Kapitola XVIII: Dny temna

21. března 2010 v 20:21 | Ally |  Vzpomínky na ruský dvůr
Vězení se změnilo a s výjimkou občasného povyku či boje mezi dvěma opilými vojáky bylo téměř klidné. V tu dobu byl do pevnosti přidělen muž tak statečný a laskavý, a především nesmlouvavě rozkazovačný, že před ním veškeré hrůzy uprchly - doktor Ivan Manušin. Vděčnost a respekt, s nimiž píši jeho jméno, nedokáži vyjádřit slovy. Bylo to 23. dubna, na carevnin svátek, den to pro mne naplněný vzpomínkami, když tento dobrý muž vešel do domu bolesti, kde byli uvězněni zajatci Prozatímní vlády. Několik týdnů předtím začali vojáci, pozvolna se vzpamatovávající z prvotní revoluční žízně po krvi, protestovat proti zbytečné brutalitě vězeňského lékaře Serebrjanikova, a nakonec poslali všemocnému Kerenskému žádost o jeho propuštění. V těch dnech Kerenský, jehož ambice postavit se do čela vlády rostly, věnoval pozornost všem vojenským peticím, a souhlasil s nahrazením Serebrjanikova lékařem s dobrou pověstí. Z úhlu pohledu Dumy bylo naprosto bezpečné pověřit doktora Manušina. Byl republikán a zastával oblíbenou pověru "temných sil" obklopujících trůn. Ale co Duma o doktoru Manušinovi nevěděla bylo, že má srdce ze zlata a jeho myšlení nepanuje žádná politická strana, nýbrž princip práva a spravedlnosti.

Když nový vězeňský lékař poprvé vešel do mé cely, doprovázen postarším mužem, který vypadal vyděšeně a nesvůj, ležela jsem na své pryčně v náladě nezvykle vzteklé. Tichým, profesionálním hlasem se zeptal, jak se cítím, a když prohlížel mou zuboženou hruď a viděl, že je černá a modrá a oteklá, jak se mne neurvale vojáci dotýkali, zachmuřil se. Vydal několik opatření, aby mi ulevil a laskavým tónem mne ujistil, že má v plánu navštěvovat baštu každý den. Bylo to poprvé po mnoha dlouhých týdnech, kdy ke mně v cele hovořil muž, jehož mohu nazvat gentlemanem, a když se za ním zavřely dveře, jako by cosi zmrzlého v mém srdci začalo tát jako rampouchy na slunci. Téměř s dětskou vírou jsem padla na kolena a modlila se, a pak jsem si lehla a několik hodin spala.


Každý den brzy po poledni přicházel a každý z nás stál co nejblíže u dveří cel, aby jej zaslechl mluvit, když kráčel chodbou. U každých dveří se zastavil a optal se na zdraví vězně. Pro něj to nebyli vězňové, ale pacienti, a on je léčil jak nejlépe dovedl, a co víc, choval se ke každému, jako by to byla významná osobnost. Kontroloval naše jídlo a prohlásil, že je naprosto nedostatečné našim potřebám. Tam se nezastavil a nakonec se mu podařilo značně navýšit naše denní příděly a nechal nemocným doručovat mléko a vajíčka. Jak se mu to v tehdejším Rusku podařilo si nedokáži představit. Pouze vím, že doktor Manušin měl železnou vůli a o tuto vůli a neposkvrněnost jeho povahy se zášť a fanatismus tříštily jako vlny o skálu. Kousek po kousku doktor Manušin zavedl i další reformy. Vězňové nyní dostávali alespoň část peněz, které posílali jejich přátelé zvenčí, a jednou za týden procházel důstojník Diki cely, aby zajistil drobné požadavky o takové nezbytnosti, jako bylo mýdlo, zubní pasta a papír, na který bylo možné psát vedení pevnosti petice. Často, pokud vězeň peníze na tyto věci neměl, je doktor zaplatil z vlastní kapsy.

Mezitím pokračovalo mé vyšetřování pod tvrdým, ale spravedlivým soudcem Rudněvem. Unavená dlouhým a očividně neplodným výslechem jsem se jednoho dne doktora Manušina zeptala, jak dlouho si myslí, že mě budou ještě trápit. Jeho odpověď byla vážná: "Dlouho ne, řekl bych. Ale než to skončí, možná na vás čeká ještě horší zkouška." O několik dní později přišel do mé cely sám, rezolutně zavřel dveře mezi námi a svým obvyklým doprovodem vojáků, a tím nejlaskavějším způsobem mi sdělil, že Zvláštní vyšetřovací komise již téměř zcela potvrdila, že obvinění vznesená proti mě jsou lživá. Nicméně je zapotřebí ještě jeden důkaz, přísežné tvrzení lékaře, že odporné pomluvy nepřátel proti carovi a carevně a jejich nejbližším přátelům jsou falešné. Jsem ochotná se pro vlastní dobro i pro očištění carské rodiny podstoupit lékařskou prohlídku? Aniž jsem chápala, co se po mně žádá, jsem ihned dala ustrašený souhlas podstoupit jakoukoliv nezbytnou prohlídku.... Pro ženu to bylo něco hrozného. Většina otázek, které mi byly položeny, mne naprosto pohoršovaly a často byly mimo mé chápání. Nemohu je zde ani opakovat. Mohu pouze říci, že přede mnou otevřely propast zlořádu a hříchu, o němž jsem ani netušila, že existuje v lidské duši.... Po hodině - či snad mnoha hodinách ponížení, jsem ležela na posteli, dlaně přitisknuté k očím, unavená, vyčerpaná, naprosto neschopná slova. Až do samého konce se doktor Manušin choval jako lékař, ale nyní, když bylo vše za mnou, byl to přítel nad jiné lidský a soucitný, kdo položil ruku na mé chvějící se rameno a řekl: "Toto vás zcela očistí. Vezmou na to mé slovo."

Ke konci května, teplého a únavného období, navštívil pevnost muž v čele Zvláštní vyšetřovací komise Prozatímní vlády, muž velmi pompézní, a přesto svým zvláštním způsobem laskavý. Zastavil se před mou celou a řekl mi, že mi nebyl dokázán žádný zločin a snad budu brzy přesunuta na lepší místo. Naděje mi na čas vlila život do žil, ale dny se vlekly a má naděje začala kolísat do hořkého rozčarování. Mé zdraví se od mého zatčení nezměnilo, nyní se ale začalo zhoršovat a viděla jsem, že lékař se o mne velmi strachuje. Přicházel do vězení jen čtyřikrát týdně a mezi jeho návštěvami jako by uplynuly celé věky. Vše, co mi zbývalo z odvahy, žilo z jeho hlasu a jeho léčení.

Jednoho horkého červnového dne mne z mé chorobné letargie vytrhlo dupání těžkých bot na kamenné chodbě. Těžké dveře cely se otevřely a uviděla jsem dav cizích mužů, z nichž několik bez okolků vstoupilo do mé cely a začali prohlížet můj téměř neexistující majeteček. Vyděšené jsem sledovala, jak lhostejně berou do rukou a odhazují těch několik hadrů, které jsou vězňům dány, ale uklidnila jsem se, když jsem za nimi uviděla postavu doktora. "Nebojte se, Anno Alexandrovno," řekl. "To je jen kontrolní vězeňská komise." Později jsem ho slyšela jim říkat: "Tato žena má možná před sebou jen několik dní života. Pokud jste ochotni, můžete na sebe vzít odpovědnost za její smrt. Jako lékař to já odmítám."

Dalšího dne mi pošeptal, že mu bylo svěřeno, že budu odvezena, ale mé propuštění se možná trochu protáhne kvůli novým nepokojům mezi vězeňskými strážemi. Nevěděl, kam mám být odvezena, a bála jsem se, že do bude ženská věznice, o níž mi Žena pověděla, že je skoro stejně strašná, jako Trubeckého bašta. Ale brzy mne tato noční můra přestala děsit, jelikož doktor mi opět přinesl dobré zprávy, že bych pravděpodobně měla být přesunuta do Domu zadržení v příjemném sousedství na druhé straně řeky. Po skupinkách se přicházeli rozloučit přátelští vojáci a ujišťovali mne, že i kdyby vzbouřenecké stráže odporovaly mému odchodu, oni se postarají, abych se mohla vypravit. Dny uplývaly, bezesné noci, a stále nepřicházel žádný rozkaz o propuštění. Byla jsem téměř hysterická z toho čekání. Podléhala jsem hrozným záchvatům pláče, až se dokonce zatvrdil i doktor a nařídil mi, abych se ovládala. Připadala jsem si jako myš v hravých, ale zákeřných prackách kočky, a sebeovládání bylo ještě těžší poté, co jsem se dověděla, že doktor přesvědčil několik členů centrální petrohradské komise, aby navštívili pevnost a domluvili pobouřeným vojákům.

Téměř v poslední červnový den, v šest hodin večer, jsem stála bosa a napůl oblečená proti chladné, mokré stěně své cely a myslela jsem na svou matku, která mne den předtím navštívila. Její tvář byla jasnější než obvykle a řekla mi: "Až se příště uvidíme, už to bude za jiných okolností." V tu chvíli se dveře mé cely otevřely a objevil se nenáviděný Choni. "Nuže," řekl se svým obvyklým zatrpklým výrazem, "měla jsi hysterický záchvat, když jsi viděla matku?" "Nikoliv," odpověděla jsem chladně. "Ne?" podivil se. "Myslel jsem, že je to pravděpodobné, protože zítra nebo pozítří tě odvezou." Opřela jsem se o zeď téměř neschopná slov, příliš slepá na to, abych postřehla ruku vojáka, který mi tiskl ochablou dlaň v gratulaci. Zítra nebo pozítří. Ta slova jsem si v mysli tisíckrát opakovala. Ale nemusela jsem čekat ani do poledne druhého dne, ačkoliv Choni chtěl, abych si to myslela. Uslyšela jsem hlas mladšího a méně známého strážného: "Rychle se oblečte. Lékař přichází s deputací ze Sovětu." Neměla jsem, co si obléci, kromě svých roztrhaných střevíců a rozpárané, šedé vlněné vesty, ale rychle jsem je popadla, zatímco strážný sebral můj majeteček a svázal ho do uzlíku. Na druhé straně zdi jsem uslyšela statečnou paní Suchomlunovou, jak mi vyťukává zprávu na rozloučenou, na niž jsem odpověděla jak nejlépe to šlo. Pak přišla deputace a lékař. Chvilku zmateně hovořili.... nepamatuji si ani slovo... Cítila jsem, že mne někdo vzal kolem pasu a vedl točitými chodbami. Velká brána bašty se otevřela a vstoupili jsme do chladného, sladkého večerního vzduchu. Bylo tam auto, do nějž mě zvedli, do dalšího auta nastoupil doktor, byli tam vojáci, někteří přátelští, někteří zdánlivě odhodlaní nepustit vozy z nádvoří. Pamatuji si jen velmi málo, dokud jsme neprojeli branami a přes Trojcký most. Vítr, nádherný soumrak, pohled na vodu a modré nebe, mne tak oslepily, že jsem si musela přikrýt tvář oběma rukama.

Za krátkou chvíli auta zastavila před Domem zadržení ve Furškatské ulici, a já byla donesena do kanceláře vyšetřovatele. Byl to důstojník, poměrně malý postavou, ale vznešený a autoritativní. Nabídl mi ruku a zeptal se, zda bych se neposadila, dokud nedokončí nezbytné papíry. Na první pohled budova slibovala, že je odlišná od věznice. Ve skutečnosti vojáci zde by ani nedovolili vstup vojákům z pevnosti, kteří přišli se mnou. Jako by uhodl, že jsem příliš slabá na to, abych mohla chodit, důstojník ve službě mne neřídil nosit. Dostala jsem se do velké, světlé, čisté místnosti, a má radost nad tím, že vidím okna, vojáky upřímně rozesmála. Ale lékař je umlčel. "Jděte," řekl, "a zařiďte, aby zavolali jejím rodičům, a pošlete ženu, aby ji vykoupala a oblékla." Vlastníma rukama mne zvedl ze židle, na níž jsem napůl seděla, napůl ležela. Položil mne do postele, která byla měkčí a pohodlnější než kterákoliv, na niž jsem si mohla vzpomenout, popřál mi dobrou noc a tiše odešel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 wox24 wox24 | 22. března 2010 v 10:02 | Reagovat

Ako niekto rýchlo dokáže prezliekať kabáty (nemám na mysli Annu). Pred revolúciou by sa mnohí cárovi najradšej vopchali do určitej časti tela, po prevrate z nich boli najväčší revolucionári. Ale to sme mohli vidieť aj p. r. 1989.

2 Ally Ally | Web | 22. března 2010 v 10:52 | Reagovat

Tak s tím naprosto souhlasím....

3 wox24 wox24 | 23. března 2010 v 17:24 | Reagovat

A niekto zase zo seba robí obeť režimu, pritom má od toho setsakramentský ďaleko.

4 jerryX jerryX | 26. března 2010 v 22:51 | Reagovat

Mám dojem, že šlo o tohle -tvrdilo se, že Ańa se účastnila nějakých orgií s Rasputinem,ale ukázalo se, že přesto, že byla vdaná, byla dosud pannou./!/

Přesto, že asi nemluví úplně pravdu a dělá se pomalu svatou, mám pro ni jistou slabost.Její život nebyl lehký, její myšlení hodně rozhárané, manželství bylo formální, lásku nepoznala, moc hezká ani nebyla, děti neměla, ale při pokusu zachránit carskou rodinu projevila takovou odvahu a schopnosti, že to vzbuzuje údiv.
Lehko je někoho soudit, horší pochopit.

5 Ally Ally | 27. března 2010 v 12:40 | Reagovat

Ano, uhodl jste. Nicméně jiné prameny uvádějí, že Anna o tuto prohlídku sama požádala....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist