Kapitola V: Zahraniční cesty, život v paláci

11. října 2009 v 17:00 | Ally |  Vzpomínky na ruský dvůr
Každoroční návštěvy Krymu byly střídány s prázdninovými plavbami na Standartě a návštěvami příbuzných a blízkých přátel v různých zemích. V roce 1910 Jejich Veličenstva navštívila Rigu a další baltské přístavy, kde byli královsky přivítáni, potom se plavili ve finských vodách, kde jako hosty přijali krále a královnu Švédska. Byla to oficiální návštěva, a tak se neobešla bez mnoha ceremonií, vzájemných návštěv panovníků na jachtách a válečných lodích, státních diners a recepcí. Při jednom takovém diner jsem seděla vedle admirála švédské flotily, který byl velice skleslý, protože během královské salvy na počest cara byl jeden z jeho námořníků nešťastnou náhodou zabit.

Na podzim 1910 jeli car a carevna do Nauheimu v naději, že tamní vody by mohly mít dobrý vliv na její podlomené zdraví. Vyjeli ve studný, deštivý den a oba byli melancholičtí, částečně kvůli odloučení se od milovaného domova, a částečně kvůli dosti očividné slabosti carevny. Car byl jejím stavem velmi rozrušen. "Udělal bych cokoliv," řekl mi, "byl bych i šel do vězení, jen kdyby byla opět zdravá." Tuto obavu sdílela celá domácnost, dokonce i služebnictvo, které stálo v řadě podél schodiště, aby se rozloučilo a líbalo carovi rameno a carevně ruku v rukavičce.
Téměř denně jsem dostávala z Friedbergu, kde se rodina zastavila, dopisy od cara, carevny a od dětí, vyprávějící o jejich denním životě. Za nějakou dobu mi přišel dopis od carevny, který navrhoval, abych se připojila ke svému otci v Hamburgu, nepříliš vzdáleného, abychom se mohly občasně sejít. Jakmile jsem přijela telefonovala jsem na zámek Friedberg, a dalšího dne pro mne bylo posláno vozidlo. Nalezla jsem carevnu v lepším zdraví, ale vypadala hubeně a unaveně z dosti náročných kůr. Car ve svém civilním oblečení vypadal nepovědomě a zvláštně, ale nosil šaty obyčejného občana, protože stejně jako carevna si přál co nejvíce zůstat soukromou osobou. Když to carevnino zdraví dovolilo, ráda se s Olgou a Taťánou bez doprovodu procházela Nauheimem, nepozorovaně procházela ulicemi a s obdivem si prohlížela výlohy obchodů jako obyčejní turisté. Jednou se car a mladé velkokněžny projížděli po Hamburgu a po krátkou hodinku se šťastně a nepozorovaně procházeli. Nicméně příliš brzy někdo poznal cara a celá naše malá skupinka musela doslova utéct před srocujícím se davem a neodbytnými novinovými fotografy. Při některých našich vycházkách míval car větší štěstí. Jednou, když jsme se toulali podél úzké cesty na okraji Hamburgu, kolem nás projel vůz a na cestu z něj vypadla těžká bedna. Kočí, ať se snažil sebevíc, ji nedokázal zvednout, dokud nepřistoupil car a s vynaložením vší síly pomohl tomu muži z nesnází. Kočí Jeho Veličenstvu poděkoval s vděčností a respektem, maje ho za velmi hodného muže, ale samozřejmě ho ani nenapadlo, kdo to skutečně je. Na můj výraz pobavení nad situací mi car vážně řekl: "Začal jsem věřit, že čím vyšší je postavení člověka v životě, tím méně by si měl připadat nadřazen. Chci, aby mé děti vyrostly se stejnou vírou."
Brzy nato jsem se vrátila do Ruska, abych navštívila svou sestru, která právě porodila své první dítě, malou holčičku pojmenovanou po velkokněžně Taťáně, která se stala kmotrou dítěte. Můj pobyt tam nebyl dlouhý, jelikož carevniny dopisy mne volaly do Frankfurtu, abych byla s ní. Při mém příjezdu tam na mne čekalo překvapení ve formě pozvánky od velkovévody Ernsta Hessenského, abych bydlela s jeho carskými hosty na jeho zámku. U bran mne uvítala slečna Grancyová, okouzlující hofmistrině hessenského dvora, a slečna Kerrová, veselá a chytrá Angličanka, dvorní dáma princezny Viktorie. Slečna Kerrová mne okamžitě uvedla do mých pokojů, blízko jejích, a já jsem se rychle zabydlela. Toho večera jsem u večeře seděla mezi carem a naším hostitelem velkovévodou hessenským. Společnost, která opravdu vybraná, zahrnovala prince Heinricha Pruského, který byl toho večera v poněkud nepříjemné náladě, princeznu Irenu, princeznu Viktorii z Battenbergu a její krásnou dceru Louise, prince Jiřího Řeckého a dva napůl-invalidní syny princezny Ireny. Carevna nebyla přítomna, omluvila se kvůli zdravotním kůrám. Navíc bylo všeobecně známo, že carevna se téměř nikdy neúčastnila státních diners.

Velkovévodu hessenského jsem měla vždy velmi ráda pro jeho příjemné způsoby a široký okruh zájmů. Byl a stále je neobvykle nadaným hudebníkem, malířem a uměleckým řemeslníkem upřímně se zajímajícím o darmstadtskou keramickou dílnu, kde se používají jeho vlastní návrhy. Vždy to byl muž liberálního smýšlení a jeho popularita rostla mezi lidmi v Hessensku a nepodkopala ji ani německá revoluce. Jeho manželka princezna Eleanor, když jsme ji poznala, byla vznešená a laskavá a s velkým vkusem v oblékání. Prince Heinrich Prusky, bratr císaře a švagr carevnin, byl vysoký a pohledný muž, ale se sklonem být řekněme - temperamentní. Občas někoho zesměšňoval a byl velmi satirický, zatímco k jiným se choval přátelsky a šarmatně. Jeho žena byla malého vzrůstu, prostá ve vyjadřování a s milou, nesobeckou povahou. Princezna Alice, dcera princezny Viktorie z Battenbergu a žena prince Andreje Řeckého, byla krásná žena, ale naneštěstí zcela hluchá.

Zámek ve Friedbergu, který stojí na vysokém kopci nad mělkým údolím a malým městečkem Nauheimem s červenými střechami, je prastará budova, nepříliš hezká zvenčí ani zevnitř. Tam hosté velkovévody Ernsta nemohli dělat nic jiného, aby se zabavili, než procházet a projíždět se. Carevnu jsem viděla mnohem méně, než jsme plánovaly, ale občas jsme se pozdě večer já, car a carevna scházeli na ruský čaj a milé rozhovory před spaním.
V říjnu nebo v listopadu se Jejich Veličenstva vrátila do Carského Sela, carevna svou kůrou mnoho získala na své zdravotní stavu. Jak šťastní jsme byli, že jsme opět doma, carevna ve svém okouzlujícím budoáru tapetovaném fialovým hedvábím a vonícím čerstvými růžemi a šeříky, já v mém vlastním malém domku, který jsem milovala, ačkoliv podlahy byly tak chladné. Carevnin oblíbený budoár, kde jsme trávily mnoho času, byl půvabným, tichým místem, tak tichým, že kroky dětí a zvuk jejich klavírů v pokojích nad námi byly občas velmi dobře slyšet. Carevna obvykle ležela na nízké pohovce nad níž visel její oblíbený obraz, velká malba spící a anděli obklopené Svaté Panny. Vedle pohovky byl stolek, knihy ve spodní přihrádce a jeho horní plocha pokrytá změtí rodinných fotografií, dopisů, telegramů a papírů. Bylo jistě carevninou slabostí, že nebyla ani v nejmenším systematická ve své korespondenci. Je pravda, že na osobní dopisy odpovídala okamžitě, ale jiné nechávala netknuté celé týdny. Asi jednou za měsíc Madeleine, hlavní carevnina komorná, vtrhla do budoáru a prosila svou paní, aby vytřídila tu horu zanedbané korespondence. Carevna obvykle žadonila, aby ji nechala na pokoji, ale nakonec se vždy podvolila tlaku neocenitelné Madeleine. Carevna měla přirozeně soukromého sekretáře, hrabě Rostovcova, ale bylo jednou z jejích charakteristik, že raději sama překontrolovala své dopisy a telegramy dříve než on, a zdálo se, že si na tento systém rychle zvykl.

Bylo by jen těžké představit si dva lidi s tak různými pohledy na tuto věc než Nikolaje II. a Alexandru Fjodorovnu. Jejich soukromé pokoje byly velmi blízko, carova studovna, biliár a obývací pokoj, jeho oblékárna s plaveckým bazénem téměř přiléhaly k pokojům carevniným. Velký předpokoj u studovny, dobře vybavený židlemi a stoly a mnoha knihami a časopisy, vyhlížel na nádvoří, a zde čekali lidé, kteří měli jednání s carem, dokud nebyli povoláni do jeho soukromé pracovny. Tato pracovna byla skvělým modelem pořádkumilovnosti, na velkém psacím stole mělo každé pero a tužka své přesné místo. Velký kalendář se schůzkami vepsanými pečlivě carovou vlastní rukou byl vždy v té samé pozici. Car často říkával, že je schopný jít do své pracovny potmě a okamžitě sebrat jakýkoliv předmět, protože ví, že tam je. Car byl podobně přesný ve všech svých pokojích. Stolek v bíle vykládané koupelně, oddělené od obývacího pokoje malou chodbou a schodištěm, byl stejným příkladem úhlednosti jako stůl v pracovně, car také netoleroval komorníky, kteří by neudržovali jeho pokoje ve stavu naprostého pořádku. Přirozeně, že velké šatny, kde byly uloženy róby, šály, klobouky a šperky carevny a nesčetné uniformy cara, byly vždy v pořádku, jelikož o ně pečovali zkušení sluhové a sotva kdy tam zamířil kdo jiný než tito spolehlivý strážci.

Spojený carův biliár a obývací pokoj nebyl příliš používaný, protože car trávil většinu svého volného času v manželčině budoáru. Ale právě v biliárovém pokoji car ukládal mnoho svých alb. Tato alba vázaná v zeleném sametu s carským monogramem, obsahovala fotografie pořízené během více než dvaceti let. Carevna měla svá vlastní alba plná nevýslovně cenných záznamů, nevýslovně cenných přinejmenším z pohledu historického, a každé z dětí mělo také své vlastní. K domácnosti patřil profesionální fotograf, jehož jedinou povinností bylo vyvolávat a tisknout tyto fotografie, které v téměř každém případě byly pořízeny královskou rukou. Jako by to bylo pravidlo, většinou se tak trávily deštivé dny, ať už v paláci nebo na palubě Standarty. Car byl jako obvykle pečlivější v lepení fotografií než jakýkoliv jiný člen domácnosti. Nesnesl pohled ani na kapičku lepidla na stole. Jak se dá očekávat od tak pořádné osoby, byl car pomalý téměř ve všem, co dělal. Když carevna psala dopis, udělala to velmi rychle, na kolenou v křesle si přidržovala podložku. Když car psal dopis, byla to záležitost hodin, než byl dokončen. Pamatuji si, že jednou se v Livadii car odebral do své pracovny ve dvě hodiny, aby napsal důležitý dopis své matce. V pět, jak mi pak řekla carevna, byl dopis stále nedokončen.

Soukromý život carské rodiny v těchto letech před válkou byl tichý a bez vzruchu. Carevna nikdy neopouštěla svůj pokoj před polednem, jelikož od doby nemoci měla ve zvyku číst a psát podepřená polštáři v posteli. Oběd byl v jednu hodinu, byl přítomen car, jeho pobočník na určený den, děti a příležitostní hosté. Po obědě se car opět vrátil do své pracovny, aby přijímal návštěvníky. Před čajem obvykle vyšel ven na krátkou rychlou procházku.

V půl třetí jsem zašla k carevně já, a když bylo hezké počasí a ona se cítila dostatečně dobře, jely jsme na vyjížďku nebo na procházku. Jinak jsme četly nebo pracovaly do pěti, kdy se servíroval rodinný čaj. Čajové svačiny byly vždy stejné. Vždy se objevily ty samé bíle potažené stolečky se stříbrným servisem, sklenky se stříbrnou ozdobou a dále talířky s teplým chlebem, máslem a několika anglickými sušenkami. Nikdy nic nového, nikdy žádná překvapení v podobě koláčků nebo sladkostí. Jediná změna v carském čajovém stolování přicházela v době půstu, kdy máslo zmizelo, a nahradil je pokrm z oříšků. Carevna si na ro občas tiše bědovala, poukazujíc na to, že jiní lidé mají mnohem zajímavější svačiny, ale ona, která má mít téměř neomezenou moc, ve skutečnosti nemůže změnit ani ten nejmenší ubíjející detail rutiny ruského dvora, kde se věci dělaly stále stejně už po generace. Stejné postavení nábytku v oficiálních pokojích, chodbami nosily stále stejné vytápěcí koše stejně odění lokajové, byli zde stále stejní ohlašovatelé v prastarých rudo-zlatých šatech a s čapkami z pštrosího peří, a tak i teplý chléb a máslo na stolku byly stejné jako v dobách Kateřiny Veliké nebo Petra, nebo dokonce ještě dříve.

Každý den ve stejnou chvíli se otevřely dveře a vešel car, posadil se u čajového stolku, namazal si kousek chleba máslem a začal usrkávat čaj. Vždy vypil dva šálky, nikdy víc a nikdy méně, a jak pil, prohlížel si telegramy a noviny. Děti byly jediní, kdo si čajové svačiny užíval. Oblékly se vždy do čistých bílých šatů s barevnými stuhami a strávily většinu hodiny hraním na podlaze s hračkami, které se pro ně obzvláště skladovaly v roku pokoje. Jak vyrůstaly, hračky byly nahrazeny šitím a vyšíváním, jelikož carevna nerada viděla své dcery s rukama v klíně.

Od šesti do osmi se car zaobíral ministry a obvykle přímo ze své pracovny chodíval v osm hodin k rodinné večeři. To nikdy nebylo formální stolování, hosty, pokud nějací byli, bývali příbuzná nebo blízcí přátelé. V devět hodin se carevna odebrala do carevičovy ložnice, aby si vyslechla jeho modlitby a uložila ho do postele. Car pracoval do jedenácti, a do té doby carevna se mnou a dvěma staršími velkokněžnami četla, trochu jsme hrály na klavír nebo jinak užívaly čas. Snad je vhodné poznamenat, že jsme nikdy nehrály bridge ani jiné karetní hry. Nikoho v rodině karty nezajímaly a jen občas jsme chvíli hrávali domino. V jedenáct hodin večer se podával večerní čaj, potom jsme se rozloučili, car si šel psát do deníku, carevna a děti šly do postele a já domů. Celý život si car denně zaznamenával události, ale jako všechny osobní dokumenty carské rodiny byly jeho deníky zabaveny revolucionářskými vůdci a pravděpodobně (ačkoliv stále doufám, že ne) byly zničeny. Deníky Nikolaje II., kromě možných sentimentálních důvodů, by měly mít velikou historickou hodnotu.


Ačkoliv byl monotónní, byl soukromý život cara a jeho rodiny šťastný a bez mráčků. Po celých dvanáct let, které jsem s nimi strávila, jsem nikdy neslyšela slovo netrpělivosti či náhlého zlostného pohledu mezi carem a carevnou. Pro něj byla vždycky "Sunny" nebo "Miláček" a přicházel do jejího tichého budoáru s fialovými tapetami a vonícími květina jako do ráje odpočinku a míru. Politika a státní záležitosti zůstávaly venku. Nikdy jsme o nich nesměly mluvit. Carevna si zase nechávala své starosti pro sebe. Nikdy nepodlehla pokušení svěřovat mu své obavy, hloupé a nenávistné intriky svých dvorních dam, dokonce ani méně důležité starosti ohledně vzdělání a vychovávání dětí. "On musí myslet na celý národ," říkávala mi často. Jedinou starostí, kterou mu dělala, bylo nepředvídatelné zdraví Alexejovo, ale to trápení patřilo celé rodině a hovořilo se o něm často. Carská rodina byla naprosto jednotná v lásce a porozumění. Ráda vzpomínám na děti, které zbožňovaly své rodiče tak, že si nikdy nepřipadaly matkou opomíjené, když se věnovala mně. Občas si myslím, že malá velkokněžna Marie, která svého otce obzvláště milovala, trochu žárlila, když mne často zval, abych mu dělala společnost na procházkách palácovými zahradami. Snad je to jen má představivost, a stejně lehká žárlivost dítěte nikdy nenarušila naše přátelství.

Myslím, že car se se mnou rád procházel, jelikož potřeboval hovořit s někým, komu osobně důvěřoval a mohl svěřit velmi osobní trápení, a takových lidí bylo málo. Některá z jeho trápení měla dávné kořeny, ale nikdy na ně nezapomínal. Pamatuji si, jak mi jednou začal vyprávět, téměř bez úvodu, o strašlivé katastrofě, která se udála při jeho korunovaci: panika vyvolaná špatnou organizací policie měla za následek ušlapání mnoha lidí k smrti. Právě v tu hodinu probíhal carský ples a car i carevna, navzdory svému zármutku a šoku, se jej museli zúčastnit, jako by se nic nestalo. Car mi řekl, jak těžko zakrývali své emoce a často si tiskli k obličeji kapesníčky, aby zamaskovali proudící slzy.

Jednou z nejšťastnějších vzpomínek mého života v Carském Selu byly večery, kdy se car, zapomenuvše na chvíli na minulost i přítomnost, s námi posadil v carevnině budoáru a nahlas četl díla Tolstého, Turgeněva a svého oblíbeného Gogola. Car četl nesmírně hezky, příjemným hlasem a pozoruhodně jasnou intonací. V letech Velké války, když byl plný obav a napětí, car nacházel útěchu v předčítání veselých příběhů Averečenka a Teffyho, ruských humoristů, kteří zřejmě ještě nebyli přeloženi do cizích jazyků.
Před válkou byl car široko daleko představován jako krutý tyran schválně se stavějící proti zájmu svého lidu, zatímco carevna byla chladná, pyšná žena, simulantka, zcela lhostejná k veřejnému blahu. Oba tyto obrazy jsou velmi nepřesné. Nikolaj II. a jeho manželka byly lidské bytosti s lidskými chybami a špatnými volbami, které děláme všichni. Oba byli náladoví, ne vždy nad sebou měli perfektní kontrolu. U carevny byla její náladovost projevována náhlou explozí a stejně tak rychlým opanováním. Často se na okamžik rozzuřila na své služky, o nichž příliš často zjišťovala jejich neupřímnost a přetvářku. Carův hněv byl pomalejší, ale stejně tak se pomaleji vytrácel. Většinou to byl ten nejmilejší a neprostší muž, ani v nejmenším pyšný nebo příliš dbající své důležité pozice. Jeho sebekontrola byla tak ohromná, že ti, kteří jej znali jen málo, si mysleli, že je zasněný a lhostejný. Pravdou je, že byl tak rezervovaný, až to vypadalo, jako by se bál dát najevo jakýkoliv niternější pocit. Jeho mysl byla vždy pozorná a měl ji použít, aby lépe odhadl prohnilé povahy lidí kolem sebe. Bylo naprosto v jeho duševních silách vycítit pomlouvačnou atmosféru a intriky, které obklopovaly dvůr během posledních let, a jistě bylo v jeho moci zarazit neužitečné a nenávistné řeči. Ale bylo téměř nemožné ho přesvědčit o jejich důležitosti. "Který člověk se zdravým rozumem by věřil takovému nesmyslu?" byla jeho obvyklá odpověď. Běda! Málo si uvědomoval, jak vzácní jsou lidé se zdravým rozumem, kteří by se pohybovali v těch posledních letech kolem něj a carevny.

Někdy byl car ale přinucen řešit pomlouvačné drby, které carevnu zoufale trápily a nakonec otrávily mysl tisíců dobrých a věrných Rusu. Již od roku 1909 se zvedala vlna zrady a jedna z těch, které byly zodpovědné za pozdější katastrofu, byla k mé velké lítosti žena z nejvyšší aristokracie, jíž carský rodina dlouho důvěřovala a měla ji ráda. Slečna Sofie Tutčevová, chráněnka velkokněžny Jelizaveta, dáma, která byla hlavní vychovatelkou dětí, byla zřejmě jedna z prvních intrikujících kolem dvora, které jsem dobře znala. Slečna Tutčevová patřila k jedné z nejstarších a nejmocnějších rodin v Moskvě a byla silně pod vlivem jistých dvojtvářných kněží, především svého bratrance biskupa Vladimíra Puťana, který žil deset let v Římě jako oficiální zástupce ruské církve. Byl to on, jak pevně věřím, kdo podnítil ve slečně Tutčevové nelásku k carevně a začala šířit záštiplné klepy o životě carské rodiny. Slečna Tutčevová, ať už z vlastní iniciativy nebo na popud svého příbuzného, neustále vystupovala proti tomu, co nazývala "anglickou výchovou" carských dětí. Přála si změnit celý systém, udělat ho zcela slovanským a oprostit jej od všech zahraničních vlivů.

Věřím, že slečna Tutčevová byla první osobou, která vytvořila později tak rozšířený rasputinský skandál. V době jejího pobytu v Carském Selu byl Rasputinův vliv na cara a carevnu sotva postižitelný, ačkoliv byl blízkým přítelem jiných členů romanovské rodiny. Ale slečna Tutčevová šířila mnoho drzých lží, v nichž Rasputin figuroval jako neustálý návštěvník a duchovní rádce carské rodiny. Nechci zde opakovat tyto příběhy, ale pouze poukázat na jejich strašlivé představy. Prohlašovala, že Rasputin má naprostou volnost v pohybu po dětských pokojích a dokonce i v ložnicích mladých velkokněžen. Podle příběhů, které mají kořeny u ní, měl Rasputin ve zvyku děti koupat a potom s nimi hovořit, sedíce na jejich postelích.

Nemyslím, že car všem těmto řečem věřil, ale věřil, že slečna Tutčevová má na svědomí zlé pomlouvání jeho rodiny a proto ji povolal do své pracovny, přísně ji napomenul a zeptal se, jak se mohla opovážit rozšiřovat zlé a nepravdivé klepy o jeho dětech. Samozřejmě popřela, že by s tím měla cokoliv společného, ale přiznala, že špatně hovořila o Rasputinovi. "Ale vždyť toho muže ani neznáte," protestoval car, "a v každém případě, pokud se vám něco nelíbí na komukoliv v domácnosti, máte se obrátit na nás a nikoliv na veřejnost." Slečna Tutčevová přiznala, že Rasputina nezná, a když car navrhl, že než o něm bude zle hovořit, měla by se sním setkat, rychle odpověděla: "Nikdy se s ním nesetkám."

Na krátkou dobu slečna Tutčevová zůstala u dvora, ale jelikož to byla poněkud hloupá a velmi tvrdohlavá žena, pokračovala ve svém tažení intrik. Podařilo se jí ovlivnit princeznu Obolenskou, starší oblíbenou dvorní dámu, dokud ji carevně naprosto neodcizila. Dokonce začala děti ponoukat proti jejich vlastní matce, dokud carevna, která se proti ní cítila bezmocná, neodmítla navštěvovat dětské pokoje, a když chtěla vidět děti, posílala pro n, aby přišly do jejích soukromých pokojů. Příliš dobře znala carovu velkou neochotu propustit jakoukoliv osobu spojenou se dvorem, a čekala v tiché bolesti, dokud skandál nedosáhl takových rozměrů, že jej car nemohl už dále ignorovat. Slečna Tutčevová byla tam povolána, propuštěna a poslána domů do Moskvy.

Tak silný byl vliv rodiny Tutčevových, že byl tento incident zvelitšen do nepředstavitelných rozměrů a původní vrchní vychovatelka carských dětí byla představována jako ubohá oběť Rasputina, muže, kterého nikdy ani neviděla, a který pravděpodobně nevěděl o její existenci. Naposledy jsem o slečně Tutčevové, která byla mimochodem neteří oslavovaného básníka Tutčeva, slyšela, když žila v Moskvě pod zvláštní ochranou bolševické vlády. Její bratrance, původně biskup Vladimír Puťana, je podle mých vědomostí velkým oblíbencem komunistů, kteří pronásledovali tolik statečných a nebojácných obránců církve jako nešťastného patriarchu Tichona a další.

Myslím, že by o carovi mělo být řečeno, že jeho vzdělávání pod vychovatelem generálem Bogdanovičem, bylo plánováno, aby zlomilo vůli jakéhokoliv chlapce a v Nikolaji II. podpořilo jeho přirozenou rezervovanost a to, co by mohlo být označeno jako netečnost mysli. Ale já o něm vím, že po svém sňatku se stal mnohem rozhodnějším a mnohem zdvořilejším, než jakýkoliv jiný člen jeho rodiny. Je jisté, že miloval Rusko a ruský lid celou duší, a přesto pod vlivem politického systému, který vládl po staletí, musel často nechat lidi, které znal pouze povrchně, aby rozhodovali o mnoha důležitých detailech vládnutí. Je nespornou carovou chybou, že byl příliš důvěřivý a příliš snadno uvěřil, co mu říkali lidé, kteří se mu líbili. Ve většině svých rozhodnutí byl impulzivní a občas
dělal důležitá rozhodnutí a uděloval posty dle momentálního dojmu. Není nutno říkat, že mnoho úředníků jeho přehnané důvěry zneužívalo a často jednalo v jeho jménu, ovšem bez jeho vědomí nebo pověření.

K vlastnímu neštěstí a neklidu carevna Alexandra Fjodorovna příliš dobře chápala svého manžela. Znala jeho laskavé srdce, jeho lásku k zemi a lidu, ale také věděla, jak snadno se nechá ovlivnit lidmi, jimž důvěřuje. Rovněž věděla, že jeho jednání často udává názor poslední osoby, s níž věc projednával. Ale přes to všechno si přeji říci, že car nikdy nebyl slaboch. Měl vlohy být vůdcem, ale jen málo příležitostí je uplatnit. Ve svém vlastním prostředí byl "každým coulem car". Celý dvůr od velkoknížat po posledního potměšilého úředníka a pomlouvačnou komornou si to uvědomoval a před svým panovníkem stál ve skutečné úctě. Mám v živé paměti zážitek při diner, kdy jistý mladý se jistý mladý velkokníže opovážil obviňovat na podkladě neověřených zpráv velmi váženého generála, který se Jeho Výsost dovolil na veřejnosti napomenout. Car si toho okamžitě všiml a poznal, že jde pouze o ukázku zlosti a egoismu, a jeho rozhořčení a vztek neznaly mezí. Doslova bledý zlostí se otočil k velkoknížeti, který se před ním třásl jako provinilý sloužící. Později mi stále rozčilený car řekl: "Může děkovat Bohu, že carevna a vy jste byly přítomny. Jinak bych se tolik neovládl." Ke konci ruské tragédie v roce 1917 se již car naučil ovládat až příliš dobře, skrýval a potlačoval svou velící povahu, která mu běžně příslušela. Bývalo by mnohem lepší, kdyby použil své vlastnosti a okouzlující způsoby, aby se vyhnul vlně intrik a revoluce, které uprostřed světové války zavalila Impérium.

Celé roky, co jsem ho znala, ať už v soukromí paláce v Carském Selu, v domáckém životě na Krymu nebo na carské jachtě, na veřejnosti i úzkém domáckém kruhu, vždy jsem pociťovala silný carův charakter. Mohu připomenout jednu událost při slavnostním přijetí Tauridského zemstva, kdy dva přítomní muži záměrně vystupovali způsobem cara znevažujícím. Ale v okamžiku, kdy vstoupil do místnosti, se tak již chovat nedokázali. Jejich přístup se změnil a k vlastnímu zahanbení a lítosti jej zahrnuli poklonami a uctivými slovy. Jindy se skupince sociálních revolucionářů podařilo nasadit na křižník, který měl car navštívit, námořníka pověřeného vraždou panovníka. Ale když se naskytla příležitost, nedokázal se tento muž pohnout k činu. Za svou "slabost" byl ten ubožák později zavražděn členy své strany.

Carevnina povaha byla zcela jiná než u jejího manžela. Mnozí ji shledávali méně obdivuhodnou, a přesto se silnými zásadami. Kde byl on impulzivní, ona zůstávala opatrná a přemýšlivá. Kde sršel optimismem, měla ona sklon být podezřívavá, především ve vztahu k slabé a sobecké aristokracii. Všeobecně se mělo za to, že s carevnou se dá těžko vyjít, ale to nikdy neplatilo pro upřímné a nezaujaté duše. Carevnu vždy velmi přitahovalo utrpení a kdykoliv věděla, že je někdo smutný nebo v obavách, soucítila s ním. Jen málo lidí, dokonce i v Rusku, vědělo, kolik toho vykonala pro chudé, nemocné a zatracené. Byla přirozenou ošetřovatelkou a od samého počátku se hluboce zajímala o nemocnice a zaváděla ošetřovatelství ve formě dosud neznámé ruské mentalitě. Nejenom že sama navštěvovala nemocné v lazaretech a jejich vlastních domovech, ale postupně velmi zvýšila efektivnost nemocničního systému v Rusku. Z vlastních soukromých zdrojů založila a podporovala carevna dvě skvělé školy pro zdravotní sestry, především tu zaměřenou na péči o děti. Tyto školy fungovaly na nejlepších anglických modelech a byly pod vrchním dohledem slavného doktora Rauchfusse a hlavní sestry slečny Puškinové, blízké příbuzní velkého básníka Puškina. Mohla bych zdlouhavě hovořit o mnoha konstruktivních carevniných plánech a projektech, která platila sama, o nemocnicích, útulcích a sirotčincích, které z velké většiny do detailů sama navrhovala, neustále navštěvovala a kontrolovala. Po japonské válce zbudovala Hotel des Invalides, kde se řemeslu učily stovky zmrzačených vojáků. Také nechala vybudovat mnoho domků se zahrádkami pro raněné vojáky a jejich rodiny, na většinu z nich dohlížel svědomitý přítel plukovník hrabě Šulenburg, z carevniných oblíbených hulánů.

Carevnina mysl a srdce byly naprosto neschopny neupřímnosti nebo přetvářky, a tak je nedokázala tolerovat ani u jiných lidí. Tím se přirozeně velmi znelíbila lidem ze společnosti, pro něž přetvářka byla výsledkem dlouhých nácviků. Další vlastnost, která zatracovala carevnu, jelikož zůstávala zcela nepochopena, byla její šetrnost. Vychována u poměrně chudého německého dvora, carevna se už nikdy nezbavila zvyku pečlivě dohlížet na utrácení peněz. Docela jako v obyčejných rodinách, kde šetrnost byla naprosto nezbytná, předávaly velkokněžny, když vyrostly, oblečení mladším sestrám. Při vybírání dárků pro hosty, příbuzné nebo při svátcích pro svitu, si car jednoduše vybral z bohaté nabídky zasílané do paláce předměty, které se mu nejvíce zamlouvaly. Na druhou stranu carevna si vždy prohlédla cenovky a vždy dlouho zvažovala, zda onen šprk, kožešina či bižuterie jsou dané ceny hodny. Rozdíl mezi carem a carevnou v přístupu k penězům byl následkem zkušenosti. Car měl po celý život vše, co si přál, aniž by za cokoliv zaplatil jediný rubl. Nikdy neměl žádné peníze, nikdy žádné nepotřeboval. Pamatuji si jen jediný případ, kdy se car dotkl kopejky ze svého nezměrného bohatství. Bylo to v roce 1911, kdy Jejich Veličenstva začala navštěvoval bohoslužby ve Fjodorovské katedrále v Carském Selu. V tomto kostele bylo zvykem, že rukama všech zúčastněných prošly nádoby na milodary, kam všichni přirozeně vhodily menší či velký příspěvek. Jediný car byl zcela bez peněz a zahanben touto podivnou situací vydal příslušným autoritám rozkaz, aby každý měsíc dostal čtyři zlaté mince pro tuto příležitost ve Fjodorovské katedrále. Pokud navštívil bohoslužbu navíc, musel si svůj příspěvek půjčit od carevny.

Ale i když car nenosil žádné peníze v kapsách, bylo dobře známo, že disponoval obrovskými sumami, a bylo jen charakteristické od příživníků, kteří ho obklopovali, že jej neustále žádali o "půjčky", které by jim pomohli z hazardu, nebo jiní bezskrupulní důstojníci,vědomi si carovy velké lásky k armádě, jej zneužívali ku vlastnímu prospěchu. Jednoho dne, kdy se car jako obvykle hbitě procházel po parku před čajem, když tu náhle ze křoví vyskočil mladý důstojník, který se předtím skrýval, padl před carem na kolena a vyhrožoval, že se zabije, pokud mu nedá panovník peníze, aby mohl zaplatit za jistý svůj přečin. Car byl nesmírně rozzloben, ale peníze mu poskytl.
Carevna se o peníze vždy starala a dobře věděla, jak je utrácet moudře. Z hloubi své poctivé duše nenáviděla využívání peněz ke koupi přízně a věrnosti. Dlouhou dobu po tom, co jsem vykonávala funkci dvorní dámy s obvyklým platem, jsem od Jejího Veličenstva nedostala vůbec nic. Od svých rodičů jsem měla příjem z věna, čtyři sta rublů za měsíc, suma to naprosto nedostačující k chodu mé malé domácnosti se třemi naprosto nezbytnými sloužícími, když jsem se ještě k tomu měla oblékat vhodně jako členka dvorského kruhu. Carevnin bratr velkovévoda Ernst Hessenský byl jedním z prvních, který ji upozornil na mé obtíže a navrhl, aby mi dala oficiální pozici u dvora. Alexandra Fjodorovna tento návrh nepřijala s nadšením. "Nemůže snad mít ruská carevna alespoň jedinou přítelkyni?" vykřikla hořce a připomněla svému bratru, že její a mé postavení není v Rusku ojedinělé. Carevna vdova měla přítelkyni v princezně Obolenské, také carevna Marie Alexandrovna, manželka Alexandra II., měla blízkou důvěrnici ve slečně Malzofové, a ani jedna z těchto žen neměla dvorskou funkci. Proč by si ona nemohla dopřát přátelství prosté všech materiálních hodnot? Nicméně po tom, co nejen její bratr, ale i hrabě Frederiks, poukázali na to, že není vhodné, aby carevnina nejlepší přítelkyně a důvěrnice nosila staré šaty a chodila z paláce o půlnoci pěšky, protože nemá peníze na vozidlo, začala carevna trochu povolovat.

Nejprve se její změna postoje projevila užitečnými dárky k Vánocům a Velikonocím, látkou na šaty, kožešinami, rukavičkami a tak podobně. Nakonec mne jednoho dne požádala, aby s ní prodiskutovala celou záležitost mých výdajů. Donutila mne posadit se nad perem a papírem, nařídila mi sepsat můj celý účet za měsíc, co přesně zaplatím za jídlo, služebnictvo, světlo, teplo a oblečení. Domácí účet kromě mého malého příjmu se vyšplhal na dvě stě sedmdesát rublů za měsíc. Nikdy ji nenapadlo shrnout sumu do kulatých čísel tří set rublů. Ani mne to nikdy nenapadlo, snad jen jako věc k pobavení. Často se mi neostávalo peněz ani po tom, co jsem dostala pravidelný příjem, a dokonce i později, kdy mi byla přiřknuta renta dva tisíce rublů za rok, a často mne trápila, když jsem musela odmítat žádosti o peníze. Vím, že jsem vypadala sobecky a krutě. Pravdou bylo, že jsem je zkrátka neměla.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist