Kapitola III: Mé povinnosti, manželství a Standart

21. září 2009 v 9:21 | Ally |  Vzpomínky na ruský dvůr
Krátce po návratu do Petrodvorce jsem se svou rodinou jela do ciziny, nejprve jsem zastavili v Karlsruhe a Badenu na návštěvu mé babičky, potom jsme jeli do Paříže. Carevna mi svěřila dopisy pro svého bratra, vévodu hessenského, a pro svou starší sestru princeznu Viktorii z Battenbergu, které jsem oba navštívila, než jsem odjela z Německa. Sídlo vévody hessenského byl Wolfsgarten poblíž Darmstadtu, krásné místo obklopené rozsáhlými zahradami rozloženými dle vlastních vévodových plánů. Po mém prvním obědě v paláci, během něhož se mne vévoda ptal na mnoho věcí o carevně a jejím životě u ruského dvora, jsem si s paní Grancyovou hofmistryní hessenského dvora, okouzlující starší dámou, prošla zahrady. Ukázala mi hračky a jiné smutné upomínky na malou princeznu Elisabeth, jediné dítě z vévodova prvního manželství, které zemřela v Rusku po náhlé nemoci po několika hodinách. Také jsem viděla památník z bílého mramoru, který hessenští lidé vztyčili na památku dítěte.

Druhý oběd jsem absolvovala ve starém zámku Schloss a účastnily se princezna Victoria z Battenbergu a její půvabná dcera Louise. Etiketa u hessenského dvora byla velmi přísná a překvapeně jsem pozorovala, jak se princezna Victoria hluboce uklonila své švagrové, princezně Eleanore, která, ačkoliv byla mnohem mladší, byla manželkou panujícího vévody. Starší princezna byla velmi chytrá žena a skvělá společnice, ačkoliv, abych řekla pravdu, jsem nezachytila hodně z toho, co říkala. Pamatuji se, že se mne dosti podrobně vyptávala na politickou situaci v Rusku, a ačkoliv jsem v tomto předmětu nebyla příliš zběhlá, byla tak hodná, že pozvala mne a mou sestru, abychom s ní poobědvaly v Jugenheimu v sousedství Darmstadtu. Oba carevnini sourozenci mi svěřili dopisy pro ni a ty jsem s sebou vzala do Paříže, jelikož jsem nevěděla, že teprve za dlouhou dobu je budu moci doručit.

Protože uprostřed těch příjemných dní, aniž jsem to věděla, se v Rusku vzedmula vlna potíží a nepokojů. Počátkem byla stávka železnic ve Finsku, následně se problémy a revoluční demonstrace rozmohly na velkém území a přinesly vážnou krizi, která zasáhla mnoho železnic a zabránily našemu návratu do Ruska. O příčině potíží a hlavně o jejich následcích musím říct, že jsem tehdy netušila, o co jde. Uvědomovala jsem si ovšem, že situace je velice vážná a litovala jsem cara, na němž spočívala odpovědnost za obnovení pořádku. Ale že tato železniční stávka, která se nezdála být vážnou, bude počátkem revoluce, mne ani nenapadla. Toužila jsem vrátit se k carevně, která jistě sdílela mou starost o cara, ale nedostala jsem se zpět dříve než po tom, co byl podepsán říjnový manifest 1905 a vyhlášen ohromenému světu.

Tento říjnový manifest, oklešťující princip autokracie a poprvé zakládající říšskou Dumu, byl dílem mnoha porad, několika dramatických, až téměř násilných. Hrabě Witte a velkokníže Nikolaj nutili cara podepsat manifest, což se zdráhal udělat, ne proto, že by lpěl na svých privilegiích všeruského panovníka, ačkoliv vím, že tento důvod se mu neustále přičítá. Car váhal vytvořit úřad lidových zastupitelů, protože věděl, že ruský lid není připraven vládnout si sám. Znal hlubokou neznalost davů, fanatického a nelegálního socialismu inteligentů, doktríny teorií konstitučních demokratů. Mohu naprosto potvrdit, že Nikolaj II. si upřímně přál pokrok své země k vyšší civilizaci, ale v roce 1905 pocítil vážné pochyby o moudrosti radikálních změn v ruském vládním systému. Nicméně nakonec, donucen svými ministry, manifest podepsal. Říká se, že při jedné z těchto porad nad sebou velkokníže Nikolaj ztratil kontrolu, vytáhl revolver a vyhrožoval, že pokud manifest nebude podepsán, na místě se zastřelí. Zda se to skutečně stalo, nevím, ale z toho, co mi později řekla carevna, byly scény s ministry a velkoknížetem hnány do extrému. Když se při jedné z porad podal konečný návrh na podobu národního shromáždění, car třesoucí se rukou vepsal své jméno pod ten osudný dokument. Všichni v místnosti povstali a poklonili se mu na znamení přetrvávající věrnosti.

Carevna mi řekla, že zatímco se odehrávaly tyto věci, seděla ve své kabinetě jen se svou příbuznou velkokněžnou Anastázií a obě cítily, že v té hlučné poradní místnosti se rodí nebezpečné revoluční dítě. A přesto všechny modlitby carevniny i carovy prosily jen o to, aby nová politika zástupců lid přinesla sužovanému Rusku mír.

Byla zvolena Duma, kterou pouze socialisté označovali za příliš "buržoazní". Spolu s celou carevninou svitou jsem byla přítomna v Trůnním sále Zimního paláce v den otevření Dumy, kdy car uvítal všechny vyslance, a pamatuji se, že silným, pevným hlasem a jasně vyslovujíc začal číst zahajovací projev. O jednáních první Dumy nemám mnoho znalostí, protože je doprovázely nekonečné slovní bitvy spíše než jakýkoliv pokus o okamžitou konstruktivní akci. Všichni vědí, že Duma byla po krátkém dvouměsíčním působení carským rozkazem rozpuštěna.

Pouze slabé ozvěny těchto památných politických událostí, které houpaly Ruskem a byly přednostně tištěny na prvních stránkách zahraničních novin, dosáhly vnitřku ruského dvora. Čtenářům v republikánských zemích to může připadat neuvěřitelné, jelikož jejich tisk je zcela necenzurovaný a lidé jsou politicky vzděláváni. V Rusku 1906 bylo gramotných poměrně málo lidí a tisk pouze chabě informoval o událostech. Málo mužů a ještě méně žen mé třídy se zajímalo o Dumu, snad jsme pouze doufali, že časem se z ní stane účinně pracující vládní orgán jako parlamenty západních evropských států, přirozeně přizpůsobená ruským potřebám. O první Dumě jsme smýšleli pouze jako o poněkud hloupém debatním kroužku.

V té době jsme s carevnou absolvovali lekce zpěvu, naší učitelkou byla slečna Trecká z konzervatoře. Carevna byla nadána půvabným kontraaltovým hlasem, který, pokud by se byla narodila do jiných podmínek, ji mohl i živit. Jelikož můj hlas byl vysoký soprán, zpívaly jsme mnoho duetů. Občas se k nám připojila má sestra, a jelikož také dobře zpívala, založily jsme trio a zpívaly mnoho krásných skladeb pro tři hlasy od Schumanna a ostatních. Příležitostně také přicházela anglická carevnina přítelkyně, talentovaná houslistka, a pořádaly jsme pro sebe koncerty, které jsme si velmi užívaly, ačkoliv jsme je vždy musely mít v jiné budově než v paláci zvaném Dača, abychom nerušily cara, který z nějakého zvláštního důvodu neměl rád zpěv své ženy...

Když přišlo léto a Duma mluvila o své krátké existenci, jsme se vrátili k našemu životu na moři, tentokrát na palubě královské jachty Standart. Plavili jsme se dva měsíce, car pravidelně chodil na břeh hrát tenis a pro jinou zábavu, ale dva dny každého týdne trávil s papíry a státními listinami, které mu nosil posel z Petrohradu. Carevna a já jsme byly téměř stále spolu, procházely jsme se po břehu nebo četly na palubě, anebo jsme pozorovaly radostné hry dětí, z nichž každé mělo námořníka - opatrovníka, který na ně dával pozor, aby nepřepadly přes palubu nebo si jinak neublížily. Zvláštním opatrovníkem malého Alexeje byl velký, veselý námořník jménem Derevěnko, muž zdánlivě dítěti oddaný. Ve skutečnosti to byl Derevěnko, kdo Alexeje naučil chodit a v době největší slabosti po vážných záchvatech nemoci jej nosil něžně v náručí. Všichni tito námořníci dostali od cara hodinky a jiné cenné dárky, a přesto většina z nich, dokonce i Derevěnko, oplatili svým panovníkům, když přišla revoluce, jen odpornou zradou.

V dnech, kdy jsem jako dvorní dáma byla "ve službě" - to je ve středu a v pátek, jsem večeřela s carskou rodinou a v té době jsem navázala blízké přátelství s generálem Alexandrem Orlovem, carových dobrým společníkem z královských husarů. Po večeři car a generál Orlov obvykle hráli kulečník, zatímco carevna a já jsme četly nebo vyšívaly při teplém světle lampy. To byly šťastné večery, plné veselého povídání a smíchu, a generál Orlov se stal jedním z mých největších přátel. Už tehdy proti mě lidé v žárlivosti a pomluvách vztahovali ruku nenávisti, jelikož nemohli nebo schválně oblítali pochopit z vlastních politických důvodů, že si mne carevna oblíbila jako společnici. Téměř každý vládce má nějakého blízkého osobního přítele, který se zcela nezajímá o politiku a společenské intriky, ale všimla jsem si, že takováto přátelství jsou kousavě komentována. Uvykla jsem si svěřovat své malé potíže generálu Orlovovi, alespoň nyní po letech skutečných problémů a nenávisti, se zdají malé. Ale dokonce i po tolika hořkých letech strastí se mi milé rady starého generála vracejí, jako přátelská ruka k mému ztrápenému srdci.

V roce 1906 jsem již byla dospělá žena, a věděla jsem, že v rodině se hodně hovoří o mé lhostejnosti k manželství. Myslím, že se mi dostávalo od mužů normální pozornosti, a měla jsem obvyklý počet nápadníků, ale žádný z mladých důstojníků a lichotníků, s nimiž jsem tančila a hovořila, ve mě nevzbudil žádný zájem. Až se objevil mladý námořní důstojník Alexander Vyrubov, který po prosinci 1906 přicházel téměř každý den do našeho domu a velmi pozorně se ke mně choval. Jednoho dne u oběda hovořil pyšně o velmi důležitém úkolu, jímž byl právě pověřen, a brzy na to mi lidé chodili gratulovat jako jeho snoubence. V únoru se konal ples, kde jsem byla oficiálně představena jako nevěsta, a v náhlé smršti večeří, dárků, nových šatů a šperků, se mne také začalo zmocňovat vzrušení, snad i radost, které panovalo okolo. Carevna naše manželství schválila, moji rodiče jej schválili, a nikdo kromě starého přítele generála Orlova nevyjádřil ani nejmenší pochybnost o moudrosti tohoto sňatku. Ale v den, kdy ke mě otevřeně promluvil a radil mi, abych se vážně zamyslela, než udělám tak závažný krok, vstoupila do pokoje carevna a řekla rozhodným hlasem, že jsem již dala své slovo a tak by mne neměl nikdo odrazovat.

Vdala jsem se 30. dubna 1907 v palácové kapli Carského Sela. Noc předtím jsem špatně spala a brzy ráno jsem se probudila ve smutné náladě a depresi. Události dne proplouvaly kolem spíše jako sen než realita.Jako ve snu jsem se nechala obléct do bílého saténu a splývavého závoje, a stejně tak nepřítomně jsem poklekla před Jejich Veličenstvy, aby mi požehnali držíce mi nad hlavou malou ikonu. Pak začalo svatební procesí skrze dlouhé palácové chodby do kaple. První kráčel hrabě Frederiks, vrchní dvorský ceremoniář. Potom šla Jejich Veličenstva, ruku v ruce s mým malým synovcem, hrabě Karlov nesoucí svatý obraz. Potom jsem šla já se svým otcem. Musela jsem být velmi bledá nervozitou, jelikož na schodech na mne carevna starostlivě pohlédla, a když se naše oči setkaly, mile se usmála a jako v ujištění pohlédla na jasnou oblohu.

Během obřadu jsem stála bez hnutí jako socha a hleděla jsem na svého ženicha jako na nějakého cizince. Trochu jsem se rozveselila, když kněz, který byl velmi krátkozraký, si spletl svědka s ženichem a oslovil nás jako "mé drahé děti". Carevna jako má čestná patronka stála po mé levé ruce se čtyřmi malými velkokněžnami a dvěma dalšími - dětmi velkoknížete Pavla. Jedním z nich byl velkokníže Dmitrij, který měl vyrůst a zúčastnit se Rasputinovy vraždy. V den mé svatby byl jen milým chlapcem, oči rozšířené vzrušením z toho, že smí být na svatební oslavě. Po obřadu se podával čaj s carem a carevnou, a jako obvykle, když jsme se loučily, mi vtiskla do ruky láskyplný malý vzkaz. V ten den mi připadala jako anděl, jak jen bylo těžké otočit se od ní a odejít s mým manželem. Toho večera byl v našem domě v Petrohradě rodinný oběd a potom jsme se odebrali na měsíc na venkov.

Pro ženu je těžké přiznat, že manželství, které zprvu vypadalo dobře, se ukáže být naprostou chybou, a o svém muži řeknu pouze to, že byl obětí rodinných abnormalit, které se ve více než jednom případě projevily šílenstvím. Duševní stav mého manžela velmi utrpěl v bojích japonské války a při mnoha událostech vůbec nemohl být odpovědný za to, co dělal. Často trávil celé dny v posteli a odmítal s kýmkoliv mluvit. Jedné noci začaly být věci tak hrozivé, že jsem si nemohla pomoci a ve strachu jsem zatelefonovala carevně, a ona k mé velké radosti okamžitě přijela do mého domu ve večerních šatech a ověšená šperky. Hodinu se mnou zůstala a utěšovala mne sliby, že situace se nějak zlepší.

V srpnu nás car a carevna oba pozvali na plavbu na Standartě, a zdálo se, že při cestě modrými finskými fjordy najdu klid. Ale jednoho dne se stala hrozná věc, zřejmě nehoda, ale pokud ano, byla velmi podivná, jelikož na palubě jsme měli nesmírně schopného finského kormidelníka. Seděli jsme u čaje na palubě, hrála kapela, naprosto klidné moře kolem nás, když jsme náhle ucítili prudký náraz, který otřásl lodí od přídě k zádi a náš čajový servis se roztančil ve střepech po palubě. Vyděšeně jsme vyskočili na nohy a okamžitě jsme cítili, že jachta se naklání na bok. V okamžiku paluba ožila námořníky poslouchajících úsečné kapitánovy rozkazy, a pomáhajících svitě zabezpečit ženy a děti. Flotila torpédoborců, která vždy jachtu obklopovala, rychle přispěchala na pomoc a během několika minut vzali na palubu děti, jejich chůvy a opatrovníky. Jelikož jsme nevěděly, jak moc je loď poškozená, spěchaly jsme s carevnou do kajut, kde jsme rychle zavázaly do šátků všechny cennosti, které jsme našly. Jako poslední jsme opustily ubohou Standart, která již byla zaklíněna na kamenech.
Strávili jsme celou noc na malém křižníku Asia, carevna si vzala Alexeje k sobě do kajuty, car měl malou kajutu na palubě. Malé velkokněžny se tísnily ve vlastní kajutě, jejich chůvy a opatrovníci se uložili, kde mohli. Loď byla špinavá a pamatuji si, jak rozcuchaný car přinesl nádoby s vodou pro mne a carevnu, abychom si mohli omýt tváře a ruce. Okolo půlnoci jsme měli jakousi večeři a nikdo z nás neměl klidnou noc. Dalšího dne připlula jachta Alexandria, na níž jsme strávili další dva týdny. O několik dní později bylo nutné dostat nešťastnou Standart z kamení, na něž tak záhadně najela. Z Alexandrie a později z Polární hvězdy, kam jsme byli přesunuti, jsme sledovali, jak ji opatrně vyprošťují. Na Alexandrii jsme neměli moc pohodlí, protože tam nebyl dostatek kajut pro naši početnou společnost. Carevna měla jednu kajutu, carevič a jeho námořník další hned vedle. Čtyři malé velkokněžny spaly pospolu v jedné malé kajutě, zatímco car spal na pohovce v hlavním salónu. Já jsem spala v koupelně. Většina svity našla útočiště na malé finské lodi, která byla nedaleko.

Po návratu do Petrodvorce byl na tom můj manžel hůře než kdy jindy a lékař mu poradil, aby strávil nějaký čas v sanatoriu pro duševně choré ve Švýcarsku. Odjel, ale když se vrátil do Ruska, byl v ještě horším stavu. V naději, že jeho narušeným nervům pomůže aktivní služba, mu bylo nařízeno vyplout na moře, ale ani tento pokus nepřinesl žádný výsledek. Po roce nesmírného utrpení a ponižování bylo mé manželství s naprostým souhlasem Jejich Veličenstev a mých rodičů rozloučeno.

Nechala jsem si svůj malý domek v Carském Selu, jehož prosté vybavení nabylo na kráse mnoha krásnými dary od carevna. Mezi těmito dary bylo několik kouzelných obrázků a šest nádherně vyšívaných židlí. Salón zútulnil stříbrný stolní servis a mám mnoho šťastných vzpomínek na tiché čaje, kam carevna posílala ovoce a car brandy, kterou měl opravdu rád.
Nicméně tento malý domek měl daleko k luxusnímu paláci, do nějž mne umísťuje mnoho falešných výpovědí. Ve skutečnosti byl v zimě nesmírně chladný, protože domek neměl žádné kamenné základy, nýbrž spočíval na zmrzlé zemi. Občas, když car a carevna přišli na čaj, seděli jsme s nohama na pohovkách, aby nám bylo teplo. Jednou mi car v žertu řekl, že jediné, co ho po návštěvě u mne zachránilo před zmrznutím, bylo to, že okamžitě pak mířil do horké vany.

V létě 1908 car a carevna vykonali oficiální návštěvu Anglie, ale při návratu pro mě znovu poslali a strávili jsme další šťastné prázdniny na jachtě. Přesto něco je štěstí chybělo, protože na konci cesty se přišel s Jejich Veličenstvy rozloučit generál Orlov, jelikož umíral na tuberkulózu. Vzpřímený ve své uniformě a se všemi řády nám všem statečně popřál sbohem než odjel do Egypta, kde, jak dobře věděl, na něj čekal konec. Ať je mu země lehká. Leží pohřben v Carském Selu, kde car a carevna často navštěvovali jeho hrob. Ubohý Orlov, rovněž trpěl zlými pomluvami dvora, který jeho čestný obdiv k carevně úmyslně pokřivil a pošpinil. Mohu dosvědčit, že jeho největší oddanost patřila carovi, jeho dávnému spolubojovníku, příteli z mládí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist