Kapitola XI: Rasputin

10. prosince 2009 v 16:57 | Ally |  Vzpomínky na ruský dvůr
V předchozích kapitolách jsem zmínila jméno Rasputina, té zvláštní a nepochopené bytosti, o níž veřejnost neví nic kromě hrozných obvinění, že byl stejnou zrůdou jako Kain, Nero a Jidáš Iškariotský. Dokonce i H. G. Wells, v jehož "Nástinu dějin" byla opomenuta Johanka z Arku a Abraham Lincoln, věnuje mnoho prostoru, aby vyjádřil "fakt", že v roce 1917 ruskému dvoru "vládl náboženský podvodník, Rasputin, jenž vyznával kult nesmírných oplzlostí a skandálů tváří v tvář světu." Netoužím v této knize vysvětlovat Rasputinovo učení, jelikož nejsem tak ambiciózní, abych si dělala naděje, že změním kolektivní vnímání společnosti. Nicméně v zájmu historické pravdy věřím, že je zkrátka mou povinností zaznamenat ten jednoduchý příběh jak a proč Rasputin vstoupil do života Nikolaje II. a jeho ženy Alexandry Fjodorovny, a co přesně do jaké míry dělal, či spíše nedělal, na ruském dvoře. Ti, kteří ode mě čekají odhalení senzačních tajemství, budou zřejmě zklamáni, jelikož každý Rasputinův pohyb byl po léta sledován ruskou policií, a ten nejsenzačnější fakt celé jeho aféry, tedy jeho vražda, byl popsán prakticky každým spisovatelem zabývajícím se ruskou revolucí.

Nejprve přiblížím přesné postavení tohoto muže, neboť je obecně špatně chápáno. Byl označován za kněze, nebo častěji za mnicha, ale pravda je, že nepatřil k žádnému svatému řádu. Byl jedním ze zvláštních putujících mužiků, kterým se v Rusku říká Stranniki, nejbližším anglickým slovem je pak poutník. Tito putující mužici, tak běžní ve starém Rusku, měli ve zvyku cestovat z jednoho konce říše na druhý, často obtěžkáni řetězy, aby svou pouť ztížili a více trpěli. Chodili od kostela ke kostelu, od svatyně ke svatyni, od kláštera ke klášteru, modlili se, postili, umrtvovali tělo, a jejich modlitby vyhledávala a věřila jim většina společnosti. Občas se objevil Stannik, který svou nesmírnou pokorou, darem řeči či silnou osobností, získal více než místní reputaci. Církevní představitelé, majitelé statků a dokonce i členové vysoké společnosti zvali tyto muže do svých domů, naslouchali jejich učení a žádali je o modlitby. Takovým Strannikem byl Grigorij Rasputin, který se z nejponíženějšího obyvatele sibiřské vesnice stal pro celou zemi mužem téměř nadpozemských schopností.

Car a carevna nepochybně patřili k lidem, kteří ve schopnosti Stranniků upřímně věřili. Car, tak jako někteří jeho předkové, se narodil se sklonem k mysticismu, a duše Alexandry Fjodorovny, možná i díky příklonu k tomu, kterého milovala, se také zajímala o tuto záležitost. Tím nemyslím, že by car a carevna kdy věřili ve spiritualismus, ťukání stolu či vyvolávání zemřelých. Zdaleka ne. V prvních dnech naší známosti v roce 1905 mne carevna obzvláště varovala před těmito věcmi, a řekla mi, že pokud si přeji její náklonnost, nikdy si nezačnu nic se spiritismem. Cara i carevnu nesmírně zajímal náboženský život a víra celého lidstva. S tolerancí a pochopením četli náboženskou literaturu nejen křesťanskou, ale také indickou, perskou, zemí dálného východu. Ve spojení s carevniným prvním varováním si vzpomínám na knihu, kterou mi dala, obskurní misál ze čtrnáctého století nazvaný "Les Amis des Dieu", která se mi navzdory jejímu doporučení špatně četla. Tento zájem o náboženství a duševní život nazval pan Wells "bláznivým pietismem" Nikolaje II. Bylo to prosté křesťanství, které žili, místo aby se k němu jen hlásili jako k teorii. Věřili, že proroctví v biblickém duchu stále mohou přicházet od jistých vysoce obdarovaných a hluboce věřících lidí. Věřili, že mimo církev a bez pomoci běžně školených biskupů a kněží je možné být ve spojení s Bohem a Svatým Duchem. Než jsem přišla ke dvoru, působil zde Francouz, doktor Philippe, v nějž vkládali nejvyšší důvěru a věřili, že má dar proroctví. Já, bez jakéhokoliv zážitku s ním, jsem doktore Pilippa neznala, a tak o něm mohu hovořit je jako o jakémsi Rasputinově předchůdci, jelikož carevna mi řekla, že doktor Philippe jeho příchod předpověděl. Krátce před svou smrtí tento francouzský mystik řekl, že dostanou jiného přítele, který bude hovořit za Boha, a když se objevil Rasputin, přijali jej právě tak.


Rasputin, ačkoliv velmi chudý a ponížený a téměř zcela negramotný, získal skvělou pověst jako kazatel a upoutal pozornost biskupa Theofana, vrchního duchovního Petrohradu. Biskup Theofan představil Strannika manželce velkoknížete Nikolaje, která jej brzy začala obdivovat a vyprávěla svým přátelům o jeho skvělé zbožnosti a duchovním zraku. V té době se car s velkoknížetem Nikolajem velmi přátelil, nebo spíše s jeho ženou a její sestrou, dvěma černohorskými princeznami, které se provdaly, ne zcela ve shodě s pravidly pravoslavné církve, za bratry, velkoknížata Nikolaje a Petra. Jedna z těchto sester, princezna Milica, žena velkoknížete Petra, byla známá svým mysticismem, a právě v jejím domě car a carevna poprvé potkali Philippa a později Rasputina. V jednom z mých prvních rozhovorů s carevnou mi o tomto pověděla, a také mi řekla, jak hluboce konverzace se sibiřským mužikem zaujala ji i jejího muže. V té době vlastně Rasputin zajímal a zaujal každého, s kým se setkal. Když teroristé vybombardovali dům Stolypina, a mnozí včetně jeho dcery byli těžce zraněni, byl to Rasputin, koho velký státník povolal k její posteli, aby se modlil a prosil za ni. Vím, že většina veřejnosti věří, že to já jsem na ruský dvůr Rasputina přivedla, ale pravda mi nařizuje prohlásit, že byl panovníkům a většině dvora dobře znám ještě dříve, než jsem ho poznala já.

Bylo to asi měsíc před mou svatbou v roce 1907, když carevna požádala velkokněžnu Milicu, aby mne Rasputinovi představila. Tehdy se proslýchalo, že velkokněžna je velmi chytrá a sečtělá, a já jsem byla ráda za příležitost se s ní setkat v jednom z jejích paláců na Anglické třídě v Petrohradě. Přestože mi připadal zajímavá, byla jsem nadšená, když sluha ohlásil příchod Rasputina. Než vstoupil, velkokněžna mi řekla: "Nedivte se, když ho přivítám po mužickém způsobu." To znamenalo tři polibky na tváře. Přivítala jej tak a pak ho každému z nás představila. Připadal mi jako postarší mužik, hubený, s bledou tváří, dlouhými vlasy a nepěstěným vousem, a s těma nejpoutavějšíma očima, velkýma, světlýma, svítivýma a očividně schopnýma prohlédnout duši a mysl osoby, s níž hovořil. Měl na sobě dlouhý mužický kabátec, černý a poněkud odraný nošením a cestováním. Hovořili jsme a velkokněžna mi francouzsky řekla, abych ho požádala o modlitbu za něco, co opravdu chci. Požádala jsem ho o přímluvu, aby mi Bůh dovolil strávit celý život službou Jejich Veličenstvům. Na to odpověděl: "Tak svůj život strávíš." Rozloučili jsme se, ale krátce poté, nedlouho před mým svatebním dnem, kdy jsem měla srdce plné pochyb a strachu, jsem napsala velkokněžně Milice a poprosila jsem ji, aby se za mě zeptala Rasputina na radu. Vzkázal mi, že se vdám jak plánuji, ale nenajdu v manželství štěstí. Je vidět, jak málo jsem tehdy věřila v jeho proroctví, jelikož jsem jeho varování nepřikládala váhu. Teprve rok po svatbě jsem znovu viděla Rasputina. Bylo to ve vlaku s Petrohradu do Carského Sela, kdy jel navštívit přítele, který neměl žádné postavení u dvora.

Ale, ptá se udivený čtenář, kdy a jak Rasputin získal otřesnou, téměř nepublikovatelnou pověst, která jej označuje jako samotného ďábla? Abych dostatečně odpověděla, musela bych dlouze objasňovat neobvyklou a hysterickou povahu ruských lidí té doby. Budu se o to snažit s dalším pokračováním, ale nyní podám, jako ilustraci bláznivosti času, vlastní malý zážitek. Bylo to při první příležitosti po mém zatčení Kerenským na jaře 1917, kdy jsem byla předvedena před Nejvyšší soud Prozatímní vlády. Slabá a nemocné z dlouhého pobytu v cele petropavlovské pevnosti, jsem se ocitla tváří v tvář důstojné skupině asi čtyřiceti soudců, všech vzdělaných v právu a oblečených dle požadavků svého úřadu, a já jsem na ně dovedla jen v úžasu zírat. V duchu jsem se sama sebe ptala, na co se mě asi budou tito muži tázat, a v jak obratném právnickém jazyce budou jejich slova zahalena. Srdce mi skoro přestalo tlouci, když jsem čekala, až hlavní z nich promluví. A on řekl hlubokým, vážným hlasem toto: "Povězte mi, komu Rasputin u dvora říkal Květinko?" Z čirého úžasu jsem neodpověděla, ale i kdybych měla čas na rozmyšlenou, nedokázala jsem nic říci, jelikož taková osoba neexistovala. Soudci si chvíli šeptali a pak ten samý muž zamával kouskem papíru a tvrdě se dožadoval odpovědi: "Co znamená tato tajná karta, kterou ve vašem domě nalezli vojáci?"

Vzala jsem kartu a ihned jsem poznala menu z jachty Standart s datem 1908. Na rubu byla napsána jména námořníků, kteří toho dne sloužili, datum námořní přehlídky v Kronstadtu, a vyražená carská koruna. Vrátila jsem kartičku soudci a řekla jsem prostě: "Podívejte se na to a podívejte se na datum." Prohlédl si papírek a poněkud zmateně zamumlal "Pravda." Další otázka, kterou mi tito geniální právníci položili: "Je pravda, že bez vás carevna nemohla žít?" Na to jsem odpověděla jako každá rozumná osoba: "Proč by šťastná manželka a matka nebyla schopná žít bez přítelkyně?" Výslech byl pak náhle přerušen a já eskortována zpět do vězení a byla jsem střežena přísněji než dříve, jelikož jsem se nehodlala podřídit soudu.

To je pravdivá ukázka šílenství a rozpačitosti ruského smýšlení, nebo spíše petrohradského smýšlení před a po revoluci. Protože toto šílenství, tato bezdůvodná mánie, která zničila všechny staré pořádky, nemělo jak se ospravedlnit před veřejností, bylo naprosto nutné najít obětního beránka, který v obecné představivosti symbolizoval všechno tak hořce nenáviděné. Rasputin více než kdo jiný v celé říši vymezoval staré a neoblíbené zvyklosti, a snadno dovedu pochopit, proč jej někteří inteligentní a otevření lidé takto přijímali. Například Dillon ve své knize "Zatmění Ruska" říká: "Věřím, že ačkoliv jeho přátelé byli mocní, Rasputin byl hlavně symbolem." Rusko, tak jako Francie v osmnáctém století, prošlo dobou náhlého zmatku, z nějž se teprve nyní v bolesti a s námahou začíná zvedat. Tento zmatek se rozhodně nevztahoval jen na takzvané revolucionáře. Obsadil Dumu, nejvyšší vrstvy společnosti, šlechtu, a ti všichni byli stejně vinni jako krvežízniví teroristé. Co se událo v těch temných letech 1917 a 1923 je zkrátka Božím trestem za hříchy celého národa. Když Jeho trestající ruka spočinula na celém národě, jak se může někdo opovážit svalit veškerou odpovědnost na bolševiky? My Rusové vidíme zbědovanost naší kdysi mocné země, vidíme hladovějící miliony na Volze a na Ukrajině, počítáme zavražděné, uvězněné, vyhnané, a tiše pláčeme, že car je vinen, Rasputin je vinen, ten muž a tamta žena jsou vinni, ale nikdy nepřiznáme, že jsme všichni vinni, vinni nejčernější zradou proti Bohu, našemu carovi, proti naší zemi. Přesto dokud nepřestaneme obviňovat druhé a nebudeme se kát ze svých hříchů nepovstane bílý úsvit Boží milosti nad vyhládlou a neplodnou pouští, která kdysi byla silné Rusko.
Rasputin, jak se všeobecně přijímá, byl po představení carské rodině ubytován v paláci Romanovsů a od té doby držel rukou otěže vlády. Ti, kteří tomuto doslova nevěří, se stejně snadno nechají přesvědčit, že Rasputin žil v blízkosti Jejich Veličenstev, neustále je vídal, ministři se s ním o všem radili a poslouchali ho, a s pomocí zbožňujících žen u dvora vládl strachem a pověrami vládnoucí třídy říše. Kdybych řekla, že Rasputin nežil u dvora, že neměl ani trochu politického vlivu nad vládními záležitostmi, nikdo by mi nevěřil. Proto jen poukáži na fakt, že každý Rasputinův pohyb od chvíle, kdy se stal pravidelným hostem v paláci velkoknížat, a hlavně ode dne, kdy se v přijímacím pokoji velkokněžny Milici seznámil s carem a carevnou, až do půlnoci před svou smrtí v Jusupovově paláci na Moice v Petrohradě, je zaznamenán v policejních zprávách na minuty přesně. Policie věděla, kolik dní v roce Rasputin trávil v Petrohradě a jak často bydlel na Sibiři. Věděla přesně, kolikrát byl do paláce v Carském Selu zavolán a jak dlouho návštěva trvala. Věděli kdy a za jakých okolností Rasputin přicházel do mého domu, a kdo další tam v tu chvíli byl. Policie o Rasputinovi ví mnohem více než všichni novináři a historici dali dohromady, a jejich záznamy ukazují, že strávil většinu času na Sibiři, a když navštívil Petrohrad, bydlel většinou v prostém bytě v zapadlé ulici, Goročovaja 54. Rasputin nikdy nebydlel v paláci, málokdy jej navštěvoval, cara viděl méně než carevnu a mezi ženami u dvora měl více nenávisti než přátel.

Anglicky hovořící čtenář může mít pochyby o komplexnosti a přesnosti policejních záznamů, jelikož ví, že v jeho zemi jsou policií sledováni pouze zločinci a lidé z podsvětí. Poznat, co znamenal policejní dohled je nezbytné k pochopení Ruska před rokem 1917. Nemluvím o bolševické policii. Je dobře známé, co ti jsou zač, ale nakonec jejich metody i jejich motivy pocházejí ze starých zvyků Ochrany.

Abych nastínila stále bdící a slídivé oko staré ruské policie, popíši přímo situaci vládnoucí v carském paláci. V každém paláci či jiném sídle cara a jeho rodiny byla policie rozdělena na tři části. Fungovala zde palácová policie, kozácký doprovod a regiment stráží známý jako Svodnyj Polk. Kromě důstojníků nad nimi všemi panoval palácový velitel, kterým až do posledních dní říše byl generál Vojejkov. Pro člověka bylo nemožné přiblížit se k paláci, natož pak dostat se k Jejich Veličenstvům, aniž by měl dokonalý záznam u palácové policie. Každý voják, každý strážný, ať už v uniformě nebo bez ní, u sebe nosil sešit, do nějž byl povinen zapisovat pohyby všech lidí, kteří vstoupili do paláce, a i těch, kteří jen prošli kolem. Co víc, měli se svým nadřízeným telefonicky konzultovat každou byť triviální událost, které byli svědky. Toto pozorování bylo rozšířeno i na osoby cara a jeho rodiny. Pokud si carevna na dvě hodiny odpoledne objednala vyjížďku kočárem, kočí, který zprávu dostal, ji ihned sdělil nejbližší stráži. Ta zatelefonovala do kanceláře velitele stráže a odtud byla zpráva předána kancelářím jednotlivých policejních oddělení: "Kočár Jejího Veličenstva byl objednán na dvě hodiny."

To znamenalo, že od chvíle, kdy carevna se společnicemi nebo dětmi vyjde ze dveří paláce, až do okamžiku návratu, se cesty hemžily policisty vybavenými sešity, připravenými zaznamenat každý detail vyjížďky. Pokud by carevna nechala kočár zastavit, aby promluvila se známým, přihnal se k onomu nešťastníkovi ihned poté policista stojící do té doby za stromem či v křoví a zasypal jej otázkami: "Jak se jmenujete, proč jste hovořil s Jejím Veličenstvem?" Carevna tento systém z celého srdce nenáviděla, ale byla to jedna z nezměnitelných ruských tradic, kterou nemohla změnit či zrušit ona ani car.
Když byla carská rodina pod takovýmto policejním dohledem, čtenář si může snadno představit, jak pozorováni byli obyčejní občané a především lidé jisté důležitosti. Já sama bych nemohla nepodloženě prohlásit, že Rasputin navštěvoval palác vzácně, tak dvakrát či třikrát za rok, a trochu častěji ke konci, ale udělat to mohu, jelikož jsou to fakta zaznamenaná v policejních zprávách v Petrohradě a v Carském Selu. V roce své smrti, 1916, viděl Rasputin cara přesně dvakrát. Existuje jeden nešťastný fakt spojený s těmito návštěvami. Píši o tom s lítostí, a chápu, že okolnosti mohly v některých lidech vzbudit falešný dojem o účelu Rasputinových návštěv v carské domácnosti. Navzdory tomu, že Rasputinova návštěva byla nezbytně veřejným vystoupením obklopeným pozorností, se je car a carevna snažili tajit. Stejnou věc dělali s Phillipem a předpokládám, že ze stejných důvodů. Každá lidská bytost touží po troše soukromí. Kdo i v tom nejláskyplnějším rodinném kruhu nechce být čas od času sám se svými myšlenkami či modlit se za zavřenými dveřmi? Tak to bylo s Jejich Veličenstva. Rasputin pro ně představoval naděje a touhy vzdálené světské moci a slávě, vzdálené pozemské bolesti a utrpení. Věděli, že je to prostý mužik a mnoho lidí z vysoké společnosti to považuje za zvláštní, někteří dokonce za ponižující, že panovníci velké Rusy naslouchají radám tak nízkého a nevzdělaného muže. Nevím o žádném jiném důvodu, proč by se car a carevna marně snažili udržet Rasputinovy návštěvy co nejvíce soukromé. Vcházel bočním vchodem, do patra chodil schodištěm pro služebnictvo, byl přijímán v soukromých pokojích a nikdy v přijímacích místnostech. Stejné to bylo v Carském Selu a i na Krymu, kde jednodenní návštěva vzbudila rozruch na rok po celém panství. Více než jednou jsem carevně poukázala na zbytečnost její snahy. "Víte, že než dojde do paláce,tím spíše než dojde do vašeho budoáru, je již čtyřicetkrát zapsán," připomněla jsem jí. Carevna to nepopírala. Věděla, že policie je všude, uvnitř i mimo palác, v každé chodbě, u každých dveří. Věděla, že v paláci nemohou být žádná tajemství a car stejně jako ona to věděl, ovšem stále se snažili uchránit Rasputina před publicitou, která byla nevyhnutelná.

Většinou přicházel večer, ne proto, že by snad v té době policie polevovala, ale protože pouze večer si car mohl udělat čas na osobní přátele. Během hodiny po večeři občas scházel dolů Alexej ve své modré noční košili, aby chvilku s otcem mluvil, než půjde spát. Když byl při takové příležitosti přítomen Rasputin, chlapec, jeho rodiče a blízcí přátelé, kteří právě byli v pokoji, fascinovaně poslouchali starcovo vyprávění o Sibiři a mužicích, o jeho poutích dalekými kouty Ruska a o jeho kajícné pouti do Svaté země. Jeho mluva byla jednoduchá, ale podivuhodně vzletná a povznášející. Jejich Veličenstva s ním ráda rozmlouvala o všem, co je tížilo, hlavně o špatném zdraví jediného syna a on věděl jak je upokojit a dát jim naději. Po jeho návštěvě byli vždy veselejší a kdybych mu chtěla radit, jak získat jejich přátelství, byla by to zbytečná námaha. Měli jej tak rádi, že kdykoliv se k nim dostaly pomluvy nebo novinová obvinění Rasputina z opilství a sexuálních orgií, pouze říkali: "Nenávidí ho, protože my ho milujeme." A tím bylo vše vyřízeno.

O carevně řeknu, že ačkoliv měla v Rasputinovu upřímnost nejvyšší důvěru, považovala za správně udělat malé šetření o jeho životě na Sibiři, kde strávil nejvíce času. Při dvou příležitostech poslala mě a několik dalších do vzdálené vesnice Pokrovskoje, abych ho navštívila. Tehdy jsem si stejně jako dnes přála, aby vybrala někoho moudřejšího a více kritického než mě. Nejsem obdařena sebemenší detektivní schopností. Vždy jsem říkala to, co jsem viděla. Ve společnosti slečny Orlovové, matky generála Orlova, a dvěma dalšími ženami a služkami jsou podstoupila dlouhou cestu na Sibiř, železnice končila v malém městě Ťumeň. Zde na nás čekal Rasputin s neobratným mužickým vozem taženým dvěma koňmi. V tomto voze bez pružin jsme jeli téměř osmdesát verst přes stepy do vesnice, kde Rasputin žil se svou starou ženou, třemi dětmi a dvěma starými pannami, které pomáhaly v domácnosti i na polích a u dobytka. Prostotou byl dům jako z biblických dob, všichni hosté spali v horním pokoji na slamnících naskládaných na podlaze. Kromě lůžek byly pokoje téměř bez nábytku, ačkoliv stěny byly zaplněné ikonami, před nimiž hořely svíce. Jedli jsme prosté jídlo v dolním pokoji a po večerech většinou přicházeli čtyři muži oddaní Rasputinovi, který je nazýval "bratři". Sedíce kolem stolu zpívali modlitby a žalmy s rolnickou vírou a zapálením. Téměř každý den jsme chodili dolů k řece, kde jsme pozorovali Rasputina a "bratry", z nichž všichni byli rybáři, spravovat sítě, a často jsme u řeky i večeřeli, vařili ryby nad malým ohýnkem na břehu, dělili jsme se o hrozinky, chléb, oříšky a trochu sladkého pečiva. Jelikož byla doba velkého půstu, neměli jsme maso, mléko ani máslo.

Po návratu do Carského Sela jsem tento venkovský život popsala carevně a musela jsem dodat, že jediný kněz ve vsi Rasputina očividně neměl rád, zatímco většina vesničanů jej vnímala jako jednoho ze svých, kterým vždy byl. O několik let později jsem byla opět poslána na Sibiř, tentokrát s madam Julií "Lily" Dehnovou, manželkou námořního důstojníka na jachtě Standart, a několika dalšími, a s mužským sluhou, který mi měl pomáhat, protože jsem ještě trpěla následky zranění z železničního neštěstí, které jsem již zmínila. Tentokrát jsme cestovali lodí z Ťumeni do Tobolska po řece Tuře, abychom viděli ostatky metropolity Jana Tobolského, svatého muže z dob Petra Velikého. Když jsme byli v Tobolsku, byli jsme ubytováni v guvernérově domě, tom samém, kde byla carská rodina v prvních měsících vyhnanství na Sibiř. Byl to prostorný, pěkně zařízený dům u řeky, ale bylo vidět, že v zimě musí být nesmírně chladný. Na cestě zpět jsme se zastavili na dva dny v Pokrovském, abychom navštívili Rasputina, a našli jsme ho přesně tak jako kdysi s jeho starou ženou a dvěma pomocnicemi v domácnosti. Mohu připojit, že při obou těchto návštěvách jsem zašla do slavného Verchotujského kláštera na uralské řece, kde jsou uchovávány hluboce uctívané ostatky sv. Simeona. V lesích obklopujících klášter je mnoho drobných dřevěných chat, v nichž žijí osamělí mniši nebo poustevníci, mezi nimi byl i oslavovaný mnich známý jako otec Makarij. Tento zestárlý a zbožný mnich si Rasputina očividně vážil více než vesnický duchovní a hovořili spolu jako rovní a přátelé, zatímco my jsme naslouchali v hluboké úctě.

Oblíbená vlna opozice proti Rasputinovi se zvedla, řekla bych, v posledním dvou a půl letech jeho života. Dlouho po tom, co začala, dlouho po tom, co bylo jeho jméno vláčeno tiskem a společností, se teprve začal jeho byt v Petrohradě, kde trávil stále více času, přeplňovat prosebníky. Byli to lidé všeho druhu, kteří věřili, že ať už je dobrý nebo zlý, jeho moc u dvora nemá hranice. Všichni proradní důstojníci, všichni zchudlí hazardéři a falešní politici, a samozřejmě celý zástup revolucionářských agentů, špehů i tajné policie se k němu stahovali, a strkali Rasputinovi dokumenty a petice, aby je předal carovi. Abychom byli k Rasputinovi spravedliví, neustále těmto lidem opakoval, že by jim nic nepomohlo, kdyby vše předával, ovšem neměl dostatečnou sílu je odmítnout hned při vstupu. Často ke škodě těch, kteří byli nemocní a chudí, nebo dle jeho názoru nějak postižení, posílal je za tím či oním ze svých vlivných přátel se vzkazem: "Prosím, drahý příteli, přijmi jej." Je jen smutné přiznat, že jeho doporučení bylo to nejhorší, co mohlo před ubožákem dorazit.

Jedním z nejtěžších úkolů, kterým mne carevna pověřila, bylo vozit zprávy, většinou o Alexejově zdraví, do Rasputinova bytu. Jakmile jsem se objevila, shlukli se kolem mě lidé dožadující se peněz, pozicí, povýšení, náhrad a dalších věcí. Nebylo k ničemu ujišťovat tyto lidi, že nemám a ani netoužím mít vliv, který mi připisovali. Stejně tak zbytečné bylo přesvědčovat je, že dokumenty, pokud je od nich převezmu, nebude číst carevna, ale budou předány jejímu sekretáři hraběti Rostovcevovi. Občas jsem se setkala s člověkem v opravdové nouzi, a tomu jsem se snažila soukromě pomoci. Jednoho dne jsem na schodech potkala velmi chudého studenta, který mne požádal o teplý kabát. Koupila jsem takový a poslala mu ho. Několik měsíců poté, když jsem byla uvězněná v pevnosti, jsem od tohoto mladého muže dostala zprávu, že se denně modlí za mou bezpečnost a propuštění. Tento jedinečný projev vděčnosti se mnou zůstává i mezi jinými, méně příjemnými návštěvami Rasputinova bytu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 wox24 wox24 | 10. prosince 2009 v 18:38 | Reagovat

Nebudem sa vyjadrovať o Rasputinovi, na ktorého bolo nahádzané veľa blata a časť ktorých vyvrátila Vyšetrovacia komisia dočasnej vlád. Chcem len upozorniť na jeho vraždu. Verzia, že ho zabil knieža Jusupov je lživá. Viď článok Study finds British spy killed Rasputin , ktorý je prebratý z Daily Telegraph. Volá sa "British spy 'fired the shot that finished off Rasputin'" : http://www.telegraph.co.uk/education/3344528/British-spy-fired-the-shot-that-finished-off-Rasputin.html

P.S. Daily Telegraph patrí medzi najväčšie britské denníky.

2 wox24 wox24 | 10. prosince 2009 v 18:39 | Reagovat

Správne malo byť "osobne zabil knieža Jusupov".

3 Ally Ally | Web | 10. prosince 2009 v 19:18 | Reagovat

Zajímavé, leč netroufám si jen na základě jediného výzkumu okamžitě "uvěřit". Nicméně i kdyby po Rasputinovi střílel, tak ho tento "profesional killer" nezabil. Rasputin se utopil po tom, co ho vhodili do Něvy. Pitvy prokázala vodu v plicích.

4 wox24 wox24 | 10. prosince 2009 v 20:04 | Reagovat

Len som chcela upozorniť na zaujímavú informáciu, nič viac.

5 Ally Ally | Web | 10. prosince 2009 v 20:29 | Reagovat

A za to ti děkuji :)

6 wox24 wox24 | 10. prosince 2009 v 20:38 | Reagovat

Veľmi zaujímavá diskusia o teórii Richarda Cullena viď tu: http://forum.alexanderpalace.org/index.php?topic=4721.0

7 Ally Ally | Web | 10. prosince 2009 v 21:01 | Reagovat

Inu, lidé, kterých si vážím pro jejich nezaujatost a vědomosti (př. Sarushka) mají své pochybnosti... nicméně ještě jsem nepřečetla celou diskuzi.

8 wox24 wox24 | 10. prosince 2009 v 22:37 | Reagovat

K tomuto by sa skôr mali vyjadriť súdni lekári (nie patológovia!!!) a odborníci na balistiku.

9 louis vuitton uk louis vuitton uk | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 7:41 | Reagovat

outavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

10 coach outlet online coach outlet online | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 7:41 | Reagovat

utavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

11 [coach outlet] [coach outlet] | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 7:41 | Reagovat

blog je krasny potrebovala som o Otma nieco vediet do skoly a hned som to nasla na tvojom blogu

12 coach factory outlet coach factory outlet | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 7:41 | Reagovat

a som si prave zacala pripravovat svoj a chcem sa opytat ci by si mi prosim nemohla pomoct s designom?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist