Kapitola XIII: Car v Dumě – Galicie – Život na velitelství – Vzrůstající nespokojenost

25. června 2009 v 13:32 | Ally |  Třináct let u ruského dvora
Car se vrátil na velitelství sám 25. prosince a o tři dny později zhlédl na galicijské frontě divize, které byly v samém středu bojové ofenzivy. Nepřítomnost Alexeje Nikolajeviče jej velice rmoutila, protože se těšil, až jej představí oddílům. Potom se vrátil do Mogileva.

Ke konci roku 1915 se vojenská situace Ruska velmi zlepšila. Armáda využila klidných měsíců, které přišly po velké německé ofenzivě na konci září 1915, a díky nespočetným zálohám mužů u celé země, rychle se vzpamatovala z těžkých ztrát, které utrpěla při ústupu. Němci se opět ocitli na pochybách, zda dosáhnou na cenu, kterou si slíbili - a kterou, jak se zdálo předtím, zaručovaly jejich skvělé úspěchy v počátku tažení. Začínali se bát, zda dokáží překonat tvrdohlavou ruskou obranu zbraněmi, a tak začali chytrou propagandou a vychytralými intrikami budit nespokojenost, která by, jak doufali, urychlila rozklad uvnitř státu. Ale v osobě cara narazili na nepřekonatelnou překážku, která hatila jejich záměry. Tato překážka musela být odstraněna.

Převzetím velení nad vojskem, čímž dal svoji korunu všanc, car rozhodně připravil své nepřátele o všechny naděje na smíření. Nyní věděly autority v Berlíně, že Nikolaj II. bude stát po boku Spojenců až do hořkého konce, a že všechny pokusy o dohodu ztroskotají na jeho nezlomném odhodlání pokračovat ve válce za každou cenu. Také věděli, že car byl jediným poutem mezi různými stranami Říše, a že pokud bude odstraněn, žádná organizovaná síla nebude schopna vyhnout se chaosu a anarchii.

Německé vrchní velení se tak oddalo neutuchajícím pokusům podkopat prestiž monarchie a přivodit carův pád. Aby toho dosáhli, bylo nutné kompromitovat cara v očích jeho lidu a jeho Spojenců. Německo mělo v Rusku mnoho důležitých zdrojů mezi inteligencí a rovněž vlivné prostředky, a naprosto se upnulo k rozšiřování pomluv o tom, že car uvažuje o ukončení války a uzavření separátního míru.

Car se rozhodl zamezit těmto pomluvám hned v zárodku a potvrdit své úmysly, aby se o nich nedalo pochybovat. 2. ledna v Zamiriji, kde prováděl inspekci vojska generála Kuropatkina, ukončil svůj proslov k vojákům následujícím oficiálním prohlášením:

"Nemusíte mít obavy. Jak jsem oznámil na začátku války, neuzavřu mír, dokud nevyženeme za hranice i toho posledního nepřítele, ani mír nepřijmu, pouze se souhlasem našich Spojenců, k nimž jsme vázáni nejen dohodami, ale také upřímným přátelstvím a krví prolitou pro stejnou věc."

Takto Nikolaj II. potvrdil v přítomnosti armády onu posvátnou přísahu, již složil 2. srpna 1914, a obnovil po tom, co se stal vrchní velitelem ruských vojsk. Vláda se všemožně snažila tuto carovu řeč dostat do povědomí veřejnosti, nechala ji vytisknout a kopie byly posílány armádě a všech guberniích.
V lednu a v únoru car pokračoval ve svých návštěvách fronty a vrchního velitelství (v Mogilevu strávil i ruský Nový rok) a vrátil se do Carského Sela 21. února, den před otevřením Dumy. O pět dní dříve způsobilo v celém Rusku velkou radost oznámení, že byla dobyta pevnost Erzerum, která byla po dlouhou dobu páteří tureckého odporu. Byl to skutečně velký úspěch a ofenziva kavkazské armády rapidně pokračovala.

Ráno po svém příjezdu car vykonal svůj úmysl jít se svým bratrem velkoknížetem Michailem do Tauridského paláce, kde měla toho dne Duma začít opět pracovat. Bylo to poprvé, když zástupci lidu přijali návštěvu od svého panovníka a politické kruhy přikládaly této dějinné události velkou důležitost. Znamenala, že car upřímně touží po bližší spolupráci se zástupci národa, a tento krok byl obzvláště vřele přijat, jelikož důvěra ve vládu byla otřesena v důsledku velkých ztrát v armádě a drtivých opatřeních vynesených bývalým ministrem války generálem Suchomlinovem.

Car byl při příjezdu do Tauridského paláce přijat Rodzjankem, předsedou Dumy, který jej uvedl do Kateřinského sálu, kde se zúčastnil Te Dea k oslavě dobytí Erzera. Potom se otočil k poslancům a vyjádřil svou velkou radost nad tím, že může být mezi nimi, a pronesl své naprosté přesvědčení, že v těch tragických dnech, kterými Rusko prochází, budou všichni ve svém úsilí jednotní a budou pracovat společně v naprosté harmonii pro dobro země. Jeho slova byla přijata nadšeným jásotem.
Car se po této návštěvě uchýlil do kanceláří a kabinetů Tauridského paláce. O půl hodiny později zakončil předseda svůj projev těmito slovy:

"Přímé spojení cara s jeho lidem, jehož výhody jsou pro prosperitu ruské říše nezměrné a neporovnatelné, je nyní posíleno vazbou ještě pevnější. Tato dobrá zpráva naplní všechna naše srdce radostí i v těch nejvzdálenějších koutech země, a dá čerstvé odhodlání našim skvělým vojákům, obráncům státu." Toho památného dne to vypadalo, že panovník, ministři a reprezentanti lidu mají jedinou myšlenku - zvítězit za každou cenu.

Ještě toho večera car jel do Státní rady, která toho dne také obnovila činnost. Potom se vrátil do Carského Sela, odkud druhého rána odjel do hlavního stanu. Byla to doba velkého tažení na Verdun, a bylo nezbytné, aby Rusko bez odkladu zasáhlo a odlákalo větší část německých sil k sobě. Bylo rozhodnuto zahájit ofenzivu.

Útok začal 15. března v sektorech Evinek a Vilna, a zprvu byl korunován úspěchem, ale postup Rusů byl pomalý, jelikož Němci se zuřivě bránili. Nastala obleva, cesty byly téměř neschůdné a muži se museli brodit bahnem a močály. Na začátku dubna útok polevil a brzy se úplně zastavil. Přesto vábnička nesla ovoce, jelikož Němci museli vyslat značné posily do ohrožených oblastí.
Alexej Nikolajevič byl následkem rozsáhlého krvácení, které ohrozilo jeho život v prosince, dlouho zesláblý. Teprve v únoru byl znovu při síle, ale carevna se ze zážitku poučila a byla rozhodnutá ponechat ho v Carském Selu dokud se nezlepší počasí.

Zdaleka jsem si na carevnino rozhodnutí nestěžoval, protože carevičovo vzdělání našimi dlouhými návštěvami fronty značně utrpělo.

Nevrátili jsme se na vrchní velitelství až do 17. května. Car tam měl zůstat ještě povážlivě dlouho. Několik dní po našem příjezdu - 4. června - v Galicii započala velká ofenziva generála Brusilova. Byl to naprostý triumf a naše úspěchy se značně rozrostly i v následujících dnech. Pod tlakem ruské armády rakouská fronta ustupovala a stáhla se k Lembergu. Množství zajatých bylo ohromné a situace Rakušanů v Lutzkém sektoru byla kritická. Zprávy o tomto skvělém vítězství byly na velitelství přijaty s nesmírným nadšením. Pro cara to měl být poslední důvod k radosti.

GILLIARDOVA POZNÁMKA: Rád bych zde zaznamenal malý incident z počátku jara, když byl car v Carském Selu mezi návštěvami fronty. Ilustruje ten druh pocitů, které car choval vůči Německu a snažil se je vštípit synovi. Carevič si hrál toho dne v parku a car s velkokněžnami tam byli také. Vkradl se za svou nejmladší sestru, která ho neviděla přicházet, a hodil po ní velkou sněhovou kouli. Jeho otec to viděl. Zavolal si chlapce a přísně s ním hovořil: "Měl by ses za sebe stydět, Alexeji! Chováš se jako Němec - zaútočit na někoho zezadu, když se nemohou bránit. Zbaběle. Nech tohle chování Němcům."

Od našeho návratu na velitelství sledoval náš život stejný směr jako při předchozích návštěvách, ačkoliv už jsem careviče nevyučoval v otcově pracovně, ale na malé verandě, kterou jsme přeměnili na učebnu, nebo ve velkém stanu v zahradě, který sloužil také jako naše jídelna. Tady také jedl car, když nastalo horké počasí. Využili jsme pěkných letních dní k plavbám po Dněpru. Měli jsme k dispozici malou jachtu, která nám byla poskytnuta ministerstvem cest a komunikací.

Čas od času hlavní velitelství navštívila carevna a velkokněžny. Bydlely ve svém vlaku, ale připojovaly se k carovi na oběd a podílely se na našich výletech. Car na oplátku večeřel s carevnou a trávil část večerů se svou rodinou kdykoliv mohl. Velkokněžny si tyto návštěvy Mogileva velmi užívaly - tak krátké na jejich vkus - které znamenaly malou změnu v jejich monotónních a osamělých životech. Zde měly mnohem více volnosti než v Carském Selu. Jak tomu v Rusku často bývá, nádraží v Mogilevu bylo velmi daleko od města a téměř na otevřeném poli. Velkokněžny trávily svůj volný čas návštěvami rolníků v okolí nebo rodin železničních zaměstnanců. Jejich prosté způsoby a přirozená laskavost si brzy získala srdce všech, a protože zbožňovaly děti, bylo možné je vidět neustále obklopené houfem rozedraných capartů, které posbíraly na procházkách a obdarovaly sladkostmi.
Naneštěstí pobyt v Mogilevu silně přerušil studie Alexejem Nikolajeviče a také byl špatný pro jeho zdraví. Dojmy, které tam získal, byly příliš časté a vzrušující na povahu tak křehkou, jako byla jeho. Začal být nervózní, rozmrzelý a neschopný užitečné práce. Řekl jsem carovi, co si myslím. Připustil, že mé námitky jsou dobře založené, ale navrhl, že tyto nedostatky by mohly být kompenzovány tím, že jeho syn ztrácel svou plachost a přirozenou divokost, a že pohled na všechno to utrpení, kterého byl svědkem, mu dá úctu k hrůzám války na zbytek života. Ale čím déle jsme tam zůstávali, tím silnější bylo mé přesvědčení, že carevičovi to velmi ubližuje. Mé postavení se stávalo obtížným a při dvou či třech příležitostech jsem musel chlapce potrestat. Myslel jsem, že car by to zcela neschválil,
ale nezastavil mne, což snadno mohl.

Jelikož jsem byl nesmírně unaven prací za poslední tři roky - neměl jsem dovolenou od září 1913 - rozhodl jsem se požádat o několika týdenní volno. Můj kolega pan Petrov přijel, aby převzal mé místo, a 14 července jsem odjel z hlavního stanu. Jakmile jsem přijel do Carského Sela povolala mne carevna a dlouho jsem s ní hovořil, přičemž jsem se snažil poukázat na nevýhody dlouhých návštěv Alexeje Nikolajeviče na frontě. Odpověděla, že car i ona jsou si jich plně vědomi, ale myslí si, že je lepší obětovat dočasně synovo vzdělávání, dokonce i zdraví, než aby ho připravili o jiné výhody, které získával svým pobytem v Mogilevu. S upřímností, která mne ohromila, mi řekla, že car celý život strašlivě trpěl svou přirozenou plachostí a tím, že jej příliš často odstrkovali do pozadí, se cítil špatně připraven na své povinnosti vladaře při náhlé smrti Alexandra III. Car se zapřísáhl neudělá stejnou chybu ve výchově svého syna.

Viděl jsem , že jsem se zvedl proti již učiněnému rozhodnutí, a zjevně nepřispěji k žádné změně. Přesto bylo odsouhlaseno, že lekce Alexeje Nikolajeviče by měly pokračovat podle pravidelného plánu již na konci září, a mě se v mé práci dostane více spolupráce.

Když náš rozhovor skončil carevna mě zdržela na večeři. Byl jsem toho večera jediným hostem. Po jídle jsme vyšli na terasu. Byl krásný letní večer, teplý a tichý. Její Veličenstvo se natáhlo na pohovku a spolu se dvěma svými dcerami pletly vlněné oblečení pro vojáky. Další dvě velkokněžny šily.

Přirozeně hlavním předmětem hovoru byl Alexej Nikolajevič. Nikdy je neunavilo se mne ptát co řekl a udělal. Strávil jsem asi hodinu v tomto domáckém a tichém kruhu, tak náhle vtažen do soukromí toho rodinného života, kam mi dříve etiketa zakazovala vstoupit, pouze v takového výjimečné situaci.
V následujících dnech jsem trávil čas návštěvami starých přátel, které jsem kvůli svým návštěvám na frontě zanedbával. Tak jsem viděl lidi z různých sfér společnosti hlavního města, a netrvalo mi dlouho, abych viděl, jak se veřejné mínění v uplynulých měsících dramaticky změnilo. Lidé se nespokojili s násilnými útoky na vládu, ale již útočili i na osobu cara.
Od onoho památného dne 22. února, kdy Nikolaj II. představil svou upřímnou touhu po smíru s Dumou, se rozdíly mezi panovníkem a zástupci lidu jen zvětšily. Car již příliš dlouho váhal se zavedením liberálních koncesí, které oni požadovali. Považoval dobu za nevhodnou,a myslel, že je příliš nebezpečné pokoušet se o reformy ve víru války. Nebylo to protože, že by se upínal ke svým osobním autokratickým výhodám, jelikož byl prostota a skromnost sama, ale obával se, že dopad, který by takové radikální změny mohly mít, by byl v daném okamžiku kritický. Když car 22. února prohlásil, že je šťasten být mezi zástupci národa, mluvil upřímně. Tím, že je vyzval ke sjednocení veškerého úsilí pro dobro země v tragických dnech, kterými procházela, na ně naléhal, aby zapomněli na své politické rozdíly a měli pouze jediný cíl - vítězství a víru ve svého cara až do konce války.
Proč toho dne nesložil slib, že národu dá svobody, které si žádal, jakmile to bude možné? Proč se nepokusil svými kroky znovu získat důvěru Dumy, kterou jasně ztrácel? Odpovědí je, že ti kolem něho mu znemožnili vidět, co se v zemi skutečně děje.

Carova návštěva Tauridského paláce vzbudila velké naděje. Nebyly naplněny a lidé si rychle uvědomovali, že se nic nezměnilo. Vzápětí se vyvinul konflikt s vládou. Požadavky byly stále náročnější a vynucování násilnější. Vyděšen falešnými zprávami od těch, kteří zneužívali jeho důvěry, car začal formovat opozici Dumy, která, jak se zdálo, agitovala k revoluci, a ačkoliv znovu upevnil svou autoritu, použil prostředky, které pouze přikládaly do ohně veřejné nespokojenosti.
Ale byla to carevna, kdo byl hlavním terčem útoků. Ty nejhorší pomluvy o její podvratné činnosti získávaly na důvěryhodnosti a věřilo se jim dokonce i v kruzích, které je do té doby ignorovaly jako nesmysl. Jak jsem již řekl, přítomnost Rasputina u dvora byla hnisajícím vředem na pověsti panovníků a dávala podnět k těm nejotřesnějším komentářům. Nebylo to tak, že by se kritika soustředila pouze na útoky na carevnin osobní život. Byla otevřeně obviňována ze sympatií k Německu, a bylo opakováno, že její láska z té zemi by mohla ohrozit stát. Zatím nepadlo slovo "zrada", ale pečlivě volené narážky ukazovaly, že toto podezření se usadilo v mnoha hlavách. Věděl jsem, že to vše je výsledek německé propagandy a intrik.

Již dříve jsem vysvětlil, že na podzim 1915 si německá vláda uvědomila, že nikdy nemůže porazit Rusko, dokud stojí sjednocené kolem cara, a že od té chvíle se snažila pouze vyprovokovat revoluci, která by vedla k pádu Nikolaje II. Místo aby napadli cara přímo, soustředili se Němci na carevnu a začali kampaň k podkopání její důvěryhodnosti. Byla šikovně naplánována a výsledky se dostavily brzy. Nezastavili se ve své prohnanosti před ničím. Přivlastnili si klasický postup, tak dobře známý dějinám, zasáhnout panovníka přes osobu jeho choti. Je pochopitelně snazší zničit pověst ženy, hlavně když je cizinka. Po tom , co si uvědomili všechny výhody, které mohly vytěžit z faktu, že carevna je německá princezna, rozhodli se velmi vychytrale nadhodit, že je zrádkyní Ruska. Byl to nejlepší způsob jak ji v očích národa kompromitovat. Obvinění bylo vřele přijímáno v jistých částech Ruska a stalo se hlavní zbraní proti dynastii.
GILLIARDOVA POZNÁMKA: O tom jsem se přesvědčil sám na konci roku 1915. V domě svých přátel jsem jednoho dne potkal mladého důstojníka. S nesmírným opovržením nám řekl, že ny carevnin rozkaz někdo přinesl dárky a peníze německým důstojníkům ošetřovaným ve stejné nemocnici jako on. Toto poselstvo ani nevkročilo do pokojů ruských důstojníků. Překvapen tímto příběhem, požádal jsem ho o detaily. Bylo nařízeno vyšetřování. Zcela potvrdilo vše, co jsem vyslechl, ale bylo mi řečeno, že nebylo možné vypátrat člověka, kterému se povedlo za pomoci falešných dokladů přesvědčit autority, že má oficiální úkol. Čistá náhoda mne takto blízce seznámila s jednou z mnoha provokací organizovanou německými špehy za německé peníze.

Carevna věděla o kampani, která proti ní probíhala, a nejvíce ji bolela do nebe volající nespravedlnost, jelikož přijala svou novou zemi, stejně jako přijala novou víru, se vší vřelostí své povahy. Myšlením byla Ruska, stejně jako byla pravoslavná přesvědčením.

GILLIARDOVA POZNÁMKA: V době, kdy toto píši, jsem již o tomto zcela přesvědčen díky následující pasáži ze článku pana Paleologua, francouzského velvyslance v Petrohradě: La Rusie des Tsars pendant la Grande Guerre (Revue des Deux Mondes, 15. března 1921): "Několikrát jsem slyšel obvinění proti carevně, že si uchovala sympatie, náklonnost a lásku k Německu, když seděla na trůně. Ta nešťastná žena si toto odsuzování v žádném případě nezasloužila, věděla o něm a trápilo ji. Alexandra Fjodorovna nebyla Němkou duší ani myšlením. Nikdy."
Dále říká: "Její vzdělání, výchova, její intelektuální a morální nadhled byly zcela anglické Byla Angličankou vzhledem i postojem, a v jistém smyslu rezervovaná a puritánská v nepostižitelné a střežené strohosti vlastního vědomí, a konečně i v mnoha osobních návycích. V každém případě to bylo vše, co zbývalo z jejího západního původu. Základy její povahy se staly zcela ruskými. Navzdory těm nenávistným legendám, které vyrůstaly kolem jejího jména, jsem nikdy o jejím vlastenectví nepochyboval. Rusko vroucně milovala."

Můj pobyt mimo frontu mi také umožnil vidět jak moc země trpí válkou. Únava a strádání působily obecnou nespokojenost. Ta vzhledem ke zmenšení přídělů uhlí a paliva, které bylo v zimě nutností, nekontrolovatelně rostla. Stejné to bylo s jídlem a náklady na živobytí rostly poplašnou rychlostí.

11. srpna jsem se vrátil do hlavního stanu, zcela rozrušený vším co jsem viděl a vyslechl. Bylo příjemné vyměnil ovzduší Petrohradu za Mogilev, a pocítit povzbuzující vliv lidí, kteří jako hráz stáli proti"poraženecké" náladě, která pracovala v zázemí. Přesto byly autority velmi znepokojeny politickou situací, ačkoliv se to tak na první pohled nejevilo.

Alexej Nikolajevič mne při mém návratu vřele uvítal (v době mé nepřítomnosti mi pravidelně psal) a car mne přijal s obzvláštní laskavostí. Tak jsem si mohl pogratulovat k úspěchu, že jsem mohl nechal svého žáka nějakou dobu samotného, měl jsem předtím obavy, že je to špatný krok, a znovu jsme se ujal svých povinností s novou energií. Můj anglický kolega, pan Gibbes, se k nám mezitím připojil, a jelikož s námi zůstal i pan Petrov, mohly carevičovy lekce pokračovat vcelku pravidelně.
Na frontě v severních a středních sektorech boje téměř utichly. Pokračovaly pouze v Galicii, kde před sebou Rusové stále hnaly Rakušany, ale jejich porážka byla v nedohlednu, i když oni by prchali, kdyby za nimi nestály početné německé oddíly.

Tažení v roce 1916 přesto přesvědčilo ruské generály, že nikdy neprolomí obranu nepřítele a nezajistí konečné vítězství, dokud nemají k dispozici dostatečnou artilerii. Jejich podřadnost v tomto ohledu jim znemožnila plné rozvinutí úspěchů dobytých odvahou vojáků a jejich početní převahy na počátku každého útoku. Nedalo se nic dělat, jen čekat, dokud materiál slíbený Spojenci, jehož doručení bylo těžkostmi dopravy zdrženo, nebude připraven a po ruce.

Rakouské porážky měly velký dopad na Rumunsko. Bylo stále více nakloněno tomu, přidat se k Dohodě, ale neustále váhalo vstoupit do arény. Ruský vyslanec v Bukurešti musel silně zatlačit na důležitá místa, aby je konečně přiměl k rozhodnutí (toto jsem se dozvěděl až následně: aby překonal odpor v Bukurešti slíbil ministr zahraničních věcí, že do Rumunska budou vysláni ruští vojáci. Nedal to ovšem ihned vědět na velitelství).

27. srpna Rumunsko konečně vyhlásilo válku. Jeho pozice byla velmi obtížná, jelikož na bylo na samé hranici nesmírné ruské fronty, od níž ji dělily pouze Karpaty. Ze severu a západu na něj útočili Němci a Rakušané, a do zad mu mohlo vpadnout Bulharsko. Přesně také to se stalo a začátek října poznamenal začátek ústupů, které skončily až okupací prakticky celého Rumunska.

Jakmile bylo ruským generálům jasné nebezpečí, poslali rumunské armádě pomoc, ale vzdálenost byla veliká a komunikace nesmírně poškozené. Rusko navíc nebylo v pozici, aby zmenšilo síly na vlastních hranicích, aniž by ohrozili zemi, protože v případě nezbytnosti by nebylo možné povolat vojáky z Rumunska zpět včas. Nicméně na carův nátlak tam byly přesunuty veškeré postradatelné síly. Otázkou bylo, zda tyto posily dorazí včas, aby zachránily Bukurešť.

Hned 1. listopadu jsme se vrátili do Carského Sela. Dojem vyvolaný rumunskou katastrofou byl velký a ministr zahraničních věcí byl pokládán za odpovědného. Na počátku roku vystřídal Sturmer Goremykina jako Předseda rady ministrů. Jeho jmenování bylo špatně přijato a dělal jednu chybu za druhou. V důsledku jeho intrik musel rezignovat Sazonov, který vykonal tak velké služby jako Ministr zahraničí, a Sturmer si pospíšil, aby dostal jeho místo, zatímco zůstal i Předsedou rady (dějiny jednou rozhodnou, jakou roli Sturmer hrál. Jestliže ve skutečnosti nepracoval společně s Německem, ačkoliv všechno ukazuje na to, že tomu tak bylo, přesto způsobil své zemi nenapravitelné škody svou trestuhodnou nedbalostí a naprostou absencí zásad).

Byl nenáviděn pro své německé jméno i pro své činy. Mělo se za to, že se udržel u moci pouze díky Rasputinovu vlivu. Někteří dokonce zacházeli tak daleko, že jej obviňovali z pro-německých postojů, a podezírali jej ze snahy uzavřít s Německem separátní mír. Nikolaj II. se kompromitoval tím, že tak dlouho ponechal v pozici ministra, kterého všichni podezřívali. Doufalo se, že car si nakonec uvědomí, že byl ještě více podveden, ale všichni jsme se bálo, že to zjistí až příliš pozdě, kdy bude škoda nenapravitelná.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist