Kapitola XIV: Revoluce a abdikace

10. ledna 2010 v 21:18 | Ally |  Vzpomínky na ruský dvůr
Dva měsíce po Rasputinově zavraždění car zůstával v Carském Selu, ale rozhodně nezahálel. Ve skutečnosti měl srdce i duši naplněné nikoliv skandálem, který tragicky vyvrcholil v Jusupovském paláci, ale válkou, která se v té době zdála Rusku příznivá. Díky našim zásahům byl v Německu a Turecku akutní nedostatek potravin a car věřil, že tvrdá jarní ofenziva by mohla válku rychle ukončit. V biliárovém sále měl rozloženo mnoho vojenských map, k nimž nebral nikoho z domácnosti, dokonce ani carevnu ne. Car nad těmito mapami trávil celé hodiny a plánoval jarní postup, a když odešel z místnosti zamkl dveře a dal si klíč do kapsy. Nikdy jsem ho neviděla být více vojákem, vrchním velitelem velkého vojska. Celou tuto dobu od prosince 1916 do února 1917 byla ruská fronta poměrně klidná, prudké sněhové bouře zabraňovaly nepřátelům i našim v jakémkoliv postupu. Běda! Tyto bouře také zasáhly do železniční dopravy a Petrohrad i Moskva pocítily záchvěv hladu, což Jejich Veličenstva velmi trápilo.

Mezitím velkokníže Alexander Michajlovič trval na svém požadavku rozhovoru s carevnou, a jelikož jeho dopisy se minuly účinkem, začal psát velkokněžně Olze. Carevna, jejíž odvaha byla dostatečně veliká na to, aby ignorovala jakékoliv vlastní nebezpečí, se rozhodla ho přijmout a nechat ho jednou provždy říci co chtěl. V tomto rozhodnutí s ní car souhlasil, ale vyžádal si, že bude přítomen v případě, že se rozhovor zvrhne ve velmi nepříjemný. Carův pobočník dne byl tehdy horlivý mladý důstojník, poručík Linevič, který po obědě zůstal v paláci a dělal Taťáně společnost při nějaké zajímavé skládačce. Později mi Linevič řekl, že tak dobře znal rozsah velkoknížecích piklů a také povahu Alexandra Michajloviče, že zůstal záměrně a měl meč připraven, aby mohl v každé chvíli zachránit carevnu před urážkami nebo pokusem o vraždu. Jak jsme očekávali, velkokníže neměl nic nového, co by carevně řekl, ale pouze se znovu pustil těmi nejhoršími slovy k dožadování se Protopopova propuštění a zavedení konstituční formy vlády. Odpovědi na tyto požadavky byly stále stejné - všechno nezbytné po válce, žádné zásadní změny, které by mohly ohrozit zemi, dokud jsou v ní ještě Němci. Velkokníže rudý vzteky vyběhl z carevnina kabinetu, ale místo aby opustil palác, jak se předpokládalo, vstoupil do knihovny, nechal si přinést pero a papír a začal psát dopis carovu bratru Michailu Alexandroviči. Jakmile začal psát, všiml si, že v pokoji stojí pobočník Linevič, kterého se po blahosklonném pozdravu snažil vystrnadit. "Můžete odejít," řekl s chladnou zdvořilostí, ale pevný Linevič obřadně odpověděl: "Ne, Vaše Výsosti, dnes mám službu a nemohu odejít, dokud se tu zdržuje Vaše Výsost." Alexander Michajlovič se zlostně zvedl a odešel z paláce.

Muži jako Linevič a mnoho dalších, stejně tak věrných Jejich Veličenstvům, viděli hrozící katastrofu jasněji než ti v palácových zdech. Den po návštěvě Alexandera Michajloviče jsem měla telefonát od jednoho z nejlepších příbuzných Romanovců, knížete Alexandera z Leuchtenbergu. Nesmírně znepokojen mi kníže řekl, že chce přimět cara k zvláštnímu, dosud ojedinělému kroku. Při nástupu na trůn musel carovi každý člen rodiny, jak známo, složit přísahu věrnosti, a kníže z Leuchtenbergu nyní prosil, aby cara skrze carevnu přesvědčila, aby vyžadoval od rodiny obnovení tohoto slibu. Kníže věřil, že pro život a bezpečí carské rodiny je to nezbytné. "Nikdo z nich není věrný, nikdo," říkal upřímně. "A pokud si car cení životů své ženy a dětí, musí velkoknížata přinutit, aby se prohlásili." Zcela zaskočená jsem odpověděla, že nemohu Jejich Veličenstvům předložit takovou žádost, a dodala jsem, že kníže jako člen rodiny a s dostatečným postavením, by to klidně mohl udělat sám a tak bylo také rozhodnuto. O detailech rozhovoru cara a jeho příbuzného nic nevím, ale vím, že se uskutečnil, neboť později car v mé přítomnosti poznamenal, že "Sandro Leuchtenberg v dobrotě srdce udělal z komára velblouda" a dodal "Samozřejmě, že po vlastní rodině nemohu chtít to, co po mně žádal."


Jako další zvěstování blížící se bouře za mnou přišel do mé nemocnice starý muž ze Saratova, tak nemocný a hluchý, že s sebou musel vzít příbuznou ženu, která dokázala díky dlouhému zvyku interpretovat jeho promluvy. Tento starý muž reprezentoval organizaci známou jako Jednota ruského lidu, velké skupiny oddané říši a osobám Jejich Veličenstev. S nesmírným zapálením mi vyprávěl, že jeho společnost má nezvratné důkazy o té nejzrádnější propagandě, která koluje Jednotou Zemstev a měst, pod osobním vedením Gučkova a Rodzjanka. Přinesl s sebou dokumenty, důkazy o svých tvrzeních a naléhal, aby mu pomohla je donést carovi. Předala jsem jeho zprávu carovi, ale jelikož byl toho dne důležitě zaměstnán, navrhl, aby jej místo něj přijala carevna. Ta se k tomu uvolila, ale asi po hodinovém rozhovoru starého muže poslala pryč, dojatá jeho oddaností, ale nepřesvědčená o vážnosti situace, jak ji prezentoval.

Abychom trochu zahnali skleslost a tíseň, které se usídlily v paláci, organizovali jsme v prvních týdnech roku 1917 několik recitálů komorní hudby, vystupující byli rumunští hudebníci, kteří hráli velice krásně také v zotavovnách carskoselských nemocnic. Na carevninu žádost jsem uspořádala představení v mých pokojích paláce a se svolením Jejich Veličenstev jsem pozvala knížete z Leuchtenbergu, paní Dehnovou, hraběte Frederikse, jeho dcery, svou sestru a jejího manžela a několik dalších blízkých přátel. Koncerty byli překrásné a všechny nás velmi rozveselily, včetně poněkud skleslých mladých velkokněžen a velmi rozrušeného cara. Ale cosi v hudbě, snad divoké a smutné tóny, dojímalo carevnu do hloubi její citlivé duše. Její krásné oči se více než jindy plnily melancholií a srdce měla těžké v očekávání nevyhnutelné katastrofy.

Částečně kvůli její vzrůstající melancholii a částečně pohnut spravedlivým hněvem proti propagandistickému tisku, kde byly naše nevinné koncerty popsány jako "palácové orgie", si car poprvé uvědomil, že bezpečnost jeho rodiny je skutečně ohrožena. Konečně si uvědomil, že navzdory nebezpečnému neklidu doby je Carské Selo a dokonce i Petrohrad prakticky bez posádky. Hlavní město střežilo pouze několik oddílů záloh, zatímco Carské Selo, rezidenci carské rodiny, nemělo vůbec žádnou posádku vyjma obvyklé kozácké stráže. Na carův rozkaz bylo do Carského Sela přivoláno několik dalších regimentů, které již nějakou dobu odsloužily na frontě, aby udržely pořádek a zajistily ochranu, a ačkoliv nic z toho nebylo v rozkazu zmíněno, aby v případě nezbytnosti zpacifikovaly případné ozbrojené útoky. První rozkaz platil pro silný oddíl námořních důstojníků, ale když tito muži přijeli do Carského, zastavil je rozkaz generála Gourka, který byl v době nemoci generála Alexejeva velícím důstojníkem na velitelství. Tento proti-rozkaz byl okamžitě nahlášen carovi, který použil své svrchované autority a znovu nařídil regimentu odejít do Carského Sela. Ale drzost generála Gourka ještě nedosáhla vrcholu. Když vlak s vojáky přijel na stanici v Carském, čekal tam na něj telegram od generála velícímu důstojníkovi, který mu nařizoval vrátit se opět na frontu. Udivený důstojník netušil, co by měl udělat, naštěstí bylo jeho dilema telefonicky nahlášeno do paláce a oddíl pod dočasným carovým přímým velením byl z vlaku uveden do kasáren v Carském. Dále car nařídil, aby sem byl poslán jeho nejmilejší regiment, Varšavští huláni, ale místo toho do paláce z velitelství přijel generál Gourko a měl s carem dlouhý rozhovor. Argumenty, o nichž nic nevím, byl car přesvědčen, že huláni v dané situaci nemohou být postrádáni ze své pozice na frontě a rozkaz odvolal.

Nicméně bylo jasné, že car již prohlédl hrozící nebezpečí a nevraživost, která se ze všech směrů blížila jako černý mrak. Válka šla špatně, jak si každý historik pamatuje. Brusilovova vynikající ofenziva v létě a na podzim 1916 zajisté potvrdila, že Rusko zdaleka ještě není poraženo, ale ačkoliv tento slavný postup získal Rusům větší území než spojencům velká bitva u Sommy, zastavil se a zanechal nás s ještě velkým nedobytým teritoriem. Car to věděl a mučilo to jeho srdce a duši. Také intrikáři to věděli a využili toho, aby cara odlákali z hlavního města a od rodiny. Bylo to 19. nebo 20. února (dle ruského kalendáře), kdy carův bratr velkokníže Michail Alexandrovič přišel do paláce a řekl carovi, že je jeho povinností okamžitě se vrátit na velitelství kvůli vážné hrozbě vojenské vzpoury. Car se velmi neochotně připravil na cestu. Vzpoura v armádě byla vážná situace a vyžadovala si přítomnost vrchního velitele. Ale v tu samou dobu se dály věci stejně tak obávané. Carevna mne seznámila s povahou těchto znepokojivých událostí, ale protože šlo o věci nejvnitřnějšího běhu státu, nerada se o nich rozepisuji i dnes. Nicméně opakuji zde jen to, co mi bylo řečeno a nemohu nabídnout žádné informace z první ruky, které by to potvrzovaly. Jejich Veličenstva byla informována ze zdroje, jemuž naprosto věřila, že střed intrik proti koruně již není v žádné tajné organizaci nespokojených dělníků, ale na britské ambasádě, kde velvyslanec Sir George Buchanan osobně pomáhá velkoknížatům svrhnout Nikolaje II. a nahradit ho jeho bratrancem velkoknížetem Kyrilem Vladimirovičem. Říkalo se, že hlavním úkolem Sira Buchanana nebylo ani tak povzbuzení ambicí velkoknížete, jako spíše oslabení Ruska pro budoucí mírové konference. Car, neschopen uvěřit, že velvyslanec spojenecké velmoci by si dovolil takto zasahovat do vnitřních afér říše, se přesto rozhodl sdělit toto podezření v osobním dopise králi Jiřími Anglickému. Carevna, nesmírně znepokojená, navrhla, aby napsal králi Jiřímu výzvu k odvolání velvyslance, ale car odpověděl, že se neodváží v tak nejisté době veřejně ukázat nedůvěru s jakéhokoliv představitele Spojenců. Nikdy jsem se nedověděla, zda tento dopis car králi Jiřímu napsal, ale že jeho nervozita a deprese pokračovaly mohu potvrdit. Večer 29. února, den před carovým odjezdem, jsem pořádala malou večeři pro několik blízkých přátel, mezi nimi i důstojníky z námořní gardy, paní Dehnová mi pomáhala s úkony hostitelky. Zpráva od carevny nás všechny zvala, abychom strávili večer v jejím obývacím pokoji, a jakmile jsem uviděla cara, věděla jsem, že je vážně rozčilen. Během hodiny na čaj mluvil málo, a když jsem se snažila pohlédnout mu do očí, mírně pootočil hlavu. Carevna mi zašeptala do ucha, že všechny jeho instinkty mu radí, aby neopouštěl Carské Selo, a jelikož to se náhodou shodovalo s mým vlastním úsudkem, odvážila jsem se mu říci při loučení, že budu doufat až do poslední chvilky, že neodjede, dokud se nejhorší komplikace v Petrohradě nevyřeší. Na to se usmál, skoro vesele, a řekl, že se nemám lekat divokých povídaček a pomlouvání. Musí odjet, ale do deseti dní by se měl vrátit zpátky.
Dalšího rána jsem šla ke dveřím a dívala jsem se, jak jeho automobil odjíždí od paláce, carevna a děti s ním jeli až na nádraží. Jako obvykle při takových příležitostech vlály vlajky, stráže salutovali a kostelní zvony vyzváněly na rozloučenou. Všechno se zdálo stejné, a přesto v tu hodinu vlajky, vojáci i rozhoupané zvony doprovázely cara vší Rusi na cestě k jeho zhoubě.

Toho rána mi bylo špatně, fyzicky i duševně, přesto jsem z povinnosti šla do své nemocnice, kde měl být operován voják, o nějž jsem se obzvláště zajímala, a velice se bál a tak prosil, abych byla přítomna. Když mu dávali anestézii, stála jsem vedle něj a držela ho za ruku, ale ve stejnou chvíli jsem si uvědomila, že mi stoupá horečka a hlava mne bolela až nesnesitelně. Po návratu do paláce jsem si lehla ve svém pokoji a napsala jsem carevně vzkaz, jímž jsem se omluvila z účasti při čaji. Asi o hodinu později vešla Taťána, soucitná jako vždy, ale také ustaraná, jelikož Olga i Alexej leželi v posteli s vysokými teplotami a lékaři měli podezření na spalničky. Týden nebo dva předtím strávili s Alexejem odpoledne ve hrách malí kadeti vojenské školy a jeden z těchto chlapců měl kašel a tak upocenou tvář, že k dítěti v obavách z nemoci zavolala pana Gilliarda. Dalšího dne jsme se dozvěděli, že měl spalničky, ale jelikož jsme měli příliš mnoho starostí s jinými věcmi, nikdo z nás příliš nepomýšlel na nebezpečí nákazy. Co se týče mě, ani po tom, co mi Taťána řekla, že Olga i Alexej jsou v podezření na tuto nemoc, ani jednou mě nenapadlo, že budu také nemocná. Teplota mi ale pořád stoupala a bolest hlavy neustávala. Celý další den jsem proležela v posteli až do večerních hodin, kdy přišla paní Dehnová a já jsem se zbytečně pokusila vstát a obléci. Paní Dehnová mě přinutila znovu si lehnout, pečlivě si mne prohlédla a řekla: "Zdáte se mi velmi nemocná. Myslím, že vám zavolám doktora." Připadalo mi, že sotva to dořekla, objevil se lékař a slyšela jsem ho říkat: "Spalničky. Těžký případ." Pak jsem usnula nebo ztratila vědomí.

Toho samého dne onemocněla Taťána a carevna nás tak měla na starosti čtyři. Oblékla si svou zdravotnickou uniformu a trávila všechny následující dny mezi mnou a pokojem dětí. Napůl při vědomí jsem vděčně cítila její schopné ruce natřásat mé polštáře, hladit mé hořící čelo a držet mi u rtů medicínu i nápoje. Jak jsem zaslechla, také Marie a Anastázie začaly kašlat, ale tato novina se mne dotkla jen jako kolem procházející sen. Byla jsem si vědoma přítomnosti mých rodičů a mladší sestry, a stále jen jako v tíživém snu jsem vnímala carevnu hovořící rychlým šepotem o nepokojích a bitkách v Petrohradě. Ale o prvních dnech revoluce, stávkách v Petrohradě i v Moskvě, povstání davů a nerozhodnosti zpola disciplinovaných záloh, nevím nic krom toho, co mi bylo později řečeno. Vím však, že skrze všechno byla ruská carevna zcela klidná a odvážná, a vím, že když přispěchala má sestra do paláce poté, co byla svědkem divokých scén v hlavním městě a křičela, že konec přišel, carevna ji utišila statečnými a konejšivými slovy.

Byl to oddaný starý velkokníže Pavel, jak mi později carevna řekla, kdo jí přinesl první oficiální zprávy a umožnil jí pochopit ty nejhorší z nových událostí, politickou revoluci uprostřed světové války. Ani tehdy neztratila nic ze své úžasné statečnosti. Nevolala k ministrům ani spojeneckým velvyslancům, aby chránili ji a její děti. Vznešeně, nedotknutě den za dnem sledovala zbabělé odcházení mužů, kteří celé roky žili u dvora a požívali důvěry a přátelství carské rodiny. Jeden za druhým odcházeli, generál Racin, hrabě Apraksin, důstojníci a muži z tělesné stráže, nejstarší a nejoblíbenější ze služebnictva, všichni s vyumělkovanými omluvami a výmluvami, které v překladu znamenaly pouze sbohem.

Jedné noci se ozýval ryk a ostré staccato kulometů, které se blížili k paláci. Bylo asi jedenáct hodin a carevna na několik minut usedla k mému lůžku. Rychle vstala, zahalila se do bílé šály, pobídla Marii, která jako poslední z dětí byla na nohou, a vyšly ven z paláce do ledového vzduchu čelit jakémukoliv nebezpečí. Námořní stráž a oddíl kozáků stále zůstával na místě, ačkoliv někteří už se připravovali k dezerci. Je docela možné, že by té noci přešli k povstalcům, kdyby se venku neočekávaně neobjevila carevna a její dcera. Chodily od jednoho vojáka k druhému, majestátní žena a statečná mladá dívka, obě vyrovnané tváří v tvář nebezpečí, hovoříce slova povzbuzení a prosté víry a důvěry. Jen to udrželo muže na místech během té hrozné noci a zabránilo povstalcům zaútočit na palác. Dalšího dne strážní zmizeli. Námořní oddíly vedený velkoknížetem Kyrilem Vladimirovičem pochodoval s rudými vlajkami k Dumě a představili se Rodzjankovi jako nadšení revolucionáři. Ti samí muži, kteří předchozí noci salutovali carevně s tradičním: "Zdravím Vás, Vaše imperátorské Veličenstvo! Zdraví a dlouhý život Vaše Veličenstvo!" Tak hlasité byly jejich pozdravy, že carevna, která si nepřála, abych věděla, že odešla z paláce, poslala sluhu, aby mi řekl, že stráže čekají, aby mohly uvítat cara.

Nezbyl prakticky nikdo v paláci ani mimo něj, kdo by hájil carskou rodinu v případě útoku davu na palác. Přesto carevna zůstala klidná, jen stále opakovala svou naději, že na jejich obranu nebude prolita žádná krev. Telegram od cara ukázal, že se o této krizi dozvěděl, jelikož naléhal, aby se k němu carevna s dětmi připojila na velitelství. Ve stejnou hodinu přišla ohromující zpráva od Rodzjanka, nyní hlavy Prozatímní vlády, který říkal, že carevna a celá rodina musí okamžitě odejít z paláce. Její odpověď na obě zprávy byla, že nemůže odjet, jelikož všech pět jejích dětí je vážně nemocných. Rodzjankova odpověď na tuto námitku ustarané matky byla: "Když hoří dům, všechno se musí vynést!" Zoufalá carevna hovořila s lékaři a sestrami. Mohou být děti přemístěny? Může Anna? Co se má udělat v případě, že Prozatímní vláda se ukáže být zcela nemilosrdná?

Do tohoto srdcervoucího dilematu matky přišli manželce cara zprávy o jeho abdikaci. Nemohla jsem být s ní v té osudné hodině, ani jsem ji neviděla až do dalšího rána. Byli to moji rodiče, kdo mi všechno řekli, ale byla jsem příliš nemocná a má mysl příliš zatemnělá, než abych to mohla pochopit. Paní Dehnová, která byla s carevnou ten večer, kdy s oněmi osudnými zprávami přišel velkokníže Pavel, popsala scénu, kdy zlomená carevna opustila velkoknížete a vrátila se do svého kabinetu.

"Její tvář byla rozjitřená agónií, její oči plné slz. Ploužila se spíš než šla, a já jsem k ní přispěchala a podpírala ji dokud nedošla k psacímu stolu mezi okny. Těžce se o něj opřela, vzala mé ruce do svých a zlomeně řekla: "Abdiqué."

Nemohla jsem uvěřit svým uším. Čekala jsem na její další slova. Byla sotva slyšitelná. Nakonec (stále hovořily ve francouzštině, jelikož paní Dehnová neuměla anglicky) řekla: "Chudáček - je tam sám a trpí - můj Bože! Čím si asi musel projít?"
V oné hodině největší bolesti nepadlo ani slovo o ztrátě trůnu. Celé srdce Alexandry Fjodorovny bylo s jejím mužem, její jediný strach byl o jeho bezpečí a jejich chlapečka by jim mohl někdo odejmout. Okamžitě začala carovi posílat zoufalé telegramy, prosila ho, aby se vrátil domů jakmile to bude možné. S vybroušenou krutostí, jíž se tehdy Prozatímní vlády vyznačovala, byly telegramy carevně vráceny označené modrou tužkou: "Místo pobytu dané osoby neznámo."
Ani tato urážka, ani všechny její obavy však nezlomily carevninu odvahu. Když dalšího rána vstoupila do mé ložnice a uviděla mou slzami smáčenou tvář, která prozrazovala, že vím, co se stalo, její jedinou projevenou emocí bylo lehké rozezlení, že mi to někdo pověděl dříve než ona. "Měli vědět, že jsem ti to chtěla povědět sama," řekla. Teprve když obešla všechny v paláci a osaměla ve své ložnici, podvolila se svému žalu. "Mamá strašlivě plakala," řekla mi velkokněžna Marie. "Já jsem plakala také, ale jen co jsem nedokázala zadržet, to kvůli Mamá." Jsem si jistá, že nikdy už neuvidím tak hrdý postoj, který v těch temných dnech rozkladu zaujala carevna a její děti. Ani jediné slovo hořkosti či stěžování jim nepřešlo přes rty. "Víš, Aňo," řekla carevna něžně, "naše Rusko už není. Ale nemůžeme vinit lid ani vojáky za to, co přišlo." Příliš dobře věděla, na čích ramenou spočívalo břímě odpovědnosti.

V té době už Olze a Alexejovi bylo mnohem lépe, ale Taťána a Anastázie byly velmi nemocné a Marie byla v první fázi závažné nemoci. Carevna ve své nemocniční uniformě neúnavně chodila od jedné postele ke druhé. Vzhledem k tomu, že z mého křídla paláce všichni sluhové prakticky utekli, dokonce i mé ošetřovatelky a kdysi tak oddaný Jouk, nařídila můj přesun do starého carova dětského pokoje. Byli jsme nyní v paláci skoro sami. Byla vyžadována rezignace mého otce, a tak se uskutečnila, moji rodiče byli zadržováni v Petrohradě.

Dny ubíhaly a od cara nepřišlo ani jediné slovo. Carevnina odolnost téměř dosáhla hranice, když do paláce přišla mladá žena, manželka neznámého důstojníka, která se jí vrhla k nohám a prosila, aby jí byl svěřen nebezpečný úkol propašovat dopis carovi. Carevna vděčně nabídku přijala a během hodiny byla tato žena na cestě do Mogileva. Jak se jí povedlo dostat na velitelství, jak minula oddíly vojáků a nakonec se jí podařilo zajatému carovi předat manželčin dopis, jsme se nikdy nedozvěděli, ale všechna čest patří této statečné ženě.

Palác byl nyní plný revolucionářských vojáků, zcela opilých novou svobodou. Jejich těžké boty dupaly všemi pokoji a chodbami, a skupinky špinavých, neoholených mužů se neustále strkali do dětského pokoje a do ochraptění se dožadovali: "Ukažte nám Alexeje!" Byl to totiž právě následník, kdo vzbuzoval největší zájem a zvědavost davu. Mezitím za zavřenými dveřmi a starostlivě očekávající carův příjezd, se carevna a několik málo věrných přátel připravovalo na příchod Kerenského pálením a ničením dopisů a deníků, osobních záznamů příliš drahých na to, aby padly do bezcitných rukou nepřátel.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 wox24 wox24 | 11. ledna 2010 v 0:20 | Reagovat

Nie som fanúšik Sandra Michajloviča, ale s Protopopovom mal pravdu (dôvody som vymenovala pri inom článku), cár tam mal dosadiť odborníka, ktorý by mu bol verný.
Čo sa týka vzbury generálov, je to potvrdené dokumentami a súhlasí s tým aj Alexandr Bochanov (aby som spomenula historika, ktorého uznávaš).
Som zvedavá, či Xénia vedela, prípadne si uvedomovala Sandrovu úlohu pri páde jej brata.

2 Ally Ally | 11. ledna 2010 v 11:39 | Reagovat

Já přeci o tom, že Nikolaje zradili generálové a jen neužili krizové situace nepochybuji :)

Cose týče Xenie, myslím, že do celé věci moc neviděla. Se Sandrem v té době už udržovala jen občasné kontakty, navíc neoplývala oslnivým intelektem a stejně jako mnozí jiní žila ve zlaté kleci....

3 wox24 wox24 | 11. ledna 2010 v 13:57 | Reagovat

Info o Xénii maš odkiaľ? Dosť si ma s tým prekvapila. Dúfam, źe Oľga taká nebola, vďaka tvojim článkom som si ju dosť obľúbila.

Som zvedavá, ako sa Felix Jusupov a tí Romanovci, ktorí boli výrazne nápomocní pádu cára, vysporiadali so smrťou detí a iných nevinných ľudí, nielen z ich rodu.

4 Ally (nejde mi přihlásit se) Ally (nejde mi přihlásit se) | 11. ledna 2010 v 14:57 | Reagovat

[3]: Co já vím, vinili jeden druhého a hlavně revolucionáře...

O Xenii namám tak detailní informace jako o Olze Alexandrovně, ale z toho, co jsem vyčetla, byla obyčejná velkokněžna s klasickým vzděláním... Nechci říct, že byla hloupá nebo něco, ale o politické situaci toho asi moc nevěděla... Trávila většinu roku v zahraničí a zaměstnávala se hlavně svým nemanželským milostným vztahem..

5 louis vuitton uk louis vuitton uk | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:08 | Reagovat

outavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

6 coach outlet online coach outlet online | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:08 | Reagovat

utavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

7 [coach outlet] [coach outlet] | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:09 | Reagovat

blog je krasny potrebovala som o Otma nieco vediet do skoly a hned som to nasla na tvojom blogu

8 coach factory outlet coach factory outlet | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:09 | Reagovat

a som si prave zacala pripravovat svoj a chcem sa opytat ci by si mi prosim nemohla pomoct s designom?

9 prada prada | E-mail | Web | 12. července 2012 v 3:26 | Reagovat

The number of children identified with ASDs ranged from 1 in 210 children in Alabama to 1 in 47 children in Utah.? prada The largest increases were among Hispanic and black children. This borse prada for sale belongs to the sounding just what are termed as prada vintage best sellers, many other products and services for the reason that range appearing companies the actual prada Galliera, plus the prada outlet monogram selection

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist