Kapitola XXI: Dopisy ze Sibiře (část 1.)

24. září 2010 v 10:52 | Ally |  Vzpomínky na ruský dvůr
Ačkoliv to musí znít paradoxně, poslední měsíce roku 1917 a zima 1918, které jsem strávila v úkrytu v bouřlivém Petrohradě, byly mnohem poklidnější než jakákoliv jiní doba od revoluce. Věděla jsem, že město i venkov jsou v rukou fanatických bolševiků a že pod jejich neomalenou formou vlády není život bezpečný. Jídla a paliva bylo málo a bylo vzácné, a bylo jasné, že věci se budou ještě dlouho zhoršovat, pokud kdy vůbec přijde nějaké zlepšení. Rozpad armády byl kompletní, a zatímco v západní Evropě zuřila válka, my, kteří jsme tak dlouho potlačovali německý militarismus, jsme byli zcela vyloučeni z posledních bojů. Klid v mé duši byl částečně dílem nevědomosti, a také nevědomostí sdílenou těmi, kdo nebyli v přímém kontaktu s katastrofou našeho světa. Byla jsem volná, bydlela jsem v pohodlném bytě, můj drahý otec a matka ke mně denně chodili a dva věrní staří sluhové bydleli se mnou a byli odhodlaní mne bránit proti jakýmkoliv nepřátelům.

Také, jelikož mysl nedokáže plně vnímat to nejhorší, jsem věřila, že chaos v Rusku je jen dočasným projevem. Myslela jsem, že jsem viděla reakce příznivé vyhnanému carovi. V tom jsem byla podporována dvěma nejstaršími a nejprominentnějšími revolucionáři, které svět znal - Bourtseffem, vůdcem mezi starými socialistickými revolucionáři, a novátorem Gorkým. Jestli se správně pamatuji, bylo to v prosinci 1917, když jsem se dověděla, že Gorkij se se mnou snaží setkat, a jelikož jsem chtěla svůj malý koutek bezpečí udržet v tajnosti, setkala jsem se s ním v jeho vlastním domově, skromném bytě na petrohradském břehu Něvy, nedaleko pevnosti. Gorkij, jehož rysy jsou známy všem čtenářům, údajně trpěl tuberkulózou, ale jelikož žil i dlouhá léta po tom, co se o jeho nemoci začalo mluvit, je důvodné o ní pochybovat. Že je to nemocný muž je pravda, jelikož jeho vystouplé lícní kosti téměř prorážejí jeho bezbarvou kůži a jeho temné, uhrančivé oči jsou hluboko zakleslé do očnic. Během tohoto prvního rozhovoru jsme s Gorkým mluvila dvě hodiny, s tím podivným člověkem, který byl občas srdcem a duší bolševikem a jindy otevřeně vyjadřoval svou nenávist a nechuť z jejich děsivé a destruktivní politiky. Ke mně byl Gorkij pozorný a vlídný, a co řekl o carovi a carevně naplnilo mé srdce povzbuzením a nadějí. Prohlásil, že byli obětními beránky revoluce, mučedníky chvilkového fanatismu. Pečlivě prozkoumal soukromé pokoje paláce a jasně viděl, že ti nešťastníci nebyli ani tím, co nazýváme aristokraty, ale pouhou měšťanskou rodinou vzájemně si oddanou, stejně tak jako věrní ideálům morálního života. Prohlásil, že je hořce zklamán revolucí a povahou ruského proletariátu. Upřímně mi poradil, abych žila co nejnenápadněji a nepřipomínala svou existenci bolševickým autoritám ani cizincům. Řekl, že je mou povinností, abych žila a věnovala se psaní o skutečném životě cara a carevny. "Dlužíte to Rusku!" řekl. "Protože co napíšete může přinést mír mezi cara a lid."
Maxim Gorký

Následně jsem s Gorkým hovořila ještě dvakrát, ukázala jsem mu několik stránek svých poznámek. Povzbuzoval mne, abych pokračovala a nezamlčovala žádnou pravdu, dokonce se nabídl, že mi pomůže. Ale psát tehdy v Rusku bylo příliš nebezpečné, než aby mu plně věřila, a nezačala jsem psát volně a rozsáhleji dokud jsem se bezpečně nedostala za finské hranice. Nicméně bych chtěla říci, že to bylo hlavně na popud Gorkého a povzbuzení americké literární přítelkyně Rhety Childe Dorrové, že jsem se pokusila o sepsání daru pro svět, o popis, jací skutečně byli moji panovníci a moji nejdráž milovaní přátelé. Mých setkání s Gorkým se přirozeně hned chytil jistý zahraniční novinář jak důkazu toho, že jsem přešla k bolševikům, a dočkala jsem se mnohé nenávisti a osočování. Jak málo ti pisálkové věděli o Gorkém a jeho nepříliš nadšené podpoře Leninovy politiky! Je pravda, že držel důležitý komunistický post, a jeho žena, bývalá herečka, byla v komisariátu divadel a zábavy. Ale žádný muž v bolševickém Rusku nikdy neměl více svobodnější mysl i řeč než právě Gorký. Udělal věci, které by kohokoliv jiného přivedly na mučení a smrt. Například vím, že pod svou střechou skrýval nejméně jednoho Romanovce a následně mu pomohl uprchnout do Finska. Gorký se zajímal také o osud několika velkoknížat, Nikolaje Michajloviče, Pavla a Georgije, kteří byli zatčeni a později zastřeleni v Petropavlovské pevnosti. Gorký učinil vše, co bylo v jeho moci, aby tyto muže, kteří se jeho osobně nijak netýkali, zachránil. Zkrátka věřil, že jejich poprava je právně nepodložená, a říká se, že dokonce přesvědčoval Lenina, aby podepsal rozkaz k jejich propuštění a deportaci, ale tento rozkaz byl podepsán příliš pozdě a oni byli brutálně popraveni.

Na Vánoce 1917 jsem byla velmi šťastná, jelikož se ke mně dostaly dopisy a balíčky od vyhnanců z Tobolska. Byly to dva balíčky, v jednom jsem našla mouku, cukr, makaróny a párky, což byl nesmírný luxus, a v druhém pár punčoch pletených samotnou carevnou, teplou šálu a několik hezkých pohlednic zdobených jejím vlastním, nezapomenutelným stylem. Připravila jsem si malý vánoční stromeček a ozdobila jej jmelím a právě těmito drobnými obrázky. To nebyla jediná vánoční radost, která mne potěšila po roce plném bolesti a utrpení. V doprovodu mého starého dobrého sluhy Berčika jsem se zúčastnila mše ve velkém kostele poblíž Nikolajevského nádraží, který byl zbudován při příležitosti oslav třistaleté vlády Romanovců. Po bohoslužbě ke mně přišel starý mnich a pozval mne, abych jej následovala do refektáře v jeho klášteře. Šla jsem s ním trochu neochotně, jelikož nikdo netušil, co se může stát. Při vstupu jsem k vlastnímu úžasu spatřila asi dvě stě dělnic, které zaplnily prázdnou, prostornou halu. Starý mnich mne ženám představil a já byla naprosto zaskočená, když přede mne jejich vůdkyně předstoupila s úklonou a podala mi na čistém, bílém ručníku stříbrnou ikonu. Byl to obraz Naší Paní Nečekaných radostí, a ta hodná žena mi pověděla, že ona a její spolupracovnice cítí, že po všem špatném, co jsem nespravedlivě vytrpěla v pevnosti, by se mi mělo dostat soucitu, důvěry a dobré vůle. Dodala, že pokud někdy budu mít zase potíže, mohu kdykoliv hledat útočiště v bytě kterékoliv z nich. Přemožená dojetím jsem dokázala vykoktat jen několik slov díků. Ženu jsem srdečně políbila, a ty, které mohly, mne objaly. Mnich, který viděl, že bych se ráda odvděčila ještě jinak, mi vtiskl do rukou hrst svatých obrázků, a já je rozdávala, dokud nějaké zbývaly, svým novým přítelkyním. Žádná slova nemohou vyjádřit, jak hluboce jsem cítila laskavost těch dělnic, které ze svých ubohých platů zakoupily stříbrnou ikonu ženě, o níž nevěděly nic jiného, než, jak věřily, byla pronásledována místo jiných. Potřebovala jsem ujištění, že v tom krutém světě kolem mě jsou i ti, kteří mi přejí štěstí, jelikož v prvních měsících nového roku přišla jedna z největších ran mého života, smrt mého hluboce milovaného a uctívaného otce. Zemřel velmi náhle a bez bolesti 25. ledna 1918, a okradl tak svět o jednoho z nejlaskavějších, nejnadanějších a nejsoucitnějších mužů Ruska. Popsala jsem svého otce jako hudebníka a skladatele, stejně jako dlouholetého přítele a zástupce carské rodiny. Jeho léta služby jako správce soukromých financí jej mohly učinit velkým boháčem, ale on byl tak nesmírně poctivý, že nepřijal nic než svůj běžný plat a zemřel, aniž zanechal cokoliv jiného než nehynoucí vzpomínku ve mně i mnoha přátelích, mezi nimiž bylo množství chudých studentů, jejichž hudební vzdělávání vedl. Na jeho pohřbu dobrovolný sbor pěl jeho vlastní skladby, a ty následovaly jeho rakev dlouhým procesím po Něvském prospektu až na hřbitov lávry Alexandra Něvského, klášterního pohřebního místa, kde navěky odpočívají někteří naši největší. Má matka se nastěhovala do mého bytečku a společně jsme čelily neutěšené budoucnosti.

Jen jediná věc mi prozářila temnotu těch dní. A to byla odvážně vedená korespondence s mými milovanými přáteli na Sibiři.

Dokonce ani dnes a tolik vzdálená od Ruska nemohu zaznamenat jména těch statečných a oddaných, kteří pašovali dopisy a balíčky z domu v Tobolsku, a předávali je mně a malé skupince věrných mužů a žen v Petrohradě. Dva nejhlavnější, muž a žena, žili v neustálém nebezpečí z odhalení a následné smrti. Přesto rádi riskovali život pro radost, kterou soukromá komunikace působila jejich panovníkům. V té době mohla Jejich Veličenstva psát a dostávat dopisy, ale každou řádku četli jejich věznitelé a seznam korespondentů byl přísně cenzurován. Dokonce i v dopisech propašovaných z Tobolska bylo nutno dbát zvláštní opatrnosti, a čtenář uvidí, jakými záhadnými a nenápadnými frázemi jsou věty tvořeny.

Přepisuji tyto dopisy přesně ve formě, v jaké jsou psány a vynechávám jen několik poznámek přátelství příliš intimního na to, aby byly zveřejněny. Většinu z těchto dopisů napsala carevna, ale nejméně jeden přišel i od cara a několik od dětí. Pro mne byly tyto dopisy nesmírně cenné, nejen jako osobní zprávy, ale jako důkazy odvahy a hluboké náboženské víry těchto mučedníků. Jejich vlastenectví a jejich láska k zemi ani na okamžik nezaskomíraly, ani jedinkrát nebylo pronesena výtka či zlost proti těm, kteří je tak bezcitně zradili. Zdá se mi nemožné, aby kdokoliv čtoucí tyto dopisy, které byly určeny jen pro moje oči, může i nadále špatně soudit životy a povahy Nikolaje II. a carevny Alexandry Fjodorovny. Odhalují svá nejvnitřnější já, neznámá všem vyjma těch několika, kteří je znali nejlépe a milovali je tak,jak si zasloužili být milováni.
Guvernérův dům v Tobolsku
První zpráva, která se ke mně dostala, byla od carevny, datována 14. říjnem 1917, což bylo krátce po tom, co zprávy o mém osvobození dorazily na Sibiř:
"Miláčku, neustále na Tebe myslíme a na všechno utrpení, kterým sis musela projít. Ať Ti i dál pomáhá Bůh. Jak je Tvému slabému srdci a Tvým ubohým nohám? Doufáme, že nám jako obvykle dovolí jít k přijímání. Opět začalo vyučování, teď i s panem Gibbsem. Všichni jsme zdrávi. Je krásně slunečno. Sedím u zdi na dvorku a píšu. Zdravím lékaře, kněze a sestry ve Tvé nemocnici. Líbám Tě a modlím se za Tebe."

O týden později mi carevna napsala dlouhý dopis, v němž mi popsala několik detailů života v Tobolsku.

2. října 1917
"Miláčku, byla jsem tak nevýslovně šťastná, když k nám dorazily zprávy o Tobě, a líbám Tě za všechny milující myšlenky, které chováš v srdci. Mezi dušemi nejsou žádné opravdové překážky, když si dva rozumí, ale stále je pochopitelné, že srdce touží po výrazech lásky. Psala jsem Ti 14. a nyní používám stejnou adresu, ale nevím, jak dlouho se zdržíš na jednom místě. Dostala jsi můj první dopis? Tolik jsem doufala, že se shledáš se Zinou a najdeš útěchu v jejím přátelství. Výraz ve Tvých očích na fotografii, kterou mi přinesli, na mne hluboce zapůsobil, a při pohledu na Tebe jsem plakala. Ach, Bože! On je však milostivý a nikdy nezapomene na své dítě. Velká bude Tvá odměna v nebi. Čím více trpíme zde, tím krásněji bude na druhém břehu, kde na nás čekají naši drazí. Jak se mají děti našeho drahého Přítele, jak se chlapec učí, a kde žijí?

Má milá sovičko, něžně Tě líbám. Jsi v srdcích nás všech. Modlíme se za Tebe a často o Tobě mluvíme. Všechno spočívá v Božích rukou. Je těžké pomoci a utěšit milovaného, který trpí, na takhle velkou vzdálenost. Doufáme, že zítra půjdeme ke svatému přijímání, ale dnes ani včera jsme nesměli jít do kostela. Měli jsme bohoslužby v domě, včera večer modlitby za mrtvé, dnes zpověď a večerní modlitbu. Stále jsi s námi, spřízněná dušičko. Toužím Ti sdělit tolik věcí a tolik se toho zeptat. Je zvláštní být v tomto domě a spát v temné ložnici. Už nějakou dobu jsem neslyšela od Lili D. Všichni jsme zdrávi. Trpěla jsem migrénami, ale přišel mne ošetřit dr. Kostrizky.

Říká se, že život na Krymu je teď hrozný. A přesto je Olga A. šťastná ze svého malého Tichona, kterého sama kojí. Nemají žádné služebnictvo a ona s N. A. se starají o všechno. Slyšeli jsme, že Dobgiasin zemřel na rakovinu. Vyšívání, které jsi poslal, je jedinou věcí, kterou jsme od našich přátel dostali. Kde je chudinka Jekatěrina? Trpíme za všechny a za všechny se modlíme. To je všechno, co můžeme udělat. Počasí je posledních několik dní velmi špatné a vůbec nevycházím, protože mne trápí srdce. Hodně mne utěšuje čtení Bible. Často z ní čtu dětem a jsem si jistá, že i Ty ji také čteš. Brzy znovu napiš. Všichni Tě líbáme a žehnáme Ti. Kéž Tě Bůh ochrání a opatruje. Mé srdce je plné, ale slova jsou tak nicotná.
Tvá A.

Kabátek mne zahřál a rozradostnil. Jsem obklopena Tvými milými dárky, modrými šaty, červenými pantoflíčky, stříbrným talířkem a lžičkou, hůlkou atd. Nosím Tvoji ikonu. Už si nepamatuji na lidi, kteří s Tebou teď žijí. Navštívila jsi plukovního kněze z Petrodvorce? Požádej o jeho modlitby. Bůh buď s Tebou. Zdravím Tvé rodiče. Madeleine a Anna jsou stále v Petrohradě.

-----------------------------
Pohlednice od Alexeje, 24. listopadu 1917
Často na Tebe vzpomínám a jsem moc smutný. Pamatuji na Tvůj domeček. Za dne si řežeme dřevo, kterým topíme v koupelně. Dny ubíhají hrozně rychle. Všechny zdravím.
Alexej a otec řežou dřevo
----------------------------
Ve stejný den mi carevna napsala krátký dopis v angličtině:

Včera jsme dostali Tvůj dopis datovaný 6. listopadu, za nějž Ti z celého srdce děkuji. Byla taková radost slyšet o Tobě a vědět, jak milostivý je Bůh, když Ti vše takto vynahrazuje. Tvůj život ve městě musí být značně nepříjemný, uzavřený v nevětraných pokojích, šplhání do prudkých schodů, žádné milé procházky, obklopuje Tě nebezpečí. Ubohé dítě! Víš, že v srdci a duši jsem Ti nablízku, sdílím Tvou bolest a usilovně se za Tebe modlím. Každý den si čtu v knize, kterou jsi mi dala před sedmi lety "Den po dni" a moc se mi líbí. Jsou v ní krásné pasáže.

Počasí se pořád mění - mrazíky, slunko, pak tma a oblevy. Nesmírně deprimující pro ty, kdo mají rádi dlouhé procházky a jsou o ně připraveni. Vyučování pokračuje jako obvykle. Komorná a dcery pracují a hodně pletou, vyrábí vánoční dárky. Jak čas letí! Za dva týdny to bude již osm měsíců, kdy jsem Tě naposledy viděla. A ty, má maličká, jsi tak daleko sama a strádající. Ale víš, kde hledat útěchu a sílu, a víš, že Bůh na Tebe nikdy nezapomíná. Jeho láska je všude.

Je nám všem vcelku dobře, když nepočítám nachlazení. Alexejova kolena a paže čas od času otékají, ale naštěstí nemá žádné bolesti. Mé srdce opět postonává. Hodně čtu, žiji minulostí, která je tak bohatá na vzpomínky. Mám plnou důvěru v jasnější budoucnost. On nikdy nezapomíná na ty, kteří Jej milují a důvěřují v Jeho nekonečnou milost, a až to budeme nejméně čekat, sešle pomoc, a zachrání naši nešťastnou zemi. Trpělivost, víra a pravda.
Jak se Ti líbily ty dvě malované pohlednice? Od Lili žádné zprávy už tři měsíce. Je těžké být
odříznuta od všech drahých přátel. Jsem tak ráda, že Tvůj starý sluha a Nasťa jsou s Tebou, ale kde jsou komorné Zina a Máňa? Tak otec Makarij nás opustil. Ale je teď ještě blíže, než byl předtím.

Příští měsíc se naše myšlenky setkají. Pamatuješ na naši poslední cestu a co následovalo. Po tomto výročí, zdá se mi, nám Bůh prokáže svou milost. Polib za mne Praskovju a děti. Služebná Líza a děvčata ještě nepřišly. Všichni Ti posíláme nejněžnější pozdravy a polibky. Bůh Ti žehnej, nejdražší přítelkyně. Zůstávej statečná.
P.S. Ráda bych Ti poslala něco málo jídla, například makaróny.

----------------------------
Doté doby, téměř dokonce roku 1917, se carská rodina v exilu dočkala jistého stupně dobrého zacházení. Měli dostatek jídla a omezený pohyb. V dalším dopise, který jsem od carevny dostala, z 8. prosince, hovoří s vděčností o tom, že si směla vypůjčit několik svých oblíbených knih, a dále se rozplývala vděčností jednomu z bolševických komisařů, který jí poslal několik obrázků a tretek z jejího starého domova v Carském Selu. Nicméně jedno po druhém byla privilegia carské rodině upírána, a jejich statut se změnil na ten uvězněných zločinců. To ukazují dopisy, které následují. 8. prosince 1917, mi carevna rusky psala dopis, který jasně ukazuje, jak ona a car cítila zoufalou situaci v Rusku:

Miláčku, v myšlenkách a modlitbách jsme stále spolu. Přesto je těžké se nevídat. Mé srdce je plné, je toho tolik, co bych chtěla vědět, tolik myšlenek, o něž bych se chtěla podělit s Tebou. Ale doufáme, že přijde doba, kdy se opět shledáme, i všichni staří přátelé, kteří jsou nyní rozptýleni v různých částech světa.

Je mi líto, že jsi měla roztržku s jednou z nejlepších přítelkyň. To by se nemělo nikdy stávat. Nyní není doba, aby člověk soudil přátelé jiných, každý z nás je pod nepřirozeným tlakem.
My tu žijeme daleko od všech a náš život je klidný, ale čteme o všech těch hrůzách, které se dějí. Ale o nich hovořit nehodlám. Ty žiješ přímo v jejich srdci, a musíš to všechno snášet. Obklopují nás malicherné starosti. Služebné už jsou v Tobolsku čtyři dny a nemají dovoleno přijít do domu, ačkoliv jsem slíbila, že budou moci. Jak politováníhodné je to neustálé podezřívání a strach. Předpokládám, že stejné to bude s Isou. Nikdo k nám nesmí, ale doufám, že brzy pochopí, jak hloupé, brutální a nesprávné je nechávat je (služebné) čekat.

Je velmi chladno, 24 stupňů mrazu. Klepeme se v pokojích a od oken silně táhne. Kabátek od tebe je velmi užitečný. Všichni máme od chladu na prstech blanky (pamatuješ, jak jsi na ně trpěla ty ve svém studeném domečku?). Tohle píši při odpočinku před večeří. Malý Jimmy leží poblíž, zatímco jeho panička hraje na klavír. 6. dne tohoto měsíce pro nás Alexej, Marie a Žilik (Gilliard) hráli malé představení. Ostatní se snaží zapamatovat scény z francouzských her. Výborné rozptýlení a dobré na paměť. Večery trávíme společně. On čte nahlas a já vyšívám. Celé dny pracuji na vánočních dárcích, maluji stužky na záložky do knih, a tak jako za starých časů kreslím přání. Také vyučuji děti, protože kněz už k nám nesmí chodit. Ale vyučování se mi líbí. Vrací se mi tolik věcí. S potěchou čtu práce arcibiskupa Wisskyho, na což jsem původně neměla čas. Také jsem začala číst Tichona Zadonského. Navzdory všemu se mi s sebou podařilo vzít nějaké oblíbené knihy. Čteš si v Bibli, kterou jsem Ti dala? Víš, že nyní je vydána nová a kompletnější edice? Jednu takovou jsem dala dětem a podařilo se mi získat jednu velikou pro sebe. V Šalomounových příslovích je několik krásných pasáží. Také žalmy mi dávají klid. Drahá, my si rozumíme. Děkuji Ti za všechno a ve vzpomínkách prožívám naši šťastnou minulost.
Jeden z našich raněných Pr. Eristov, je opět v nemocnici. Neznám důvod. Je-li to možné, pozdravuj ho srdečně od nás všech. Upřímně poděkuj a pozdravuj madame S. a jejího manžela. Ať mu Bůh žehná a opatruje ho.

Kde je Sergej a jeho žena? Dostala jsem dojemný dopis od Ziny. Vím, že minulost je nenávratně pryč, ale děkuji Bohu za všechno, co mi dal, a žiji ve vzpomínkách, které mi nikdo nemůže vzít. Přesto se často strachuji o ty,které miluji, tak vzdálené, důvěřivé malé přátele. Jsem ráda, že jsi se vrátila ke svému rodnému jménu. Pozdravuj ode mne Emmu F., zdravotní sestru z anglického Červeného kříže, a také své drahé rodiče.

Měli jsme bohoslužbu doma, do kostela jsme nesměli pod záminkou nějakých nepokojů. Už čtyři týdny jsem nebyla venku na čerstvém vzduchu. Nemohu chodit ven v tak mrazivém počasí kvůli svému srdci. Nicméně kostel mne přitahuje takřka nesnesitelně.

Ukazovala jsem Tvoji fotografii Valjovi a Žilikovi. Dámám jsem ji ukazovat nechtěla, Tvá tvář je mi příliš drahá a milovaná. Také Nastěnka je myšlenkami stále jinde. Je velmi sladká, ale jako by ani nebyla vedle mne. Všichni moji drazí jsou tak daleko. Ale jsem obklopena jejich fotografiemi a darovanými kabátky, župany, pantoflíčky, stříbrným nádobím a ikonami. Jak ráda bych Ti něco poslala, ale bojím se, že by se to ztratilo. Něžně Tě líbám a žehnám Ti. Všichni posíláme políbení. On byl Tvým dopisem dojat. Modlíme se za Tebe a myslíme na Tebe, a ne vždycky bez slz. Tvá A.
Alexandra s Olgou a Taťánou
------------------------------
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jerryX jerryX | 24. září 2010 v 22:35 | Reagovat

Naprosto úžasné. Přesně vystihuje Gorkého s jeho rozporuplností-chvíli bolševika, chvíli jejich odpůrce. Poprava tří velkoknížat v lednu 1919 byla totálně nesmyslná a naprosto neodůvodněná, i při známé bolševické krutosti.
Alix a Aňa -dvě kamarádky, které v těžké době zapomněly na své nedávné spory.Vypadá to tak obyčejně a Alix ani náhodou nepřipomíná  tu osobu,co ještě před necelým rokem řídila domácí politiku.

2 louis vuitton uk louis vuitton uk | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:49 | Reagovat

outavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

3 coach outlet online coach outlet online | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:50 | Reagovat

utavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

4 [coach outlet] [coach outlet] | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:50 | Reagovat

blog je krasny potrebovala som o Otma nieco vediet do skoly a hned som to nasla na tvojom blogu

5 coach factory outlet coach factory outlet | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:50 | Reagovat

a som si prave zacala pripravovat svoj a chcem sa opytat ci by si mi prosim nemohla pomoct s designom?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist