Taťána Nikolajevna (část III.)

30. listopadu 2009 v 18:13 | Ally |  Taťána Nikolajevna
Zdravotní sestra Taťána
V den vyhlášení války v srpnu 1914 byla Taťána se svými rodiči a sestrami v Petrohradě a házení balónků s vodou na důstojníky v uniformách, kterého se s Anastázií dopustila, byl jeden z mála opravdu veselých momentů, které na ni v následujících měsících čekaly. Spolu s matkou a Olgou Taťána podstoupila výcvik zdravotní sestry a s nečekaným zápalem se vrhla do práce. Její šikovné ruce, chladná úvaha a trpělivost z ní udělaly dokonalou ošetřovatelku. Kromě toho, že chtěla pomáhat, se o všechno zajímala také z biologického hlediska. Měla odolnější náturu než její starší sestra a tak směla asistovat i u velmi složitých operací a ošetřovat ty nejhorší zranění. Každý týden Taťána i Olga jezdily do Petrohradu, kde Taťána předsedala vlastní komisi. Tato komise, která vzešla čistě z její hlavy, byla inspirována tisícovkami uprchlíků z válečné zóny, kteří neměli nic než šaty na sobě. Návštěva jednoho z míst, kde se shromažďovali, Taťánou natolik otřásla, že se rozhodla založit Komisi pro zlepšení životních podmínek přistěhovalců. Tato komise pokračovala v činnosti i po revoluci, a ačkoliv byla zbavena Taťánina jména, funguje dodnes. Taťána a Olga také zastupovaly svoji matku při otevření britské pobočky Červeného kříže v Petrohradě.

Taťánu si velice zamilovala Valentina Chebotarevová, která rovněž pracovala v nemocnici. Velkokněžna si ji naprosto získala svým jednáním a přístupem. Když se Valentina chystala k jistému obtížnému úkonu, nechtěla velkokněžnu žádat o pomoc. Taťánina reakce byla: "Proč bys ty mohla dýchat chemické výpary a já ne?" Jindy měla Taťána v nemocni přivítat nové sestry. Ty se před ní vyřadily, a Taťána v náhlém zmatku chytila Valentinu za ruku. "Je mi hrozně trapně a mám strach," zašeptala. "Vůbec nevím, koho už jsem vítala, a koho ne." Časem si byly tak blízké, že Valentina Taťánu brala jako dceru.


Válka pro Taťánu znamenala nejen práci a bolest, ale také probuzení něžné náklonnosti k muži. Jmenoval se Dmitrij Malama a léčil se právě v Carsko-selské nemocnici. Taťáně byl nesmírně oddán a obdivoval ji. Byl to on, kdo jí daroval jejího milovaného francouzského buldočka. Pes pak směl spát v její ložnici a Taťána si nic nedělala z Olžiných nářků, že její "Ortipo" hrozně chrápe. Po revoluci se Malama přidal k Bílé armádě a v roce 1919 zemřel na Ukrajině.

V únoru 1917, když car odjel na velitelství, rodina zůstala v Carském Selu. Spolu s nimi v paláci tehdy bydlela i Anna Vyrubová. Jednoho dne se jí udělalo špatně, tak si šla lehnout. Co následovalo popisuje ve své knize: "Asi za hodinu přišla Taťána, stejně soucitná jako obvykle, ale velmi ustaraná, protože Olga i Alexej byli v posteli s vysokou teplotou a lékaři měli podezření na spalničky... Toho stejného dne onemocněla i Taťána a carevna se tak musela starat o nás čtyři!" Taťánu navíc nesmírně trápilo vědomí, že nemůže pomáhat matce a je jí jen dalším břemenem. Nemoc ji na krátkou dobu zcela připravila o sluch, jelikož se jí zanítily obě uši. Zatímco ležela s Olgou a Alexejem v zatemnělém pokoji, záviděla mladším sestrám, které směly matce pomáhat. Když se konečně začala uzdravovat, nevěděla nic o tom, že její otec abdikoval, její matka byla zatčena a ona už není velkokněžna. Celá rodina tehdy žila jen pro návrat cara. Když se konečně měl vrátit, carevna se se rozhodla, že je konečně načase říct pravdu. Taťána stále špatně slyšela a tak jen těžko rozuměla matčině rychlému vysvětlování.
Sestry pro ni musely všechno napsat. Ačkoliv ji to nepochybně zarmoutilo a ranilo, snažila se co nejvíce matku rozveselit a hovořila o brzkém návratu "Papá".

Zajetí bylo pro Taťánu těžkým břemenem. Přesto byla statečná a její mládí jí pomohlo uvyknout novým pravidlům. Jako carská dcera a čestná velitelka vlastního pluku byla Taťána šokována chováním stráží. Jednou seděla s baronkou Buxhoevedenovou u okna, když si povšimly vojáka na stráži, který postával venku. Očividně byl rozladěný, že právě on musí něco dělat, a tak si "přinesl pozlacené křeslo....a pohodlně se usadil se zbraní na kolenou. Poznamenala jsem , že obrázek by ještě mohl doplnit polštář.... když jsme se podívaly ven znovu, už si nějaké pohovkové polštáře přinesl a se stoličkou pod nohama si četl noviny, jeho zbraň se povalovala na zemi!" Byly však i další, méně humorné případy. Jednou byla Taťána nucena zavřít okno, jelikož jí jeden ze strážců vyhrožoval, že ji jinak zastřelí.

Taťána
Taťána se ze spalniček zotavila jako první. Asi v té době Kerenský uvalil na carský pár preventivní opatření, které jim znemožňovalo se stýkat jinak než pod dohledem v kapli a při obědě. Taťáně bylo dovoleno otce po večerech navštěvovat a oba z těchto schůzek čerpali velkou útěchu. Společně probírali fotoalba nebo car předčítal, zatímco jeho dcera se zaobírala ruční prací.
Po přesunu do Tobolska Taťána ještě více zhubla a byla odtažitější než kdy jindy. Stále více se uzavírala do sebe. Na jaře 1918 přijel na Sibiř komisař Jakovlev, aby odvezl cara. Během dlouhých a bolestných chvil rozhodování, zda jet s ním či zůstat s Alexejem, carevna nedokázala být sama. Zavolala k sobě svou milou Taťánu, a právě dceřino: "Ale maminko, jestli musí tatínek jet, musíme se nějak rozhodnout... Už se nemůžeš dál takhle mučit!" co Alexandru přinutilo učinit nejtěžší rozhodnutí v jejím životě. Jela s manželem a zanechala syna v péči té, které nejvíce důvěřovala. Taťána pociťovala v této situaci tíhu břemene více než kdy jindy, ovšem byla odhodlána nezklamat. Její chladnokrevnost jistě zachránila mnoho nepříjemných situací s vojáky, k nimž stále častěji docházelo. Snad nikdy dříve nebyla přezdívka "Guvernantka" tak trefná.

Po přesunu do Jekatěrinburgu začala Taťána poslední krátkou etapu svého života. Pierre Gilliard vzpomínal, jak ji naposledy viděl: "Taťána Nikolajevna šla poslední, držela svého psíka a bojovala s těžkým hnědým kufrem. Pršelo a viděl jsem, jak se jí nohy boří do bláta při každém kroku. Nagorný jí chtěl pomoci, byl ale hrubě odstrčen jedním z komisařů..."
Stále hrála svou opatrovatelskou roli. Byla to ona, kdo obvykle chodil za velitelem Ipaťjevova domu žádat o malé laskavosti. Dlouhé měsíce unavily její tělo i duši a některým strážím se zdála pyšná a arogantní, ovšem její postoj vycházel zřejmě hlavně z jejího pohoršení nad chováním a jazykem vojáků. Po tom, co jeden utrousil opravdu sprostou poznámku v její přítomnosti, utekla z pokoje "bledá jako smrt". Pokud viděla, že se chovají slušně, příjemně se usmívala. Většinu času trávila s matkou. 16. července jí předčítala z Bible a pak si dlouho povídaly o Bohu.

Teprve jednadvacetiletá - a nebylo jí souzeno spatřit úsvit 17. července 1918. Přesto s námi vzpomínka na tuto krásnou a odhodlanou mladou ženu zůstává. Její duše se zrcadlí v řádkách, které pečlivě opsala do svého deníku:

"Ať nám provází Boží požehnání a Jeho slova.
Proč, když vidíme pravoslavný hřbitov, cítíme v srdci smutek?
Jelikož život na zemi je shon, nikdy neodoláváme pokušením.
A proč, stojíce u náhrobků pokorných, se cítíme pokojní?
Protože jejich život byla oběť, tak jako Kristus trpěl a po Jeho utrpení přišly Velikonoce.
Tak pokorný člověk překonává nenávist a pronásledování."

 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 wox24 wox24 | 1. prosince 2009 v 18:43 | Reagovat

Nevieš Ally, ako sá Tatianin Komitét volá teraz?
Inak, pekný článok ;).

2 Ally Ally | 1. prosince 2009 v 19:49 | Reagovat

Díky! Bohužel o Taťánině lkomisi jsem našla jen velmi málo. Zkusím se zeptat na kompetentních místech :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist