Marie Nikolajevna (část II.)

12. prosince 2009 v 17:45 | Ally |  Marie Nikolajevna
Mariina krása rostla s léty. Ačkoliv Taťána více odpovídala tehdejšímu ideálu krásy se svou světlou pletí a exotickými rysy, Marie podědila klasickou krásu Romanovců. Téměř všichni, kdo se s ní potkali, na ni vzpomínali jako na "ruskou krasavici". Marie byla vždy na svůj věk vysoká a jako dítě měla sklon k baculatosti. Měla velmi jemné rysy, které dle názoru Anny Vyrubové "poněkud kazily silné rty". Tvář jí rámovala hustá záplava zlatavě hnědých, vlnitých vlasů. Co ji však nejvíce odlišovalo od sester byly oči, veliké a v odstínu té nejkrásnější "romanovské" modré. Mezi bratranci a později v celé rodině se jim říkalo "Mariiny podšálky".

"Byla to úžasná dívka obdařená nesmírnou vnitřní silou, a nikdy jsem si neuvědomila, až do těch hrozných dní (revoluce), jak je nesobecká.... Byla nesmírně půvabná...Nebyla tak živelná jako její sestry, ale ve svých cílech mnohem rozhodnější. Velkokněžna Marie ihned věděla co chce a proč to chce," napsala Lily Dehnová, kterou si Marie získala natolik, že po ní pojmenovala svou dceru. Nicméně Marie zanechala hluboký dojem i v lidech ne tak blízkých. Hrabě Alexander Grabbe rovněž vzpomínal na její "velké zářivé oči, klasické rysy a ladné pohyby", zatímco princezna Sofie Orimosofová se svým nadšením nedokázala tajit: "Marie Nikolajevna může být snadno zvána ruskou kráskou. Vysoká, zdravá, s tmavým obočím a svěžím ruměncem na otevřené ruské tváři, je obzvláště milá ruskému srdci. Pohlédnete na ni, a okamžitě vám vyvstane představa, v níž je oděná v ruském bojarském sarafánu, sněhově bílé mušelínové rukávy okolo paží, na přebohatě zdobeném živůtku drahokamy, a nad bílým čelem kokošník s perlami. Její oči osvětlují celou její tvář jedinečným, zářivým leskem, občas se zdají černé, když dlouhé řasy zastíní svěží nádech jejích hedvábných tváří. Je radostná a živelná, ale ještě se zcela neprobudila do života, je však cítit, že se v ní skrývá nesmírná vnitřní síla skutečné ruské ženy."

Jak pravdivá byla ta poslední slova ještě uvidíme. Ačkoliv obdařená půvabem Marie postrádala eleganci starších sester a byla trochu nemotorná. Při nácviky tance s důstojníky na carské jachtě, se Marie "rozpačitě motala v náručí důstojníka, když tu se přišel podívat car... "Takhle se to nedělá, Marie," řekl. "Nemůžeš na partnerových rukou tak viset. Jsi moc daleko a on tě nemůže správně vést...." Velkokněžna Marie tomu nemohla přijít na kloub a stále se neobratně otáčela." Mnohem větší rozpaky však nastaly při důležitější příležitosti. Bylo to její první oficiální vystoupení na veřejnosti při státní večeři. "Vypadala nesmírně krásně ve světle modrých šatech a s diamantovým náhrdelníkem, který rodiče svým dcerám dávaly u příležitosti šestnáctých narozenin. Ubohé dítě! Připadalo jí, že svět končí a ona je navěky zneuctěná v jeho očích, když ve svých nových střevících s podpatkem uklouzla a upadla právě při vstupu do sálu na ruce vysokého velkoknížete.."

Co jí příroda nedala na eleganci, vynahradila silou. Tu zdědila po svém dědečkovi Alexandru III., který v jedné ruce ohýbal stříbrné vidličky. V osmnácti letech Marie dokonce dokázala zvednout své učitele! Generál Vojejkov, velitel palácové stráže, vzpomínal: "Když jsem kráčel do paláce, uviděl jsem carské děti na střeše. Často tam šplhaly z okna carovy pracovny. První lezla Marie Nikolajevna, která byla podivuhodně silná, a pak pomohla sestrám a bratrovi. Když se unavili a chtěli sešplhat, bylo to obráceně. Marie Nikolajevna spustila sourozence a pak sama bez pomoci sklouzla ze střechy do okna přidržujíc se okapu." Také Alexej Mariiny síly využíval, když byl nemocný. Stačilo přeci natáhnou ručky a zavolat: "Máško! Odnes mě!"

Ačkoliv neměla nejlepší studijní výsledky, Marie byla nesmírně nadaná na malování - a ačkoliv pro všechno ostatní používala pravou ruku, malovala a kreslila zásadně levou. Většinou se během lekcí nudila a utíkala do říše snů. Byla obdařená "královskou pamětí" když došlo na tváře a jména, a chůvy se často divily, když dívenka rozeznávala muže a ženy, které viděla třebas jen na okamžik na ulici. Pokud je uviděla podruhé, automaticky o nich hovořila jako o "přátelích".

Ze všech sester byla Marie nejméně šťastná ze svého titulu velkokněžny. Její nejmilejší společností byli prostí lidé a byla smutná, když je nemohla potkávat pravidelně. Všechny vojáky a sluhy v paláce dobře znala, stejně tak důstojníky a námořníky na carských jachtách. Často se s nimi zastavovala a vyptávala se jich se zájmem na jejich rodiny a domovy. Nikdy nezapomněla, že má někdo narozeniny a vždy poslala alespoň přání. Své kapesné si schovávala pro děti těch nejchudších. Jejím největším snem bylo být manželkou a matkou,a ačkoliv zřejmě přeháněla, když prohlásila, že se chce vdát za ruského vojáka a mít dvacet dětí, ti, kteří ji znali, byli přesvědčení, že jednoho dne učiní nějakého muže nesmírně šťastným. S dětmi vycházela skvěle. Nejednou potkala v parku ženu s dítětem, které jí ihned vzala z náručí a zasypala je polibky. Když jí bylo patnáct let, psala svému otci: Včera odpoledne jsme šly s Anastázií do školy pro zdravotní sestry. Děti tam pily čaj a já jsem je krmila kaší. Myslela jsem na tebe, když jim kaše běžela po bradách a mi jsme je čistily lžícemi."

Její láska pro vojáky se projevovala odmala. Slečna Eagerová napsala: "Jednoho dne se velkokněžna Marie dívala z okna, když kolem procházel oddíl vojáků, a prohlásila: "Ach! Miluji ty drahé vojáky, nejraději bych všechny políbila!" Já jsem řekla: "Marie, hodné holčičky vojáky nelíbají." Neodpověděla. O několik dní později jsme měli dětský večírek a mezi hosty byly děti velkoknížete Konstantina. Jeden z nich právě dosáhl věku dvanácti let, byl zařazen mezi Corps de Cadets a přišel v uniformě. Chtěl políbil svou sestřenku Marii, ale ona mu přes pusu položila dlaň a ustoupila z jeho objetí. "Jdi pryč, vojáku," prohlásila důstojně. "Já vojáky nelíbám." Chlapec byl velmi potěšen, že je brán za skutečného vojáka, a ani se neusmál."

Mariin bratranec Louis "Dickie" Mountbatten byl po léta naprosto pod Mariiných kouzlem, což při několika příležitostech přiznal: "Ach, ony byly tak půvabné a neskonale sladké, mnohem krásnější než ukazují fotografie. Byl jsem blázen do Marie a odhodlaný se s ní oženit. Byla naprosto nádherná. Mám její fotografii na krbové římse ve své ložnici. Vždycky jsem ji tam měl." Dickie měl Mariinu fotografii z roku 1914 a zůstala na svém místě a ž do jeho vlastní násilné smrti v roce 1979.

Když vypukla válka, Marii bylo patnáct let a proto byla moc mladá na to, aby se stala zdravotní sestrou. Ona i Anastázie pomáhaly jinak. Svými jmény zaštítily nemocnice, kde pak pravidelně navštěvovaly raněné, kterým dělaly společnost, hrály s nimi karty, předčítaly jim, nebo je prostě držely za ruce, když jim bylo špatně. Marie brzy poznávala všechny pacienty a ptala se jich na jejich rodiny, budila v nich příjemné vzpomínky a vůli k životu. Když jí bylo šestnáct, požádal o její ruku oficiálně princ Carol Rumunský, ale car tuto nabídku odmítl s tím, že Marie je ještě moc mladá. Ona sama o něj také nestála. Byla zamilovaná. Tím, kdo si získal její srdce byl původně námořní důstojník Nikolaj Dmitrijevič Demenkov, a jeho jménem se pak Marie až do konce života občas podepisovala. Kolja, jak mu Marie říkala, byl odeslán na frontu. Velkokněžna mu poslala košili, kterou ušila vlastnoručně a měla nesmírnou radost, když se dozvěděla, že mu padne a často ji nosí. Jejich nevinný vztah však neměl šanci rozkvést. Už se nikdy neviděli. Marie zmizela na Sibiři a Nikolaj musel uprchnout do Francie, kde zemřel svobodný v roce 1950. Košile, kterou mu poslala, je dnes k vidění v Muzeu společenství důstojníků ruské carské flotily v Moskvě.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Adéla Adéla | Web | 12. prosince 2009 v 23:53 | Reagovat

Ahoj Ally, zajímalo by mě jestli měly velkokněžny ještě nějaké jméno např: Marie Jelizaveta Nikolajevna, anebo jestli měly "jenom" jedno jméno. Jestli to bylo v ruské carské rodině zvykem nebo ne. Díky

2 Ally Ally | Web | 13. prosince 2009 v 9:12 | Reagovat

Kdepak, v Rusku nebylo možné mít druhé jméno, jak to bylo zvykem v západní Evropě. Nevím, jaký důvod k tomu je, ale bude to mít něco společného s pravoslavnou církví.

3 Soňa Soňa | 13. prosince 2009 v 12:48 | Reagovat

Ano,je to spjato s pravoslavnou církví,děti dostávají jména po otci.Ovšem jsou i takové případy,že i ti,kdo nejsou pokřtění si nechávají jména po otcích.

4 wox24 wox24 | 13. prosince 2009 v 14:02 | Reagovat

V Rusku, na Ukrajine a Bielorusku či si pokrstený, alebo nie, dostávaš meno, tzv. "otečestvo" po otcovi.

5 Adéla Adéla | Web | 13. prosince 2009 v 16:38 | Reagovat

Děkuju mnohokrát:-)

6 Elena Elena | 8. října 2011 v 15:22 | Reagovat

Ahoj,máš moc zajímavý blog! :) Hrozně se  mi líbí... :)

7 louis vuitton uk louis vuitton uk | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 7:49 | Reagovat

outavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

8 coach outlet online coach outlet online | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 7:49 | Reagovat

utavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

9 [coach outlet] [coach outlet] | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 7:49 | Reagovat

blog je krasny potrebovala som o Otma nieco vediet do skoly a hned som to nasla na tvojom blogu

10 coach factory outlet coach factory outlet | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 7:49 | Reagovat

a som si prave zacala pripravovat svoj a chcem sa opytat ci by si mi prosim nemohla pomoct s designom?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist