Kapitola IX: Železniční neštěstí, car na velitelství

24. listopadu 2009 v 11:47 | Ally |  Vzpomínky na ruský dvůr
Jen několik dní po událostech zaznamenaných v poslední kapitole jsem se stala obětí železničního neštěstí, které mě málem stálo život, a po mnoho měsíců jsem nemohla sledovat vývoj války ani vzrůstající konspirace proti panovnickému páru. Chvíli po půl šesté odpoledne 2. ledna 1915 jsem nastoupila do vlaku z Carského, aby navštívila rodiče v Petrohradě. Ve voze se mnou byla slečna Skiffová, sestra známého námořního důstojníka. Při cestě jsme lehce konverzovaly, když náhle bez varování přišel hrozný otřes a ohlušující rámus. Tvrdě mě to vymrštilo hlavou do stropu a obě nohy mi skříplo železné topení. Převrácený vagón praskl a rozpadl se jako skořápka na dvě části a ucítila jsem prudké prasknutí své levé nohy. Bolest byla tak silná, že jsem na okamžik omdlela. Příliš brzy jsem se probrala a zjistila jsem, že jsem uvězněná pod změtí dřeva a železa, tvář mi drtil velký kus železa, v ústech mě dusila krev a nemohla jsem vypravit ani hlásku. Všechno, co jsem v tiché agónii mohla dělat, bylo modlit se, aby mi Bůh dopřál rychlou smrt, jelikož jsem nedokázala uvěřit, že bych mohla vydržet tolik bolesti a žít.

Po době, která mi připadala jako celé věky, jsem ucítila, že tíha z mé tváře zmizela a milý hlas se zeptal: "Kdo to tady leží?" Když se mi s námahou podařilo vydechnout své jméno, byli zachránci překvapení a okamžitě mě začali vyprošťovat z mé bolestivé pozice. Pomocí provazů, které mi dali pod paže mě nakonec velmi opatrně a jemně osvobodili a položili mne na trávu. V náhlém záblesku vědomí jsem poznala kozáka s carovy zvláštní stráže, skvělého muže jménem Ličatčev, a ještě jednoho vojáka z železničního oddílu. Pak jsem omdlela. Muži mě položili na utržené dveře vagónu a odnesli mě do chatky, která již byla plná raněných a umírajících. Když jsme na chvilku přišla k sobě, poprosila jsem šeptem Ličatčeva, aby zatelefonoval mým rodičům v Petrohradě a Jejich Veličenstvům do paláce. To ten dobrák udělal bez momentu otálení a také do mého koutku přivedl jednoho z lékařů přivolaných k vlaku. Muž mne rychle vyšetřil a řekl prostě: "Nerušte ji. Umírá." Odešel ošetřovat nadějnější případy, ale ti věrní vojáci vedle mě pořád klečeli, narovnali mé zlomené a rozdrcené nohy a utírali mi krev ze rtů. Asi za dvě hodiny se ke mně přiblížil další lékař, tentokrát doktora Gedriozová, pod níž jsme já, carevna a její dcery absolvovaly naše školení. S hrůzou jsem pohlédla do tváře této ženy, jelikož jsem věděla, že není mou přítelkyní. Po krátké prohlídce mé zraněné hlavy bez kousku lítosti prohlásila, že jsem beznadějný případ, a opustila mě bez jediného pokusu ulevit mé bolesti. Teprve v deset hodin toho večera, čtyři hodiny po kolizi, která zničila dva vlaky, se ke mně dostala pomoc. V tu chvíli přijel generál Racine s rozkazem od jejich Veličenstev, aby bylo pro mé dobro uděláno vše možné. Na jeho nesmlouvavý rozkaz jsem byla opět položena na nosítka a odnesena do náhradního vlaku složeného z vagónů pro dobytek. V ten moment přijeli z Petrohradu můj ubohý otec a matka a poslední věc, kterou si pamatuji, jsou jejich vzlyky a lžička brandy, která milosrdně sklouzla mým krkem.

Na konci cesty do Carského Sela jsem matně rozeznala carevnu a čtyři velkokněžny, které přišly vlaku na nádraží naproti. Jejich tváře byly plné soucitu a smutku, a když se nade mnou sklonily, našla jsem sílu zašeptat: "Umírám.". Věřila jsem tomu, protože to tvrdili lékaři, a bolest byla hrozná. Pak přišlo peklo v podobě zvedání do ambulance a napůl při vědomí jsem vnímala, že carevna tam byla také a držela mi hlavu v klíně, prosila mne, abych měla odvahu. Potom následovala chvíle tmy, z níž jsem se probudila v posteli a téměř bez bolesti. Carevna, která spolu s mými rodiči zůstala na blízku, se mne zeptala, jestli bych chtěla vidět cara. Odpověděla jsem, že samozřejmě ano, a když přišel, stiskla jsem ruku, kterou mi podal. Doktorka Gedroizová, která byla nadřízená personálu, všem chladně řekla, aby odešli, jelikož jsem v žádném případě nemohla do rána přežít.

"Je to tak beznadějné?" zeptal se car. "V rukou má pořád ještě sílu."

Později, nevím přesně kdy, jsem otevřela oči dokořán a vedle postele jsem uviděla stát vysokou, ošumělou postavu Rasputina. Upřeně se na mne díval a klidným hlasem řekl: "Bude žít, ale už vždycky bude mrzák." Předpověď se naplnila doslova, jelikož až dodnes mohu chodit jen pomalu a s oporou silné hole. Bylo mi řečeno, že Rasputin mne přivedl k vědomí, ale z jeho slov si pamatuji jen to, co jsem již zaznamenala.

Dalšího rána jsem podstoupila operaci a dalších šest týdnů jsem trpěla tak, jak jen člověk může, ale přežila jsem. Má levá noha, která utrpěla dvojitou zlomeninu, mne tehdy netrápila tak jako záda a pravá noha, která byla ošklivě zkroucená a rozsápaná. Také má zranění hlavy byla nesmírně bolestivá a jistou dobu jsem měla zápal mozkových blan. Moji rodiče, carevna a děti za mnou chodili každý den, ale navzdory jejich přítomnosti zanedbávání a nepřátelství doktorky Gedroizové pokračovaly. Návrh carevny, že její spolehlivý lékař doktor Fjodorov, by mohl být přizván ke konzultaci, byl hrubě odmítnut touto ženou, o níž bych mohla na konec ještě říci, že je dnes ve velké přízni bolševiků, k nimž se přidala na podzim 1917. Ošetřována jen těmi nejnezkušenějšími sestrami, netuším, co by se bylo se mnou stalo, kdyby do nemocnice matka nepřivedla starou rodinou ošetřovatelku a naprosto netrvala na tom, že se o mě bude starat. Po tom se věci trochu zlepšily, ale byla jsem nesmírně šťastná, když jsem na konci šestého týdne, proti vůli doktorky Gedroizové, opustila tu hroznou nemocnici a přesunuli mě domů. Tam v klidu a bezpečí mé vlastní ložnice jsem se poprvé od své nehody vyspala tichým a osvěžujícím spánkem.

Zdá se zvláštní, že nenávistný a závistivý dvůr hluboce nesouhlasil s denními návštěvami cara a carevny u mě. Aby zmátl pomlouvače, měl car ve zvyku před tím, než mne navštívil, obejít všechny strážní posty. I přesto jsem měla hodně návštěvníků a přicházelo mnoho lidí i od carevny vdovy a dalších. Brzy po návratu domů mne prohlédli skvělé lékaři, mezi nimi doktoři Fyodorov a Gagentorn, kteří prohlásili mou rozdrcenou nohu za velmi složitý případ a dali mi sádru, kterou jsem nosila dva měsíce. Carevna mě denně navštěvovala, ale cara jsem viděla jsem zřídka, neboť jsem se nepřímo dovídala o špatném průběhu války na ruské frontě, takže car byl téměř stále s armádou. Poslední týden před půstem ke mně přišel s carevnou, podle starého ruského zvyku, před zpovědí, aby mne poprosil za odpuštění za možné chyby, kterými se proti mě provinil v minulosti. Jejich skromná pokora a také bílá, unavená tvář carova, mne naplnily dojetím, které pozdější události pouze posílily, jelikož tehdy Rusko procházelo důležitými hodinami a naplňoval se osud Nikolaje II., cara vší Rusi.

Voják ze sanitární jednotky jménem Jouk byl přidělen do mého domu jako pomoc a jakmile jsem mohla vstát z postele, denně mne bral v kolečkovém křesle do kostela a do paláce. To bylo léto 1915, doba velkého válečného ústupu pro Rusko, jak ví každý student Velké války. Velkokníže Nikolaj
Nikolajevič sledoval politiku, která cara velmi znepokojovala, a tak si neustále stěžoval, že vrchní velitel jeho vojsk posílá muže do boje bez řádné výzbroje, bez podporu dělostřelectva a bez adekvátních příprav na případný bezpečný ústup. Pohroma po pohromě potvrzovala carovy obavy. Pevnost za pevností podléhala Němcům. Kovno padlo. Novogeorgijesk padl a nakonec samotná Varšava. Byl to hrozný den, když bledý a chvějící se car přinesl tuto zprávu carevně, právě když jsme seděly na jejím balkóně v teplém podzimním slunci. Car byl zcela přemožen zármutkem a ponížením, když dokončil své vyprávění. "Takhle už to dál nejde," prohlásil hořce a pak šel oznámit, že navzdory ministerským námitkám je odhodlán osobně se ujmout velení nad armádou. Pouze tehdy mu Krivošejm, ministr zemědělství, přiblížil nemožnou situaci ruských vnitřních záležitostí. Nikolaj Nikolajevič, nespokojený s velením armádě, získal téměř naprostou autoritu nad veškerými záležitostmi říše. V Rusku vlastně fungovaly dvě vlády, rozkazy se neustále přijímaly z vojenského vrchního velitelství bez vědomí, a tím méně souhlasu cara.

Brzy po pádu Varšavy začalo být carovi jasné, že pokud si má zachovat čest, bude muset odstranit Nikolaje Nikolajeviče, a zde bych si přála poznamenat, že toto rozhodnutí učinil car bez rady Rasputina, mé či kohokoliv jiného. Dokonce i carevna, ačkoliv schvalovala manželovo rozhodnutí, v něm neměla žádnou roli. Pan Gilliard napsal, že car byl k tomuto kroku donucen špatnými rádci, především carevnou a Rasputinem, ale v tom se naprosto plete. Pan Gilliard píše, že carovi bylo řečeno, že velkokníže Nikolaj Nikolajevič plánuje uzavřít svou panovnici do kláštera. Nevěřím ani na okamžik, že by Rasputin kdy zmínil něco takového, ale v mé přítomnosti skutečně varoval cara, aby si dával pozor na Nikolaje Nikolajeviče a jeho ženu, která se podle něj opět uchýlila ke starým praktikám spiritismu, které považoval za velmi nebezpečný způsob vedení války proti Němcům. Co se týče mě, opakuji, že jsem nikdy neřekla ani neudělala nic, abych ovlivňovala cara v politických otázkách. Přála bych si zde uveřejnit dopis napsaný carem mému otci, v němž byly vysvětleny krok po kroku všechny důvody pro toto rozhodnutí. Běda! Dopis mi byl zabaven bolševiky po otcově smrti a předpokládám, že byl zničen.

Ten večer, kdy se car sešel se svými ministry, aby oznámil své velké rozhodnutí, jsem večeřela v paláci, a byla jsem velmi zasažená pevností carova odhodlání nepodlehnout argumentům ani zbytečným obavám ze strany ustrašených státníků. Když vstal, aby se odebral do poradní místnosti, prosil nás car, abychom se za něj modlily, aby jeho úmysl zvítězil. "Nevíte jak pro mne bylo těžké nemít podíl na velení mé milované armády," řekl nám při odchodu. Dojatě jsem beze slova vtiskla do jeho ruky malou ikonu, kterou jsem vždy nosila kolem krku, a během porady jsme se s carevnou úpěnlivě modlily za cara a naši zuboženou zemi.

Jak čas ubíhal, carevnina nervozita se stupňovala, až si nakonec přes ramena přehodila kabát, vyzvala mne, abych ji následovala, a vyšla na balkón, který na jedné straně končil u poradní místnosti. Přes krajku záclon jsme viděly cara, který seděl rovně jako svíce, obklopeného ministry, s nichž jeden plamenně hovořil. Náš čas o jedenácté se podával dlouho předtím, než se car, naprosto vyčerpaný, vrátil ze zasedací místnosti. Klesl do křesla a natáhl se jako muž po namáhavém fyzickém výkonu, a viděla jsem, že má čelo a ruce zbrocené potem.

"Nepohnuli mnou," řekl tichým, napjatým hlasem. "Poslouchal jsem jejich dlouhé, nudné proslovy, a když všichni skončili, řekl jsem: Panové, ode dneška za dva dny odjíždím na velitelství." Když ta slova opakoval, jeho tvář se rozjasnila, ramena se narovnala a vypadal jako muž, jemuž se náhle vrátily síly.
Přesto před ním ležel ještě jeden zápas. Carevna vdova, jíž car navštívil okamžitě po zasedání s ministry, byla v té době již naprosto pohlcená mánii německé špionáže, v níž byla zapletena carevna, Rasputin i já. Věřila celé té síti lží, které byly vyfabrikovány, a vší mocí se bránila carovu rozhodnutí převzít vrchní velení nad vojskem. Více než dvě hodiny trvala bolestivá scéna v zahradách carevny vdovy, kdy on se snažil vysvětlit naprostou katastrofu, která hrozila armádě a říši v nastalých podmínkách, a ona neustále opakovala věci o zchytralých pastech německých špehů, do nichž podle jejího názoru padal. Nakonec car odešel zcela otřesen, ale s přesvědčením stále stejně silným.

Než odjel na vrchní velitelství car se svou rodinou přijali Nejvyšší svátost ve Fjodorovském chrámu a při jejich posledním společném jídle vypadal klidně a pokojněji než jindy, rozhodně více než od začátku poslední katastrofální kampaně. Z velitelství nám car psal o scénách, které se odehrály, když převzal velení, a o vzteklém hněvu nejen přeloženého Nikolaje Nikolajeviče, ale všech velících. "Z nichž každý," psal car, "měl ambice vládnout Rusku."

Nepokouším se zde psát vojenskou historii těch let, a jsem si vědoma toho, že většina publikovaných svědectví ruské armády líčí Nikolaje Nikolajeviče jako oddaného přítele Spojenců a cara jako tupý nástroj německého vlivu. Nicméně je nepochybné, že téměř jakmile byl Nikolaj Nikolajevič poslán na Kavkaz a car převzal velení západní armády začalo se projevovat zlepšení všeobecné morálky. Ústup na mnoha různých místech se zastavil, celá fronta posílila a ukázal se nový duch loajality říši.
Zde si přeji zmínit ve spojení s carovým osobním velením vojska,
že udělal nesmírnou službu Rusku proti válce, když snížil výrobu a prodej vodky, prokletí ruského lidu. Car to učinil zcela z vlastního pohnutí, bez rady ministrů nebo velkoknížat. V té době říkal: "Alespoň za to na mne budou pamatovat," a měl pravdu, jelikož stav rolnictva, dělníků a vojska se okamžitě zlepšil. Francouzský korespondent později napsal: "Sesazenému caru Nikolaji musíme poděkovat, že prosadil největší z vnitřních reforem válečného Ruska - potlačení alkoholismu."

V říjnu car krátce navštívil Carské Selo a při návratu s sebou do Stavky vzal mladého careviče. Bylo to vůbec poprvé, co byl chlapec odloučen od matky a carevna nikdy nebyla šťastná kromě několika chvil, kdy pročítala synkovy denní dopisy. V devět hodin večer šla vždy do jeho pokoje, stejně jako by tam byl, aby naslouchala jeho večerní modlitbě. Ve dne carevna pokračovala ve své neúnavné činnosti v nemocnici, odkud jsem následkem svého zranění, byla dlouho odloučena. Nicméně v té době jsem od železnice dostala odškodné za má zranění, značnou částku 800 rublů, a za tyto peníze jsem založila nemocnici pro přeškolování vojáků, kde zmrzačení a ranění muži dostávali školení v různých užitečných řemeslech. Není nutno říkat, že to mi působilo velkou radost, jelikož jsem stejně jako tito vojáci věděla, co to znamená být zmrzačený a bezmocný. Od prvního dne byla moje nemocnice velkým úspěchem a až do revoluce, po níž mne všechno mé úsilí o užitečnost a pomoc přivedlo do vězení, můj zájem o ni nepolevoval.

Ani tento můj čin, ačkoliv se musí jevit jako vlastenecký, ani množství carevniny oddanosti raněným, nevyvážily rychle rostoucí propagandu, která se snažila usvědčit carskou rodinu a všechny její přátele jako německé špehy. Fakt, že v Anglii carevnin švagr prince Louis z Battenbergu, původem Němec, ale věrný anglofil, byl donucen vzdát se velení v britském námořnictvu, byl použit proti carevně Alexandře Fjodorovně. Znala tato nesmyslná obvinění a vzdorovala jim, udělala všechno ve své moci se nad ně povznést. Pamatuji si den, kdy carevna dostala dopis od svého bratra Ernsta, velkovévody hessenského, v němž na ni naléhal, aby udělala něco pro zlepšení německých zajatců v Rusku. Se slzami na tváři si carevna připadal bezmocná, nemohla udělat nic pro úlevu nešťastných zajatců. Již dříve zorganizovala komisi pro propuštění ruských vězňů z Německa, ale to bylo ostře napadeno, především v článcích časopisu Novij Vremja, důležitého to orgánu konstituční demokratické strany. V tomto časopise a mezi širokou veřejností byla carevnina komise obviněna, že je pouhou zástěrkou před skutečným účelem pomáhat Němcům. Proti takovým útokům neměla carevna jak se bránit. Její sekretář, hrabě Rostovcev, se opravdu snažil odstranit pomluvy o carevnině zajatecké komisi, ale editoři Novij Vremja drze odmítli zveřejnit jeho vysvětlující dopis.

Špionážní aféry se šířila od paláce téměř ke každému Rusovi, který měl to neštěstí, že jeho jméno znělo německy. Hrabě Fredericks a ministr Sturmer byli mezi těmi, kteří tím trpěli, ačkoliv žádný z nich neuměl německy ani slovo. Ovšem největší chudáci v tomto směru byli baroni z baltských provincií, jejichž předkové jim předali jména německého původu. Mnoho z těchto mužů bylo zatčeno a posláno na smrt či do vyhnanství. Jejich synové a příbuzní v té době věrně bojovali za Rusko. Nemám důvod pochybovat o tom, že během celé války v Rusku fungovala německá špionáž, ale to byli muži, kteří po roce 1917 pozvali a propašovali do země Lenina a Trockého, ne tedy carevna a její přátelé, ani ti pronásledovaní majitelé statků u Baltu. Volala carská rodina ze Sibiře, aby je Němci zachránili? Požádala nějaká z baltských provincií o sjednocení s Německem při sestavování smlouvy ve Verssailles?

Vojsko a námořnictvo stále zůstávalo věrné panovníkovi. Během jedné z jeho návštěv doma v Carském Selu s sebou přivezl jako důkaz tohoto kříž řádu sv. Jiří, nejvyššího ruského vojenského vyznamenání, který nemohl udělit nikdo jiný než sám car, nebo vrchní velitel jedné z bojujících armád. V tomto případě to byla galantní jižná armáda, který rozhodla udělit je carovi.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 louis vuitton uk louis vuitton uk | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 7:12 | Reagovat

outavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

2 coach outlet online coach outlet online | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 7:13 | Reagovat

utavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

3 [coach outlet] [coach outlet] | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 7:13 | Reagovat

blog je krasny potrebovala som o Otma nieco vediet do skoly a hned som to nasla na tvojom blogu

4 coach factory outlet coach factory outlet | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 7:13 | Reagovat

a som si prave zacala pripravovat svoj a chcem sa opytat ci by si mi prosim nemohla pomoct s designom?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist