Princezna Alice - velkovévodkyně Hessenská (část 2.)

3. října 2009 v 16:52 | Ally |  Hessenští
Po svatbě mladý pár odjel do Aliciny nové země, malého hessenského knížectví. Zde manželé nějakou dobu bydleli v neútulném a chudě vybaveném starém městském paláci v Darmstadtu. Vlastní majetek neměli téměř žádný a dokud vládl zemi Ludwigův strýc, neměli ani žádnou naději na zlepšení své finanční situace. Alice navíc pomalu zjišťovala, že Ludwig pro ni možná nebyl tou nejlepší volbou. Jak skvěle vystihl o mnoho let později její životopisec: "Měla komplikovanější a tvrdší povahu než velkovévoda. Měla sklon k tomu jednat temperamentně tam, kde Ludwig zůstal klidný, byla energická tam, kde on byl ústupný a poddajný, kritická tam, kde on chtěl být lhostejný, demonstrativní tam, kde on zůstával rezervovaný, tak nabýval vztah velkovévodkyně k manželovi lety mateřských rysů a do tónu jejích dopisů se vkrádala tendence poučovat. Nakonec projevovala i snahu vládnout, když se jí nesplnila potřeba být ovládána..."

Asi čtrnáct let po svatbě se již ani sama Alice nesnažila tyto rozdíly nijak skrývat a napsala otevřeně svému manželovi: "Toužila jsem po skutečném společníkovi, jelikož kromě toho mi život v Darmstadtu neměl co nabídnout. Mohla jsem být docela obyčejně šťastná a spokojená v chatrči, kdybych mohla sdílet své intelektuální zájmy a aspirace s manželem, jehož silná, ochranitelská láska by mne vedla mezi peřejemi..."
I tak bylo ale Alicino manželství relativně spokojené a šťastné. Oba svorně milovali tichý rodinný život a nic jim nepůsobilo větší radost než jejich děti. Ty se rodily v téměř pravidelných dvouletých intervalech. Nejprve přišly v letech 1863 a 1864 na svět dcery Viktorie a Elisabeth. Pak přišel rok 1866 a obě byly spěšně odvezeny k babičce Viktorii do Anglie. Důvodem bylo vypuknutí prusko-rakouské války, jíž se Hessensko účastnilo na straně poraženého Rakouska, a bojovalo se i na jeho území. Nešťastně pozorovala princezna Alice vítězné pruské vojáky, jak triumfálně pochodovali darmstadtskými ulicemi, zatímco ona v náručí hýčkala své právě narozené třetí dítě - dceru Irenu. Nic na pruském postoji nezměnil fakt, že Alicina sestra Viktorie byla tamější korunní princezna. Světlejší událostí toho roku bylo kromě Irenina narození také ´dokončení stavby Nového paláce, kam se rodina přestěhovala. Dům byl zařízen zcela dle vkusu princezny - tedy velice anglicky a pohodlně.

V roce 1868 Alice porodila svého prvního syna pojmenovaného Ernst Ludwig, o dvě léta později pak přišel na svět princ Friedrich v rodině nazývaný Frittie. Rok 1872 pak přinesl do rozrůstající rodiny také budoucí rusou carevnu - princezničku Alix. V osobě malého Frittieho však na princeznu Alici a její rodinu dolehlo rodinné prokletí. Jako dvouletému byla Frittiemu lékaři diagnostikována hemofilie (i když mnohem mírnější formy než o generaci později u careviče Alexeje) a na následky zranění, které by jiné dítě přežilo, na jaře roku 1873 zemřel. Pro princeznu Alici to byla strašlivá rána. Už nikdy se neoblékla jinak než do černých šatů a každý rok s celou rodinou podnikala pravidelné návštěvy synova hrobu. Žal jí pomohlo překonat další těhotenství. V roce 1874 přišlo na svět její poslední dítě, princeznička pojmenovaná Marie, která se stala její oblíbenkyní.

Svůj život však ale princezna Alice netrávila pouze u svých dětí a bědováním nad manželstvím, které ji nenaplňovalo. Byla to velmi silná osobnost, která se od prvního dne, kdy vstoupila poprvé na hessenskou půdu, snažila všemi možnými prostředky o zlepšení životních podmínek svých poddaných. Často mezi oficiálními povinnostmi našla čas, aby inkognito navštěvovala nejchudší domky a viděla tak na vlastní oči způsob života nejnuznějších. Zakládala sirotčince a aktivně se zapojovala do charitativních sbírek,ovšem nebylo by správně myslet si, že její pomoc se zaměřovala pouze na chudé. Jako moderně smýšlející žena byla princezna Alice
přesvědčená, že hlavní smysl života ženy nemusí nutně být manželství a mateřství. Proto zakládala ústavy a školy pro mladé dívky, které by se jinak k řádnému vzdělání nedostaly, stejně tak na její žádost začala většina podniků v knížectví tyto dívky zaměstnávat například na úřednických místech.

Další oblastí Alicina působení bylo zdravotnictví, do té doby v Hessensku velmi zastaralé a zanedbané. Nemocnice nesoucí princeznino jméno byla ve své době nejlépe vybavenou a poskytovala zdravotní péči pro chudé zcela zdarma. Tato nemocnice funguje dodnes, stejně jako mnoho jiných ústavů založených princeznou. Alice sama se vyškolila v základní péči o nemocné, zkušenosti mohla čerpat i z blízkého kontaktu se slavnou Florence Nightingalovou, která se stala její přítelkyní. Velice často s sebou do nemocnic princezna Alice brala své děti, aby se naučily soucitu a úctě k lidskému životu a utrpení. Při takových příležitostech s sebou děti brávaly pro nemocné květiny a malé dárečky, které samy vyrobily.

Pro veškerou tuto záslužnou činnost byla princezna Alice velice milována prostými lidmi, nicméně vyšší společnost, ačkoliv si jí vážila, považovala mnohé její chování za šokující. Kromě maličkostí a novot, které s sebou přinesla z Anglie, se totiž projevovala vedle svého manžela značně nezávisle. Velké pozdvižení budily především její náboženské názory. Není pochyb o tom, že Alice byla silně věřící. Jak vzpomíná její syn Ernst: "Moji rodiče byli hluboce věřící lidé, aniž se dali přísně ovlivňovat náboženstvím. Od Filipa Velikého byla naše linie hessenského rodu vždycky luteránská, což nám velice usnadňovalo chápat anglikánské i pravoslavné náboženství. Všichni jsme chodili přibližně každých čtrnáct dní do kostela, moji rodiče každou neděli." Po své nejoblíbenější světici Alžbětě Maďarské Alice pojmenovala i svoji druhou dceru. Nicméně Alice se nespokojovala s tím, co jí kdo o Bohu řekl. Sama dlouze studovala písmo a církevní učení, a docházela k vlastním názorům. Nejznámějším a nejkontroverznějším z nich bylo zřejmě její tvrzení, že Ježíš byl úžasný člověk, ale je nutné, aby se mu přestaly připisovat nesmysly jako zmrtvýchvstání.

V roce 1877 Ludwig konečně nastoupil na velkovévodský trůn po svém strýci a již značně vytížené princezně Alici nastaly další, většinou reprezentační povinnosti. Ani to ji nezastavilo. "Život má být naplněn prací, a ne potěšením," shrnula své životní motto v dopise matce. Nicméně sílu jejího ducha nedostihovala síla těla. I kvůli četným porodům a otřesu ze smrti synka princezna Alice často postonávala, přesto si nedovolila ani chvilku oddechu. Když na podzim 1878 vypukl ve vévodské rodině záškrt, nedokázala Alice přenechat péči o své blízké komukoliv jinému. Ve dne v noci bez odpočinku obcházela pokoje s nemocnými a především stav nejmladších dcerušek Alix a Marie ji plnil zoufalstvím. Zatímco Alix se začala uzdravovat, princezna Marie nemoci podlehla. Pro Alici to byla poslední rána. Zbytek její rodiny se již zotavoval, a ji opustila síla o ně bojovat. Její oslabené tělo podlehlo nákaze a přes veškeré modlitby lidu a péči lékařů naposledy vydechla 14. prosince 1878, ve výroční den svého otce. Ačkoliv ve svém deliriu jen sotva mohla vědět, jaký je datum, měla předsmrtné vize svého otce a malé Marie, jak ji vítají v nebi. Její poslední slova byla: "May... Milý tatínku..."

Princezna Alice zemřela v pouhých třiceti pěti letech. Zanechala za sebou nesmazatelné stopy a nic nemůže být lepším pomníkem než školy, nemocnice a jiné ústavy, které založila na pomoc ostatním. Ačkoliv však pro ni všichni upřímně truchlili, ti z vyšší společnosti si zároveň trochu oddechli, protože s Alicí odešel i závan čerstvého vzduchu z britských ostrovů a veškerá kontroverze. Velkovévodky hessenská, princezna anglická, Alice Maud Mary byla pohřbena v rodinné hrobce v Rosenhohe. Její náhrobek je z bílého mramoru. Alicina tvář na něm je konečně klidná, jako ve spánku, a v náručí jí spočívá maličká princezna Marie.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist