Medvědí car - Alexander III. (2. část)

20. srpna 2009 v 15:42 | Ally |  Alexander III. a Marie Fjodorovna
Poklidný život se však změnil pouhé tři dny po Alexandrových třicátých šestých narozeninách. Seděl s drahou Minnie poklidně u stolu v Aničkovově paláci, když náhle oba zaslechli explozi. V hrozné předtuše se okamžitě vypravili do Zimního paláce, kde se brzy shromáždila celá rodina v pracovně Alexandra II. "Car osvoboditel" byl jen několik chvil předtím obětí již sedmého atentátu na svoji osobu a nyní pomalu umíral na následky vážných zranění. A pak uprostřed slz lékař prohlásil "Panovník zesnul." Všechny oči se otočily k Sašovi, který se s bledou tváří a sklopenou hlavou modlil. Potom se pokřižoval a vstal již jako car Alexander III. Svědkové vyprávěli o horečném plameni, který se náhle objevil v jeho očích a celá tvář ztvrdla. Jeho dosud pobledlá Minnie se zarudlýma očima se do něj zavěsila a mohutný medvědí panovník již měřil dlouhými kroky cestu na balkon Zimního paláce, aby oznámil zprávy a pozdravil svůj lid. Jeho maličká žena sahající mu sotva k ramenům mu jen těžko stačila.
Prvním Alexandrovým krokem samozřejmě nemohlo být nic jiného než potrestání otcovy smrti, potom se plně pustil do politiky. Hned ve svém nástupnickém projevu prohlásil, že plně věří v autokracii jako Bohem vyvolený systém. Okamžitě smetl ze stolu nedokončený návrh Loris-Melikovovy ústavy připravovaný k podpisu jako "evropský výmysl plný falše". Ještě slavnější je však jeho výrok: "ÚSTAVA?! Oni by snad chtěli, aby ruský panovník přísahal nějakému dobytku?" Přes veškeré rozdíly zastával hlavní zásadu svého otce: "Nemíchám se do situace v Evropě, mám dost vlastních problémů," a plně se oddal vlastní rozsáhlé říši.

Roku 1881 vydal Manifest Nařízení o opatřeních k ochraně státu a veřejného pořádku. Tento manifest upřel většině obyvatelů celou řadu občanských práv a potlačil svobodu neruských národů - zejména Poláků a Židů. Pro Židy vyšlo v platnost nařízení, že se mohou pohybovat a bydlet pouze v přesně vymezeném pásmu. Též nesměli, podobně jako nižší vrstvy, studovat na vysokých školách, aby se jejich prostřednictvím nešířily anarchistické myšlenky a touha po vzniku republiky. V průběhu let vznikly další zákony které znevýhodňovaly neruské menšiny, jelikož nový car se snažil vytvořit jednotnou říši s jediným jazykem, náboženstvím a formou vlády.

Alexander si v pozdějších letech vysloužil přízvisko "Mírotvorce", protože nikdy nevedl žádnou válku. Ne, že by toho nebyl schopen. Měl vojenské vzdělání a armáda byla na vrcholu své skvělosti, o čemž svědčí i připojení části Střední Asie k Rusku v roce 1885. Nicméně když došlo k otázce expanze na Balkánský poloostrov, kde se ruské zájmy již několikrát střetly se zájmy Rakouského císařství, Alexandr moudře ustoupil. V Evropě nebyl ani trochu oblíbený. Byl příliš tvrdý, nepochopitelný a zásadový narozdíl od jiných evropských monarchů. Královna Viktorie se o něm vyjadřovala jako o "panovníkovi, v němž nelze spatřit gentlemana", později přitvrdila. "Nenávidím toho tlustého cara!" prohlašovala, zatímco Alexandr se o ní pohrdlivě vyjadřoval jako o "staré bábě". Ačkoliv mladý německý císař Vilém se vždy snažil o spojenectví s Ruskem, Alexandr "šaškem Vilim" pohrdal a raději uzavřel smlouvu s Francií. Na jeho počest byl dokonce v Paříži vybudován most, který nesl jeho jméno.

Evropská společnost nad ním ohrnovala nos jako nad nevzdělancem bez vkusu a elegance. Jistě, Alexandr stylem mluvy i oblékáním připomínal většinu svých ruských poddaných - narozdíl od svých předchůdců vyřizoval státní záležitosti ve své pracovně nikoliv v uniformě, ale v tradiční ruské rubášce, kterou nosil do roztrhání, pohyboval se poněkud neohrabaně a vyjadřoval se bez příkras a přímo, ubytoval se i s rodinou v podkroví paláce Gatčina, které bylo původně určeno služebnictvu - nicméně jeho deníky dokazují, že se dokázal velmi dobře vyjadřovat písemně a vystihnout své pocity a některé jeho soukromé záliby prozrazují, že miloval krásu. Byl to právě on, kdo nechal vyrobit první velikonoční vajíčko od firmy Fabergé a začal tak dlouhou a slavnou tradici. Vlastnil sbírku malých porcelánových zvířátek pro vlastní potěšení a projevil se také jako schopný malíř s velkou fantazií. Jeho dcera Olga byla nadšená, když jí jako jediné otec jednou ukázal své kresby fiktivního města Mopsopolis. Jako hluboce věřící nechal postavit na 4000 kostelů po celém Rusku, stejně jako církevních škol. Zajímal se o ruskou historii a podílel se na založení Ruské historické společnosti.

Jeho největší láskou byla rodina, obzvláště dvě nejmladší děti. A jeho vášní - Minnie. Jen jí pro radost občas Alexander zval do odlehlé Gatčiny hudebníky a pořádal nenáviděné plesy. I když se občas hádali, jelikož byli oba velmi temperamentní, jejich vztah nikdy neochladl. Saša ji miloval den ode dne vášnivěji, zatímco ona si k němu lásku a hlubokou oddanost postupně vypěstovala. "Můj drahý anděl Saša," vzpomínala na něj až do smrti. Jejich korespondence, ačkoliv zdaleka ne tak rozsáhlá jako pozdějšího carského páru, je svědectvím o vášni, která mezi manželi panovala. V jednom z dopisů Saša Minnie ujišťuje: "Nemohu se dočkat až zase budu s tebou, jen my dva o samotě v tichu, jako Adam s Evou." Nejkrásnější dobou pro ně bylo léto, kdy pravidelně jezdili na návštěvu k Mariiným rodičům do Dánska a hodně času strávili také v sídle Langinkoskij na finském pobřeží. Ve Finsku byl tento carský pár velmi populární, především díky svému skandinávskému původu carevna. I díky tomu, že se hodně zasadila o větší autonomii finského knížectví v ruském soustátí jí Finové neřekli jinak než "naše Dagmar".

V širším rodinném kruhu však Alexander příliš populární nebyl. Ačkoliv nikdy neměli otevřený konflikt, po špičkách se obcházel s bratrem Vladimírem, který kdysi hýčkal naději, že sám se stane carem, a vzhledem k tomu, že Minnie se neměla příliš ráda s Vladimírovou manželkou, si obě rodiny zůstaly velmi vzdálené. Co Vladimíra a jiné příbuzné rozhořčilo bylo Alexandrovo rozhodnutí omezit velkoknížecí titul. Do té doby se jím honosilo veškeré potomstvo jakéhokoliv potomka předchozích carů. Nadále byla za velkoknížata označovány pouze osoby z přímé vládnoucí linie. Vedlejší linie měly titul pouze v první generaci - od vnuků dále jim příslušel nižší titul princ/princezna. Jenže i přese všechny neshody si Saša uvědomoval, že pokud se rodina začne rozpadat, čeká dynastii nevyhnutelně konec. Dal jasně najevo, že některým z rodiny nevěří, pořádal ale každý týden v Gatčině velkou hostinu, kde se všichni Romanovci scházeli.

Proč se vlastně carská rodina usadila v Gatčině, hodinu vzdálené od Petrohradu, místo v Zimním paláci jak bylo tradicí? Car, ačkoliv stál nad všemi ostatními, nesl přeci jen přetěžké břemeno moci a neustále se strachoval o život svůj i svých blízkých. Za odstěhováním do Gatčiny byly čistě bezpečnostní důvody. Přesto se anarchisté nevzdávali a několikrát se pokusili o atentát, leč neúspěšně. Pokud byli polapeni, byli odsouzeni k smrti. Jedním z nich byl i Alexander Uljanov, starší bratr Vladimíra Uljanova, nám dnes známějšího pod jménem Lenin. Zda šlo v roce 1888 o atentát nebo tragickou nehodu, není dodnes jisté. Carská rodina tehdy cestovala z Livadie a seděla společně u snídaně, když se ozvala hlasitá rána a vlak v místě Borki u Charkova vykolejil. Nikomu z rodiny se naštěstí nic nestalo - největší šok měla zřejmě sedmiletá Olga Alexandrovna, která i se svou chůvou proletěla oknem. Tehdy se konečně veřejně potvrdily legendární zkazky o carově síle, kterou do té doby předváděl pro pobavení svým dětem, když potají, aby ho Minnie neviděla, ohýbal a narovnával pohrabáče. Vstal a zcela sám zapřel rameny zhroucenou střechu vagónu, dokud nebyli všichni v bezpečí. Po celé zemi se sloužily děkovné mše za záchranu rodiny, nikdo netušil, že tato příhoda možná přispěla ke konci medvědího cara...
Nehoda v Borkách
O Alexandru III. se dlouho tvrdilo, že se upil k smrti. Tento obraz alkoholika však není pravdivý. Alexandr rozhodně uměl pít, nicméně k alkoholismu měl daleko a díky své tělesné konstituci vydržel zkrátka více než ostatní. Pravdou je, že Alexandr dlouhou dobu trpěl vážným onemocněním ledvin, které se po chrabrém kousku u Charkova značně zhoršilo kvůli nedoléčenému vnitřnímu zranění. Car začal v roce 1894 hubnout a blednout, a Minnie, která si této změny všimla jako první, byla strachem bez sebe. Lékaři ji zprvu uklidňovali, že nepůjde o nic vážného, příliš pozdě identifikovali skutečnou příčinu carových potíží. Alexander nechtěl za žádnou cenu dát najevo jakoukoliv slabost. Jednou při procházce jeho nejmladší dcera Olga překvapeně zjistila, že jí otec nestačí. Ohlédla se a viděla, jak je bledý a těžce dýchá. "Pohlédl na mne a řekl s úsměvem: "Viď, že si necháš tohle tajemství pro sebe, miláčku - cítím se unavený a bude lepší, když teď půjdeme domů..." napsala o mnoho let později. Proto si také nenechal ujít výroční lov v Bělověži. Zde se však jeho stav rapidně zhoršil a lékaři okamžitě nařídili změnu klimatu. Saša se tak vydal na poslední cestu - do Livadie.

Zde strávil ještě několik týdnů. Už věděl, že mu zbývá jen málo času a pozdě litoval, že lépe nepřipravil svého syna Nikolaje na jeho budoucí úlohu. Jeho vzdělání nepodcenil, jako kdysi jeho otec, nicméně žádné praktické zkušenosti Nicky neměl. Už nelitoval, že synovi dovolil zasnoubení s německou princeznou Alix, to jediné totiž křehkého mladíka nyní drželo nad vodou. Aby ho povzbudil, sám mu nařídil, aby pro svou nevěstu okamžitě poslal. I přes svůj vážný stav pak trval na tom, že budoucí carevnu může uvítat pouze ve slavnostní uniformě. Bylo to naposledy, co si ji oblékl.

Pak přišel konečně poslední den - 1. října 1894. Seděl v křesle a byl obklopen jen nejbližší rodinou. Jeho milovaná Minnie klečela vedle něho a spíše ho podpírala než objímala. V její náruči vydechl naposledy. Velkokněžna Olga popsala scénu následovně: "Když mu hlava klesla na rameno mé matky, všichni ztuhli. Držela ho ještě chvíli v náručí. Nikdo neplakal. Pak jsme se tichounce zvedli, přistoupili k lůžku a políbili čelo a ruku našeho otce. Potom jsme políbili matku. Každý z nás se pak obrátil k Nickymu a poprvé mu políbil ruku..."

S velkou pompou náležející jeho postavení byl zesnulý panovník dopraven do Petrohradu, kde byl uložen k poslednímu spočinutí v Petropavlovské pevnosti. Pro Rusko začala nová etapa - poslední nad níž rozpínal křídla carský orel. Přišel čas Nikolaje II.
Alexander III. umírá v manželčině náruči
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 wox24 wox24 | 22. listopadu 2009 v 12:21 | Reagovat

V knihe Andreasa von Rétyiho je svedectvo o atentáte na cára Alexandra III pri Borkách od Michaela Zichyho (pradeda Andreasa von Rétyho), ktoré si vo svojom denníku  zaznamenal jeho bratranec,  pianista Géza, knieža von Zichy. Citujem:
Pianista Géza, knieža Zichy vo svojich memoároch napísal: „Navštívil som rodiyny Galicinových, Kutuzovových, Obolenských, Dolgorukých a potom som sa ponáhľal za svojím bratrancom, slávnym dvorným maliarom Michaelom Zichym, ktorý ma veľmi priatešky privítal. Práe pracoval na akvareloch zachycujúcich železničné nešťastie v Borkách. Zichy vtedy sedel pri raňajkách v kupé priamo oproti cárovi. Tatársky sluha, ktorý práve servíroval jedlo. Groteskne nadskočil. Zúfalo upieral zrak na strieborné misy vo svojich rukách, ešte raz nadskočil a vzápetí už bolo počuť príšerné škrípanie a treskot. Zichy ucítil, že padá dopredu. Následovala strašná, ohlušujúca detonácia, Zichymu vletela do obličaja misa a vyrazila mu dva zuby. Potom sa mu zatmelo pred očami a stratil vedomie. Keď sa prebral, rozstriasla ho zima. Len hlavu mal totiž vo vagóne pod roztrieštenou strechou, zvyšok tela ležal vonku v snehu a bahne. Pevná strecha zachránila celú cársku rodinu. Prvý sa spamätal korunný princ, neskôr zavraždený Nikolaj II. Liezol po všetkých štyroch pod zrútenou, ale predsa ešte držiacou strechou na koniec vagónu a volal: «Za mnou! Za mnou! Tu je svetlo!» Nikto s cárskej rodiny, okrem samotného cára, neutrpel vážnejšie zranenie. Podľa Zichyho líčenia to musel byť dojemný pohľad, keď cár objal svojich milovaných a na kolenách ďakoval Bohu za zázračnú záchranu. Členovia cárskej rodiny potom oslobodzovali z trosiek mŕtvych a ošetrovali ranených, dokiaľ nedorauil vlak s pomocou.“

2 wox24 wox24 | 22. listopadu 2009 v 12:22 | Reagovat

Ach, zabudla som vymazať vetu pred citátom. :(

3 louis vuitton uk louis vuitton uk | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 5:46 | Reagovat

outavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

4 coach outlet online coach outlet online | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 5:46 | Reagovat

utavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

5 [coach outlet] [coach outlet] | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 5:46 | Reagovat

blog je krasny potrebovala som o Otma nieco vediet do skoly a hned som to nasla na tvojom blogu

6 coach factory outlet coach factory outlet | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 5:47 | Reagovat

a som si prave zacala pripravovat svoj a chcem sa opytat ci by si mi prosim nemohla pomoct s designom?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist