Kapitola XXXI - Jekatěrinburg, duben až červenec 1918

5. května 2009 v 10:50 | Ally |  Život a tragédie Alexandry Fjodorovny
Dům v Jekatěrinburgu byl mnohem menší než v Tobolsku. Patřil dříve zámožnému inženýru Ipaťjevovi a Sovět ho zrekvíroval. Bylo mi řečeno, že dva dny před tím, než přijela carská rodina, byl chvatně uveden do jakéhosi pořádku, a byl kolem něho zbudován vysoký dřevěný plot, aby do ulice viděla pouze horní okna. Skupina používala tři pokoje: ložnici, kterou obýval car, carevna a jejich dcera, obývací pokoj, kde v noci spali doktor Botkin a sluhové, a pokoj, který měl být carovou šatnou. Tam spala na polním lůžku služebná Anna Děmidová. Zbytek domu byl obydlen komisařem a stráží. Nábytek patřil bývalému majiteli. Carská rodina si nemohla udělat obrázek o tom, kde jsou, jelikož z oken nebylo vidět nic než zlatý kříž na vrcholu kostelní věže na náměstí naproti. K domu patřila malá zahrada, kam později ve stanovených hodinách směli chodit. Už nemohli volně chodit ven a dovnitř jako v Tobolsku. Všechny osobní věci, které s sebou přivezli, byly důkladně prohledány. Vojáci dokonce hrubě vytrhly carevně z rukou šedou kožnou taštičku, ačkoliv v ní měla pouze bonbony, kapesník a čichací sůl. To bylo jedinkrát, kdy car dal najevo své rozhořčení. Naprosto jej pobouřila hrubost k jeho ženě a ostře řekl komisaři, že až do těď se k nim alespoň chovali slušně. drze mu odpověděl, že oni jsou teď pány a mohou si dělat co chtějí, a bylo to řečeno tak výhružně, že carevna musela cara upokojit ze strachu, aby nezpůsobil žádné potíže. Komorník Čemodurov mi řekl, že od té doby k nim komisaři byli vždy hrubí.


Večeře pro Jejich Veličenstva byla donesena z místní sovětské restaurace. Bylo to podřadné jídlo a carevna se ho sotva dotkla. Nosili ho neprosto nepravidelně, když se to zrovna strážím hodilo, a často se zpozdili do tří nebo čtyř hodin odpoledne. Často neměli k snídani žádný čaj, protože vojáci vypotřebovali všechnu horkou vodu. Večeře se skládala ze zbytků z oběda přihřátých služkou. Sluhové museli sedět u stolu s carskou rodinou - z nařízení komisaře. Nejprve to odmítali z respektu ke svým pánům, a souhlasili teprve, když jim to nařídil car. Nebyly tam ubrusy ani ubrousky a pouze pět vidliček pro sedm lidí. Doktor Botkin neúspěšně žádal o lepší jídlo a nějaké pohodlí pro carevnu, ale jeho apely nebyly brány v potaz. Nejenom že komisař a vojáci si dopomohli k jídlu dříve než se vůbec dostalo na carský stůl, ale často během toho vstoupili, odstrčili cara a vzali si nějaký kousek, který se jim líbil, vlastní vidličkou, dodávajíc, že už musejí mít dost! Carská rodina musela být vzhůru a oblečena ve čtvrt na devět ráno, kdy nový komisař přicházel "na prohlídku". Byl to opilá dělník jménem Avdějev z jedné příměstské továrny. Byl hrubý a domáhající se respektu. Osm vojáků, kteří přijeli s Jakovlevovými muži z Tobolska, bylo na několik dní uvězněno v suterénu Ipaťjevova domu, a potom je poslali s jejich důstojníkem Matvějevem zpátky do Tobolska. Muži na stráži byli nyní pracovníci ze Sysertské a Zlokazovské továrny. Muži dávající dohromady vnější stráž byli často měněni. Vnitřní stráž byla speciálně vybrána z těch nejmilitantnějších bolševiků a ti neušetřili cara ani carevnu žádného ponížení ani nepříjemností. Dveře mezi pokoji byly vysazeny z pantů, takže když vešli, viděli ihned do všech místností. Objevovali se každou chvíli a bez varování. Ke dveřím na záchod byla postavena stráž a sledovala každý krok carevny a její dcery. Jejich poznámky byly hrubé a nechutné a stížnosti doktora Botkina komisaři byly ignorovány.



Trocha peněz, které si přivezli, jim byla odejmuta, takže si nemohli pořídit nic, co potřebovali. Vzácné byly carevně dny, kdy dostala malý vzkaz od svých dětí v Tobolsku. Přišel Svatý týden, ale nebylo povoleno jít do kostela. Požádali o postní jídlo, ale dostali pouze trochu kaše pro carevnu. Na Zelený čtvrtek postavili na stůl v obývacím pokoji všechny své ikony a při nešporách car a doktor Botkin četli denní modlitbu. Dokonce ani nyní se carevna zřejmě zcela nevzdala naděje, že až se k nim připojí děti, budou přesunuti někam jinam a věci se zlepší.


Mezitím děti v Tobolsku vedly zoufale neklidný život. Navrátivší se vojáci jim opakovali příběhy o tom, jak se k carovi chovají, a budoucnost vypadala velmi temně. Alexej Nikolajevič se uzdravoval jen pomalu. Jeho teplota byla stále vysoká a kvůli ztrátě krve byl velmi slabý a nedokázal se ani posadit na posteli. Plukovník Kobylinský a jeho muži byli 14. května nahrazeni smíšenou stráží z Lotyšů a námořníků. Nově příchozí byli mnohem přísnější než jejich předchůdci, kteří si otevřeně oblíbili děti od chvíle, kdy jejich rodiče odjeli. Topič Chochrjakov byl nominálně velitelem, ale bylo evidentní, že Rodionov, který nahradil Kobylinského, byl hlavou. Neznal smilování, ale naopak se zdálo, že ho těší mučit a ponižovat ty, kteří mu byli vydáni. Zavedl systém denních hlášení. velkokněžny se musely shromáždit v obývacím pokoji a odpovědět na tuto otázku: "Jste olga Nikolajevna? Taťána Nikolajevna?" atd. zatímco opovržlivě dodával, že je jich tolik, že si nedokáže zapamatovat jejich jména ani tváře! Stráže byly postaveny dovnitř domu. Všechny dveře musely být otevřené. Sluhové nesměli ven. Nagorný jednou odnesl doktorovu synovi svazeček ředkviček a tři řádkypsané carevičem. Prohledali ho a s největšími obtížemi dokázal generál Tatiščev přesvědčit Rodionova, aby ubohého Nagorného nehnal k soudu. O Velikonocích směl přijít kněz a čtyři jeptišky sloužit mši a velkokněžna Olga předala domácnosti dárky, které jiř dříve připravila carevna. Všichni obyvatelé města poslali mladým lidem dary jídla a jejich velikonoční stůl byl tak plný velkonočních bochánků atd.






Olga Nikolajevna byla nesmírně neklidná. Toužila přidat se ke svým rodičům, o jejichž osud se strachovala, a na druhou stranu se bála stěhovat bratra jak z obav o jeho zdraví, tak o to, co by se mohlo stát. Nicméně rozhodnutí neleželo na ní. V té době byla řeka již téměř rozmrzlá a komisař chtěl odeslat děti co nejdříve to bude možné, ačkoliv doktor Derevěnko řekl, že je naprosto nemožné hýbat s carevičem. 16. května neměl Alexej Nikolajevič žádnou teplotu a cítil se silnější. Prosil velkokněžnu Taťánu, aby mu dovolila sedět v křesle. Vzdala se. Dříve mu to dovoleno nebylo, protože komisaři říkali, že když může být několik hodin v pohybu, mohou ho další den přestěhovat, a doktor jej považoval za příliš slabého na tak dlouhou cestu. Jako naschvál právě ve chvíli, kdy Alexej Nikolajevič dosedl do křesla, večel komisař, který dle zvyku nikdy nechodil pravidelně, a okamžitě prohlásil, že zítra všichni vyrazí. Doktor Derevěnko dokázal cestu odložit do 20. května, ale i tehdy bal chlapec velmi slabý a ne ve stavu na cestování, jelikož byl v posteli již od 12. dubna. Rus právě přijela s nějakými německými válečnými zajatci a tak byla použita na cestu do Ťumeně. Doprovod tvořili generál Tatiščev, hraběnka Hendriková, paní Schneiderová, doktor Derevěnko, M. Gilliard, pan Gibbes a já se třinácti sluhy a carevičovou chůvou A.A. Těglevovou. Již dříve jsem získala Jakovlevovo povolení připojit se na Rusi k ostatním. Rodionov, Chochrjakov a jejich muži tvořili naši eskortu. Při odjezdu vyrabovali guvernérský a Kornilovův dům. Všechno, ať to patřilo carské rodině nebo ne, bylo odvezeno, dokonce i kůň a kočárek, který arcibiskup půjčil dětem na cestu do přístavu. Všechny tyto věci stejně jako většinu osobního majetku carské rodiny, si v Jekatěrinburgu rozdělili vojáci jako "kořist", něco, jak jsem sama viděla, bylo odevzdáno Sovětu.

Velkokněžnám nebylo dovoleno zavírat dveře kajut. Všude stály stráže, dokonce i v šatnách, odkud jsme je jen těžko vyháněly. Když jsme byli na palubě, seděl na druhém konci našich laviček voják a směli jsme hovořit jen Rusky a velmi nahlas, aby mohl sledovat konverzaci. Bylo dobře, že carevič směl ve dne sedět ve svém kolečkovém křesle. V noci ho Rodionov zamykal v jeho kajutě k velké nelibosti Nagorného, který měl s Rodionovem neustále ostré střety. Když loď opustila přístav, vojáci z neznámého důvodu vystřelili salvu ze samopalů, ale Chochrjakov, který byl rozumnější než Rodionov, zašel za nemocným chlapcem a řekl mu, aby se nabáo. V Ťumeni, kam jsme dorazili druhý den, došlo ke zdržení, jelikož místní Sovět si přál všechny zatknout. Po mnoha vyjednáváních byl nějak zajištěn vlak a všichni jsme nastoupili (27. května). Mezitím se rozběhla zpráva, že ve městě jsou carovy děti, a shromáždil se dav. Některé dámy házely dětem květiny, ale vojci je hrubě odstrkovali. Všichni jeli v jednom vagónu - carevič a jeho sestry, generál Tatiščev, hraběnka Hendriková, paní Schneiderová a já, stejně jako doktor Derevěnko, služebná a nagorný. Každého z nás usadili ozbrojení vojáci zvlášť. Učitelé a sluhové byli všichni umísteni do vagónu čtvrté třídy, který nebyl průchozíí s naším. Naštěstí na poslední chvíli carevnin komorník Volkov přiběhl a dal nám láhev mléka a nějaké studené maso, jinak by cestující neměli dva dny žádné jídlo. Mléko bylo pro malého careviče darem z nebes a ostatní jej zcela odmítli, aby ho mohl vypít všechno.
Vagón byl neuvěřitelně špinavý. Žádná slova ho nedokážou popsat a vojáci dělali všechno možné, jen aby vše ještě více znemožnili, měli radost z našeho znechucení. I tady musely být všechny dveře otevřené a v kupé stály stráže. Mohli jsme vyměňovat jen krátké, bezvýznamné poznámky. Carevič velmi postrádl M. Gilliarda. Bylo mu špatně a bylo obtížné odpoutat jeho pozornost od depresivního okolí. Cítil ponížení, které ho pevně svíralo a velkokněžna Taťána a já jsme jej mohly rozptylovat jen hrou v karty po celý den. Nakonec v noci 23. kvetna jsme dorazili do Jekatěrinburgu. Nicméně jsme nesměli všichni hned opustit vlak. Členové místního Sovětu přišlo a diskutovali záležitost s komisaři a teprve dalšího rána mezi osmou a devátou byly odvezeny carské děti. Přijel nějaký nepříjemný komisař a několik vojáků a přitáhli řadu izvozčiků a velkokněžny byly vyvedeny z vagónu ozbrojenými vojáky. Hrubě jim bylo nakázáno, aby si nesly vlastní zavazadla a samy se musely potýkat s těžkými taškami a třemi psy, které vedly, Nagorný byl odstrčen, když se pokusil jim pomoci. Careviče Nagorný vynesl a pak po jednom následovala svita. Velkokněžny a carevič byli odvedeni vojáky do Ipaťjevova domu k rodičům, zatímco generál Tatiščev, hraběnka Hendriková a paní Schneiderová byli uvězněni. Já jsem byla držená několik hodin ve vlaku a potom jsem byla propuštěna. Přidala jsem se k vychovatelům a služebnictvu v jejich vagónu čtvrté třídy, kde nám bylo dovoleno zůstat po jedenáct dní. Potom jsme dostali příkaz opustit privincii perm (jejímž byl Jekatěrinburg hlavním městem) do dvanácti hodin. Museli jsme se podřídit a již nikdy jsme carskou rodinu neviděli.

Uplynul téměř měsíc (od 26. dubna do 23. května) od doby, kdy byli rodiče a děti rozděleni. carevna vděla, kdy děti opustily Tobolsk, ale bylo pro ni radostným překvapením, když toho květnového rána vešly do domu. Radost z toho, že jsou opět spolu jim dala na chvíli zapomenout na všechna utrpení. Čtyři služebníci, kteří dorazili s druhou skupinou byli ještě toho dne rovněž do domu přivedeni. Byli to kuchař Charitonov ajeho pomocník Leonid Sedněv, Nagorný a sluha jménem Trupp, aby nahradil carova komorníka Čemodurova, který onemocněl a byl odvezen do vězeňské nemocnice. Car požádal, aby se k nim mohla přidat jeho svita, především M. Gilliard, který byl pro careviče nepostradatelný, ale to bylo odmítnuto. K jejich ubytování byly přidán ytři pokoje. Jeden pro velkokněžny, jiný se používal jako jádelna a ve třetím spali sloužící. Také používali kuchyni a kouplenu, ale pro ty se muselo sbírat dřevo a jen velmi zřídka bylo povoleno ohřívat vodu. Bylo to skutečně tak vzácně, že carevna si do deníku zaznamenala "koupací dny". Dům byl velmi vlhký. Pro nově příchozí nebyly nejprve připraveny žádné postele, takže velkokněžny spaly na hadrech na podlaze, velkokněžna Marie se vzdala svého lůžka v ložnici rodičů pro bratra. Nakonec byla z vlaku přinesena polní lůžka. Jejich další zavazadla ale byla odvezena do Sovětu a většina z nich se nikdy znovu neobjevila. Některé z věcí byly odvezeny do Ipaťjevova domu, ale byly uloženy do skladiště, kde se k nim uvěznění nemohli dostat a nakonec je vyrabovali vojáci. Noc po svém příjezdu Alexej Nikolajevič uklouzl, když vstával z postele a těžce si poranil koleno. Byl zavolán doktor Derevěnko, ale komisař Avdějev mu dovolil vstoupit do domu pouze poud výslovnou podmínkou, že s carskou rodinou nevymění ani slovo, kromě lékařských záležitostí, a vyhrožoval mu, že pokud toto poruší, již ke svému pacientovi puštěn nebude. Lékaři vždy měli i pod sovětskou vládou privilegované postavení a doktor Derevěnko žil volně ve městě. Přirozeně svůj slib dodržel a tím způsobil velký šok carevně. Nevěděla o podmínce, pod níž mohl přijít, a s obavami se ho ptala na osud svých dam. děti čekaly celý den, že se k nim připojí, stejně jako mi všichni. Doktor Derevěnko učinil odmítavé gesto rukou. Carevna jej pochopila tak,že jsme všechny odsouzeny k záhubě a vytryskly jí slzy. To jí bylo dalším břemenem a nevím, zda se kdy dověděla, že stále žijeme. Hraběnka Hendriková a paní Schneiderová později skutečně zaplatily životy za svou věrnost.

Alexej Nikolajevič se pomalu uzdravoval. Jeho pád způsobil krvácení v koleni, které jej oslabilo natolik, že zůstal celé týdny v posteli. Kněz, který směl přijít sloužit mši na konci května, tvrdí, že byl tak hubený, že se zdál téměř průsvitný. Ten samý kněz říká, že na počátku června vypadal silnější, ale stále seděl v pojízdném křesle. Samozřejmě, že špatné jídlo mu dávalo jen málo příležitostí uzdravit se. Později přinesli jeptišky z kláštera blízko Jekatěrinburgu pro něj každý den nosily nějaké mléko a vajíčka, ale co z toho se dostalo k uvězněným se neví, jelikož carevna ve svém deníku zmiňuje těžkosti s obstaráváním jídla pro něj. S velitelem Avdějevem se dalo rozumně hovořit pouze když nebyl opilý. Sokolov, soudce, který vedl vyšetřování, říká, že všichni svědkové prohlašují, že mu dělalo dobře odmítat skromné požadavky carské rodiny. Když děti přijeli, byl okolo domu k prvnímu plotu přistaven ještě druhý. Později byla zabílena okna, takže i nebe bylo vidět pouze skrz nejvyšší tabulky. K vězňům se nesměly dostat žádné noviny a nedostávali žádné dopisy. Doktor Derevěnko směl nejprve navštěvovat svého pacienta pravidelně, ale tyto návštěvy byly postupem času vzácné. Kdykoliv přišel držel se ho komisař, aby zabránil jakékoliv řeči s kýmkoliv v domě. Věrný Nagorný, který se vždy staral o careviče, byl brzy zatčen, stejně jako druhý sluha Sedněv. Byli odvedení do vězení a oba zastřeleni.

Když bylo Alexeji Nikolajeviči lépe, museli ho nosit, jelikož jeho koleno docela ztuhlo a doktor Derevěnko je nesměl léčit elektřinou. To byla jedna ze žádostí zamítnutých bez jakéhokoliv udání důvodu. velkokněžna Anastázie požádala o druhý pár bot z jedné z krabic ve skladu, ale bylo ji řečeno, že ty, které má, jí budou stačit na zbytek života.
To bylo stále za Avdějevovy vlády. Pod záminkou, že dovolil vojákům chovat se nevhodně (carevně se podle deníku zdálo, že to bylo proto, že dovolil, aby byl jejich majetek rozkraden) byl nahrazen na počátku července židem jménem Jurovský, skutečným zlým duchem. Pokud byla Avdějevova vláda tvrdá, vláda Jurovského byla ještě tvrdší. Jeho první nařízení bylo, že vězni smají odevzdat všechny šperky. Všechno zlato, které měly, dokonce i řetízky některých malých ikon visících nad carevičovou postelí, byly již zabaveny za Avdějeva. Brzy po jejich příjezdu dostal doktor Botkin povolení na hodinové vycházky v malé zahradě. Na vrcholu léta na konci června, byl tento čas prodloužen na hodinu a půl, ale nikdy nemohl opustit nemocného chlapce nebo carevnu, aby seděl na balkóně, který byl u jejich pokojů, nehledě na fakt, že byl odříznut od ulice dvojitým plotem, a nejenom, že stráže byly venku, ale dva vojáci s kulomety stály přímo na balkóně. horko v Jekatěrinburgu je v červnu a červenci téměř tropické, a jen s velkými obtížemi bylo dovoleno, aby mohla být v noci otevřená okna.

Bylo evidentní, že Sovět děsí myšlenka na útěk vězňů. To bohužel nebylo myslitelné, vždyť kdo by jim mohl pomoci? Vojáci byli stále protivnější. Carevna si poznamenala do deníku (10. července), že několik dní jim vůbec nepřinesli jídlo a rodina musela žít z náhradních zásob (hlavně makarónů), které kuchař přivezl v květnu z Tobolska. Dalšího dne radostně jásá nad vajíčky od jeptišek "pro Babyho", ale "pouze tolik, co se mu může dát do polévky po šest dní".

Velkokněžny pomáhaly Děmidové s domácími pracemi. Praly a žehlily prádlo, spravovaly oblečení, myli nádobí a střídaly se ve čtení a rozptylování bratra. Zřejmě se účastnily také vaření a při jedné příležitosti pomáhaly péci chléb - zřejmě z mouky donesené jeptiškami. Někdy prý vojáci nařídily velkokněžnám hrát na klavír pro jejich potěšení. Strážnice byla tak blízko obývacímu pokoji, že s otevřenými dveřmi mohli muži slyšet hudbu z pokojů velmi dobře.

Carevna v té době měla velmi narušené zdraví a většinu dne ležela plně oblečená v posteli. Car byl červnu také nemocný a několik dní ležel s horečkou a ledvinami. Tyto nemoci působily velké potíže, když všichni žili v tak uzavřeném prostředí a bylo obtížné sehnat léky a výživné jídlo. Přesto nikdy nepadlo jediné slovo stížnosti. Ve svém deníku carevna pouze zmiňuje denní události bez komentáře. Hovoří o požehnání, že mohli mít poprvé na 24. května bohoslužbu. Požádali o ni na Velikonoce, ale byli odmítnuti. K carské rodině byl poslán kněz ze sousedícího kostela. Velkokněžny zpívaly odpovědi. Znovu byla bohoslužba povolena 14. července. Všichni vypadali smutně a nepřítomně a tehdy už mladé dívky nezpívaly. Tento kněz, který viděl carskou rodinu, byl spolehlivý člověk.

Během posledního týdne zřejmě slyšeli vojáky pochodovat na ulici. Stráže byly velmi nervózní a zdvojnásobily své hlídky. K Jekatěrinburgu se blížili Čechoslováci, ale to carská rodina pravděpodobně netušila (Čechoslováci brzy město zabrali). Při obchůzkách slýchali strážní velkokněžny zpívat smutné kostelní písně.

Poslední vstupy v carevnině deníku dobře vysvětlují pocit smutku, který získal kněz. Její krátké poznámky, holá konstatování faktů, dávají plastický obraz těch dní. 28. června napsala:
"V noci jsme slyšeli, jak stráže pod naším oknem dostaly rozkaz, aby byli obzvláště obezřetní a pod naším oknem neustále hlídali - opět jsou tak podezíraví - protože naše okno je otevřené - a aby nám nedovolili ani sedět na okenní římse."

4. července: "Nový velitel (Jurovský). Všechny vnitřní stráže jsou pryč. (Zřejmě někdo objevil, že ukradli všechny naše věci ze skladu) - velitel a jeho mladý pomocník nám rozkázali předat všechny šperky, které jsme měli na sobě a mladý je všechny zapsal a potom nám je vzali. Proč? Na jak dlouho? Kam? - Nevím - nechali mi pouze dva náramky od strýčka Leopolda, které nemohu sundat, a všem děvčatům nechali náramky, které jsme jim daly a také nejdou sundat, také Nickyho snubní prsten, který není možné dát dolů. Vzali nám klíče od kufrů ve skladu, které jsme až doteď měli u sebe, ale slíbili, že je vrátí. Je velmi horko, šli jsme brzy do postele, protože jsem byla strašlivě unavená a bolelo mne srdce."

5. července: "Velitel přišel s našimi šperky, zapečetil je v naší přítomnosti a nechal na stole. Každý den bude kontrolovat, jestli jsme balíček neotevřeli. V 10.30 se venku objevili dělníci a dali na naše otevřená okna železné mříže. Pořád se zjevně obávají, že bychom z nich mohli sešplhat a nechytí nás stráž!"

Tím, že byla naprosto odříznuta od vnějšího světa, byla carevna stále ušetřena plného vědomí, jak se obloha zatáhla, a milostivě se jí nedostalo žádné předzvěsti blížící se tragédie. Ve své víře, že všechno se obrátí v dobré, byla neochvějná, a musela až do konce doufat, že děti budou ušetřeny.

16. července: "Každý den v osm hodin ráno přichází do našich pokojů velitel. Náhle byl Levka Sedněv (patnáctiletý kuchtík) zavolán, že ho chce vidět jeho strýc a odešel - ráda bych věděla, jestli je to pravda a jestli toho chlapce ještě někdy uvidíme. Hrála jsem bezik s N. V půl jedenácté do postele. Teplota 15 stupňů."

To jsou poslední řádky, které kdy Alexandra Fjodorovna napsala. Opona padá za životem velké a vznešené bytosti - ženy, jejíž láska k manželovi a jeho zemi a jejíž důvěra v milosrdenství Boží byly silnější než strach ze smrti. Asi o tři hodiny později se odehrála jekatěrinburská tragédie.
----------------------------------
Na tomto místě kniha končí. Doufám, že i přes veškeré chyby a překlepy, které jsem během překladu udělala (a budu systematicky ničit), vás tato biografie zaujala, a odnesli jste si trochu nový pohled na Alexandru Fjodorovnu. Mějte ovšem na paměti, že v některých politických otázkách se nelze na tuto knihu plně spolehnout - konec konců psala ji žena, která byla přímou účastnicí a její pohled na věc je tak velice subjektivní. I tak se jedna pravděpodobně o jednu z nejkomplexnějších a nejpřesnějších charakteristik poslední carevny
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 louis vuitton uk louis vuitton uk | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 5:07 | Reagovat

outavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

2 coach outlet online coach outlet online | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 5:07 | Reagovat

utavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

3 [coach outlet] [coach outlet] | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 5:08 | Reagovat

blog je krasny potrebovala som o Otma nieco vediet do skoly a hned som to nasla na tvojom blogu

4 coach factory outlet coach factory outlet | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 5:08 | Reagovat

a som si prave zacala pripravovat svoj a chcem sa opytat ci by si mi prosim nemohla pomoct s designom?

5 Taiwi Taiwi | 4. ledna 2013 v 18:51 | Reagovat

Díky za stránky. Ačkoliv se o Romanovce zajímám docela dost (jsem ve vojenské historické jednotce "bílých"), našel jsem tu dost nových věcí. Docela škoda, že se legie nedostaly do Jekatěrinburgu dříve a že všechny snahy o osvobození cara selhaly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist