Kapitola XIX: Jsem propuštěna!

31. května 2010 v 21:37 | Ally |  Vzpomínky na ruský dvůr
Strávila jsem poklidný měsíc v Domě zadržení, jedinou znepokojivou událostí byla takzvaná červencová revoluce, první vážný pokus Leninovy strany chopit se moci. Sovět již připravil Prozatímní vládu o značný podíl na moci, většina vlády pak zmizela z politiky. Kerenský byl předsedou jmenovitě, ale pouze díky zbytkům ruské armády, která dosud nehodlala připustit separátní mír a zůstávala věrná své povinnosti na frontě.

Osoby v Domě zadržení byli vězňové v tom smyslu, že byli střeženi a nesměli dům opustit. Stráže však byly shovívavé a návštěvy mezi pokoji dovolené. Brzy jsem zjistila, že jsem v celém domě jediná žena, a někteří z mužů vytrpěli mnohem více než já. Bylo tam mezi osmdesáti a devadesáti důstojníky, téměř poslední zbytky posádky z Kronstadtu, kde se v prvních dnech revoluce vojáků zmocnilo hotové šílenství a ohavnými způsoby zavraždili mnoho důstojníků a dokonce i mladých námořních kadetů, proti nimž nemohli mít žádné možné obvinění. Důstojníci v Domě zadržení byli zbědované tělesně i duševně. Občas jsme spolu hovořili v jídelně, a když jsem zjistila, že touží po útěše Svatého přijímání, vzpomněla jsem si, že má nemocnice v Carském Selu vlastní přenosný oltář a svaté předměty. Se souhlasem velitele Domu zadržení Nadžarova, byl z Carského přivezen oltář a kněz, a dvakrát jsme slavili bohoslužbu, naposledy 29. července, v den mých narozenin.

Měla bych zmínit, že velitel Nadžarov byl vynikající muž, laskavý k vězňům a svědomitý ve své práci. Ubožák měl jedinou slabost: hazard. Tak silný byl vliv této neřesti na tohoto jinak dobrého muže, že se nestyděl půjčovat si a žebrat u vězňů a jejich přátel. Zdá se skoro nepatřičné zaznamenat tento nemilý rys povahy muže, který byl ke mně milý a zdvořilý, ale snažím se vykreslit psychologii stejně jako události ruské revoluce, a musím zdůraznit fakt, že to byla tato slabost a sobectví samotných lidí, které umožnilo revoluci a celé její hrozné pokračování.

Od prvního dne v Domě zadržení jsem se začala uzdravovat a nabývala jsem sebekontroly. Neměla jsem zamřížovaná okna a skrze otevřené okenice jsem se kochala pohledem na krásu trávy a stromů, známého kostelíka sv. Kosmy a Damiána, který stál naproti, a co pro mne bylo nejzvláštnější - pohledem na lidi procházející dole na ulici. Trvalo mi několik dní uvyknout normálnímu životu a zpočátku, když se stmívalo, jsem byla tak vystrašená, že nechávali služebnou, aby spala u mě. Jak čerstvý vzduch a slunce vracely do mé tváře barvu a do údů se mi vracely síly, zapomněla jsem na svůj strach a stala jsem se částečně opět ženou, kterou jsem byla, než jsem byla jako zvíře zavřena do Petropavlovské pevnosti. Návštěvy byly vpouštěny ráno i odpoledne a měla jsem to štěstí, že jsem směla soukromně hovořit s matkou i otcem i přáteli, kteří zůstali věrní. Přinášeli mi oblečení, toaletní potřeby, knihy, květiny, psací materiál a to nejlepší - zprávy o tom, co se dělo během mého uvěznění. Dozvěděla jsem se o rychlém rozpadu vojska pod slabou a neefektivní Prozatímní vládou, rozkladu sátu pod Kerenského režimem, a hrozící dominanci Sovětů. Nikdo tehdy netušil, co je pro Rusko uchystáno. O pádu Sovětů a vzestupu bolševismu nikdo nic netušil. Již však nastoupil element diktátorství a hodně se vyhrožovalo carovým zastřelením. Nicméně carská rodina byla stále naživu a v Carském Selu, a v nic jiného jsem ani nedoufala.


O událostech červencové revoluce, předskokanu bolševického triumfu v listopadu 1917, vím mnohem méně než ti, kteří byli během toho hrozného týdne na svobodě. Bylo to okolo 18. dne v měsíci, v překrásném létě, když mne polekaly výkřiky a komandování vojáků v kasárnách nedaleko. Muži pobíhali kolem ve velkém vzrušení a provokatéři na ně volali, aby se ozbrojili a přidali se k povstání. Jako kouzlem se ulice zaplnily drsně vypadajícími lidmi, kteří zpívali divoké písně, mávali rukama a srocovali se za velkými rudými vlajkami na nichž jsem mohla číst nápisy jako "Pryč s válkou!" "Pryč s Prozatímní vládou!" Nekonečné procesí lidu se hrnulo oběma směry, špinaví, neukáznění vojáci a stejně tak špinaví tovární dělníci řvali jako šílená zvířata. Čas od času se prohnal ulicí šedý nákladní automobil plný křičících mužů a chlapců, zbraní a samopalů. V dálce bylo slyšet střelbu a ostré staccato samopalů.

Samozřejmě jsme byli vyděšení, především důstojníci z Kronstadtu, kteří věděli, že v případě vpádu ani jeden z nich nepřežije. Všem nám bylo doporučeno opustit pokoje a skrýt se na chodbách, jelikož každou chvíli vzbouřenci mohli začít střílet do oken. Ale ani tam jsme nebyli mimo nebezpečí, jelikož mnoho strážných otevřeně sympatizovalo s povstalci a hlavní velitel byl tak rozjařený nad vývojem událostí, že procházel kolem a chvástal se, že je naprosto připraven vydat dům a všechny jeho obyvatele na povel revolucionářům. Někteří ze strážných byli lepší muži než on, a jeden z nich, nosil řádu sv. Jiří, řekl, že v případě nouze se mne pokusí dostat do domu své sestry, kde budu naprosto v bezpečí. Dva dny nikdo nespal ani se nesvlékl. V pokoji vedle mého byl ubytován starý generál Běljajev, bývalý ministr války, z nějž uvěznění udělalo ubohou trosku. Stejně jako další důstojníci i on zcela očekával smrt a já vklouzla do zcela nové role klidné a vyrovnané utěšitelky. Já, která jsem se začala bát spát v pokoji sama, jsem nyní chodila od jednoho starého vojáka k druhému a utvrzovala v nich naději. Dny ubíhaly a střelba se nepřibližovala, a během týdne byly z fronty přivolány pomocné jednotky, aby zajistily bezpečnost města.

Mé výslechy před nejvyšším vyšetřovatelem Rudněvem ještě zcela neskončily, přicházel do Domu zadržení jednou či dvakrát týdně a při jedné takové příležitosti s sebou přivedl Korinského, petrohradského prokurátora, galantního gentlemana, který při loučení vyjádřil naději, že brzy budu volná. O několik dní později, 5.srpna, jestli se dobře pamatuji, sám pan Korinský telefonoval, že pokud moji rodiče zavolají do jeho kanceláře, bude jim vydán příkaz k mému propuštění. Běda, moji rodiče toho dne byli v Terjoke, a příliš netrpělivá na to, abych čekala do druhého dne, jsem zatelefonovala svému strýci Lachkerefovi, který ihned spěchal za prokurátorem pro slíbený příkaz. Třesouce se vzrušením jsem stála u okna s několika dobrými přáteli a čekala jsem na výsledek jeho zákroku. V šest hodin jsme uslyšeli přijíždět po vydlážděné silnici drožku, a jakmile se objevila uviděla jsem svého strýce, který se postavil a divoce mával papírem v ruce. "Volná!" volal."Anno Alexandrovno, jsi volná!" Zbytek mám v paměti zmatený. Byl tam smích a vzlyky. Lidé mne objímali a líbali. Byla jsem v drožce a projížděla petrohradskými ulicemi. Byla jsem ve strýcově domě. Byl prostřen čajový stolek. Bylo to jako sen.

Po vězení si člověk na svobodu zvyká pomalu. Nejprve se zdá zvláštní, že se smí volně pohybovat, jít do kostela, na procházku, projet se, jít kam chce, do lesů nebo po polních cestičkách. Ne, že bych směla chodit naprosto všude. Nemohla jsem se bezpečně dostat do Carského Sela, ani do vlastního domku, který po mém zatčení zabrala policie, a nejenže jej převrátili vzhůru nohama při hledání důkazů proti mně, ale ukradli veškeré cennosti. Byl to můj věrný starý sluha Berčik, kdo mi podal detaily o prohledávání. Jemu, té poctivé duši, která byla ve službách mé rodiny čtyřicet pět let, bylo nabídnuto deset tisíc rublů, když proti mně a carevně bude vypovídat. V odpověď na jeho rázné odmítnutí byl zatčen, zatímco policie strhávala tapety, odhrnovala koberce a dokonce vytrhávala i prkna v podlaze a ptali se Berčika, kde jsou tajné chodby do paláce, kde soukromý telegraf a telefonní linka do Berlína, kde jsou mé tajné dopisy a další nesmysly. Toužili najít můj vinný sklep, a když zjistili, že žádný nemám, byli opravdu rozzlobení. Sebrali veškeré dopisy a papíry, které našli, a nakonec nařídili mé kuchařce, aby jim připravila bohatou večeři. Odešli a vzali s sebou stříbrné nádobí.

I když jsem nemohla navštívit Carské Selo a ty, které jsem milovala a toužila vidět, mohla jsem alespoň být v kontaktu s carevnou. Těsně předtím, než byla rodina poslána do vyhnanství, mi jedna z komorných propašovala dopis, který se ke mně bezpečně dostal a který zde cituji, vynechávám jen ty nejosobnější a nejláskyplnější pasáže:

"Nemohu psát mnoho," začínal dopis,"mé srdce je příliš těžké. Miluji tě, milujeme tě, děkujeme, žehnáme, líbáme zranění na tvém čele.... Nedokáži najít slova... Vím, jaká bude tvá bolest při tak velké vzdálenosti mezi námi. Neřekli nám, kam nás odvezou (prý teprve až ve vlaku), ani na jak dlouho, ale myslíme si, že to bude tam, kde jsi naposledy byla ty." (Tobolsk) "Miláčku, jak zoufalé je odjíždět! Všechno je sbaleno, pokoje prázdné, taková bolest, byl to náš domov po dvacet tři let. Ty jsi však vytrpěla mnohem víc. Sbohem. Dej mi nějak vědět, zda se k tobě tento vzkaz dostane. Dlouho jsme se modlili před Znamenskou Pannou a pamatuji si, že naposledy to bylo u tvé postele. Mé srdce a duše jsou rozervané myšlenkou, že budu tak daleko od domova a od tebe. Být celé měsíce bez zpráv je hrozné. Ale Bůh je milostivý. Nezapomene na tebe a všechny nás opět přivede dohromady ve slunečných časech. Plně tomu věřím."

Spolu s dopisem mi carevna poslala krabičku s mými šperky, které pečlivě uschovala, a vyslechla jsem si plný výčet toho, jak rodina strávila léto. Jistou dobu byla ona a car odděleni, směli spolu hovořit pouze u stolu a v přítomnosti stráží. Revolucionářští agenti se všemožně snažili zdiskriminovat carevnu, již nenáviděli více než cara, ale nakonec jejich pokusy ztroskotaly a rodině bylo dovoleno být opět pohromadě. Den poté, co byli odvezeni na Sibiř, mne služka opět navštívila s příběhem jejich odjezdu. Kerenský osobně připravil všechny detaily a strávil s nešťastnou rodinou několik hodin. Na jeho příkaz bylo vše připraveno na půlnoční cestu, ale ve skutečnosti neopustili palác až do šesti hodin ráno. Celou noc zajatci seděli ve svých cestovních šatech a šátcích v půlkruhovém sále. V pět hodin jim odvážný sluha přinesl čaj, který je trochu uklidnil, hlavně Alexeje, který nesl noc těžce. Z paláce odjeli naprosto klidně a vznešeně, jako by jeli na prázdniny do Finska či na Krym. Dokonce i revolucionářské noviny s neochotným obdivem musely toto připustit.

O den či dva později mne přišel navštívit pan Gibbs, Alexejův anglický vychovatel, a řekl mi, že ačkoliv mu nebylo dovoleno doprovázen carskou rodinu s dalšími učiteli, panem Gilliardem a Petrovem, je odhodlán za nimi jet do Tobolska. Vyfotografoval mne pro carevnu, která zoufale chtěla sama vidět, zda dlouhé uvěznění nezničilo mé zdraví. Popravdě řečeno nebylo mi tehdy ještě zcela dobře, byla jsem trochu nachlazená, takže se obávám, že moje fotografie nebyla příliš uklidňující. Tehdy jsem pobývala v domě manžela své sestry, který byl přidělen k britské vojenské komisi v Petrohradě. Byl do příjemný a pohodlný byt a ráda bych tam zůstala déle. Ovšem jednoho dne mi s nesmírnými rozpaky ukázal dopis od své sestry, která měla přijet na návštěvu. Tato dáma dala jasně najevo, že není ochotna být pod stejnou střechou s osobou tak nechvalně známou jako já, a já byla stejně tak neochotná setkat se s ní. Přestěhovala jsem se proto znovu do pohostinného domu svého strýce. Ale ani tam jsem nenašla klid. Byla jsem očištěna ze všech obvinění vznesených proti mně Prozatímní vládou, ale nyní vláda Kerenského našla nová.

Tentokrát jsem byla proti-revolucionářkou a jak mi oznámil příkaz uprostřed noci 24. srpna, měla jsem do čtyřiadvaceti hodin odjet na neznámé místo. Jelikož jsem byla bez peněz a v zoufalé potřebě péče lékaře, začali moji příbuzní opět obíhat všechny autority, aby můj odjezd odložily alespoň o jeden další den. To bylo nakonec dovoleno, ale k mým dveřím byli okamžitě přiděleni dva vojáci a stala jsem se v bytě svého strýce vězněm. Mezitím moji rodiče a přátelé pokračovali v přípravách na můj odjezd a snažili se, abych měla v exilu co největší pohodlí. Dva zaměstnanci z mé nemocnice, ošetřovatel a sestra, se dobrovolně nabídli, že pojedou se mnou. Noc před odjezdem se mnou zůstávali moji ubozí rodiče, nikdo z nás nešel spát. Velmi brzy toho deštivého rána pro nás přijela dvě vozidla plná policistů. Laskavě dovolili mým rodičům doprovázet mne až téměř do Finska, a vysvětlili nám, že jsme jeli tak brzy, abychom se vyhnuli demonstracím v ulicích.

Na nádraží jsme potkali různorodou skupinu údajných proti-revolucionáři včetně několika starých přátel. Mezi nimi byl bývalý vyšetřovatel Manjulov, vysoký důstojník jménem Groten, nakladatel Tančevskij a podivínský malý sibiřský doktor Badmajev, se svou zrovna tak podivnou ženou a dítětem a mladou služebnou Erikou, kterou jsem pak poznala velmi dobře. Badmajev byl bylinkář, který je dnes znám jako muž, který údajně dodával jedy, jimiž jsem trávila careviče. Byl to malý, obtloustlý, vrásčitý chlapík, jemuž prý bylo mnoho přes sto let a vypadal jako vytesaná socha Buddhy ze starožitnictví. Měl ty nejmenší, nejčernější oči, jaké si lze představit, zasazené do vrásčité žluté tváře a jeho dlouhý, pěstěný plnovous byl bílý jako sníh. Jeho žena, o mnoho let mladší, a jeho roztomilá dcerka Aida, vypadaly stejně jako on mongolsky. Služka Erika, osmnáctiletá dívka, byla nehezká, se světlýma očima a krátkými, kudrnatými vlasy. Všichni "proti-revolucionáři" byli naměstnáni do jednoho vagónu, toho nejvzdálenějšího od lokomotivy, a stráž nad námi držel židovský důstojník z Kerenského vlády. V Terjoke jsem se rozloučila s otcem a matkou, vlak pak rychle mířil k městu Běljeovstrov. Zde na nás čekal velký dav vojáků a dělníků, všichni byli nepřátelští a dožadovali se, abychom jim byli vydáni. Především po mém vydání křičeli, ale já se schoulila na svém sedadle ve strachu, že každou chvíli sprška kamení může rozbít okna. Ale průvodčí rychle zapískal a vlak za sebou brzy nechal rozvášněný dav.

Horší však mělo teprve přijít. Když jsme dojeli do Rikimeaki, čekal na nás mnohem větší a zběsilejší zástup. Náš vagón byl odpojen do vlaku a dovnitř vtrhl dav s křikem, že jim všichni máme být vydáni a pak popraveni. "Vydejte nám velkoknížata!" křičeli. "Dejte nám Gurka!" Seděla jsem s tváři zabořenou do ramene své ošetřovatelky v hrůze, že nadešel můj konec. Mé obavy nebyly neopodstatněné, jelikož několik chuligánů do mě začalo strkat a vykřikovalo, že našli Gurka převlečeného do ženských šatů. Ošetřovatelka zoufale vysvětlovala, že nejsem generál Gurko, ale jen nemocná a zmrzačená žena. Odmítli jí uvěřit a žádali, abych se svlékla, a nepochybuji, že by mne k tomu donutili, kdyby v ten okamžik nepřijel k našemu vagónu automobil s vojenskými pověřenci z Helsingforského sovětu. Tito muži se protlačili do vlaku a bez jakýchkoliv ceremonií vetřelce vyhnali. Jeden z nich, vysoký štíhlý mladík jménem Antonov, hlasitě promluvil a rozkázal davu, aby se rozešel a nechal věci v rukou sovětů. Hovořil s takovou autoritou, že ho lidé poslechli a dovolili našemu vagónu připojit se k jinému vlaku mířícímu do Helsingforsu. Antonov s námi zůstal a velmi přátelsky se vedle mne posadil a snažil se mě rozveselit. Nevěděl, proč nás poslali z Petrohradu, ale sovět v Helsingforsu, jehož byl členem, dostal telegram, zřejmě přímo od Kerenského, že jsme na cestě a až přijedeme, máme být zatčeni. Nepochybně se vše vysvětlí a my budeme propuštěni. Mně však věci nepřipadaly tak jednoduché. Kerenský nás poslal z Petrohradu, ale ne, abychom byli uvězněni v Helsingforsu. Čeho chtěl dosáhnout bylo, aby nás davy, upozorněné na náš příjezd jeho kanceláří, zavraždili dříve, než bychom do Helsingforsu vůbec dojeli. Bezpochyby doufal, že se tak vypořádá s generálem Gurkým a velkoknížaty v Petrohradě. Ale Gurko byl na Kerenského příliš chytrý a uprchl do Archangelska, kde se uchýlil pod ochranu britských jednotek. Co se týče velkoknížat, byli z nějakého důvodu pro tu dobu ponecháni v klidu.

Byla už noc, když jsme dojeli do Helsingforsu a našli jsme nádraží téměř opuštěné. Většina vězňů byla ihned odvedena do tmy, ale Antonov řekl, že já a ošetřovatelka můžeme strávit noc v nemocnici vedle nádraží. Zdolaly jsme několik strmých schodišť a prošly pokoji hemžícími se raněnými vojáky a námořníky v modrých hábitech, ani jeden z nich neprojevil ani trochu hrubosti. Šikovná finská sestra mne svlékla a uložila do postele, ale naneštěstí ne na moc dlouho. Sotva jsem se ukolébala k spánku, otevřely se dveře, rozsvítila se světla a Antonov, celý rudý a velmi rozčilený, vstoupil do pokoje. Šel za představiteli sovětu, zcela si jistý, že je přesvědčí, že smím zůstat v nemocnici alespoň do doby, než pokyny z Petrohradu upřesní náš statut. Ale jeho žádost byla zamítnuta a on dostal rozkaz mne ihned odvést na loď, kde již byli drženi ostatní vězni. Nešťastně jsem se oblékla a kulhala po dlouhých schodech na ulici, kde se shromáždil nepřátelský dav, křičící výhružky, nebezpečně se svírající kolej automobilu. Je strašlivé poslouchat výkřiky žádající vlastní smrt. Člověk si připadá jako štvaná zvěř zahnaná do kouta psy. Silou pramenící ze zoufalství jsem se držela na Antonovově paži, který mne každou chvíli mohl náhle opustit a předhodit mne davu. Tou myšlenkou jsem mu křivdila, neboť mne držel pevně a po celou dobu se dožadoval, aby nám lidé udělali místo a nechali nás dojít k vozu. Když jsem nasedla, jako by se jejich šílenství dvojnásobilo. "Dcera Romanovců," křičeli, "Jak to, že si troufá projíždět se autem? Ať vystoupí a šlape!" Antonov se ve voze postavil a opakoval davu výzvu, aby se rozešel, a nejprve pomalu, nakonec však plnou rychlostí, se nám podařilo ujet. Dostali jsme se k pobřeží a já přestoupila z vozu na loď. Představte si mé překvapení, když jsem zjistila, že stojím na palubě Polární hvězdy, rychlé a krásné jachty, na níž jsem se často plavila ve finských vodách s carskou rodinou! Polární hvězda byla zkonfiskována i s ostatním majetkem carské rodiny Prozatímní vládou a byla to další zvěst měnící se doby, že jachta byla později Prozatímní vládě odebrána a je nyní majetkem Sovětů.

Z paluby mne zahnali otevřenými dveřmi hlavní jídelny, kdysi místa ceremonií a veselých jídel, nyní špinavé, rozházené místnosti, kde se shromáždily hloučky negramotných dělníků, aby se vypořádali se zbytkem zničené ruské flotily a budoucnosti naší nešťastné země. Nejméně sto mužů stálo v salónu, když jsem prvně procházela, a během pěti dnů, které jsem strávila na jachtě se zdálo, že jejich hlasy se neustále ozývají v bezduchém tlachání, dvacet čtyři hodin denně. Nedokáži to popsat, bylo to jako špatně organizované sanatorium pro duševně postižené. Byla jsem zahnána spolu s dalšími "proti.revolucionáři" do podpalubí, v němž jsem rozeznala dřívější ubytování topičů. Dusivé malé kajuty byly špinavé tak jako zbytek jachty a doslova se hemžily hmyzem. Byla tam taková tma, že bylo celé dny a noci zapnuté světlo, za což jsem byla vděčná, jelikož se zdálo, že jasné světlo je jakousi ochranou proti srocování posmívajících se, zvrhlých námořníků, kteří byli všude a bavili se diskuzemi o tom, kdy a jak budeme nejspíš zabiti. Během celé první noci nad námi držel stráž Antonov a varoval námořníky, že žádná poprava se bez rozkazu sovětu konat nebude. Znovu a znovu ho žádali, aby odešel, ale vždy rozhodně odpověděl, že je za vězně odpovědný a odejít nemůže. Nakonec k ránu vojáci odešli a později jsme se dozvěděli, že jejich hlad po krvi nebyl pouhým zastrašováním. Odešli z jachty rovnou na Petropavlovsk, vlajkovou loď flotily, a zabili téměř všechny vyšší důstojníky, kteří byli na palubě.

Antonov od nás odešel brzy ráno, s tím, že se opět vrátí, ale již nepřišel a nikdy jsme o něm už neslyšeli. Tak náhlá zmizení byla v oněch prvních měsících ruské revoluce zcela běžné, dříve než se vražda stala vytříbeným uměním, což se stalo později. Na Polární hvězdě jsme zůstali pět dní, a v našich hmyzem zamořených kajutách nám nebylo lehko, naštěstí jsme však měli každý den povolen pobyt na čerstvém vzduchu. Bývali by nám povolili delší dobu na palubě, nebýt zlostných davů, které se neustále shromažďovaly na pobřeží. Já jsem trávila čas ve stínu poblíž hlavního salónu, místa, kde za dřívějších dnů ráda v mé společnosti sedávala carevna s knihami a ruční prací. Zde jsem před pěti lety, když jachtu navštívila carevna vdova, pořídila její fotografii, na níž objímá cara kolem ramen, oba se usmívali a byli šťastní ve slunci třpytícím se nad fjordem. Každý kousíček jachty byl tehdy dokonale čistý a bílý. Ale ať byla současná posádka jakkoliv špinavá, nemohu říci, že by své vězně trápili hladem či na ně byli krutí. Dostávali jsme polévku, maso, chléb a čaj, což oproti Petropavlovské pevnosti byly hotové hody. Naším největším trápením byla strašlivá nejistota, co bude. S každou změnou stráží jsme prosili o novinky z Petrohradu, ale vždy jsme dostali stejnou odpověď. Kerenského vláda nepodala žádný důvod ani ospravedlnění našeho zatčení. Dva z námořníků ke mně byli obzvláště laskaví, neboť, jak mi řekli, pocházeli z Rojdestina, našeho rodinného panství u Moskvy. "Kdybychom věděli, že vás sem přivezou," říkali, "mohli jsme něco udělat. Ale nyní je příliš pozdě." Té noci jsem se své kabině našla krátký vzkaz s pravopisnými chybami a neumělého vyjadřování, který mne varoval, že všichni budeme přesunuti do pevnosti Sveaborg v Helsingforském zálivu. "Je nám to tolik líto," končil vzkaz. Ačkoliv nebyl podepsaný, věděla jsem, že jej ve svém soucitu musel poslat jeden z mužů z mého starého domova. Ale při vyhlídce na další uvěznění my srdce usedalo hrůzou.

Dalšího večera přišel Ostrovskij, hlava helsingforské Ochrany, v doprovodu několika členů hlavní komise Sovětu. Ostrovskij byl velmi mladý muž, sotva osmnáctiletý řekla bych, ale měl tvrdé oči a veškeré sebevědomí rozeného vůdce. Obrátil se k mé ošetřovatelce, paní Badmajevové, služebné Erice a její malé mongolské svěřenkyní Aidě a drně jim řekl, že jsou volné, ale ostatní budou převezeni do pevnosti. V náhlém záchvatu paniky jsem se vrhla do náručí své ošetřovatelce a prosila jsem ji, aby mne doprovázela. Ale příliš se bála a odtáhla se, zatímco všichni muži se bezcitně smáli. "K čemu by vám byla?" řekl Ostrovskij krutě. "Stejně vás všechny zastřelí." Nato odvážná Erika vložila Aidu do náručí její matce, přišla ke mně, zavěsila se mi do paže a řekla: "Já se nebojím. Půjdu kamkoliv půjde doktor a zůstanu s vámi oběma." Dala jsem roztřesené ošetřovatelce malou krabičku se všemi drobnostmi, které jsem měla s sebou, dala jsem jí dopis pro své rodiče a pak jsem následovala své společníky na palubu, dolů po kluzkém můstku do čekajících člunů, na nichž jsme se po půl hodině dostali z jachty do pevnosti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jerryX jerryX | 4. června 2010 v 23:04 | Reagovat

Dost záhadná postava, ta Ańa,ne? Nemohu si pomoct, ty paměti svědčí o inteligenci, pozorovacím talentu a dobrém úsudku. No tak psala carovi miostné dopisy,ale jako snad jediná se skutečně snažila carskou rodinu zachránit. Jiří V. nechával rozvinovat červené koberce při návštěvách cara a když šlo o to skutečně pomoci, zachoval se jako nula, která se jen omylem narodila jako král. Ne nadarmo se říká - v nouzi poznáš přítele.

2 Ally Ally | Web | 5. června 2010 v 10:23 | Reagovat

Anna není záhadná ani trochu. Byla chytrá a rozhodně trochu prospěchářská, ale v citech k carské rodině upřímná. Spousty špíny na ní nakydali historici a současníci. A na druhou stranu - berte tyto její memoáry s rezervou. Ona by jen sotva psala o věcech, které by nějak uškodily obrazu nevinnosti, v němž se zde prezentuje.

Docela mne baví, jak zastáváte důležitost vlivu Rasputina a odsuzujete jeho, Alix i Nikolaje - a na druhou stranu k Aně chováte jisté sympatie, ačkoliv pokud by skutečně tento rasputinský vliv existoval v míře, jaké tvrdíte, ona by byla jedna z nezodpovědnějších :)

3 jerryX jerryX | 7. června 2010 v 10:53 | Reagovat

Trochu složitější. Myslím, že situace, když Rasputinovým zásahem došlo ke zlepšení Alexejova vážného krvácení a to několikrát, by zapůsobila na každého,  pro to mám rozhodně pochopení.
Aňa byla snad jediná, kdo byl ochoten pro carskou rodinu riskovat život. Myslím, že kdyby byla hezčí a duchaplnější, asi by sympatie historiků byly větší. Já ale takhle nemyslím. V těžké chvíli prokázala odvahu a charakter a to je pro mě hlavní.
O Alix te´d hodně čtu a už jsem narazil na záhadu. Všichni tvrdili, že to byla hloupá tmářka.Ale odkdy? Jako dítě nebyla nikdy považována za hloupou a v době svatby bylo konstatováno, že mladá carevna je krásná a chytrá! Není to Rasputinem , ani Alexejovou nemocí, varovné příznaky se objevují dřív- sv.Serafin, podvodník z Francie, teď si nevzpomenu na jméno...Philip,Pierre?
Co se týká Nickyho, podle mě nebyl ani dobrou hlavou rodiny, co dělala jeho rodina v Carském Sele za války? Proč nebyla v Livadii ,chráněná spolehlivými vojáky? Nezlobte se na mě, taky jsem otec, takže když se tak bál o Alexeje, proč se nebál třeba atentátu, nebo vzpoury v tak neklidné době?
No a Rasputin na něj velký vliv neměl, viz třeba jak naložil s jeho protiválečným telegramem. Myslím si, že chtěl mít hlavně klid v rodině. Typický slaboch...

4 Ally Ally | Web | 13. června 2010 v 15:36 | Reagovat

Nevím, jaké knihy čtete, ale o tom, že Alic byla hloupá tmářka, jsem se poprvé dozvěděla až od vás :) Naopak - Alix byla velice vzdělaná žena, která bohužel měla vrozený sklon k hysterii, a také byla přesvědčená, že jedná správně.

Ovšem vaše poznámka "co dělala carská rodina v Carském Selu za války" mne poněkud rozesmála. Copak Karela Zita utekli z Vídně? Nebo Jiří poslal rodinu do Států? Rodina byla střežena dobře - až doposledního okamžiku.

5 jerryX jerryX | 14. června 2010 v 11:25 | Reagovat

,,Carevna byla hloupá už od narození." Tak tohle prohlásil David Lloyd George jako jedno z vysvětlení, proč VB odmítla udělit carské rodině azyl. Já si nemyslím, že by to byla pravda a navíc britský premiér se pak skutečně vyznamenal ve Versailles a uspořádání , které s francouzy nadiktoval poraženým, vedly jen k další, nevyhnutelné válce.

ad2 : Britská královská rodina to byly jen figurky a Zita se do politiky nepletla. Alix ano a to velmi neš´tastně, proto ji měl car odsunout někam do Livadie. Pádu carismu by asi nezabránil, rozkladu Ruska a tragickému konci své rodiny pravděpodobně ano.

6 Ally Ally | Web | 14. června 2010 v 11:49 | Reagovat

[5]: Namá cenu se takhle dohadovat. Kdyby to byl udělal, asi by tím příliš nepodpořil všeobecnou morálku, nemyslíte. Takhle byla jeho rodina ve "stejné" situaci jakoostatní. Navíc carevna, ačkoliv se snažil azasahovat do politiky, za války především vedla nemocnici.

7 jerryX jerryX | 16. června 2010 v 12:12 | Reagovat

Já se nedohaduji, dokonce ji ani nesoudím. Chyběl ji reálný pohled na situaci, racionální myšlení-prostě do politiky nepatřila. Na druhou stranu-asi nebyla zlá. Sama šla ošetřovat raněné, nepotrpěla si na přepych a myslela si, že dělá vše pro blaho Ruska. Bohužel byla i důvěřivá, čehož zneužili Rasputin a všichni ti Stürmerové, Chvostovové, Bělečtí a Protopopové.
I Aňa Vyrubovová byla spíš taky něco jako podvodnice, ale zase měla tu rodinu upřímně ráda, což pak po převratu dokázala. Proto bych ji nikdy nedával dohromady s tou bandou kolem Rasputina.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist