12. listopadu 1918

10. listopadu 2009 v 20:37 | Ally |  Příběh ruského děvčete
Včera jsem se dostala do postele až po půlnoci. Už si nepamatuji, kdy jsem se naposledy pořádně vyspala. Okolo třetí hodiny ráno mnou někdo zacloumal. Nejprve jsem odmítla otevřít oči, ale pak jsem uslyšela Ňutu: "Marie Nikolajevno, okamžitě vás potřebují v nemocnici." Pak šla vzbudit Anastázii.
Bylo to těžké, ale donutila jsem se vstát a obléknout se. Když jsem se Ňuty zeptala, co se děje, řekla nám, že přijely vlaky a vrátil se Papá. To mne probudilo. Ve velkém spěchu jsme běžely dolů po schodech. A tam stál, náš nejdražší, nejmilovanější Papá a objímal Olgu a Taťánu, zatímco Mamá stále vedle něj, její tvář bledá a plná slz. Aljoša tam nebyl, Mamá rozhodla, že alespoň on se má vyspat.

Jen na okamžik nám bylo dovoleno vydechnout v náručí Papá. Pak se na nás čtyři podíval a unaveně se usmál: "Už jste všechny tak velké. Hned bych chtěl, abyste zase byly malé holčičky, co se tahají za vlasy kvůli panenkám."
"Kdo říká, že se za vlasy netaháme?" ušklíbla se Nasťa. Papá ji lehce pohladil po vlasech.
"Omlouvám se, že vás okrádám o spánek, ale právě teď máme tolik raněných! Potřebují vás. Jejich boj je u konce. Váš pokračuje."
"Válka skončila." To byl Olžin hlas, který to řekl. A když Papá přikývl, zatočila se mi hlava. Tak dlouho jsme na ta slova čekali.
"Jak.... jak skončila?" zeptala se Taťána se strachem, že se jí to jen zdá...

"Nad Kremlem se třepotá carský orel. Vyhráli jsme," odpověděl Papá.
Další čas na povídání jsme neměli. My čtyři s Mamá jsme spěchaly do nemocnice, kde se k nám brzy přidaly tety.

Nikdy předtím jsem neviděla tolik raněných pohromadě. Byli všude. Poslední ranění z poslední bitvy.
Dostala jsem za úkol s dalšími sestrami a několika lékaři dělat tu nejvíce srdcervoucí práci - rozhodovat o tom, koho zachráníme, a komu už není pomoci. Musela jsem míjet vojáky, kteří byli očividně smrtelně ranění, a kdyby se jim doktor věnoval, jiné by zbytečně zemřeli. Byla to nekonečná práce. Když konečně obloha pomalu začala světlat, viděla jsem jim do tváře i bez blikající lampy. Po několika hodinách bylo hotovo. Poslední z raněných byli odneseni k lékařům a já s tetou Ellou a několika dalšími sestrami jsme se vrátily k těm, jimž jsme nedávali naději. Většina z nich už dodýchala, ale pak jedna z dívek zavolala o pomoc. Běžela jsem za ní. Seděla vedle jednoho z mužů a kontrolovala mu puls.
"Tenhle ještě žije!"
"Nech ho umřít v klidu," řekla jiná. "Už jsem ho viděla. Má rozbitou hlavu a strašnou ránu přes hrudník a břicho. Asi se do sebe s někým pustili šavlí, když jim došly kulky. Taky ho trefili do ramene. Ať už se netrápí. Nechte ho být."

Chtěla jsem s ní souhlasit, ale pak se něco stalo. Jiná sestra raněného otočila a já mu pohlédla do tváře. A pod vší tou špínou a krví jsem poznala generála Danilova. A v tu chvíli jsem věděla, že ho nemůžu nechat umřít. Ten muž pro nás tolik udělal. Zachránil nás, zůstal věrný romanovské dynastii a neohroženě bojoval až do samého konce. A teď jsem tu byla já, jediná, kdo mohl pro změnu udělat něco pro něj. Alespoň mu dát šanci, když už ne zachránit mu život, který se náhle zdál tak důležitý. A tak jsem nařídila, aby ho vzali k lékařům.

Když jsem se na něj šla později zeptat, doktor si ho nepamatoval - ale sotva ho můžu vinit, vždyť ošetřil tolik mužů! Našla jsem ho teprve po několika dalších hodinách, když se věci trochu uklidnily. Byl bělejší než povlečení, oči zavřené a hruď se mu zvedala jen nepatrně a nepravidelně, ale byl naživu. Mohla jsem se vrátit se sestrami domů.

Zhtly jsme něco málo k snědku, rychle se umyly a teď jen čekám až si Anastázie rozčeše vlasy. Je šest hodin večer, ale vážně se potřebujeme vyspat. Poprvé za čtyři roky usínáme beze strachu, co přinese zítřek.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Berni Berni | E-mail | Web | 29. června 2012 v 11:32 | Reagovat

OK, velka vec

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist