Kapitola XIII: Rasputinova vražda

1. ledna 2010 v 18:55 | Ally |  Vzpomínky na ruský dvůr
Dva dny po návratu carevny z návštěvy v Novgorodě, v časných hodinách 17. prosince (31. prosince dle západního kalendáře), byl zasazen první úder "nekrvavé" ruské revoluce - byl zavražděn Rasputin. Odpoledne 16. prosince mne carevna poslala se zprávou, zcela nepolitickou, do Rasputinova bytu. Jako vždy jsem šla nerada, jelikož jsem věděla, že mi bude zlými pleticháři přičítán nějaký podlý úkol, pokud mne uvidí. Přesto jsem šla, protože to byla má povinnost. Zdržela jsem se co nejkratší dobu, ale v tom krátkém intervalu jsem Rasputina zaslechla mluvit o tom, že pozdě večer navštíví Jusupovský palác, aby se setkal s princeznou Irinou, manželkou prince Felixe Jusupova. Ačkoliv jsem věděla, že Felix často Rasputina navštěvoval, připadalo mi zvláštní, že by jej k sobě domů poprvé zval v tak pozdní hodinu. Ale na můj dotaz Rasputin odpověděl, že Felix nechtěl, aby o tom věděli jeho rodiče. Když jsem odcházela, řekl mi Rasputin podivnou věc: "Co chceš více?" ptal se tichým hlasem. "Již jsi všechno dostala". Všechno, co mi mohly dát jeho modlitby? To tím myslel?
Toho večera jsem v carevnině budoáru zmínila tuto plánovanou půlnoční návštěvu a carevna řekla s překvapením: "Ale to je jistě nějaký omyl. Irina je na Krymu a ani staří Jusupovovi nejsou ve městě." Znovu zamyšleně opakovala: "To je jistě omyl." a pak jsme hovořily o jiných věcech. Dalšího rána brzy po snídani mi telefonovala jedna z Rasputinových dcer, obě tehdy studovaly v Petrohradě. S obavami mi mladá dívka řekla, že předchozí noci odjel její otec v automobilu Jusupovových a dosud se nevrátil. Byla jsem přirozeně znepokojená a snad i trochu vystrašená, ale tehdy jsem ještě neznala opravdový význam této zprávy. Když jsem dorazila do paláce, předala jsem novinu carevně, která mi naslouchala s vážnou tváří, ale nic neřekla. O několik minut později volal z Petrohradu Protopopov. Policie, řekl, mu nahlásila, že nějakou dobu po půlnoci slyšel strážník stojící nedaleko brány Jusupovského paláce střelbu. Když zaklepal, otevřel mu člen Dumy jménem Puriškevič, který vypadal značně opilý. Na otázku, zda se v domě něco děje, řekl opilý Puriškevič blahosklonným tónem, že ne, vůbec nic, jen právě zabili Rasputina. Policista, pravděpodobně nepobral mnoho moudrosti, to vzal jako vtip vysoce postaveného. O Rasputinovi se vždy žertovalo. Muž odešel, ale o něco později se rozhodl, že by měl případ nahlásit na velitelství, což udělal, ale ani jeho nadřízený se nezdál nijak znepokojený a nezasáhl.


Nicméně Protopopova zpráva carevnu tak rozrušila, že mne požádala, abych zavolala další věrnou přítelkyni, paní Dehnovou, jejíž jméno jsem zmínila dříve. Paní Dehnová přišla a mluvily jsme o záhadě společně, ale stále bez přesvědčení, že by Puriškevičovo ledabylé prohlášení v sobě mělo chovat byť jen zrnko pravdy. Ale později toho dne přišla telefonní zpráva od velkoknížete Dmitrije Pavloviče, který prosil, aby se s carevnou mohl sejít o páté na čaj. Sdělení bylo předáno carevně, která, bledá a ustaraná, formálně odpověděla, že je jí jedno, kdy přijde Jeho Výsost. Dmitrij odpověď přijal špatně a trval na tom, že se musí s carevnou vidět a říci jí něco důležitého. Carevna opět odmítla, tentokrát s ještě větší zdvořilostí. Téměř okamžitě nato, jako by ti dva muži byli v jedné místnosti, zavolal Felix Jusupov žádající pozvání na čaj u mě a to hned, nebo pokud se mi to nehodí, o něco později ten samý den. Odpověděla jsem, že carevna si nepřeje, abych toho dne přijímala nějaké návštěvníky, načež se Felix dožadoval slyšení u carevny, aby jí mohl vypovědět skutečnou verzi událostí. Odpověď Jejího Veličenstva byla: "Pokud má Felix něco na srdci, ať mi napíše." Ještě několikrát toho dne mi Felix volal, ale ani jednou mi carevna nedovolila mu odpovědět.

Nakonec Felix carevně napsal. Nemohu doslovně citovat jeho dopis, ale přesně si pamatuji jeho obsah. Na čest svého rodu přísahal princ Felix Jusupov své panovnici, že zvěsti o Rasputinově návštěvě v jeho domě nemají žádný skutečný podklad. Opravdu Rasputina navštívil kvůli Irinině zdraví, ale nikdy muže nevlákal do svého paláce, jak se říká. Té noci tam byl večírek, jen několik přátel včetně Dmitrije, aby oslavili otevření Felixových nových apartmánů. Všichni, jak přiznal, se opili a bylo řečeno a uděláno několik nezodpovědných a hloupých věcí. Náhodou při odchodu jeden z hostů na dvoře zastřelil psa. To bylo všechno. Na tento dopis neodešla žádná odpověď, ale byl předán ministru spravedlnosti.

Zcela bez sebe carevna nařídila Protopopovi, aby celou záležitost vyšetřil. Zavolala k poradě také ministra války Běljajeva, dobrého muže, později zavražděného bolševiky. Na jejich rozkaz policie šla do prázdného Jusupovova paláce, nejprve hledali a našli tělo psa, který byl dle Felixe zastřelen. Ale rána po kulce v psí hlavě vydala jen málo krve, a když muži vešli do paláce, nalezli celé kaluže krve a hrozný nepořádek. Důkazy hrozivého zápasu se našly v suterénní pracovně prince Felixe, na schodech vedoucích do horních pokojů a i v samotné místnosti. Tehdy se přirozeně dala do práce celá policejní síla a byla nalezen svědek, který tvrdil, že uprostřed noci viděl z paláce odjíždět automobil bez světel, která pak zmizel směrem k Něvě. Zimní noci v Rusku jsou velmi tmavé, jak je známo, a auto brzy pohltily stíny. Tak se hledalo u řeky, a u díry v ledu nedaleko Krestovského ostrova, našla policie mužský střevíc. Na Protopopovův příkaz byla díra okamžitě prohledána a brzy bylo vytaženo zmrzlé Rasputinovo tělo. Paže a nohy měl pevně svázané pouty, ale ten nešťastník dokázal jednu ruku uvolnit a ta zmrzla v pokusu učinit znamení kříže. Tělo bylo odvezeno do Česemské nemocnice, kde následovala pitva. Ačkoliv měl v zádech mnoho ran po kulkách a také řezná zranění po celém těle, plíce byly plné vody, což dokazovalo, že byl do ledové řeky vhozen živý a smrt nastala utopením.

Jakmile se zpráva rozletěla, celý Petrohrad vybuchl divokými orgiemi oslav. "Zvíře" bylo poraženo, "zlý duch" zmizel a nikdy se neměl vrátit. V té chvíli nebylo nic, co mohlo zastavit onu šílenou hysterii. Uprostřed těchto oslav přišla telefonicky zpráva od Protopopova, který žádal carevninu radu, kde by měl co nejdříve pohřbít zavražděného. Původně mělo být posláno do jeho rodné vesnice na Sibiři, ale za daných okolností si ministr vnitra myslel, že by bylo dobré to odložit. Carevna souhlasila a odpověděla, že dočasné místo odpočinku bude připraveno v Carském Selu. 29. prosince (12. ledna) přijela rakev doprovázená dobrosrdečnými zdravotními sestrami do Carského Sela. Toho samého dne se car vrátil z fronty domů a za přítomnosti carské rodiny a mě se uskutečnilo několik krátkých bohoslužeb. Na prsa mrtvého byla položena ikona z Novgorodu, podepsaná na rubu carevnou a jejími dcerami jako poslední pocta. Rakev nebyla ani pohřbena do posvěcené země, nýbrž v koutku palácového parku, a když byla spouštěna, otec Alexander, kněz z carské kaple, přečetl několik krátkých modliteb. To je pravý popis Rasputinova pohřbu, o němž dnes bují tolik fantastických příběhů.

Hrůza a šok způsobené jeho zlynčováním, jelikož se to jinak nazvat nedá, rodinou naprosto otřásly. Car byl méně rozhořčen tím hanebným činem než tím, že to bylo dílem jeho vlastní rodiny. "Před celým Ruskem," prohlásil, "se stydím, že ruce mých příbuzných jsou poskvrněny krví prostého mužika." Již předtím často dával najevo znechucení nad excesy velkoknížat a jejich přátel, ale nyní se k nim postavil zcela nelítostně.

Jusupov a další však ještě se svou rasputinovskou aférou neskončili. Nyní, když jej zavraždili, a za tento čin jim společnost tleskala, se jim zdálo, že jsou v pozici, kdy mohou vyžadovat plnou imunitu. Velkokníže Alexander Michajlovič, carův švagr, šel za Dobrovolským, ministrem spravedlnosti, a se značnou dávkou pýchy mu řekl, že vůlí rodiny - tedy jeho - má být celá věc v tichosti odklizena ze stolu. Dalšího dne, 21. prosince (5. ledna) zavezl Alexander Michajlovič svého nejstaršího syna do Carského Sela a bez kapky úcty či respektu vstoupil do carovy pracovny a ve jménu rodiny se dožadoval, aby se již Rasputinova smrt dále nevyšetřovala. Hlas křičícího velkoknížete byl slyšet na chodbu, když vyhrožoval, že pokud car odmítne jistě se zhroutí trůn. Carova odpověď na tuto drzost byl rozkaz k vyhoštění Nikolaje Michajloviče, Felixe a Dmitrije na venkov. Na to se velkokníže nesmírně rozčílil. Brzy dostal car dopis plný zlosti a nestoudnosti, podepsaný celou rodinou, ale jeho jedinou poznámkou byla prostá věta napsaná na kraji: "Nikdo nemá právo spáchat vraždu." Následně přišel žadonící dopis od Dmitrije, který se stejně jako Felix pokoušel vylhat z jakéhokoliv spojení se zločinem. Na svou čest přísahal, že s tím neměl co dělat. Pokud je car ochoten jej přijmout, slíbil dokázat svou nevinu. Ale car se nedal obměkčit. Bledý a vážný chodil po pokojích nebo seděl ponořen v hloubání, které jsme se nikdo neopovažovali rušit, ani na něj promluvit. V této těžké chvíli byl carovi přinesen dopis od ministra vnitra, který měl právo zadržovat podezřelou poštu. Byl to dopis princezny Jusupovové velkokněžně Xenii, carově sestře a matce manželky Felixa Jusupova. Byl to dopis příliš indiskrétní na danou chvíli, neboť jasně přiznával vinu všech zúčastněných. Ačkoliv jako matka (psala princezna) hluboce cítí s postavením svého syna, gratulovala velkokněžně Xenii k manželově zásahu. Sandro, říkala, zachránil celou věc, čímž evidentně myslela, že jeho žádost o imunitu pro všechny zúčastněné bude vyslyšena. Bylo jí jen líto, že účastníci nebyli schopní dovést celou záležitost ke kýženému konci. Nicméně zbývá ještě uvěznit Ji. Než se to podaří, jak se obávala, pošlou možná Nikolaje Nikolajeviče a Stanu na venkov. Jak hloupé odeslat pryč Nikolaje Michajloviče!
To rozhodně nebyl konec dopisů a telegramů ukořistěných policií a přinesených do paláce. Mnoho jich napsali příbuzní a blízcí přátelé, lidé z nejvyšších pozic, a všechny odhalovaly hloubku bezohlednost a zradu, o níž se předtím ubohým panovníkům ani nesnilo. Když carevna četla tyto věci a uvědomila si, že její nejbližší a nejdražší jsou mezi jejími přáteli, hlava jí klesla na prsa, oči se zatáhli bolestí a celá se zdála být sešlá a zestárlá. O několik dní později poslala velkokněžna Jelizaveta své sestře svaté ikony ze Saratovské svatyně. Carevna se na ně ani nepodívala a nařídila, aby byly odeslány zpět do velkokněžnina konventu v Moskvě.

Měla bych dodat, že ode dne Rasputinova zavraždění byla má pošta plných anonymních dopisů vyhrožujících mi smrtí. Carevna možná lépe než kdo jiný instinktivně věděla o nekonečných následcích Rasputinovy aféry, a s důvody, kterým jsem si netroufla odporovat, mi nakázala odejít z domova a usídlit se v paláci. Ačkoliv jsem byla smutná při opouštění svého domku, nemohla jsem než poslechnout, a se svou služkou jsem se nastěhovala do dvou pokojů velkoknížecího křídla paláce, kde bydleli čestné dámy a vcházelo se do něj čtvrtým palácovým vchodem. Od toho dne byl každý můj pohyb na pokyn Jejich Veličenstev pečlivě střežen. K službám mi byl přidělen voják Jouk a bez něj jsem neodešla z paláce, ani když jsem navštěvovala svou nemocnici. Když se následujícího února můj bratr ženil, nebylo mi dovoleno zúčastnit se svatby.

Pomalu i navzdory hrůzám dostal palác jistý nádech klidu. Po večerech jsme sedávali v carevnině šeříkovém kabinetě, a jako dřív nám car nahlas předčítal. O Vánocích dohlédla Jejich Veličenstva na to, aby byly do nemocnic poslány tradiční stromky a dárky, a ty také rozdělili mezi služebnictvo. Děti měly svou malou vánoční oslavy, ale nad námi všemi visel těžký mrak lítosti a rozčarování. Nikdy se car a carevna vší Rusi, panovníci dvou set miliónů duší, nezdáli tak osamocení a bezmocní. Opuštění a zrazení příbuznými, podvedení muži, kteří se v očích vnějšího světa stavěli jako představitelé ruského lidu, neměli nikoho kromě několika věrných přátel, a ministrů vybraných carem, z nichž všichni byli tvrdě pomlouváni. Většina z nich byla obviněna, že je dosadil Rasputin, ale alespoň to mohu zásadně popřít.

Sturmer, ministr vnitra a posléze i ministerský předseda, byl dle Witteho carovi doporučen po zavraždění Pleveho. Známmý fakt, že Sturmer byl hlavou šlechtické nobility v Tveru, že vlastnil ohromné majetky a držel několik důležitých míst u dvora by měl být dostatečným důkazem, že nepotřeboval pomoc Rasputina ani nikoho jiného. Sturmer byl starý muž, možné ne příliš chytrý, ale dozajista muž vysokých zásad. Byl zatčen Prozatímní vládou a v pevnosti utrpěl tak hrozným zacházením, že zemřel den poté, co jej vláda, neschopná dokázat mu jediný zločin, propustila. Sociální revolucionář Sokolov, spravedlivý muž, i když možná na špatné straně, veřejně prohlásil, že kdyby se k Rusku konalo jakékoliv Konstituční shromáždění, odpovědnost za Sturmerovu smrt by byla uvalena na Miljukova osobně.

Co se týče Protopopova, byl carem dosazen hlavně kvůli svému postavení důvěrníka Dumy a osobního zástupce Rodzjanka, předsedy čtvrté Dumy. Po Protopopově návratu z důležité zahraniční mise, kdy zastupoval Dumu, byl carovi představen na vrchním velitelství, a on v dopise carevně několik dní poté vyjádřil vlastní zalíbení v tomto muži. Jmenování se uskutečnilo v jedné z těch impulzivních chvílí charakteristických pro Nikolaje II., přesto muselo být výsledkem nějaké práce, jelikož v té době car vyjádřil touhu jmenovat ministra vnitra, který by pracoval v harmonii s Dumou. Protopopov, který byl kromě svých vztahů s Rodzjankem po mnoho let delegátem vlastního Zemstva v Unii zemstev, přišel carovi přirozeně jako ideální, oblíbený kandidát. Nikdo nebyl více překvapen než on, když se ihned po jmenování Rodzjanko a téměř celá většinová strana v Dumě sjednotili a volali po Protopopově propuštění. Jediné obvinění, které jsem proti němu slyšela bylo, že jeho rozum náhle selhal. Protopopov byl muž velmi vzdělaný, nicméně také nesmírně nervózní, a vždy mi připadal jako muž se slabou vůlí. Nebyl to vetchý stařec, jak jej většinou představovali, bylo mu asi šedesát čtyři let, měl bílé vlasy a knír a mladé, bystré černé oči. Že měl dostatek fyzické i morální odvahy dokazuje jeho postoj po revoluci. Vkráčel do dveří poradní místnosti Dumy a představil se: "Já jsem Protopopov. Jestli chce, zatkněte mě." Byl zatčen na příkaz Rodzjanka, ale později propuštěn, jen aby potkal smrt kulkami bolševiků. Že se Protopopov přátelil s Rasputinem je pravda, ale že by měl Rasputin něco společného s jeho jmenováním, nebo jeho setrváváním v úřadě po útoku Dumy, je zcela absurdní.

Maklakov, ministr vnitra před Protopopovem, byl původně guvernér Černigova. Car se s ním setkal cestou na oslavy v Poltavě, výročí válek Petra Velikého. Seznámení proběhlo při klidném výletu na lodi, a car v dalších záchvatu své impulzivnosti, se rozhodl, že našel perfektního ministra vnitra. Jejich přátelství se časem prohloubilo a cara velmi těšili zprávy tohoto nového ministra, které, jak řekl, odrážely i jeho pohled na věc. Proti správě Maklakovova nikdo neřekl ani slovo až do konce roku 1914, kdy se náhled Nikolaj Nikolajevič jako vrchní velitel ruských polních sil, začal dožadovat jeho demise. Musí být řečeno, že velkokníže Nikolaj neustále zasahoval do věcí vnitřní vlády, s nimiž jako vojenský velitel neměl nic společného, ale v prvních měsících války si car zřejmě myslel, že je moudřejší jej poslechnout v zájmu klidu v rodině. Neochotně se podvolil žádosti o Maklakovovo propuštění a s upřímným smutkem mu řekl: "Chtějí to , a v takové době nemohu stát proti nim."

Namísto Maklakova byl jmenován Čerbakov, přítel a chráněnec Nikolaje Nikolajeviče, muž, který předtím byl hlavou státních stájí. Jistě věděl hodně o koních, ale o vnitřních záležitostech země věděl tak málo, že jej ani ohromný vliv velkoknížete Nikolaje nedokázal udržet v úřadě déle než dva měsíce.

Čerbakova následoval Chvostov, který před svým jmenováním Rasputina vůbec neznal. Chvostov byl guvernérem Nižního Novgorodu a posléze plamenným proti-německým řečníkem v Dumě. Také byl pokládán za oddaného přítele carské rodiny. Brzy po svém jmenování se Chvostov začal přičinlivě snažit získat Rasputinovu náklonnost a je věcí doloženou policejními zprávami, že tento ministr vnitra neustále zneužíval Rasputinovy nešťastné slabosti pro pití. Zřejmě si myslel, že když toho ubožáka opije, vymámí z něj mnoho dvorských tajemství, která měl údajně skrývat. Když to nevyšlo, začal Chvostov s pomocí šéfa policie Běleckého, plánovat později téměř úspěšné Rasputinovo zavraždění. Když to bylo odhaleno, byla Chvostovova demise nasnadě.

Suchomlinov, kterého jsem poznala jako starého sedmdesáti pětiletého muže, byl původně vojenský prokurátor v Kyjevě, a před svým jmenováním ministrem války velký oblíbenec carův. To, že prokázal skvělé schopnosti při mobilizaci ruské armády v roce 1914 přiznávaly i spojenecké vlády, a žádné intriky proti němu se nezvedly, teprve nějaký čas po začátku války. Jeho hlavními nepřáteli byli velkokníže Nikolaj, generál Polivanov a nechvalně známý Gučkov. Myslím, že jejich propaganda proti němu byla ponoukána čistě na zmenšování carovy prestiže. Zločiny přičítané Suchomlinovovi byly nespočetné. Byl obviňován ze zadržování munice pro armádu, ze skrývání německých špehů ve svém domě a z toho, že je celkově nezpůsobilý vykonávat povinnosti svého úřadu. Anglický historik Wilton o něm říká, že pouze čas dokáže, zda hanba ruských válečných skandálů spočine na Suchomlinovovi nebo na velkoknížeti Nikolajovi. V každém případě to byl starý, ubohý Suchomlinov, kdo byl zatčen, vyslýchám před tribunálem Prozatímní vlády a odsouzen na doživotí. Jeho mladá žena, která byla zatčená s ním, měla celu vedle mé v Petropavlovské pevnosti, a bez přemýšlení nad obviněními vznesenými proti ní jsem měla neustále důvod obdivovat odvahu a ovládání se, kterým čelila tvrdému vězeňskému životu. Tak velká byla její vznešenost a její sebekontrola, že ji vojáci začali respektovat a jsem si jistá, že jen to jediné nás obě zachránilo před mnoha horšími zásahy, než byly ty, které jsme protrpěly. Ve vězení se madam Suchomlinovová snažila neustále něco dělat. Psala a četla kdykoliv se k ní dostaly psací potřeby a knihy, a její šikovné prsty tvořily z drobečků odporného vězeňského chleby krásné květinové vzory. Aby je vybarvila, používala opadanou modrou omítku ze stěn své cely a kousky červeného papíru, v nichž byl balený čaj. Po měsících věznění, které statečně překonala, byla madam Suchomlinovová předvedena před soud Prozatímní vlády. Její výslech byl velmi důkladný, ale nakonec odešla z místnosti zcela zbavená viny a mnoho přihlížejících jí aplaudovalo. Využila amnestii vyhlášenou o něco později k tomu, aby svého zestárlého manžela dostala z vězení a do Finska. Je smutným koncem, že po tolika zkouškách bylo manželství Suchomlinovových rozloučeno, paní Suchomlinovová se vdala za mladého gruzínského důstojníka a s ním později zahynula pod bolševickým terorem.

Je ještě jedna osoba, o níž mohu zasvěceně hovořit, ačkoliv to nebyl ministr, falešně obviňovaná jako Rasputinův člověk. Byl to metropolita Pitirim, muž nepochybné cti a velmi liberální v hlediscích administrace církve. Car se s ním setkal na konci roku 1914 při jedná z návštěv Kavkazu, Pitirim byl tehdy Exarcha Gruzie. Nejen car, ale i celý jeho doprovod byli okouzleni příjemnými způsoby, pokorou a učením exarchovým, a když se o něco později setkala carevna s carem ve Věroneši, pověděl jí, že uvažuje o Pitirimovi jako o metropolitovi Petrohradu. Téměř okamžitě po jeho jmenování začali propagandisté spojovat jeho povýšení s Rasputinovým vlivem, ale pravda je, že tito dva muži nikdy nebyly více než zdvořilí, náhodní známí. Co se týče Jejich Veličenstev, Pitirima měli rádi a respektovali ho, ale nikdy se nestal častým hostem jejich domácnosti. Prakticky všechny jejich hovory, které jsem zaslechla, se týkaly stavu církve v Gruzii, o níž Pitirim tvrdil, že je na mnohem nižší úrovni než kdekoliv v Rusku. Gruzínská církev, tvrdil Pitirim, dostávala příliš malou podporu od státu, ačkoliv si zasloužila stejně či možná i více než ostatní, jelikož gruzínské křesťanství bylo nejstarší v zemi. Dle pověsti byl hlavní zdejší kostel založen samotnou Svatou Pannou, která po zkáze hory Athos navštívila Gruzii, přivedla na víru její panovníky a založila první křesťanský chrám. Pitirin byl skrz naskrz klerik, přesto vždy zastával jisté oddělení církve od státu. To znamená, že toužil po ustanovení církevního systému, v němž by podpora církve byla povinností lidu a ne carské vlády. Svatý už na zemi, přesto dostal svůj díl pranýřování a pomluv. Po mém zatčení Prozatímní vládou navštívila má matka Kerenského, a byla šokována, když jí drsně řekl, že jsem obviněná krom jiného také z toho, že veškeré mé diamanty jsou dary od Pitirima, což dokazuje, že jsme byli v nesmírně intimním vztahu. Jiná vysoce postavená osoba, kterou si přeji vyzdvihnout, je hrabě Frederiks, hlavní ministr dvora. Tento čestný gentleman strávil téměř celý život ve službě carské rodině, nejprve pod Alexanderem III. Nikolaji II. a jeho rodině sloužil schopně, diskrétně a s neobvyklou oddaností. V rámci svého úřadu osobně vyřizoval záležitosti velkoknížat, jejich komplikované finanční transakce, jejich morganatické sňatky a další důvěrné aféry. Všichni, kromě velkoknížat, kteří si vlastní vinou přivodili jeho nelibost, milovali tohoto okouzlujícího muže, o němž Jejich Veličenstva obvykle mluvila jako o "našem starouškovi". Hrabě Frederiks jim na oplátku říkal "mes enfants" - "moje děti". Jeho dům mi byl po mnoho let druhým domovem, jeho dcery, starší madam Vojejkovová a mladší Emma byly jedněmi z mých nejlepších přítelkyň. Emma, která trpěla bolestivým zkřivením páteře, byla obdarována nezvykle krásným zpěvným hlasem, který často okouzloval cara a carevnu. Hrabě Frederiks byl zatčen Prozatímní vládou, ale kvůli svému vysokému věku byl později propuštěn.
Nikolaj II. byl často obviňován, že se obklopoval druhořadými muži. Ve skutečnosti se na počátku vlády rozhodl jako své hlavní rádce ustanovit přátele svého otce Alexandra III. Později si vybíral muže, kteří dle jeho nejlepšího úsudku byli ti nejpovolanější, a je nutné přiznat, že mezi těmi, které mohl vybírat, nebylo mnoho těch nejlepších. Události války a revoluce to dokazují, jelikož ani tyto dva veliké poplachy v Rusku neodhalily jediného muže viditelných zásluh. Neobjevil se ani jeden skutečný vojevůdce a to ani v letech, které od té doby uplynuly. Známý americký spisovatel správě poukázal na to, že bolševismus a jeho bláznivá filozofie by v Rusku nikdy nemohl tak zakořenit, kdyby předtím půda nebyla dobře připravená. Každý Rus, který opravdu miluje svou zemi musí přiznat pravdivost tohoto tvrzení. Přesto příliš mnoho Rusů v exilu udržuje klamné přesvědčení, že pád jejich země musel způsobit nějaký zásah zvenčí. Jen ať přiznají pravdu, že to sami Rusové, a hlavně Rusové z privilegovaných vrstev, jsou nejvíce odpovědní za onu katastrofu. Celá léta před revolucí národní duch upadal. Málo mužů či žen si uchovávalo ideály povinnosti, patriotismus téměř vyhynul. Rodinný život byl oslaben a v posledních dnech byla morálka lidu nižší než kdy v jaké jiné civilizované zemi.

Kéž by krev tisíců nevinných, kteří zahynuli ve válce a revoluci smyla hříchy starého, zatvrzelého a upadajícího Ruska. Kéž by se miliony, stále žijící v exilu a pod komunistickou vládou, naučili, že pouze pokáním a tolerancí slabostí ostatních se může znovu zvednout duch národa. Ne pomocí zvenku, ale vlastním úsilím, věrnými Rusy, kteří se spojí, ne jako politická strana, ale jako vlastenci, může opět povstat velké Rusko ze své hanby a stát se opět národem mezi národy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 wox24 wox24 | 1. ledna 2010 v 19:54 | Reagovat

Táto kapitola je veľmi zaujímavá. Bolo byy zaujímavé vedieť, ako bol Rasputin skutočne zavraždený. Nehovoriac o tom, aký bol Rasputin v skutočnosti, keďźe okolo neho je veľa mýtov a legiend. Škoda, že neviem francúzsky, určite by som si zohnala knihu od Alaina Roulliera: "Raspoutine est innocent".

Protopopovi, 27. januára 1917 zdokladoval náčelník petrohradského ochranéhooddelenia (preložila som to preventívne doslovne) generálmajor Globačev Protopopovi, že Gučkov a Konovalov pripravujú štátny prevrat. Globačevovi bola známa zostava predpokladanej vlády (ktorá sa napokon zhodovala s budúcou Dočasnou vládou). Taktiež dokladoval, že predvojom sprisahania je pracovná skupina vojensko-priemyselného výboru Dumy a nástojil na tom, aby boli Gučkov, Konovalov a predstavitelia tejto pracovnej skupiny zatknutí. No Protopopov dal príkaz zatknúť iba predstaviteľov pracovnej skupiny, lebo nechcel spretŕhať vzťahy s Dumou (boli tam aj iné dôvody). Toto je jedna z vecí, ktorá svedčí o jeho neschopnosti.

A k podarenej rodinke. Miesto toho, aby vo vojne podporovali cára, hrajú sa na svojom piesočku. A pri zásahu sa zlostia, ako keby im zobrali kyblík z ruky.

2 Ally Ally | Web | 1. ledna 2010 v 20:35 | Reagovat

Kapitola to rozhodně zajímavá je, ale milé Anušce bych asi úplně všechno nevěřila... Je možné, že tyto lidi takhle vnímala jen proto, že o nich nevěděla nic...

Co se týče postoje rodiny - přikláním se k názoru, že kdyby se jednotlivé klany (hlavně pak Vladimiroviči a Nikolajeviči) tolik neseparovaly a raději odpořili Nikolaje, možná by katastrofa vůbec nemusela být až tak hrozná....

3 wox24 wox24 | 1. ledna 2010 v 20:47 | Reagovat

Nielen Anniným, ale žiadnym spomienkam nemožno dôverovať so 100% istotou. To sa týka Gilliarda, Jusupova atď.

Ak by Romanovci a Generálny štáb (Stavka) držali pri sebe, nebola by źiadna februárova, ani októbrová revolúcia. Ale s tým už nič nenarobíme. :(

Vladimirovičovci a najmä Kirill sú kapitola sama o sebe, to čo spravil po februárovej revolúcii bola fraška.

4 wox24 wox24 | 1. ledna 2010 v 20:48 | Reagovat

Na druhej strane, Annine spomienky neradno podceňovať. Podľa môjho názoru, nás príliš ovplyvnili spomienky ľudí, ktorí nemali radi cára, cárovnú a Rasputina.

5 Ally Ally | Web | 1. ledna 2010 v 21:02 | Reagovat

[4]: Nejlepší vzpomínky dle mě napsala Sofie Buxhoevedenová. Ale například Lily Dehnová je přehnaně kritická nebo není kritická vůbec...

6 Soňa Soňa | 1. ledna 2010 v 21:39 | Reagovat

Já si myslim,že by k revoluci tak nebo tak došlo,on ten vládní systém byl opravdu prohnilý a navíc zuřila válka a byl hlad,lidé se bouřili.

7 Ally Ally | Web | 1. ledna 2010 v 22:11 | Reagovat

[6]: Bohužel historie nezná kdyby... Je pravda že samoděržaví v původním smyslu nemělo budoucnost, Rusko bylo státem ze 17. století ve století 20. a potřebovalo novou identitu....

8 Soňa Soňa | 1. ledna 2010 v 22:22 | Reagovat

Přesně,doba pokročila a Rusko bylo zaostalé,ale pořád je tam to kdyby.

9 wox24 wox24 | 1. ledna 2010 v 23:01 | Reagovat

Soni, v tomto sa mýliš. Vládny systém je prehnilý všade. Čo sa týka cárskeho Ruska, práve za Nikolaja II nastal najväčší priemyselný rozvoj, Rusko bolo najrýchlejšie sa rozvíjajúcou ekonomikou sveta. Boli vypracované plány na elektrifikáciu celého Ruska, plány na BAM (Bajkalsko-amurskú magistrálu), ktorá bola v ZSSR postavená až v 70. rokoch. A aj to najmä kvôli vojenskej logistike, keďźe Transibírska magistrála vedie blízko čínskych hraníc, takže by v prípade vojenského stretu s Čínou (dobre čítate) mali Rusi problémy so zásobovaním.
Začali sa zavádzať nové technológie, nastala pozemková reforma (ak by Stolypina nezabili, ruské poľnohospodárstvo by vyzeralo úplne inak). Okrem toho Nikolaj II viedol úspešnú diplomaciu s krajinami na Východe. Názor, že cárske Rusko bolo "žalárom národov" bola taktiež lož, ktorú potvrdili najvyšší imán moslimov v Ruskej federácii a najvyšší predstavený budhistov. Moslimovia dokonca volali Nikolaja II Biely cár (to nie sú slová pravoslávnych popov, ale sková najvyššieho predstaviteľa moslimov v Ruskej federáci). A tak by sa dalo pokračovať.
Čo sa týka vojny, v prípade víťazstva by Rusko získalo Bospor a Dardanely a správu nad Palestínou. Z toho jasne vyplýva, že mocné Rusko ležalo v žalúdku západným mocnostiam ako Francúzsko, USA a najmä Veľká Británia. Títo "spojenci" začali ešte počas vojny viesť tajné rokovania s Nemeckom v neprospech Ruska.

10 wox24 wox24 | 1. ledna 2010 v 23:02 | Reagovat

Len tak na okraj,. súdny dvor v Haagu bol založený na popud Nikolaja II na zabránenie vojnovým konfliktom.

11 Ally Ally | Web | 1. ledna 2010 v 23:46 | Reagovat

To je všechno hezké, jenže samoděržaví, moc v rukou jednoho člověka, už prostě nebyla možná tak jako ve středověku. A Nikolaj na tomto modelu vší silou lpěl. To je to, co se přežilo.

12 Ally Ally | Web | 1. ledna 2010 v 23:49 | Reagovat

Co se týče jiných věcí a vysoké politiky, NIKDO z nás tady nezná všechnu pravdu, můžeme si jen vybrat, čemu věřit. Chtěla bych jen poprosit wox24: Prosím, nepoužívej takové výrazy jako "Nemáš pravdu" :) Trochu mne to dráždí, připadám si pak vždycky jako idiot :)

13 wox24 wox24 | 2. ledna 2010 v 10:51 | Reagovat

Idiot? Prečo? ;) Ale fajn, nebudem to používať.

Keď sa to tak vezme, terajšie Rusko má riadenie monarchie. T.J. čo chce prezident/monarcha, to sa stane, napriek Dume, ktorý je tam svojím spôsobom na ozdobu.

Vám sa to páčiť nemusí, ale Rusko nie je Európa, je to úplne iná kultúra, úplne iné zloženie obyvateľstva, či už náboženského vyznania, alebo národnostného. Je tam vyše 200 národností s absolútne inou kultúrou, spolunažívajú tam pravoslávie, islam a budhizmus, o menších náboženstvách ani nevraviac.  Západný model vládnutia nemôže byť implantovaný všade vo svete, najmä nie v Rusku a Číne.

14 Ally Ally | Web | 2. ledna 2010 v 10:54 | Reagovat

S tím naprostou souhlasím, vždycky tam bude hlavní ten jeden nejvyšší, ale ten model je upravený na svou dobu - Nikolaj žádné úpravy nechtěl a pořád si to představoval jako v sedmnáctém toletí (nebo i dřív).

Idiot proto, že jsem četla něco jiného a věřím v některých případech jiným věcem :) Díky za pochopení.

15 wox24 wox24 | 2. ledna 2010 v 11:08 | Reagovat

"model je upravený na svou dobu". presnejšie je "model premenovaný termínmi novej doby" ;) A okrem toho, vlády Nikolaja II a vláda takého Pjotra I (čo je už prelom 17. a 18. storočia) či Jekateriny II sa od seba zásadne líšili, Nikolaj si zďaleka nemohol dovoliť to, čo títo dvaja panovníci.

16 Ally Ally | Web | 2. ledna 2010 v 11:48 | Reagovat

Nemohl - ale rád by :) Tím nechci říct, že by rád stínal hlavy či co, ale on i Alexandra byli přesvědčeni o tom, že je vyvolený Bohem, Bohem pomazaný jako král David. Tak ho vnímal prostý lid - jelikož pro ně byl stejně tak nedosažitelný jako Bůh. Ovšem lidé z vyšší společnosti a i trochu málo té střední třídy, která v Rusku byla, chtěli něco jiného - a právě z těchle lidí pak vzešla revoluce.

17 wox24 wox24 | 2. ledna 2010 v 11:59 | Reagovat

To, čo si myslel je jedna vec, to ako sa správal vec druhá. ;) A na revolúciu mám úplne iný názor.

Mimochodom, kedy začneš písať Anastáziu a neskôr prípadne Alexeja?

18 rio rio | 2. ledna 2010 v 13:57 | Reagovat

ja som mal na cárskom rusku rád vždy ten nádych orientu :)

19 Ally Ally | 2. ledna 2010 v 14:23 | Reagovat

[17]: Anastázii jsem začala smolit, ale mám s tím nějaké potíže... U nějakého důvodu šly ty předchozí tři lehce a snadno.

20 Soňa Soňa | 2. ledna 2010 v 15:10 | Reagovat

Ať za Mikuláše II.,za SSSR nebo v novodobém Rusku,každá ta doba nesla v ekonomice něco.

21 louis vuitton uk louis vuitton uk | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:07 | Reagovat

outavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

22 coach outlet online coach outlet online | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:07 | Reagovat

utavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

23 [coach outlet] [coach outlet] | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:08 | Reagovat

blog je krasny potrebovala som o Otma nieco vediet do skoly a hned som to nasla na tvojom blogu

24 coach factory outlet coach factory outlet | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 8:08 | Reagovat

a som si prave zacala pripravovat svoj a chcem sa opytat ci by si mi prosim nemohla pomoct s designom?

25 stropp stropp | Web | 15. ledna 2016 v 17:30 | Reagovat

půjčka na směnku hned :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist