Marie Nikolajevna (část I.)

8. prosince 2009 v 11:54 | Ally |  Marie Nikolajevna
Bylo léto 1899. Počasí bylo studené a deštivé, ale vzduch byl přesto těžký očekáváním. Carevna Alexandra právě pobývala na Alexandrijské dače v Petrodvorci, a její třetí těhotenství se blížilo ke konci. Ubohá žena během něj trpěla více než kdy jindy a celé měsíce nemohla pořádně chodit. Už od druhého měsíce ji trápily bolesti a nevolnost, a také se strachovala o svou dceru Olgu, která měla tyfus. A trůn pořád neměl dědice. Tichý nátlak na ni byl horší než kdy předtím a ona to věděla. "Nerada si dělám plány... Bůh ví, jak to všechno skončí..." napsala v dopise sestře Viktorii. Když konečně nastaly porodní bolesti, byli lékaři značně znepokojení. Porod probíhal špatně a v jednu chvíli se lékaři vzdali naděje, že dítě přijde na svět živé a snažili se alespoň zachránit matku. Nakonec se ale dítě přeci jen dostalo ven a začalo křičet. Dle starého kalendáře bylo právě 14. června. Nicméně úlevu brzy vystřídalo rozčarování a sám car, tak milující a oddaný, nedokázal překonat své zklamání a vydal se dlouhou, osamělou procházku parkem, než mohl nasadit úsměv a jít se podívat na svoji Alix a třetí dítě. Třetí dceru. Nic z toho se ale neodráží v jeho deníku:

"Šťastný den: Pán nám seslal třetí dceru - Marii, která se bezpečně narodila ve 12:10! Alix v noci nezamhouřila oka a k ránu bolesti zesílily. Díky Bohu nakonec to skončilo rychle! Moje milovaná se cítila dobře a dítě nakrmila sama. Ve čtyři hodiny přijela z Gatčiny Mamá. Nejbližší rodina se v kostele shromáždila na Te Deum. Měl jsem čaj s Mamá, psal jsem telegramy a procházel ty nesnesitelné papíry. Podařilo se mi jít ven až po diner, večer byl překrásný."


"Jaká radost, že všechno dopadlo dobře a skončilo nesnesitelné čekání," napsala velkokněžna Xenia Alexandrovna, "ale jaké zklamání, ž to není syn. Ubohá Alix! My jsme samozřejmě potěšeni, ať se jedná o syna nebo dceru." Bylo však stále těžší předstírat. Velkokníže Konstantin Konstantinovič si do deníku zapsal: "Ve dvě hodiny jsem dostal telegram: VELKOKNĚŽNA MARIE NIKOLAJEVNA. A tak není žádný dědic. Celé Rusko bude touto zprávou zklamáno." Ve všech blahopřejných telegramech bylo možné vyčíst rozpačitost, a královna Viktorie Anglická se vyjádřila bez přetvářky: "Jsem ráda, že Alix i dítě jsou zdravé, ale kvůli národu lituji, že to není syn."

Holčička byla pokřtěna 9. července 1899 ve velké kapli v Petrodvorci. Její hlavní kmotrou byla, tak jako ostatním dětem, babička Marie Fjodorovna, dále měl tu čest velkokníže Michail Alexandrovič, velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna a další. Děťátko dostalo jméno Marie na počest své babičky, a bylo to jméno více než trefné. Má původ v hebrejštině a egyptštině a jeho dva hlavní významy jsou "Bohem milovaná", stejně tak jako "Moře hořkosti". .

"Narodila se jako dobráček, často myslím, že s tou nejméně postižitelnou stopou dědičného hříchu," vzpomínala její chůva slečna Eagerová. "Velkokníže Vladimír ji nazval "Děťátkem k pomilování", jelikož byla pořád tak hodná a veselá... Nedávno o ní jistý gentleman řekl, že má tvář Botticelliho andělů." Dítě bylo skutečně krásné - buclaté, s růžovými tvářičkami a plavými vlásky kroutícími se nad čelem, ovšem nejpozoruhodnější byly oči, hluboce modré a orámované tmavými řasami.

Od nejranějšího věku byla vidět zvláštní láska, kterou cítila ke svému otci. Jednoho rána, nedlouho poté, co se naučila sama chodit, se přibatolila u snídaně k otci, objala jeho nohu a s tvářičkou obrácenou vzhůru se zářivě usmála. Chůva ji chtěla ihned odnést, ale car ji požádal, aby raději pro Marii přinesla vlastní židličku. "Dojímá mne vidět tolik lásky," vysvětlil jí. Marie se odmalička snažila uniknout z dětského pokoje a "jít k Papá". Když ho viděla chodit po zahradě, volala a mávala na něj. Často na ni pak čekal, dokud ho nedoběhla a pak ji nosil zahradami na rukou. Lidem se často zdálo, že Marie je jeho nejoblíbenější dcera. Pravdou je, že Nikolaj oblíbené dítě, narozdíl od své ženy, neměl, ale Marie byla jediná skutečně bez výhrad milující a oddaná. Navíc v ní viděl podobu svých milovaných rodičů. Když v roce 1901 onemocněl tyfem, zoufalství malé Marie, že k němu nesmí, bylo hrozné. Místo, aby si hrála, seděla na podlaze a snažila se zachytit každý zvuk z otcova pokoje dole. Když ho uslyšela promluvit, vztahovala ruce a křičela "Papá! Papá!"Dveře se před ní musely zamykat, jelikož se neustále snažila k němu dostat.

Mariina první cesta do zahraničí se uskutečnila, když já bylo jen několik měsíců. Carská rodina navštívila Kiel a Hessensko, kde se stkali s carevniným bratrem a jeho dcerou Elisabeth "Ellou", které byly čtyři roky. Ella si moc přála mít sourozence, a kdy zklamal její pokus adoptovat jako sestru velkokněžnu Taťánu, zkusila druhou variantu. Pečlivě sledovala všechny detaily ošetřování miminka Marie, a když si myslela, že všechno umí, šla a požádala svou tetu, aby jí dítě dala, že se o něj dobře postará. To bylo přirozeně odmítnuto, ale Ella se nevzdala. Diplomaticky všem začala vysvětlovat, že je to vlastně ošklivé dítě a všem by se moc ulevilo, kdyby se ho zbavili, ale když zklamal i tento přístup, Ella přitvrdila a jasně dala slečně Eagerové na vědomí, že miminko je tak ohavné, že by ho měla někde zahodit!

Mnohem menší zlatíčka byly Mariiny starší sestry. Ani trochu se jim nezamlouvalo, že by jejich rodiče měli věnovat pozornost ještě někomu jinému a Marie měla jejich dětskou žárlivost pocítit velmi brzy. V dopisu matce Nikolaj psal, že "děťátko už chodí dobře," ale je třeba neustále hlídat Olgu a Taťánu, jelikož každou nestřeženou chvíli využijí k tomu, aby do malé strkaly. Odmítaly si s ní hrát a tvrdily, že je to nevlastní sestra. To, že ji všichni stavěli jako příklad dobrého chování také příliš nepomohlo. Chůva se tomu většinou smála, nicméně je varovala, že jednoho dne za své chování budou potrestány. Měla pravdu. Když jednou Marii vykázaly ze svého domečku ze židlí a dek s tím, že "může být lokaj přede dveřmi", Marie zklamaně odešla. Aby ji potěšila, postavila chůva podobný domeček pro ni a Anastázii, které bylo sotva několik měsíců, na druhé straně pokoje, ovšem Mariiny oči se pořád smutně upíraly k zajímavé hře sester. Náhle "proběhla místností, vtrhla do domečku, uštědřila každé sestře políček a vběhla do druhého pokoje, jen aby se vzápětí vrátila oblečená do šatů pro panenku a s kloboučkem a náručí plnou drobných hraček. "Nebudu lokaj. Budu milá, hodná tetička, která nosí dárečky," prohlásila. Pak jim rozdala hračky, obě políbila a posadila se." Olga a Taťána se na sebe podívaly a styděly se. Od té doby už od sebe Marii neodháněly.
Marie
Marie byla tak hodná, že si vysloužila přezdívku "Anděl". Nicméně tato andělská povaha ji neochránila před pozemským pokušením. Carevna mívala na stolku sušenky, které děti milovaly, ovšem nesměly si nikdy říci o nic podobného. Když jednou do salonku vkročila slečna Eagerová, uviděla ke svému zděšení boubelku Marii stát uprostřed místnosti. Něco rychle polykala a oči měla plné slz. "Tak! Všechno jsem to snědla," prohlásila. "Už mi to nevezmeš!" Chůva ihned navrhla carevně, že poslat Marii ihned spát bude nejlepší trest, ale ačkoliv na to Alexandra kývla, Nikolaj se usmíval a poprosil, aby holčička směla zůstat. "Vždycky jsem se bál, kdy jí narostou křídla. Jsem rád, že je to jen lidské dítě."

Hluboko uvnitř byla Marie vždycky ta, která se snažila těšit ostatní v jejich trápeních. Když byla ještě docela malá, palácem se roznesl ošklivý kašel a dětem bylo nakázáno, aby si dávaly pozor a nikoho nenakazily. Jednoho dne se malá Anastázie v náručí chůvy kašlem téměř dusila, když přiběhla Maria, přitiskla tvářičku k sestřině obličeji a řekla: "Miláčku, zakašli na mne." Chůva se nestačila divit, ale Marie jí všechno rychle vysvětlila: "Je mi líto, že je má milá sestřička tak nemocná, tak jsem myslela, že bych od ní nemoc vzala a jí by bylo lépe."

Jako jejich starší sestry byly Marie a Anastázie prakticky nerozlučné, ačkoliv jejich povahy si naprosto neodpovídaly. Kde Anastázie žertovala a provokovala, Marie se omlouvala. Mnohokrát se nechala sestrou strhnout k neplechám, jelikož i ona byla veselé povahy. Jejich pokoj byl přímo nad matčiným přijímacím pokojem, a když věděly, že matka má návštěvu, schválně nahlas pouštěly gramofon a tančily divoké tance se spoustou dupání, takže jejich matka se vždy musela omlouvat. Pokoj také občasně sloužil jako tenisový kurt. Míček se odrážel od stěn i stropu, ale jako zázrakem se nikdy nic nerozbilo. Jako prostředí dítě se Marie občas cítila nemilovaná. Když našla odvahu a svěřila se matce, přišla jí odpověď: "Já a Anastázie nemáme žádné tajemství. Nemám ráda tajemství." A ačkoliv Marie milovala svého bratříčka, občas na něj bolestně žárlila.
Alix s dětmi na břehu jezera
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 louis vuitton uk louis vuitton uk | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 7:48 | Reagovat

outavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

2 coach factory outlet coach factory outlet | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 7:48 | Reagovat

a som si prave zacala pripravovat svoj a chcem sa opytat ci by si mi prosim nemohla pomoct s designom?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist