Kapitola XX: Konec zajetí v Tobolsku

18. srpna 2009 v 11:06 | Ally |  Třináct let u ruského dvora
1./14. ledna jsem pokračoval v deníku, který jsem opustil při přemístění do Tobolska. Uvedu úryvky z něj, jako jsem to udělal při popisu našeho zajetí v Carském Selu.

Pondělí, 14. ledna (1. ledna dle starého data): Dnes ráno jsme šli do kostela, kde poprvé sloužil nový kněz. Otec Vasiljev (původce incidentu zmíněného v předchozí kapitole), byl arcibiskupem Hermogenem přemístěn to Abalatského kláštera.

Úterý, 15. ledna: Ve dvě odpoledne se konala porada zástupců naší stráže. Bylo rozhodnuto sty hlasy proti osmdesáti pěti zakázat důstojníkům a mužům nosit epolety.

Čtvrtek, 17. ledna: Plukovník Kobylinský přišel dnes ráno. Měl na sobě civil, jen aby nemusel nosit svou uniformu bez epolet.

Pátek, 18. ledna: Kněz a sbor (čtyři jeptišky, které chodívaly zpívat zpočátku byly nahrazeny sborem jednoho z tobolských kostelů) přišli ve tři hodiny. Dnes je svátek Svěcení vod a v domě poprvé sloužil nový kněz. Když byla řada na Alexeji Nikolajeviči, aby políbil kříž, který kněz držel, se duchovní sklonil a políbil jej na čelo. Po večeři přišli generál Tatiščev a princ Dolgoruký prosit cara, aby si sundal své epolety, aby se vyhnul násilnému zásahu vojáků. Nejprve to vypadalo, že car odmítne, ale potom si vyměnil pohled a několik slov s carevnou, opanoval se a podřídil pro dobro své rodiny.

Sobota, 19. ledna: Dnes ráno jsme šli do kostela. Car na sobě měl kavkazský plášť, který se nosil vždy bez epolet. Alexej Nikolajevič schoval své pod svůj "bačelík" (jakýsi kavkazský zimník). Dnes carevna za sebe a cara vyjádřila přání, abych v budoucnu byl přítomen s rodinou u večerního čaje, když se nebudu po lekcích cítit příliš unaven. Neodešel jsem tedy až do deseti hodin, kdy se šly uložit velkokněžny. (Alexej Nikolajevič vždy chodí spát v devět hodin).
GILLIARDOVA POZNÁMKA: Při tomto čaji, který carevna nalévala sama, sedávala s Jejich Veličenstvy hraběnka Hendriková, dvorní dáma, generál Tatiščev, princ Dolgoruký, a když to dovolovaly jejich povinnosti, slečna Schneiderová a doktor Botkin. Jsem nyní jediným přeživším z těch, kteří se účastnili těchto večerních čajových dýchánků v Tobolsku.


Pondělí, 21. ledna: Včera v noci velká vánice. Začali jsme stavět horu ze sněhu.

Pátek, 25. ledna (12. ledna S.T.): Narozeniny Taťány Nikolajevny. (Moje poznámka: zde se Gilliard zřejmě nedbalostí spletl. Taťána slavila v den svátek, nikoliv narozeniny.) Te Deum v domě. Pěkný, jasný den plný slunce. 3li jsme ven stavět sněhovou horu jako obvykle. Vojáci na stráži nám přišli pomoci.

Středa, 30. ledna: Dnes byl na stráži přátelský oddíl ze 4. regimentu. Car a děti strávili několik hodin s vojáky ve strážnici.

Sobota, 2. února: 23 stupňů pod nulou. Princ Dolgoruký a já jsme polévali sněhovou horu. Vynesli jsme třicet kbelíků vody. Bylo tak chladno, že vody zamrzala cestou z kuchyně k hoře. Naše kbelíky a sněhová hory "kouřily". Zítra se děti mohou začít vozit.

Podělí, 4. února: Teploměr včera v noci klesl na mínus třicet sedm. Hrozný vítr. Ložnice velkokněžen je opravdová lednice.

Středa, 6. února: Zdá se, že z podnětu 2. regimentu se vojáci rozhodli, že komisař Pankratov a jeho zástupce Nikolský musejí rezignovat.

Pátek, 8. února: Vojenská komise se dnes rozhodla nahradit Pankratova bolševickým komisařem z Moskvy. Věci jsou od špatného k horšímu. Zdá se, že mezi Sovětským Ruskem a Německem, Rakouskem a Bulharskem, již netrvá válečný stav. Armáda bude rozpuštěna, ale Lenin a Trocký zatím nepodepsali mír.

Středa, 13. února: Car mi řekl, že začala demobilizace armády, několik oddílů již bylo odveleno. Všichni staří vojáci (ti nejpřátelštější) nás opustí. Cara tato vyhlídka nesmírně deprimuje, změna pro nás může mít hrozné následky.

Pátek, 15. února: Jistý počet vojáků již odešel. Tajně se přišli rozloučit s carem a jeho rodinou.
Večer při čaji s Jejich Veličenstvy generál Tatiščev s upřímností omluvitelnou okolnostmi, vyjádřil své překvapení nad tím, jak blízký a láskyplný je rodinný život cara, carevny a jejich dětí. Car se usmál na carevnu a řekl: "Slyšíš, co Tatiščev, říká?"
Potom se svým obvyklým humorem ostřeném trochou ironie dodal: "Byl jste mým pobočníkem, Tatiščeve, a měl jste mnoho příležitostí nás pozorovat. Pokud jste o nás věděl tak málo, jak lze očekávat od novin, že o nás budou psát pravdu?"

Středa, 20. února: Car mi řekl, že Němci se zmocnili Revalu, Rovna atd. a stále postupují podél celé fronty. Je vidět, že je hluboce zklamán.

Pondělí, 25. února: Plukovník Kobylinský dostal telegram se zprávou, že od 1. března "Nikolaj Romanov a jeho rodina musí dostávat jen vojenské příděly a každý člen rodiny dostane 600 rublů měsíčně k udržování jejich sídla." Do teď platil všechny výlohy stát. Jelikož rodina se skládá ze sedmi členů, celá domácnost bude dotována ze 4200 rublů za měsíc (V té době byla hodnota rublu pětinová oproti normálu.)

Úterý, 26. února: Jeho Veličenstvo mne dnes požádalo, abych mu pomohl uspořádat účty a naplánovat rodinný rozpočet. Trochu si našetřil ze svého "kosmetického příjmu."

Středa, 27. února: Car vtipkoval, že když každý zakládá komise, také jednu vytvoří, aby pečovala o blaho jeho malé komunity. Bude se skládat z generála Tatiščeva, prince Dolgorukého a mě. Dnes odpoledne jsme měli "poradu" a došli jsme k rozhodnutí, že výdaje musí být omezeny. To je zlé. Musíme propustit deset sluhů, někteří z nich s sebou mají své rodiny tady v Tobolsku. Když jsme to oznámili Jejich Veličenstvům, velice je to zarmoutilo. Musí se rozloučit se sluhy, jejichž oddanost je nyní uvrhne do chudoby.

Pátek, 1. března: Nový režim přichází k moci. Ode dneška jsou ze stolu odstraněny máslo a káva jako luxus.

Pondělí, 4. března: Vojenská komise se rozhodla zničit sněhovou horu, kterou jsme vybudovali (pro děti skýtala tolik potěšení!), protože car a carevna na ni vystoupili, aby viděli odcházet muže ze 4. regimentu. Každý den přináší nové ústrky carově rodině a svitě. Dlouhou dobu jsme směli vycházet ven pokud nás doprovázel voják, je možné, že i toto poslední privilegium nám bude brzy odejmuto.

Úterý, 5. března: Včera vojáci s provinilým pohledem (jelikož věděli, že je to bezdůvodné), začali ničit naši sněhovou horu lopatami. Děti jsou k neutišení.

Pátek, 15. března: Lidé z města, kteří se doslechli o naší situaci, nacházejí různé cesty jak nám poslat vajíčka, maso a sladkosti.

Neděle, 17. března: Dnes je karnevalová neděle, všichni jsou veselí. Saně jezdí pod okny sem a tam, znějí zvony, flétny a zpěv... Děti žalostně pozorují zábavu. Začínají se nudit a zajetí jim připadá otravné. Chodí po dvorku obehnaném vysokou palisádou, přes kterou nic nevidí. Od zničení sněhové hory je jejich jediným rozptýlením řezání a sekání dřeva.

Arogance vojáků je nepopsatelná. Ty, kteří odešli, nahradila parta snědých mladých mužů.
Navzdory každodennímu strádání chovají Jejich Veličenstva naději, že někdo z jejich věrných přátel se je pokusí osvobodit. Nikdy nebyla situace příznivější k útěku, protože zatím tu není žádný představitel bolševické vlády. S pomocí plukovníka Kobylinského, který již je na naší straně, by bylo snadné obelhat hrubé, ale nedbalé stráže. Vše, co je třeba, je organizované a soustředěné úsilí několika smělých duší tam venku. Opakovaně jsme naléhali na cara, aby byl připraven na jakýkoliv vývoj událostí. Trvá na dvou podmínkách, které věci velmi komplikují: nechce slyšet o odloučení od rodiny ani o opuštění ruského území.

Jednoho dne mi carevna o tomto řekla: "Neopustila bych Rusko za žádnou cenu, jelikož se mi zdá, že jít do ciziny by bylo zlomením posledního spojení s minulostí, která by pak byla zcela mrtvá."

Pondělí, 18. března: Během prvního Postního týdne se bude rodina postit jako obvykle. Konají se bohoslužby ráno a večer. Jelikož jejich různá povolání znemožňují přítomnost sboru, zpívají s diákonem carevna a velkokněžny.

Úterý, 19. března: Po obědě jsme diskutovali o Brest-litevském míru. Byl právě podepsán. Car byl velmi deprimován a řekl: "Je to pro Rusko taková hanba a blíží se sebevraždě. Nikdy bych si nemyslel, že císař Vilém a německá vláda by potřásla rukou těm mizerným zrádcům. Ale jsem si jist, že z toho nevzejde nic dobrého. Nezachrání je to před zkázou!"

O něco později poznamenal princ Dolgoruký, že noviny zmínily dodatek, podle něhož Němci požadují, aby jim byla carská rodina v pořádku předána, a car vykřikl: "To je buď manévr mne zdiskreditovat nebo urážka!"
Carevna tichým hlasem dodala: "Po tom všem, co provedli carovi, raději zemřu v Rusku, než aby mne zachránili Němci!"
Pátek, 22. března: Ve čtvrt na deset po večerní bohoslužbě jsme všichni šli ke zpovědi - děti, služebnictvo, svita a nakonec Jejich Veličenstva.

Sobota, 23. března: Oddíl více než stovky Rudých vojáků přijel z Omska, jsou to první bolševičtí vojáci, kteří se ujmout strážní povinnosti v Tobolsku. Naše poslední šance na únik nám byla vyrvána. Nicméně Jeho Veličenstvo mi řeklo, že má důvod věřit, že mezi nimi je mnoho důstojníků, kteří se skrývají, rovněž mi sdělil, i když bez původního zdroje, že v Ťumeni je asi tři sta důstojníků.

Úterý, 9. dubna: Bolševický komisař, který přijel s oddílem z Omska, trval na tom, aby mu bylo dovoleno prohlédnout dům. Vojáci z naší stráže odmítli. Plukovník Kobylinský je velmi neklidný a bojí se konfliktu. Obezřetná opatření, stráže a hlídky zdvojeny. Velmi neklidná noc.

Středa, 10. dubna: "Schůze" naší stráže, na níž bolševický komisař ukázal rozsah svých pravomocí. Má právo zastřelit do čtyřiadvaceti hodin a bez soudu každého, kdo by mu odporoval. Vojáci jej nechali vstoupit do domu.

Pátek, 12. dubna: Alexej Nikolajevič musel ulehnout, jelikož včera jej zachvátila prudká bolest ve slabinách. V zimě mu bylo tak dobře! Doufáme, že to není nic vážného.
Voják z našeho oddílu, který byl poslán do Moskvy, se vrátil a přinesl plukovníku Kobylinskému zprávu od Hlavní výkonné komise bolševické vlády, která mu nařizuje být na nás mnohem přísnější. Generál Tatiščev, princ Dolgoruký a hraběnka Hendriková budou přestěhováni do našeho domu a bude s nimi nakládáno jako se zajatci. Byl také ohlášen příjezd komisaře s výjimečnými pravomocemi, bude ho provázet oddíl vojáků.

Sobota, 13. dubna: Všichni, kteří žijí v Kornilově domě, hraběnka Hendriková, slečna Schneiderová, generál Tatiščev, princ Dolgoruký a pan Gibbes (můj kolega pan Gibbes se k nám v Tobolsku připojil během září) se nastěhovali do našeho domu. Pouze doktor Botkin a Derevěnko jsou ponecháni na svobodě. Bolesti Alexeje Nikolajeviče od včerejška zesílily.
Pondělí, 15. dubna: Včera a dnes měl Alexej Nikolajevič veliké bolesti. Je to jeden z vážných záchvatů hemofilie.

Úterý, 16. dubna: Plukovník Kobylinský, důstojník stráže a několik vojáků prohledali dům. Odebrali carovi dýku, kterou nosil ke své kozácké uniformě.

Pondělí, 22. dubna: Dnes přijel s malým oddílem komisař z Moskvy. Jmenuje se Jakovlev. Ukázal své dokumenty veliteli a vojenské komisi. Večer měl čaj s s Jejich Veličenstvy. Všichni jsou neklidní a nervózní. Komisařův příjezd má jistě zlý úmysl. Je to pocit mlhavý, ale skutečný.

Úterý, 23. dubna: Komisař Jakovlev přišel v jedenáct hodin. Po inspekci celého domu šel za carem, který jej doprovodil do pokoje Alexeje Nikolajeviče, který je v posteli. Protože nemohl vidět carevnu, která nebyla připravena jej přijmout, vrátil se o něco později s vojenským doktorem a znovu navštívil Alexeje Nikolajeviče (Chtěl, aby ho vlastní doktor ujistil, že chlapec je opravdu nemocný). Když odcházel, zeptal se velitele, jestli máme mnoho zavazadel. Znamená to snad, že se budeme stěhovat?

Středa, 24. dubna: Všichni prožíváme duševní muka. Připadá nám, že na nás všichni zapomněli, ponecháni vlastním zdrojům a na milost tomuto muži. Je možné, že skutečně nikdo nehne prstem, aby zachránil carskou rodinu? Kde jsou ti, kteří zůstali věrní carovi? Proč otálejí?

Čtvrtek, 25. dubna: Krátce před třetí hodinou, když jsem procházel chodbou, narazil jsem na dva vzlykající sluhy. Řekli mi, že Jakovlev přišel carovi říct, kam jej odveze. Co se děje? Netroufám si jít nahoru, aniž bych byl zavolán, a tak jsem se vrátil do svého pokoje. Téměř okamžitě zaklepala na dveře Taťána Nikolajevna. Měla slzy v očích a řekla mi, že se po mně ptá Její Veličenstvo. Následoval jsem ji. Carevna byla rovněž velice rozrušená. Potvrdila, co jsem zaslechl, že Jakovlev byl poslán z Moskvy, aby cara dovezl, a odjíždí dnes v noci.

"Komisař říká, že carovi nic nehrozí, a že pokud si někdo přeje jet s ním, nebudou žádné připomínky. Nemohu nechat cara jet samotného. Chtějí ho odloučit od rodiny, jako předtím (carevna narážela na carovu abdikaci). Budou ho nutit vydíráním, že nám hrozí nebezpečí... Car je pro ně nezbytný, vědí, že představuje Rusko.... Společně budeme v lepší pozici jim čelit, a měla bych být po jeho boku v okamžiku zkoušek... Ale chlapec je tak nemocný... Co když se objeví nějaké komplikace? Ach Bože, jak hrozná muka! Poprvé v životě nevím, co bych měla udělat. Vždy jsem cítila vedení, kdykoliv jsem se měla rozhodnout, a nyní nemohu... Ale Bůh nedovolí, aby cara odvezli. Ne, to nelze. Jsem si jistá, že dnes v noci nastane obleva (Když byla obleva, řeka byla po několik dní nesjízdná, trvalo nějakou dobu než mohl znovu fungovat přístav)..."

Taťána Nikolajevna ji přerušila: "Ale Mamá, jestli Papá bude muset odjet, nějak se musíme rozhodnout..."

Přidal jsem se k Taťáně Nikolajevně a poznamenal jsem, že Alexej Nikolajevič se cítí lépe a dobře se o něj postaráme.

Její Veličenstvo bylo očividně zmítáno nerozhodností, chodila sem a tam po místnosti a mluvila, spíše k sobě než k nám. Nakonec ke mně přistoupila a řekla: "Ano, to bude nejlepší. Pojedu s carem a svěřím Alexeje vám..." O chvíli později vešel car. Carevna k němu přispěchala a řekla: "Je to dohodnuto. Pojedu s tebou a Marie také."
Car odpověděl: "Dobře, pokud si to přeješ."

Sešel jsem dolů do svého pokoje a celý den byl stráven v přípravách. Princ Dolgoruký a doktor Botkin pojedou s Jejich Veličenstvy, stejně jako Čemodurov (carův komorník), Anna Děmidová (carevnina komorná) a Sedněv (lokaj velkokněžen). Bylo dohodnuto, že s nimi se vypraví osm důstojníků a mužů z naší stráže.

Rodina strávila celé odpoledne u postele Alexeje Nikolajeviče.
Dnes večer v půl jedenácté jsme šli nahoru na čaj. Carevna byla usazená na divanu s dvěma dcerami po boku. Jejich tváře byly oteklé od pláče. Cítili jsme, že kdyby někdo podlehl, všichni bychom se zhroutili v slzách. Car a carevna byli klidní. Je vidět, že jsou připraveni na jakoukoliv oběť, dokonce i položit své životy, pokud to bude Boží nepochopitelná moudrost vyžadovat pro dobro země. Nikdy ještě neprokázali tak obrovskou laskavost ani odhodlání.
Tato jejich nádherná vznešenost, tato úchvatná víra, je nakažlivá.

V půl dvanácté se služebnictvo shromáždilo ve velké hale. Jejich Veličenska a Marie Nikolajevna se s nimi rozloučili. Car objal každého muže, carevna každou ženu. Téměř všichni plakali. Jejich Veličenstva se vzdálila, všichni jsme šli dolů do mého pokoje.

V půl čtvrté byly do dvora vtaženy povozy. Byly to hrozné tarantasy (vozíky užívané mužiky a skládající se z velkého proutěného koše zavěšeného na dvou ojích, které nahrazují pružiny. Nejsou tam žádná sedadla, pasažéři sedí nebo leží na podlaze.). Pouze jeden byl krytý. Našli jsme vzadu na dvorku nějakou slámu a rozprostřely ji na dno povozů. Do jednoho jsme pro carevnu dali matraci.

Ve čtyři hodiny jsme šli opět nahoru a zastihli jsme Jejich Veličenstva loučit se s Alexejem Nikolajevičem. Car, carevna a Marie Nikolajevna nás opustili. Carevna a velkokněžny plakaly. Car vypadal klidně a pro každého z nás měl slovo povzbuzení. Objal nás. Carevna, když nám dávala sbohem, prosila, abych zůstal nahoře s Alexejem Nikolajevičem. Šel jsem do chlapcova pokoje a našel ho, jak pláče v posteli.

O několik minut později jsem slyšeli drkotání kol. Velkokněžny minuly dveře do bratrova pokoje, když šli do vlastního, a slyšel jsem je vzlykat...
Sobota, 27. dubna: Muž, který vezl carevnu první část cesty přinesl vzkaz od Marie Nikolajevny. Cesty jsou otřesné, podmínky děsivé. Jak jen carevny přečká takovou cestu? Jak srdcervoucí to všechno je!

Neděle, 28. dubna: Plukovník Kobylinský dostal telegram se zprávou, že všichni bezpečně dojeli do Ťumeni v půl desáté v sobotu večer.
Přenosný oltář byl přestěhován do velkého sálu, kde bude kněz moci sloužit mši, jelikož oltář je posvěcený.
Večer přišel druhý telegram, poslaný po opuštění Ťumeně: "Cestujeme pohodlně. Jak je chlapci? Bůh s vámi."

Pondělí, 29. dubna: Děti dostaly dopis od carevny z Ťumeně. Cesta byla velmi namáhavá. Koně po hruď ve vodě brodili řeku. Několikrát se zlomila kola.

Středa, 1. května: Alexej Nikolajevič semůže pohybovat. Nagorný ho přenesl do kolečkového křesla a vozil ho na sluníčku.

Čtvrtek, 2. května: Stále žádné zprávy co opustili Ťumeň. Kde jsou? V Moskvě by mohli být v úterý.

Pátek, 3. května: Plukovník Kobylinský dostal telegram, že cestující byli dopraveni do Jekatěrinburgu. Co se stalo?

Sobota, 4. května: Smutný velikonoční večer. Jsme všichni skleslí.

Neděle, 5. května: Velikonoce. Stále žádné zprávy.

Úterý, 7. května: Konečně děti dostaly dopis z Jekatěrinburgu, který říká, že všichni jsou zdrávi, ale žádné vysvětlení, proč byli zadrženi. Jaká agónie je ke čtení mezi řádkami!
Středa, 8. května: Důstojníci a muži ze stráže, kteří doprovázeli Jejich Veličenstva, se vrátili z Jekatěrinburgu. Říkají, že při příjezdu tam byl carův vlak obklopen rudými strážemi a že car, carevna a Marie Nikolajevna byli uvězněni v Ipaťjevově domě (dům patřící bohatému obchodníkovi z města). Princ Dolgoruký je ve vězení a oni sami byli propuštěni teprve po dvou dnech vazby.

Sobota, 11. května: Plukovník Kobylinský byl odvolán a my jsme ponecháni tobolskému sovětu.

Pátek, 17. května: Vojáci z naší stráže byli nahrazeni Rudými z Jekatěrinburgu komisařem Rodionovem, který nás převzal. Generál Tatiščev a já cítíme, že bychom měli odložit náš odjezd jak jen to bude možné, ale velkokněžny jsou nesmírně neklidné a chtějí opět spatřit rodiče a my si nepřipadáme morálně v právu, když odporujeme jejich přání.

Sobota, 18. května: Bohoslužba. Kněz a jeptišky se museli svléci a byli z příkazu komisaře prohledáni.

Neděle, 19. května (6. května S.T.): Carovy narozeniny... Náš odjezd je stanoven na zítřek. Komisař nedovolil knězi přijít, zakázal velkokněžnám zamykat se na noc v pokoji.

Pondělí, 20. května: V půl dvanácté jsme se vypravili a nalodili se na Rus. Je to loď, která nás sem přivezla s carem a carevnou před osmi měsíci. Baronce Buxhoevedenové bylo dovoleno se k nám připojit. Opustili jsme Tobolsk v pět hodin.
Komisař Rodionov zamkl Alexeje Nikolajeviče v jeho kajutě s Nagorným. Protestovali jsme. Chlapec je nemocný a doktor by k němu měl mít neustále přístup.

Středa, 22. května: Dnes ráno jsme dorazili do Ťumeně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jitka Jitka | E-mail | 18. srpna 2009 v 13:31 | Reagovat

Když to čtu,mám husí kůži...nikdo si neumí představit,co prožívali.....

2 Ally Ally | 18. srpna 2009 v 13:49 | Reagovat

hlavně ta nejistota byla hrozná... Marie s rodiči zase netušili, co se děje s ostatními... většina dopisů nikdy nedošla...

3 Soňa Soňa | 21. srpna 2009 v 16:57 | Reagovat

To máte pravdu,ale možná přece jen trochu tušili,co s nimi asi bude.

4 Ally Ally | 22. srpna 2009 v 9:43 | Reagovat

jedině Olga. Mladší děvčata si uchovávala svou veselost a Alexandra, ačkoliv se bála o život muže a svůj, si nikdy nepřipustila, že by její dcery mohly být v ohrožení...

5 Klára Lovato Klára Lovato | E-mail | Web | 3. srpna 2012 v 20:33 | Reagovat

Asi su  blba,ale co to je ten ''epolet'' tohle slovo tu ctu poprve v zivote, takze opravdu nevim, co si pod tim mam predstavit.
Tento blog je proste uzasny, jen skoda, ze uz tu nepribyva moc clanku..kdyz si ctu tyto pribehy uplne se do toho vziju, muselo to byt dost hrozne byt v zajeti, prakticky porad zavreni v jednom dome jako ve vezeni a nevedet, co s nimi bude dal...

6 ZdenekD ZdenekD | E-mail | 17. ledna 2017 v 14:14 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na otma.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist