Kapitola XVII: Vězeňský očistec

6. března 2010 v 12:37 | Ally |  Vzpomínky na ruský dvůr
Návštěvníci ve vězení! Kdo si dovede představit radost takového očekávání, pokud nestrávil dny a noci za zamčenými dveřmi v naprosté samotě? Těšila jsem se, jako by to mělo být mé propuštění, na první pátek, kdy uvidím své milované rodiče. Představovala jsem si, jak je poběžím obejmout, viděla jsem milující otcovský úsměv, matčiny modré oči plné šťastných slz. V duchu jsem si kreslila, jak budeme sedět ruku v ruce a mluvit o všem, co se od našeho rozloučení přihodilo. Přinesou mi zprávy, novinky, možná i nějaké dopisy od těch jiných vězňů z Carského Sela. Znovu uslyším, že děti jsou už zdravé a carevniny nejhorší obavy zmizely.

Běda! Tvrdá skutečnost zbořila mé bláhové sny. Když nastal daný den, kulhala jsem mezi ozbrojenými vojáky dlouhými, šedými chodbami do návštěvní místnosti, a tam jsem na konci dlouhého dřevěného stolu, který nás odděloval jako nepřekonatelná propast, uviděla sedět svoji matku. Nedovolili nám se obejmout, ani dotknout se rukama. Matka se snažila usmívat, dívat se na mne s láskou, po níž jsem toužila, ale navzdory snaze zbledla a rysy se jí stáhly neskrývanou hrůzou. Stála jsem tam před ní bledá, mé nečesané, zanedbané vlasy mi spadaly na ramena, moje šaty byly špinavé, zmačkané a přeš čelo se mi táhla nezahojená krvavá rána. Na otázku, kterou se neodvážila položit, jsem se dotkla svého zranění a řekla jsem, že to nic není. Mohla jsem jí říci, že voják jménem Izotov mne v návalu zvířecí divokosti přirazil k okraji dveří a od té doby si mé rány nikdo nevšímal. Kdybychom byly samy, vyplakala bych jí celý můj příběh v náručí, ale samy jsme nebyly. Jako inkvizitoři nad námi stáli petrohradský prokurátor a hrozný Choni, správce Trubeckého bašty, a později správce celé pevnosti. Bylo nám dáno jen pouhých deset minut a na konci osmé prchavé minuty Choni s hodinkami v ruce zakrákoral: "Zbývají dvě minuty. Ukončete rozhovor." Ale my jsme neměly žádný rozhovor. Slova se měnila ve vzlyky, slova tak bezvýznamná, jaká jedině mohou být pronesena v takových případech. Pouze jsme se mohly navzájem povzbudit, abychom zůstaly statečné a věřily v Boží milost. Dokázaly jsme na sebe jen zírat skrze potoky slz. Pak nás rozdělili.


Když přišel další pátek, chtěla jsem vypadat trochu upraveně. Neměla jsem žádné zrcadlo, ale poprosila jsem Ženu, aby mi půjčila malý střep. Sebrali mi veškeré mé doplňky včetně vlásniček, ale Žena mi dala dvě své vlásničky a tak jsem si mohla trochu učesat - používajíce vlastní prsty místo hřebene. Každý den jsem si omývala a ošetřovala ránu na čele, a když konečně přišla návštěvní hodina, byla jsem ráda, že vypadám lépe. Tentokrát jsem těch drahých deset minut strávila se svým otcem, a jelikož byl předem připraven na to, jak v hrozném stavu je jeho dcera, bylo naše kratičké setkání méně uslzené než předchozího týdne. Můj otec se před těmi násilnickými strážemi držel zpříma a hrdě, a srdce mi přetékalo láskou a pýchou, když jsem ho viděla. Vyměnili jsme si několik vět a otec mi řekl, že dostal povolení poslat nějaké peníze, aby mi byl koupen čaj a několik dalších drobností. Řekl mi, že on i má matka čekali tři hodiny, aby mne mohli vidět, a jelikož nebylo dovoleno, aby ke mně vstoupili oba najednou, stála nyní má matka za dveřmi a doufala, že alespoň zaslechne můj hlas. Tato slova vyburcovala Choniho k naprosté zuřivosti: "Tak!" zařval. "Ale tuhle hru vám zkazím!" Vyběhl ven a zabouchl za sebou dveře. Otec zrudl, ale neřekl ani slovo, stejně tak pochopitelně ani já. Jediný protest by pro mne znamenal trest, a pro nás všechny žádné další návštěvy.

Otce jsem viděla jen třikrát, matku o něco častěji, jelikož její zdraví bylo o něco lepší než jeho. Peníze, které mi otec poslal, se ke mně nedostaly, nebo jen málo. Mnohem větší část si nechali žalářníci a prohráli je v kartách. To jim nestačilo a varovali mého otce, že nic jiného než další peníze mne nezachrání před smrtí, nebo hůř - zneuctění vojáky. Otec už dávno přišel o svůj příjem, ale on i matka prodali své cennosti a dali je vyděračům, kteří opět všechno prohráli. Tato oběť mé rodiče trochu uklidnila, ale nezachránila mne před třemi nejhoršími nocemi, které jsem strávila v pevnosti. V každé z těchto nocí se do mé cely nahrnuli opilí vojáci, kteří mi vyhrožovali nevyslovitelnými věcmi. Poprvé jsem jen vzlykala na mokré podlaze a prosila toho muže ve jménu jeho matky i mém, aby mne nechal být, a ačkoliv byl tak opilí, má slova mu pronikla do temné duše a zahanbila jej. Podruhé byli muži už méně opilí, ale zato mnohem více násilničtí. Při pohledu na ně jsem se vrhla ke zdi, bušila jsem do ní pěstmi a ze všech sil křičela. Paní Suchomlinová slyšela a chápala. Také začala děsivě křičet a vší silou cloumala těžkými dveřmi své cely. To přilákalo stráže a já tak byla opět zachráněna. Potřetí jsem byla tak ochromená strachem, že jsem nedokázala křičet. Jen jsem padla na kolena, zvedla svou malou ikonu a prosila jako zvíře zahnané do kouta. Muž na okamžik zaváhal, plivl na mne a odešel. Dalšího dne, napůl mrtvá ostudou a strachem, jsem vypověděla Ženě, co se přihodilo. Okamžitě šla za správcem pevnosti a tak jsem i já "nejhorší uvězněná žena" byla ušetřena toho nejhoršího ponížení.

Ačkoliv jsme to nemohly vědět, věci v pevnosti se pomalu zlepšovaly. Patrná byla malá fyzická zlepšení. Nabylo tak chladno a při krátkých procházkách na vězeňském dvorku jsme mohly podle čerstvých zelených listů a malých poupat vidět, že přišlo jaro. Pamatuji si, jak jsem jednoho dne uviděla v trávě malou žlutou květinku. Snad to byl blatouch či narcis, věc, kterou běžně nazýváme plevelem, ale pro mé oči to byla ta nejkrásnější věc. Ostražitě jsem zastavila, utrhla ji a rychle ji schovala za výstřih. Při dalším návštěvním dni jsem ji ukázala svému otci a položila ji na stůl. Při odchodu z místnosti se mu podařilo ji sebrat a po jeho smrti v roce 1918 jsem ji našla, pečlivě uschovanou mezi jeho soukromými dokumenty. Už nikdy jsem na vězeňském dvorku neutrhla jinou květinu, ačkoliv jsem se jednou pokusila. Ale tentokrát mne uviděl strážný a květinu mi z rukou vyrazil pažbou své zbraně.

Věci se zlepšovaly pod povrchem, ale kromě vítané změny počasí se dlouho téměř nic nedělo. V cele přiléhající k té paní Suchomlinové, byl můj starý přítel generál Vojejkov, který byl mučen téměř stejně nemilosrdně jako já. Srdce mi pro něj krvácelo. V cele 69 byl nějakou dobu policejní detektiv Manujlov, ale když byl odvezen do jiného vězení, byl tam ubytován spisovatel Količko. Količko, ubohý stařec, byl tak vyděšen svým zatčením a uvězněním, že během první noci dlouho a hořce plakal, a já jsem tak nemohla spát. Byla jsem tak nešťastná, že jsem se začala modlit za smrt, a jednou se rozhodla skoncovat se životem. Neměla jsem jinou zbraň než rezavou jehlici, kterou jsem si přivlastnila a pečlivě skrývala, ale někde jsem slyšela, že ve spodní části mozku je místo, kde stačí jen trochu bodnout a smrt je okamžitá. Než jsem začala tento bod hledat, cítila jsem, že se musím rozloučit se svou statečnou přítelkyní, paní Suchomlinovou, a tak jsem jemně do stěny vyťukala svou zprávu. Její mysl okamžitě pochopila můj úmysl a aniž by na cokoliv čekala, poslala pro Ženu a ta mi sebrala mou rezavou jehlici.

V Trubeckého baště začalo být dusno a vzduch v celách byl hutný a zkažený. Malým okénkem, které se otevíralo na úzký dvorek, pronikalo jen málo světla a téměř žádný větřík. Měla jsem ve zvyku vyšplhat se s bolestmi na železnou polici, která sloužila jako stůl, a přitisknout tvář k mřížím, abych se mohla nadýchat. Namísto sezení v teplém koutku jsem nyní celé hodiny sedávala přitisknutá k nejmokřejším a nejchladnějším kamenům. Má malomyslnost vzrůstala s každým dnem, a téměř jsem se přestala modlit nebo věřit, že snad existuje nějaký Bůh, k němuž by modlitby zatčeného mohly dolétnout. A přesto mi Bůh celou dobu poslal pomoc.

Jednoho dne do mé cely přišel voják a hrubě mi nařídil, abych vstala a šla se dvěma strážnými k výslechu. Nevěděla jsem přesně, co to znamená, ale vstala jsem z postele a následovala muže do místnosti, kde v pevnosti zasedala Vyšetřovací komise jmenovaná Kerenským. Zmatená náhlým přechodem z bašty do pokoje s pohodlným nábytkem a téměř oslepená zářivým sluncem, jsem se ze všech sil snažila co nejlépe zodpovědět těch několik málo nesouvisejících dotazů, které měli. Tento první výslech jsem popsala v jiné kapitole a tak jej nebudu znovu opakovat. Bylo to tak hloupé, že když jsem se opět ocitla ve své rozpálené, smrduté cele, začala jsem se náhle smát, a bylo to už dlouho, co jsem se nezasmála. Soudce Rudněv, jediný z vyšetřujících, který se projevil jako chápavý a schopný spravedlivého úsudku, byl součástí komise, ale myslím, že neřekl ani slovo. Později byl pověřen plnou zodpovědností za můj případ a objevila jsem se před ním alespoň patnáctkrát. Ke konci jednoho z těchto prvních osobních rozhovorů jsem soudci Rudněvovi vřele poděkovala. Překvapeně se zeptal: "Za co mi děkujete?" A já jsem odpověděla: "Za štěstí moci sedět plné čtyři hodiny v pokoji s oknem a vidět skrze něj zelené stromy." Jeho jedinou dopovědí byl laskavý a soucitný pohled, ale věděla jsem, že byl pohnut, a pochopil, co pro uvězněného znamená žít.
Měly přijít ještě lepší věci. Aniž bychom to věděli, revoluční mánie začala mírně opadat a ti z našich strážných, kteří kdysi dávno bývali čistí a slušní, se začali vracet ke svým starým zvykům. Ubozí vojáci! Nikdy nezapomenu, že oni nenesli vinu za utrpení, které působili mně a ostatním vězňům. Nebyli to oni, kdo vymysleli černé osočování, které mne činilo stvořením nehodným jakékoliv milosti či slušného zacházení. Nebyli to oni, kdo vytvořil kříž, na němž jsem byla křižována. Vojáci pouze dělali to, co jim nařídili muži a ženy vysoko nad nimi, lidé, kteří se snažili zničit mě, aby mohli zničit carevnu. Vojákům odpouštím, ale nemohu odpustit jiným. Osud carské rodiny, zkáza Ruska padají na jejich hlavy. Za to, co udělali, nikdy neukázali ani trochu lítosti, ale ti drsní vojáci v pevnosti se káli a dělali co mohli, aby své chování odčinili. Jeden z hlavních strážců byl pohledný, venkovský muž, který se ke mně nejprve choval s velkou drzostí. Jednoho rána tento muž otevřel dveře, na okamžik zaváhal a pak tiše řekl: "Je mi vás líto. Prosím, vezměte si tohle." A zmizel. "Tohle" bylo jablko a kousek bílého chleba. Jiného rána mi přinesl snídani a mumlal jen tak nahlas, abych to slyšela: "Jaká pitomost držet na takovémhle místě nemocnou ženu." Jedné noci se otevřelo okénko u dveří mé cely a kdosi mne třesoucím se hlasem prosil, abych mu podala ruku. Udělala jsem to a dopadly na ní slzy, a neviditelný přítel mi řekl, že je mladík ze Samary a trhá mu srdce vidět ženy uvězněné jako zvířata v takových dírách. Ten chlapec musel mít dobrou matku. Snad ji měli všichni, jelikož se pro muže stalo téměř zvykem, když procházeli chodbou, propašovat mi kousky chleby, uzenek nebo cukru.

Největším štěstím byl příchod vojáka dohlížejícího na vězeňskou knihovnu. Tento muž jednoho dne navštívil mou celu a po tom, co mi věnoval veselý pohled, který jsem nechápala, položil na mou postel seznam knih a odešel. Měla jsem jen malý zájem o nudné knihy, které nám byly k dispozici, ale když člověk sedí celé hodiny v naprosté nečinnosti, zabaví se čímkoliv. Otevřela jsem seznam a otočila list. K mému překvapení z něj vypadl složený papír. Opatrně jsem ho otevřela a přečetla následující slova: "Drahá Anuško, je mi vás líto. Jestli máte pět rublů, mohu poslat dopis vaší matce." Dlouho po tom, co jsem tento inkriminovaný list zničila, jsem se chvěla v obavách a ostražitosti. Měla jsem sotva pět rublů, a kdybych mu je dala, kdo mohl zaručit, že je neukradne? Byl dopis pastí? Byl to jen pokus způsobit mi potíže? Nevěděla jsem, ale na kousek prázdného papíru z katalogu jsem napsala tupou tužkou: "Již jsem tolik vytrpěla, že nemohu věřit, že mi chcete ještě více ublížit." Složila jsem pět rublů a drobný vzkaz, vložila do katalogu a čekala. Po chvíli se knihovník vrátil a tentokrát jsem v jeho pohledu četla žádost o důvěru. Dalšího dne se vrátil a opět na mé posteli nechal katalog. Tentokrát jsem ho uchopila nedočkavě a protřásla listy. Vypadl z něj dopis od matky, krátký, jelikož jí k sepsání bylo dáno jen několik minut, ale četla jsem ho tolikrát, že jsem brzy znala každé slovo nazpaměť.

Tak začala pašovaná korespondence s mým otcem a matkou, rádi dávali peníze mužům, kteří riskovali svou vlastní svobodu tím, že nosili sem a tam malé lístečky. Dopisy mi chodily vložené do vězeňských knih, do povlečení, byly pod postelí i pod miskou, v níž mi nosili jídlo, a jednou dokonce ve vojenské nohavici vhozené ledabyle na podlahu. Tato nohavice ukrývala vzkaz od Lily Dehnové, nyní propuštěné a udržující korespondenci s rodinou v Carském Selu. Přiložen byl kousek papíru s přilepenou bílou kytičkou a pod ní carevniným písmem: "Bůh tě ochraňuj." Jinou předrahou upomínku na carevnu mi poslala matka, byl to malý prstýnek s měsíčním kamenem, ´věnovaný mi kdysi v Carském. Z utrženého kousku pokrývky jsem pro tento šperk udělala kapsičku a po tom, co jsem si od Žena vyprosila spínací špendlík, jsem jej nosila připevněný k vnitřní části šatů. Ubohý knihovník. To byla poslední laskavost, kterou pro mne udělal, jelikož se dostal do podezření správce a okamžitě byl propuštěn. Nicméně dopisy mi udělaly tak dobře, že jsem si v každém ohledu připadala lépe a veselejší. Opět jsem se cítila v kontaktu se světem. Trochu jsem věděla, co se děje, a ačkoliv žádná z novinek nebyla příjemná, dávaly mi pocit, že jsem naživu a stále mám naději. Nyní jsem věděla, jak neúnavné pokusy se konaly pro mé dobro, a cítila jsem, že nakonec z nich musí něco být. Moji rodiče udělali vše v lidských silách, aby pohnuli Kerenského, ale bez jakéhokoliv většího úspěchu. První schůzka s ním proběhla přes jeho zástupce Šalperna, a ačkoliv moji rodiče byli jako obvykle na minutu přesní, Kerenský je nechal čekat dvě hodiny. Když byli konečně přijati, bylo jim řečeno, že carevna Alexandra Fjodorovna, Rasputin a Vyrubovová jseou zodpovědní za revoluci a musí za to trpět. Moji rodiče takové věci slýchali již dříve, ale co slyšely poprvé bylo, že Kerenský ví o diamantech, které jsem dostala od arcibiskupa Pitirima, a již jen z toho důvodu pro mne nemůže nic udělat. Později trochu povolil a ukončil rozhovor se slibem, že celý můj případ bude prošetřen. Moji rodiče pak absolvovali rozhovor s ministrem spravedlnosti Pereverzevem. Vlastně museli žádat o dvě schůzky, jelikož první Pereverzev úmyslně zrušil, vyšel si na procházku a nechal mé rodiče sedět v čekárně. Podruhé šla na ministerstvo má matka, kde byla přijala a chovali se k ní slušně. Pereverzev také slíbil, že proběhne spravedlivé vyšetřování. Tehdy již zasedala Speciální vyšetřovací komise a mé matce se podařilo navštívit předsedu Muravjeva. Vzala s sebou dopis jeho bratra pro mne, z doby před carovou abdikací. V tomto dopise jsem byla varována proti spiknutí vůči mě a byla zde rada, abych opustila palác. Odpověděla jsem na tento dopis, a matka měla opis mé odpovědi. Napsala jsem, že bych nikdy neopustila carevnu. Mé svědomí bylo čisté před Bohem a i lidmi a zůstanu až k´do konce tam, kde to Bůh chce. Byla jsem ohromená, že mi voják navrhuje útěk z bojiště. Muravjev, který byl nejprve velmi hrubý, změnil po přečtení dopisů svůj postoj. Dokonce požádal mou matku, aby mu dovolila listy přečíst před Komisí. Řekl, že jsou důležité. Jakmile byl můj případ předán soudci Rudněvovi, zavolal mé rodiče do své kanceláře v Zimním paláci, a v dlouhé rozhovoru se je ptal na mnoho věcí, strávili u něj asi čtyři hodiny. Při tomto výslechu, jelikož nešlo o nic jiného, mne směli můj otec a matka poprvé hájit, vysvětlovat a předložit můj životní příběh muži, který mne měl soudit. Nikdo už jim nedal takovou příležitosti, dokonce ani gruzínský pověřenec Čejdze, tehdy prominentní člen petrohradského Sovětu. Čejdze byl laskavý a řekl, že udělá vše ve svých silách, aby mi pomohl, ale nemyslím, že kdy něco udělal. Členové Prozatímní vlády Rodzjanko a Lvov, kterým moji rodiče psali prosebné dopisy, když ještě byli u moci, nikdy na žádné psaní neodpověděli.

Jednoho dne, když jsem seděla ve své cele a vzpomínala na to, co mi bylo napsáno v propašovaných dopisech, stala se další nádherná věc. V poledne jsem v rybí polévce, kterou jsem musela jíst abych nehladověla, jsem našla velký kousek dobrého masa. Samozřejmě jsem ho s chutí pohltila a dalšího dne přišel další. Využila jsem první příležitosti, abych se zeptala Ženy, odkud se jídlo vzalo, a řekla mi, že to udělal kuchař, jehož úkolem bylo nosit do naší bašty jídlo. Také on mě litoval, řekla, a myslela si, že by pro mne podstoupil jakékoliv riziko. A tak jsem byla téměř okamžitě opět v písemném styku se svými rodiči. Tento kuchař, statečný muž, dělal mnohem více než jen pašoval dopisy. Nosil mi jídlo, čokoládu, čisté prádlo, povlečení, ponožky a dokonce nové šaty. Jak získával větší kuráž, pravidelně se vydával odnést mé špinavé povlečení a nahradit je čistými věcmi. Během těch dlouhých měsíců v pevnosti jsem prala své spodní prádlo a punčochy ve studené vodě, bez mýdla, a v noci jsem je věšela na háček v teplém koutku. Jistě tak nebylo nikdy čisté, a když jsem je oblékla ani suché, takže nyní už bylo tuhé špínou. Dokáže si někdo představit, jak mi bylo, když jsem ucítila na kůži čistou, měkkou a jemnou látku?

Jsem si jistá, že kuchař by pro mne nikdy nemohl tolik udělat, kdyby stráže nezavírali oči nad jeho činností. Nyní byli téměř všichni přátelští a měli ve zvyku se mnou mluvit okénkem ve dveřích. Na jaře se kolem pevnosti slétala velká hejna holubů a jejich štkající vrkání dráždilo mé nervy. Řekla jsem to jednomu z vojáků, který mi překvapeně odpověděl: "Byl jsem tu jednou zavřený, pod starou vládou, a ptáci mi vůbec nevadili. Měl jsem ve zvyku je okénkem krmit." "Měl jste v cele okno," prohlásila jsem. "Nemohlo to tedy být tak hrozné jako tady." A tehdy mne ujistil, že za starého samoděržaví to nebylo tak hrozné, jako pod velkorysou Prozatímní vládou a Sovětem. Vězni měli mnohem lepší jídlo, mohli se procházet či cvičit dvě hodiny denně.

Jiný vězeň carské vlády, důstojník jménem Diki, který ke mně byl zpočátku velmi hrubý, se nyní choval laskavě. Místo aby mne okrádal, jako zastara, o každé privilegium, začal mi povolovat několik minut navíc na dvorku, a také říkal, že za starých časů se k vězňům chovali lépe. Další ze stráží, muž, kterého jsem hořce nenáviděla, a z dobrého důvodu, řekl Ženě, že by se mnou chtěl mluvit. Později se ke mně na procházce přiblížil a já pohlédla do jeho tvrdé tváře hluboce poznamenané neštovicemi, a se strachem jsem čekala, co mi řekne. Zajíkavě mi pověděl, že se právě vrátil z dovolené, kterou strávil domu v saratovské gubernii. Navštívil dům své sestry a byl šokován, když pod ikonou v rohu místnosti uviděl moji fotografii. "Cože?!" vykřikl. "Proč máte ve svém domě obrázek té nestydaté ženy!?" Načež jeho švagr odpověděl: "Nikdy už se neopovažuj mluvit takhle o ní, která mi po dva roky v Carském byla jako matka. Byl jsem v její nemocnici a připadal si jako v nebi." Pak jej švagr zásobil mnoha laskavými vzkazy pro mne, vzkazoval, že se za mě denně modlí se svou rodinou a doufá v mé propuštění. "Odpusťte, že jsem k vám byl nespravedlivý," řekl ten ubohý voják a podal mi ruku. To byla první zpráva, kterou jsem dostala o své nemocnici, a s radostí jsem se dověděla, že Prozatímní vláda ji nezavřela. Později jsem se ještě dověděla, že Prozatímní vláda nejen pokračovala v udržování nemocnice, ale také přistavěla další budovy. Neodešla žádná z mých sester, ačkoliv jejich otevřená důvěra ke mě mohla snadno zajistit jejich propuštění. Někteří z pacientů sepsali petici Dumě, žádající o mé propuštění, a jiná skupinka, rozhořčená, že revoluční noviny odmítly otisknout jejich dopis bořící pomluvy proti mně, chtěla opustit nemocnici na tak dlouho, aby se jim podařilo vyhodit do vzduchu jejich kancelářskou budovu! Ti svedení ruští vojáci byli v srdci dobří, jen ubohé nevědomé děti. Znám je, a k čemukoliv byli v těchto děsivých letech donuceni, stále věřím v pokoj a dobrotu jejich duší. V posledních dnech mého uvěznění v Petropavlovské pevnosti ani nezamykali mé dveře. Měli ve zvyku zastavit se a popovídat si, občas přinesli papír a tužku, abych je mohla nakreslit a oni pak portréty ukázat doma. Tehdy jsem dobře vládla štětcem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jerryX jerryX | 6. března 2010 v 19:53 | Reagovat

No vidíte ,jaký byl rozdíl mezi Annou V. a Stürmerem a Běleckým. Z těch tří se chovala nejvíc mužně ona. A přitom říkáte,že Vám nějak nesedí.A její matka pak půjde za samotným... Ale to bych neměl prozrazovat,ne?:-)

2 Ally Ally | 6. března 2010 v 20:10 | Reagovat

No, řekněme že jí nelze věřit každé slovo. Měla ve zvyku dělat se čistější než sníh. Za druhé - ona také plakala a jak!

Anna mi nesedí proto, že si carskou rodinu nesmírně přivastňovala. Milovala je a byla jim oddaná, ale zároveň si na ně dělala výsostné majetnické právo. A její obdiv také nedělal carské rodině moc dobře.

3 wox24 wox24 | 7. března 2010 v 9:07 | Reagovat

Údajne jej matka išla za samotným Trockým. ;) Aspoň tak je to v knihe I. Izakoviča.

Jerry, ty si také väzenie predstavuješ ako Hurvínek válku. Nezabúdaj, že tam bol obrovský psychický nápor (prečítaj si Solženicynov "Súostrovie Gulag"). Oni nevedeli, či budú žiť, nadôvažok to boliludia, ktorí nemohli zbehnúť na druhú stranu barikády, keďže boli "zdiskreditovaní". V dnešnej dobe je psychické mučenie vrcholne prepracované.

4 jerryX jerryX | 7. března 2010 v 21:34 | Reagovat

2-ale no tak.:-) Mladá holka se octne v okolí carské rodiny a je tím oslněna. Žije vlastně jejich život a na svůj rezignuje.Je to tak nepochopitelné?

Nikdo není dokonalý, jenže uvědomte si,oni ji nakonec pustili! I bolševici ji nakonec nechají vycestovat. Proč asi? Byli totiž překvapeni. Co myslíte, byla hloupá? Nevypadá to na to, tohle je slušná reportáž...

Ad3-když už o tom musíme mluvit, četl jsem spoustu knih o nacistických koncentrácích, jen abych o tom získal představu, nevím ale,jestli to jde, špinavou, tmavou celu v pevnosti a hrubé dozorce si ale představit umím.

Četl jsem něco o tom, že Goremykin a Stürmer při výslechu překvapili opačně-totiž, jak mohly takové trosky stát v čele tak velké země? Goremykina nakonec pustí,aby ho nakonec na sklonku roku 1917 jako bezmocného starce zavraždila nějaká lůza v jeho bydlišti, Stürmer zemře ve vězení ještě před bolševickou revolucí,tvrdilo se, že na infarkt.Kdo ví...

P.S. Solženicyna se číst chystám...

5 Ally Ally | Web | 7. března 2010 v 22:16 | Reagovat

Není to nepochopitelné, ovšem ani samozřejmé. Anna šla tak daleo, že psala carovi zamilované dopisy. Dokonce i Alix se na ni občas krutě zlobila a nazývala ji v dopisech manželovi "Kráva". Anna nebyla hloupá, to nikdo netvrdí. Tím spíš si měla uvědomit, že se nechová normálně. Myslíte, že taková Lily Dehnová nemilovala carevnu stejně, ne-li více? A přesto si udržovala respekt a nikdy se necpala do nejužšího rodinného kruhu (což Alix také rozčilovalo). Anna byla naopak až moc chytrá - a uměla úžasně lhát, jak se později ukázalo u výslechů. Dokázala ostatní přesvědčit o své hlouposti - a díky ní vyvázla.

6 jerryX jerryX | 8. března 2010 v 11:43 | Reagovat

Ale zachránit je chtěla, ne? A dokonce kvůli nim riskovala. V jistém smyslu mazaná prospěchářka, ale odvahu a jistý charakter ji nelze upřít. Lily byla třeba slušnější, ale dokázala by rozjet takovouhle akci na záchranu carské rodiny jako Anna? Jenže pak přišel profesionální podvodník Solovjov...

7 Ally Ally | Web | 8. března 2010 v 16:30 | Reagovat

Já proti Anně nic nemám, jen mi prostě její povaha jako člověku nesedí. Nikdy by mne nepadalo ji obvinit, že neměla odvahu riskovat pro carskou rodinu. O její lásce není pochyb. Ale uměla být dvoutvářná, a to je rys, který já osobně nenávidím.

8 wox24 wox24 | 8. března 2010 v 16:33 | Reagovat

[4]: O Jerry, ja mám na mysli úplne iné "ozdravovne". Nacisti sa proti nim nechatali.

Anna bola prešpekulovaná, dokázal presvedčiť, źe je hlúpa. Na druhej strane, ak by bolo na Leninovi, cárska rodina žije (mylne som sa domnievala, že o jej smrti rozhodol práve Vladimir Iľjič). Tak ako Lenin, tak s popravou nesúhlasila väčšina boľševických komisárov. Táto akcia bola Sverdlovovo dielo, uskutočnená na príkaz Jacoba Schiffa. Práve tento telegram mal Nikolaj Sokolov, v knihe ale nie je (prečo asi)? A Lenin s tým nemohol nič. pretože skutočným vládcom Ruska bol Jankeľ Sverdlov a nie Vladimir Lenin.

9 wox24 wox24 | 8. března 2010 v 16:37 | Reagovat

Niečo o Sverdlovových bratoch:

Veniamin Sverdlov bol bankárom v New Yorku, bol v priamom kontakte s Jacobom Schiffom, sponzorom boľševickej revolúcie.

Zinovjiv Sverdlov /Peškov/ bol francúzskym generálom, patril k významným ľudom v štábe generála Janina.

Zinovjiv bol v "tíneďzerskom" veku osvojený Maximom Gorkým (vlastným menom Peškov). Ale sám Gorkij priznával, źe to bolo osvojenie pro-forma.

10 wox24 wox24 | 8. března 2010 v 16:41 | Reagovat

Podľa môjho názoru im bolo úplne šuba dub, čo sa stane s Annou Vyrubovou, možno chceli ukázať dobrú vôľu, možno sa Trockij (akje teória II pravdivá) dobre vyspa. ;)

Utiecť mohli viacerí, nielen Anna.

Ja si Annu váźim za to, že sa snaźila Romanovcom pomôcť.

Mimochodom,informácie o zaľúbených listoch atď., máš odkiaľ, je to veľmi zaujímavé. ;) Je pravda, že Nikolaj bol veľký sympaťák, ale čo je veľa, to je veľa. ;)

11 Ally Ally | Web | 8. března 2010 v 17:20 | Reagovat

O tom, zda byl větší zvíře Lenin nebo Sverdlov se přít nebudu, to už je téma, které vnímám pro svůj zájem jen jako okrajové.

Co se týče Anniny zamilované korespondence, opoprvé jsem o ní četla u Radzinského, a jeho tvrzení se mi potvrdilo po přečtení "Lifelong passion". není tam sice žádný Annin dopis, ale carevna o nich mluví a prosí manžela, aby "její listy" vždycky spálil... a jen její si nechával

12 jerryX jerryX | 9. března 2010 v 12:08 | Reagovat

Já si stále myslel, že příkaz k popravě vydal Lenin a Sverdlov to jen zorganizoval. To je teda bomba! Pro mě tohle rozhodně není okrajové téma, stejně jako causa Imre Nagy, nebo´t pokud by byl vinen, pak už by to žádný jeho pozdější skutek nespravil. Takže na wox - jak to vlastně bylo s Imre Nagyem??? Už to někdo prokázal?

Ty milostné dopisy , to je docela hezké, takové lidské.
Podle mě car sympaťák nebyl,žil tak nějak ve vlastním světě a to mi nesedí...

13 Ally Ally | Web | 9. března 2010 v 21:13 | Reagovat

wox24 - jen by mne zajímalo, jaký že to telegram v Sokolovově zprávě chybí?

To, že příkaz k popravě vydal Svrdlov a Lenin pouze formálně souhlasil se ví. Také telegramy čeky z Jekatěrinburgu chodily Sverdlovovi - a pak až "kopie Leninovi".

14 jerryX jerryX | 10. března 2010 v 8:40 | Reagovat

Mně to připadá jako takový dozvuk snah omlouvat Lenina, ve skutečnosti je tímto zločinem vinen stejně jako Sverdlov, Jurovskij, jekatěrinburský sovět a ti dobrovolní střelci.Nikdo nikoho nenutil, nikdo nikomu nevyhrožoval. Všichni jsou spolupachatelé.

15 wox24 wox24 | 10. března 2010 v 11:49 | Reagovat

Jedným z autorov tejto hypotézy bol Pjotr Valentinovič Muľtatuli, inak takto pravnuk Ivana Charitonova, ktorý zahynul s cárskou rodinou v Jekaterinburgu. Ja nevidím ani jeden jediný dôvod, prečo by mal práve on ospravedlňovať Lenina.

Skutočnosť je taká, že Lenin bol prakticky bábka, keďže vládol úplne niekto iný. Tu nastáva otázka č. 2. Kto riadil Sverdlova. Odpoved, ten, kto ho financoval, kto vrazil milióny na to, aby Rusko dostal na kolená.

Zaujímavosť. Fanny Kaplanovú, ktorá spáchala atentát na Lenina, odsúdil Sverdlov a o popravu sa postaral... Jurovskij.

16 wox24 wox24 | 10. března 2010 v 11:55 | Reagovat

Ally, ak si porovnáš knihu Michaila Diterichsa a knihu Nikolaja Sokolova, zistíš, že mnohé informácie, ktoré mal Diterichs vo svojej knihe, v Sokolovovej chýbajú.

Sokolov zomrel "náhle", jeho knihu vydali Orlovovci, slobodomuráti, nepriatelia cára a najmä cárovnej. Materiály pašoval generál Janin, ktorého hlavným poradcom bol brat Jakova Sverdlova a ktorý sa v dobe popravy cára pohyboval v okolí Jekaterinburgu.

Skrátene povedané, v knihe boli niektoré veci "vynechané" a niektoré "doplnené".

Taktiež by ma zaujímal skutočný dôvod zbúrania Ipatievovho domu. Pretože ak by chceli boľševici zabrániť, aby ľudia k nemu chodili, dalo sa to veľmi ľahko. Nebolo to skôr preto, aby sa zničili dôkazy streľby, aby sa nemohla porovnať balistická expertíza?

17 wox24 wox24 | 10. března 2010 v 12:01 | Reagovat

Údajne tam Imre Nagy nebol. Ale presne to neviem.

Mimochodom, s tou popravou to údajne nebolo košér, či už so zostavou, alebo s samotnou vraźdou. Ibaže ja sa na analýzu jedného  autora spýtam balistikov.

18 Ally Ally | 10. března 2010 v 12:39 | Reagovat

To o Imrem je dost sporné. Četla jsem názory, že to byl on, jindy zase že ne. Jeto otevřené téma.

Diterchsovu knihu nemám, je možné ji někde sehnat? (ovšem jestli je v ruštině, moc si nepočtu). Ovšem neopověděla jsi mi, jaké že telegramy u Sokolova nejsou.

Ve zbourání Ipaťjevova domu není třeba hledat žádnou záhadu. K demolici došlo v době, kdy se carská rodina prohlásila za svatou (nebo se k tomu schylovalo), a dalo se čekat, že se tam pohrnou věřící. Pokud by existovalo něco "tajného" mohli ho zbourat o několik desítek let dřív.

19 wox24 wox24 | 10. března 2010 v 13:29 | Reagovat

Svedkovia potvrdili, že Sokolov vlastnil telegram Jacoba Schiffa Jankeľovi Sverdlovovi, v ktorom mu prikázal zabiť cársku rodinu.

(Taká zaujímavosť, Sokolov mal ísť svedčiť v procese proti Schiffovi a banké Kuhn, Loeb and Company, ktorý proti nim viedol Henry Ford. Tento varoval Sokolova, aby sa nevracal späť do Európy, že mu tam hrozí nebezpećenstvo. Napriek tomu sa vrátil. Ako to dopadlo, vieme, Sokolov "náhle" zomrel, oficiálna verzia - zápal pľúc).

Kniha Michaila Diterichsa je skutočne v ruštine. Nadôvažok, Sokolov mal mať hlavné materiály, Diterichs a Wilton ich toľko nemali. Zatiaľ som prečítala časť knihy, a niektoré veci Sokolov nemal. Pritom s Diterichsom spolupracoval vo vyšetrovaní. Tak kde sa podeli?

Podľa mňa je to obyčajná výhovorka. Ak by boľševici chceli, k Ipatievovmu domu by sa nik nepriblížil ani na, ako sa v Slovensku hovorí, sto honov. To, že ZSSR padne vedela elita mnoho rokov dopredu, takže môj názor je taký, že sa báli, aby niekto neurobil balistickú expertízu najmodernejšími prostriedkami a nie v takom časovom zhone, ako to bolo u Sokolova.

20 wox24 wox24 | 10. března 2010 v 13:58 | Reagovat
21 Ally Ally | 10. března 2010 v 15:15 | Reagovat

Díky za odkaz, podívám se na to.

Dobře víš, že nejsem příznivkyní konspiračních teorií, takže aféru Ipaťjevova domu tady rozvádět nebudu.

Sokolov měl hlavní mateirály jako HLAVNí vyšetřovatel. Vzhledem k jeho zázemí a povaze nevím, proč nevěřit jeho a vybrat si jiné. Teď hovořím samozřejmě jako člověk neznalý Diterichsovy knihy, ale nevěřím, že by rozdíly byly nějak propastné.

Sokolov v závěru píše:
"Jen s Gološčekinem rozhodl Svedlov o osudu carské rodiny? 20. července jeho společník mluvil k němu z Jekatěrinburgu: "Včera k vám odejel kurýr s dokumenty, ješ vás zajímají. Oznam rozhodnutí Cik..." Není pochyby, že slovy "vy" jest myšleno v množném čísle. Není sdresováno jen Sverdlovu. Byly i jiné osoby, jež se Sverdlovem a Gološčekinem rozhodly v Moskvě o osudu carské rodiny. Já jich neznám."

22 wox24 wox24 | 10. března 2010 v 16:17 | Reagovat

Aj financovanie boľševickej revolúcie Jacobom Schiffom, zástupcom Rotschildovcov sa pokladá za konšpiračnú teóriu, respektíve, dlho sa pokladalo. A nielen to. A teraz... odtajnené archívy USA to potvrdili.

Za Sverdlovom stál Schiff, Financmajster revolúcie, za Leninom Nemci. Čo si mysiš, kto bude v skutočnosti držať moc?

23 wox24 wox24 | 10. března 2010 v 17:24 | Reagovat

Eustace Mullins - SECRETS OF THE FEDERAL RESERVE The London Connection (daj si do Google, je to na nete).

Tu si môžeš prečítať, kto v skutočnosti kontroluje FED v USA (niečo ako Centrálna banka u nás). Potom si pozri, kto financoval revolúciu.

24 Ally Ally | 10. března 2010 v 18:25 | Reagovat

O USA jsem nikdy neměla valné mínění :(
Nicméně si nedovedu představit,co by asi mohlo být v Ipaťjevově domě tak strašně inkriminujícího....
Ten případ JE prozkoumaný ze všech možných stran.

25 wox24 wox24 | 10. března 2010 v 21:07 | Reagovat

Hmm, tak také slová Ally často nepočuť. ;) Problém je, že "americkí" bankári mali vplyv na celom svete.
Uvediem príklady:
- bratia Warburgovci.
Wersaillskej konferencie sa zúčastnili dvaja bratia Warburgovci. Max a Paul. Max na strane USA a Paul na strane Nemecka. To, že bratia spolupracovali pred, počas a po vojne, ani nemusím hovoriť. Mimochodom, Max sa stal riaditeľom FED. Jednými z vlastníkov FEDu sú Warburg Bank of Hamburg,Warburg Bank of Amsterdam. Ďalšími sú: Rothschild Bank of London, Rothschild Bank of Berlin, Lehman Brothers of New York, Lazard Brothers of Paris, Kuhn Loeb Bank of New York, Israel Moses Seif Banks of Italy, Goldman, Sachs of New York, Chase Manhattan Bank of New York.Taktiež britské financie mali pod kontrolou Rotschildovci, to isté platilo o francúzskych.
Rotschildovci vlastnili v Rusku Kaspickú a Čiernomorskú ropnú spoločnosť, dokým ju v r. 1906 nepredali Royal Dutch a Shell /ktorá patrila rodine Rockefellerovcov/. Mimochdom, Rotschildovci chceli aj v Rusku založiť Centrálnu banku na spôsob FEDu, Nikolaj II. im v tom zabránil (za to mu prisahali pomstu). To k Nikolajovej "slabosti".

26 wox24 wox24 | 10. března 2010 v 21:17 | Reagovat

K tvojmu "preskúmaniu zo všetkých stán" ti uvediem príklad. Netýka sa Romanovcov, je to príklad, ako možno vodiť za nos vedcov dlhý ćas:
http://www.prop.sk/podvod_vo.html

Taktiež si možno pozrieť účelové podvody vo výskumoch v očkovaní, pri stúdiách o liečbe rakoviny pomocou chemoterapie atď. Bohužiaľ, nemôžem tu vložiť viac, ako jeden odkaz.

K genetickým výskumom. Nikolaj musel absolvovať vo vyhnanstve úspešný liečebný pobyt, keďže mu zmizla rana na lebke.
Ani o Anastázii sa nevravelo, źeby na jej nohách našli deformácie prstov. Ak boli nájdené dotyčné časti tela a deformácie sa nenašli, potom jej vyhnanstvo prišlo k duhu.
Taktiež by ma zaujímalo, prečo odmietli robiť genetické testy potomkov Ivana Charitonova (konkrétne jeho vnuka Valentina), pritom im to bolo priamo ponújnuté.
Ak genetické boli testy isté, prečo Rusi poslali prof. Rogajevovi do kanady na porovnaie DNA Tichona Kulikovského-Romanova časť skeletu... Grigorija a nie Nikolaja.

27 jerryX jerryX | 10. března 2010 v 21:39 | Reagovat

Souhlasím s Ally já se spikleneckými teoriemi bavím. Ipa´tjevův dům -podle mě celkem jednoduché -oni ti oblastní funkcionáři nebyli moc chytří /prej to byl Jelcinův příkaz/ a pořád se něčeho báli.
Četl jsem , jak normalizátoři někam schovali urnu Smrkovského a rodině ji vydali až po delší době! Je zajímavé, když byl živý a měl moc, to se ho nebáli, ale když z něj zbylo trochu popela, to z něj měli hrůzu! Hrůzu z pár lidí , co jdou položit kytku na hrob...
Financování revoluce -je prokázáno financování Němci, to je fakt, ale důvod angažování finančních kruhů USA? Ano -nejdříve se do vlády dostali Židé, ale brzy už byla politika SSSR až paranoidně antisemitská....
A co se týká agitátorů-kolik lidí měla bolševická strana v roce 1917? Byli by úspěšní, kdyby lidé v Rusku byli spokojeni? Ne, oni říkali, co lidi tehdy chtěli slyšet...

28 wox24 wox24 | 10. března 2010 v 21:56 | Reagovat

Jerry, Nemci financovali Lenina. Ale nie Sverdlova a Trockého.

Čo si myslíte, ako sa Trockij dostal do Ruska? Trockij sa ,spolu s ďalšími revolucionármi (samozrejme, nie naprázdno), plavil do Ruska na parníku S.S. Kristianiafjord. V Halifaxe boli zadržaní Kanaďanmi. Na nátlak americkej vlády ich Kanada prepustila.

Mimochodom, Trockij dostal na nátlak ľudí v pozadí americký pas. Je vedený ako Kto je Kto v americkom židovstve.

Februárová revolúcia spôsobila rozvrat, nastala anarchia. Kerenskij riadenie nezvládal (nakoniec uznal, že cár svoju prácu odviedol dobre). Okrem toho vojna pokračovala. Niet sa čomu čudovať.

Ale nech by bolo akokoľvek, Rusku bol prisúdený iný údel.

Čo sa týka židovskej otázky. Za boľševikov boli ničené pravoslávne chrámy, kým ješivy sa stavali. Za Stalina bol prijatý trest smrti za antisemitizmus. Antisemitizmus sa prejavil počas vojny a po vojne, kedy sa Josif Visarionovič konečne zbavil Kaganoviča. šedú eminenciu Kremľa (z anglických zdrojov, bohužiaľ na stránku si nespomeniem).

Na druhej strane, ja som Židov nikde nespomínala, alebo áno? I keď, ak by ste si pozreli počty komisárov, či za Lenina (teda skôr Sverdlova) alebo Stalina, videli by ste neproporcionálny počet Židov. Rusov by sa dalo spočítať na prstoch jednej ruky.

29 wox24 wox24 | 10. března 2010 v 21:58 | Reagovat

Miestni funkcionári si nemohli robiť čo chceli. Okrem toho, toto rozhodnutie, ako priznal aj sám Jeľcin, prišlo z Moskvy.

Ipatievov dom nebola maličkosť, ako sa vám možno zdá.

30 Ally Ally | 10. března 2010 v 22:08 | Reagovat

Tak jako v případě abdikace - nepřesvědčím tebe a ty mě :) Tak ať se nám to tu nevzrhne.

31 wox24 wox24 | 10. března 2010 v 23:13 | Reagovat

Ak by si Ally nespomenula to, ako je všetko dobre preskúmané, ani nezačnem Pretože ja Nemcovovej (Nemcov je kapitola sama o sebe)komisii neverím ani dátum. Ale neboj, viem, že pre teba je to prakticky uzavretá téma, takže by som v nej ďalej ani npokračovala.;)

Na druhej strane mám rovnaký názor ako ty na rôznych... ako to slušne nazvať... samozvancov (v ruskej histórii je to časté slovo :D).

32 wox24 wox24 | 10. března 2010 v 23:14 | Reagovat

Práve pozerám vyše 2 hodiný film, ak si neprestanem kontrolovať odpovede, nedopozerám ho. -;)

33 wox24 wox24 | Web | 11. března 2010 v 12:00 | Reagovat

Len taký malý dodatok, financie, ktoré Nemecko poskytlo Leninovi, prejednal generál Ludendorf s Maxom Warburgom. A práve jeho banka ich vydala. Leninov prejazd bol realizovaný poza chrbát cisára Wilhelma II.

34 wox24 wox24 | 11. března 2010 v 12:01 | Reagovat

Tu je článok Winstona Churchilla, neskôr veľkého sionistu, v časopise Illustrated Sunday Herald, Veľká Británia, 8. februára 1920, na strane č. 5.:

http://glacier24.wordpress.com/2010/03/10/sionizmus-versus-bolsevizmus-boj-o-dusu-zidovskeho-naroda/

35 HANNAH35BLACKBURN HANNAH35BLACKBURN | E-mail | Web | 2. srpna 2011 v 0:29 | Reagovat

Every one admits that humen's life is expensive, nevertheless we require cash for different things and not every person earns big sums money. Therefore to get quick <a href="http://bestfinance-blog.com/topics/home-loans">home loans</a> or credit loan should be a right solution.

36 louis vuitton uk louis vuitton uk | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:29 | Reagovat

outavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

37 coach outlet online coach outlet online | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:29 | Reagovat

utavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

38 [coach outlet] [coach outlet] | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:29 | Reagovat

blog je krasny potrebovala som o Otma nieco vediet do skoly a hned som to nasla na tvojom blogu

39 coach factory outlet coach factory outlet | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:29 | Reagovat

a som si prave zacala pripravovat svoj a chcem sa opytat ci by si mi prosim nemohla pomoct s designom?

40 Tereza Tereza | Web | 3. října 2012 v 14:48 | Reagovat

Tady je to velmi zajímavé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist