tomu věřit. Ale kousek po kousku veřejnost uvěřila a je jisté, že Nikolaj II. A jeho rodina zmizeli a stali se jedním z nějvětších a nejtragičtějších světových tajemství. Spolu s nimi zmizela svita a sluhové, kterých bylo dovoleno doprovodit je do jekatěrinburského domu. Myslím, že je pravděpodobné, že všichni byli odporně zavražděni, že jsou mrtvi a mimo dosah trápení tohoto světa. Ale logika není vždy spolehlivá. V Rusku a v exilu je nás mnoho, kteří s vědomím nesmírného rozsahu říše, vzdálenosti spojení s okolním světem, znají možnosti uvěznění v klášterech, v dolech, v hlubokých lesích, odkud se žádné zprávy nedonesou. Doufáme. To je vše, co mohu říci. Říká se, ačkoliv nemám informace z první ruky, že carevna vdova nikdy neuvěřila, že její synové byli zabiti. Sovětské noviny publikovaly popisy "popravy" velkoknížete Michaila a byly poskytnuty přesvědčivé důkazy o tom, že byl zabit na Sibiři spolu s jinými ze své rodiny, včetně velkokněžny Jelizavety. Nicméně tyto samé noviny oficiálně oznámily, že velkokníže Michail uprchl za pomoci anglických důstojníků.

Čas od času se objevovaly ty nejfantastičtější popření a potvrzování související s těmito údajnými vraždami. Když jsem byla na podzim 1919 ve vězení, spoluvězenkyně Čeky, manželka pobočníka velkoknížete Michaila, mi s jitotou tvrdila, že dostala dopis od carova bratra, který je v bezpečí a zdráv v Anglii.

Zřejmě nejpodivnější incident se mi přihodil, když jsem se skrývala před Čekou po svém posledním uvěznění a nesnadném úniku před kronstadtskou popravčí četou. Neznámá žena za mnou přišla a oslovila mne mým jménem, které jsem přirozeně nepotvrdila, a ukázala mi fotografii ženy v oděvu jeptišky, stojící mezi dvěma muži, kněžími či mnichy. "Tohle," řekla mi záhadně a šeptem, "je ta, kterou dobře znáte. Posílá vám to přeze mne a žádá vás, abyste jí podala zprávu, že jste v pořádku, a také abyste poskytla adresu, na kterou vám napíše dopis."

Dlouho jsem se na fotografii dívala - byla ubohé kvality a nemohla jsem popřít, že ve tváři byla jakási podoba, především pak se podobaly dlouhé, jemné ruce. Ale carevna byla vždy štíhlá a později vypadal kvůli nemoci velmi křehce. Tato žena byla při silná. Kdybych měla jen malou víru, snad bych cizince předala napsané své jméno a adresu. Ale v Rusku nikdo takto neriskuje. Síť Čeky byla příliš hustá.

O dopisech carevny Alexandry Fjodorovny bych chtěla ještě něco napsat. Přeložila jsem je tak věrně, jak to bylo možné, nevynechávajíce nic kromě několika zpráv o náklonnosti a některé náboženské myšlenky, které se mi zdály příliš intimní na to, aby byly publikovány, a které se západních čtenářům mohou zdát příliš přehnané. Zahrnula jsem dopisy, které se snad mohou zdát triviální, ale zahrnula jsem je schválně, jelikož jsem toužila představit carevnu, jaká byla. Prostá, obětavá, oddaná manželka, matka a přítelkyně, nesmírně vlastenecká, hluboce a bezvýhradně věřící. Měla své lidské chyby a nedostatky, jak volně přiznávala. Některé z těchto vlastností mohou být popsány, jak říkají Francouzi, jako "chyby vlastní dokonalosti". Tak jí její velká láska k manželovi, která nikdy nezevšedněla a nezestárla, působila občas kruté bolesti srdce. Jelikož to nemá nic společného s jejím životem ani příběhem, neměla bych mluvit o jediném mráčku, který mezi nás kdy vešel - o žárlivosti. Měla bych nechat tu krátkou, pomíjivou epizodu být, protože vím, že ona sama by si přála, aby zůstala zapomenutá, avšak v jistých dopisech, které zde byly použity, o ní sama mluví tak hořce, že kdybych se jí zcela vyhnula, mohla bych být nařčena ze zamlčování fakt.

Myslím, že jsem jasně zmínila, že čas od času car dával přednost mé společnosti při dlouhých procházkách, při tenisu, při rozhovorech. Na počátku roku 1914 byla carevna nemocná, deprimovaná a měla morbidní myšlenky. Byla většinou sama, jelikož car byl mnoho hodin denně zaměstnán a děti měly vyučování. Car ve volných chvílích více než rád vyhledával moji společnost, zřejmě proto, že jsem byla zcela zdravá, obyčejná žena, srdcem i duší oddaná rodině, a jediná, před níž nebylo nutno nic skrývat. V těch dnech jsme byli často spolu a než si to kterýkoliv z nás uvědomil, carevna začala nesmírně žárlit a podezřívala každý pohyb můj i svého manžela. V dopisech napsaných v té době o mě carevna tvrdila některé velmi nemilé a kruté věci, nebo bych je snad považovala za kruté, kdyby neměly původ v její nemoci a fyzické i mentální zbědovanosti. Dvůr samozřejmě věděl o našem odcizení a s politováním musím říci, že mnohé to těšilo a dělali co mohli, aby to tak zůstalo navždy. Mými jedinými opravdovými přáteli u dvora, byl hrabě Fredericks a jeho dvě dcery, které při mně věrně stály a povzbuzovaly mne.

Dopiy ze Sibiře jasně ukazují, že nakonec byl tento stín žárlivosti zahnán, že carevna si uvědomila moji lásku a oddanost. Naše přátelství bylo silnější než předtím a nic než smrt nemohla přervat pouto mezi námi.

Jiné dopisy psané carevnou jejímu muži mezi lety 1914 a 1916 byly publikovány ruskou firmou v Berlíně minulý rok. Některé byly vytištěny v London Times a nepochybuji, že to se stane i v Americe. Tyto dopisy odhalují povahu carevny, jak jsem ji znala já. Je balzámem pro mé raněné srdce, když mohu v London Times číst, že cokoliv bylo řečeno o její zradě nebo plánovaném převratu v Rusku během války, musí být opuštěno jako legenda bez řádného základu. Stejně tak musí být zavržena obvinění o jakémkoliv než duševním vztahu s Rasptinem. Je pravda, že v něj věřila jako v posla od Boha, ale musím přísně odmítnout, že by jeho vliv na ni, a přes ni na cara, měl jakoukoliv politickou důležitost. Carevna i Rasputin měli rádi Protopopova a důvěřovali mu. Ale to nemělo nic společného s jeho jmenováním ministrem. Carevna, a myslím že i Rasputin, neměli rádi a nevěřili velkoknížeti Nikolaji. Ale to nemělo co do činění s jeho odvoláním. V takových záležitostech car dělal vlastní rozhodnutí, jak jsem již řekla. Největší důkaz mých slov jsou k nalezení v dopisech carevny, které psala carovi, svým příbuzným v Německu a v Anglii, i ty obsažené v této knize. Nikdy nebylo objeveno nic, co by si protiřečilo, navzdory snahám carevniným zarytým odpůrcům, Prozatímní vládě ani bolševikům. Alexandra Fjodorovna, ruská carevna, obstála před celým světem i budoucími historiky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sabůna Sabůna | E-mail | Web | 20. října 2011 v 15:32 | Reagovat

ahoyk krásný blog

2 Mrs. Queen Mrs. Queen | Web | 20. října 2011 v 16:51 | Reagovat

já bych neměla trpělivost psáti vtak dlouhé řádky :)

3 Tommy Sýkora Tommy Sýkora | 21. října 2011 v 11:17 | Reagovat

Děkuji, to je velmi zajímavé:D

4 jerryX jerryX | 24. října 2011 v 22:05 | Reagovat

Velmi záhadná žena ta Anna Vyrubovová, pro mě nepochopitelná. Ale poslední odstavec zobrazuje jistý nešvar jinak inteligentních lidí , tak častý i dnes u rúzných politiků , že něčí odvolání, či jmenování nemá nic společného s věcí, která je každému nad slunce jasná. Kolikrát to i dneska čteme u jmenování nějaké figurky a odvolání někoho nepohodlného... Vychází to z přesvědčení, že všichni obyčejní lidé jsou slepí, hluší a hloupí...:-)
Co se týká cara, věřím ji. Ale hned mě napadá, proč carevna nežárlila na cara v Mogilevu? Neměla informace o jeho večírcích s přáteli, kde snad byly i ženy? Car v Mogilevu -to je opomíjená otázka, faktem však je, že si za tu dobu znepřátelil celou generalitu...

5 Tommy Sýkora Tommy Sýkora | 27. října 2011 v 16:51 | Reagovat

Taky nevím co si mám onÍ myslet , nevím co je pravda a co si přikrášila , ale mám pro ni určitou slabost:D

6 eru24 eru24 | 10. listopadu 2011 v 20:58 | Reagovat

Ked si pozriete dennik Andreja Vladimirovica, podobne Kyrila Vladimirovica, uvidite, ze nastup Nikolaja II na miesto hlavneho velitela armad bol spasou pre armadu, to spominam iba jeho nepriatelov. To, co robil Nikolaj Nikolajevic bol nonsens a rozvracanie ruskej armady. Ono ale aj take statistiky o stave ruskej armady a jej materialneho zabezpecšenia, o tom, ze ruska armada, ktora bola odpisana, zacala pod carom vitazit, vid Brusilovova ofenziva, to, ze Spojenci slubili Konstantinopol vclenit do Ruskej rise az po nastupe cara a vitazstvach, ze Francuzi prestali rokovat s polskymi separatistami az po zazracnom zmrtvychvstani ruskej armady.... to nemoze nik popriet. A to, ze Nikolaj Nikolajevic nebol odvolany na natlak Rasputina a carovnej, ale na zaklade jeho tragickeho velenia, zasahovania do vnutornych zalezitosti... je fakt.

7 eru24 eru24 | 10. listopadu 2011 v 21:06 | Reagovat

Citat Winstona Churchilla: "Malo epizodov velkej vojny je viac sokujucich, ako zrodenie, rezbrojenie a znovuobnovene gigantske usilie Ruska v r. 1916. K letu r. 1916 bolo Rusko, ktore bolo 18 mesiacov predtym prakticky neozbrojene,  ktore v priebehu r. 1915 prezilo neprestajny rad strasnych porazok, dokazala vlastnym usilim, a cestou vyuzitia prostiredkov spojencov (pozn. tu by som rada vediet ktorych, kedze dodavyk zbrani Spojenci sabotovali, vid priklad firmy Vickers, ktora nedodala naboje, podobne to bolo s francuzskymi ci americkymi dodavkami, ktore neprisli cele, iba cast, ak prisla), postavit do pola, organizovat, ozbrojit a zasobit 60 armadnych korpusov namiesto 35, s ktorymi zacala vojnu.

8 jerryX jerryX | 13. listopadu 2011 v 21:31 | Reagovat

Už jste mi chyběla. Vaše náklonnost k Nikolaji II. je zajímavá. Mám taky takovou, s kterou jsem u historických časopisů zatím neuspěl - Karel X. jenže já nepopírám jeho chyby a špatné vlastnosti, jen upozorńuji, že to byl čitelný politik s jasnými názory. Což o Nickym říci nelze.
Takže- Nikolaj Nikolajevič nebyl dobrým velitelem, v podstatě jako všichni Romanovci 20-tého století. /O dětinském Michailu se radši nezmiňovat/ Ano Nikolaj měl vojenské vzdělání, ale asi tam spal, nebo ho tam učili odborníci typu jeho pobočníka Vojejkova.Ať třeba zavinil stav, kdy na 2 vojáky připadala 1 puška a pracovní síly chyběly v průmyslu a zemědělství, NN, bylo vinou Nikolaje II., že s ttím nic neudělal. Ale je otázka, věděl -li to vůbec, když trávil čas v Mogilevu , desítky kilometrů od fronty a byl zcela zaměstnán pěšími výlety a večery s kamarády a dámskou společností. Na frontu jezdil jen rozdávat medaile. Napadlo Vás někdy, proč jej vlastně zradili skoro všichni generálové? Ti nebyli v Petrohradu, ti o Rasputinovi a Protopopovi slyšeli jen zprostředkovaně, ale byl to Nikolaj, jehož činnost posuzovali,ne? Jeho svržení přece nejdřív Petrohrad ani nežádal, jeho vlastně svrhli generálové v čele s Alexejevem. Proč asi? Proto, že s ním byli tak spokojení?

9 louis vuitton uk louis vuitton uk | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 9:05 | Reagovat

outavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

10 coach outlet online coach outlet online | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 9:05 | Reagovat

utavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

11 [coach outlet] [coach outlet] | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 9:05 | Reagovat

blog je krasny potrebovala som o Otma nieco vediet do skoly a hned som to nasla na tvojom blogu

12 coach factory outlet coach factory outlet | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 9:05 | Reagovat

a som si prave zacala pripravovat svoj a chcem sa opytat ci by si mi prosim nemohla pomoct s designom?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist