Kapitola VIII: Cesty na Krym a do Rumunska – Návštěva Poincarého - Válka

29. května 2009 v 10:06 | Ally |  Třináct let u ruského dvora
Na jaře 1914 odjela tak jako v předchozích letech carská rodina do Livadie. Když jsme tam 13. dubna dorazili, byl jasný, slunečný den. Vlastně jsme byli sluncem téměř oslepeni, koupalo ve svém světle vysoké, strmé vrcholy, malé tatarské vesničky napůl skryté pod holými stěnami hor, i nehybné bílé náhrobky, které stály na hřbitovech v prudkém kontrastu k rozpukající přírodě. Rozdíl mezi krajinami, které jsme obývali, byl vždy překvapující, ačkoliv mi tato země byla již známá, připadala nám jako pohádkové království, neskutečné ve své nesmírné kráse se sluneční aureolou.

Tyto jarní dny na Krymu byly po chmurné petrohradské zimě vítaným odpočinkem, a těšili jsme se na ně několik měsíců.

S výmluvou na to, že se musíme zabydlet, jsme si všichni několik prvních dní udělali prázdniny a užívali jsme si krás přírody naplno. Potom se začalo s pravidelným vyučováním. Můj kolega pan Petrov se k nám tak jako dříve připojil.
Zdraví Alexeje Nikolajeviče se v poslední době zlepšilo a hodně vyrostl, vypadal tak dobře, že si nikdo nedělal starosti.

8. května, jelikož si přál syna rozveselit, car rozhodl, že využijeme dne, který sliboval být slunečný, a navštívíme "Červenou skálu". Odjeli jsme autem, naši skupinu tvořil car, carevič důstojník ze Standartu a já. Námořník Derevěnko a kozáci na stráži následovali v dalším voze. Postupně jsme zdolávali základy pohoří Jajla, skrze krásné lesy plné borovic, jejichž široké kmeny stály vysoké a majestátní. Brzy jsme se dostaly k cíly naší cesty - velké skály přímo nad údolím, vypadala jako by snad vyrostla během věků.

Den byl tak pěkný, že se car rozhodl pokračovat v projížďce. Sjeli jsme po severní stěně hory. Bylo tam stále dost sněhu a Alexej Nikolajevič se radostně klouzal. Běhal kolem nás, poskakoval, válel se ve sněhu a zase se zvedal, jenom aby o několik vteřin později zase padl. Zdálo se, jako by jeho živelná povaha a radost ze života ještě nikdy předtím neměla šanci se projevit. Car pozoroval synovo rošťačení s neskrývaným potěšením. Bylo vidět, jak je šťastný, že chlapec získal zpátky zdraví a sílu, o niž byl před tak dlouhou dobou připraven. Přesto jej stále pronásledoval strach z nehod a každou chvilku zasáhl, aby chlapce usměrnil. Ačkoliv nikdy příliš nemluvil o nemoci, která následníka sužovala, působila mu neustálé obavy.

Car většinou své děti příliš nevídal. Jeho práce a požadavky dvorského života mu bránili v tom, aby s nimi mohl být tak jak si přál. Předal jejich výchovu zcela carevně, a v krátkých chvílích, které strávil s rodinou v soukromí, si rád užíval jejich přítomnost bez výhrad a jasnou myslí. V takových momentech chtěl být volný, aby setřásl břemeno zodpovědnosti ze svých ramen. Chtěl prostě být otcem a zapomenout, že je car. V následujících týdnech se nestalo nic, co by narušilo monotonii našeho života.

Asi na konci května se rozšířily zprávy, že velkokněžna Olga Nikolajevna bude zasnoubena s princem Karlem Rumunským. Bylo jí tehdy osmnáct a rodiče na obou stranách byly tomuto svazku nakloněni, byl totiž v dané chvíli z politického hlediska velmi výhodný. Věděl jsem, že pan Sazonov, ministr zahraničních věcí, se ze všech sil snaží toto zasnoubení uskutečnit, a že finální přípravy by měly proběhnout během blízké chystané návštěvy ruské carské rodiny do Rumunska.

Jednoho dne na počátku června, když byla se mnou, se mne Olga Nikolajevna zeptala se vší jasnou, upřímnou otevřeností, která jí byla vlastní i jako dědictví vztahu, který se mezi námi vytvořil, když byla ještě děvčátko: "Řekněte mi pravdu, monsieur: víte, proč jedeme do Rumunska?"

Trochu zmatený jsem odpověděl: "Věřím, že je to zdvořilostní návštěva. Car oplatí návštěvu, kterou před nějakou dobou vykonal rumunský král."

"Ach, to je oficiální důvod... ale jaký je důvod skutečný? Vím, že byste o tom neměl nic vědět, ale jsem si jistá, že o tom všichni mluví a víte to."

Když jsem pokývl, dodala: "No dobře! Ale když to nebudu chtít, nestane se to. Papá slíbil, že mne nebude nutit... A já nechce opustit Rusko."

"Ale mohla byste se vracet kdykoliv byste chtěla."

"Stále bych byla ve vlastní zemi cizinkou. Jsem Ruska a chci zůstat Ruska!"

13. června jsme se nalodili na carskou jachtu Standart v Jaltě a dalšího rána jsme dorazili do Constanzi, velkého rumunského přístavu v Černém moři, kde se měly slavnosti uskutečnit. Na molu stála skupina vojáků ve slavnostních barvách a kapela nás uvítala vojenskými pochody, zatímco dělostřelci umístění na kopci nad pevností spustili předepsanou salvu. Všechny lodě v přístavu vytáhly vlajky.

Jejich Veličenstva byla přijata starým králem Karlem, královnou Elizabeth (Carmen Sylva) a princi a princeznami z královské rodiny. Po obvyklém představování jsme se odebrali do katedrály, kde biskup z Nízkého Dunaje celebroval Te Deum. V jednu hodinu se dvě urozené rodiny najedly společně v soukromí, zatímco jejich svity hostil předseda ministerské rady. Královský oběd se podával v pavilonu, který nechala vybudovat "Carmen Sylva". Byla to jedna z jejích oblíbených rezidencí a strávila tam značnou část každého dne. Ráda tam seděla celé hodiny "naslouchajíce moři" na terase, která se zdála být zavěšené mezi nebem a vlnami, kde ji v její samotě mohli rušit pouze rackové.

Odpoledne uspořádala Jejich Veličenstva malý dýchánek na palubě Standarty a potom se zúčastnili velké přehlídky.

V osm hodin večer jsme se všichni shromáždili na gala banket, který se konal v krásné místnosti zbudované pro tento účel. Byla půvabně vyzdobena, stropy a stěny z bílého štuku osvěcovaly malé elektrické lampičky, velice vkusně umístěné, palmy a rostliny a záplava aranžovaných květin.

Car s královnou Elizabeth na jedné straně, na straně druhé s princeznou Marií, byl ve středu dlouhého stolu, k němuž usedlo osmdesát čtyři hostů. Carevna seděla naproti němu mezi králem Karlem a princem Ferdinandem. Olga Nikolajevna seděla vedle prince Karla a se svým přirozeným kouzlem odpovídala zdvořile na jeho dotazy. Tři další velkokněžny jen stěží potlačovaly nudu při takových příležitostech a nevynechaly jedinou příležitost, aby na sestru provokativně nezamrkaly.

Ke konci hostiny, která proběhla s veškerou ceremonií, král povstal, aby připil na cara. Hovořil francouzsky, ale se silným německým přízvukem. Car odpověděl také francouzsky. Hovořil mile hudebním, dobře ovládaným hlasem. Když večeře skončila, šli jsme do jiné místnosti, kde Jejich Veličenstva obcházela hosty, a ti, kterým tato výsada nepatřila, neztráceli čas a shlukovali se do skupinek jak navrhoval zvyk a náhoda. Ale večer skončil brzy, jelikož Standart musela opustit Constanzu toho samého dne. O hodinu později se jachta vydala na moře a zamířila do Oděsy.
Dalšího dne jsem se doslechl, že od plánů na manželství se upustilo, nebo se alespoň v každém případě odsunuly. Olga Nikolajevna vyhrála (kdo mohl předvídat, že kdyby se svatba uskutečnila, unikla by dívka strašnému konci, který jí osud nachystal!).

Ráno 15. června jsme přijeli do Oděsy. Car vykonal přehlídku posádky pevnosti, kterou ho provedl generál Ivanov, velící důstojník tamního vojenského okrsku.
Dalšího dne jsme se na několik hodin zastavili v Kišiněvu v Besarábii, abychom se zúčastnili odhalení monumentu na paměť Alexandra I., a 18. jsme se vrátili do Carského Sela. O dva dny později navštívil cara saský král, který mu přijel poděkovat za jmenování čestným plukovníkem jednoho ze strážních regimentů. Během návštěvy pochodovali před palácem vojáci. Byla to jediná ceremonie, která se konala během jeho krátkého pobytu a 23. června se s carskou rodinou rozloučil.

GILLIARDOVA POZNÁMKA: O několik týdnů později byl saský král jediným šlechticem v německé konfederaci - s výjimkou vévody hessenského, carevnina bratra - který se pokusil zabránit konfliktu s Ruskem. Nechtěl být zařazován mezi nepřátele státu, kde byl hostem. Přesto mu to nezabránilo pronášet jedny z nejplamennějších proslovů, když byla válka vyhlášena.

Krátce poté jsme odjeli do Petrodvorce, kde jsme se 14. července nalodili a vydali se na krátkou plavbu finskými fjordy. Alexandria (malý parník s poháněcím kolem. Tah Standarty byl příliš velký na to, aby nás odvezla z Petrodvorce) nás převezla do Kronstadtu, kde na nás čekala Standart. Když jsme nastupovali, carevič ve špatnou chvíli poskočil a jeho kotník se zachytil o spodek žebříku vedoucího na palubu. Nejprve jsem si myslel, že tento incident nebude mít žádné špatné následky, ale k večeru začal mít bolesti a ty se rychle zvětšovaly. Všechno ukazovalo na vážný záchvat.

Když jsem se dalšího rána vzbudil, byli jsme právě v srdci jednoho z fjordů. Bylo to nádherné místo. Moře bylo temně, smaragdově zelené, posypané bělostí tříštících se vln a tečkované malými ostrůvky červeného granitu korunovaného borovicemi, jejichž kmeny probleskovaly ve slunci. Nepříliš daleko byl břeh s trochou žlutého písku a temně zelenými lesy, které se natahovaly daleko za horizont.
Sešel jsem dolů do kajuty Alexeje Nikolajeviče. Měl velice špatnou noc. Byli s ním carevna a doktor Botkin, zcela bezmocní ulevit jeho utrpení (takového vnitřní krvácení je obzvláště bolestivé, pokud k němu dochází v oblasti kloubu).

Den uplynul smutně a pomalu. Od večera předešlého dne jsem si povšiml, že svita je neklidná jakýmsi vzrušením. Zeptal jsem se plukovníka D., co se stalo, a vyšlo najevo, že došlo k útoku na Rasputina a jeho život byl v nebezpečí. Jel na Sibiř o několik dní předtím a při příjezdu do své vesnice Pokrovskoje ho jakási mladá žena bodla do břicha. Zranění mohlo být smrtelné. Na palubě panovalo velké napětí, šeptandu a tajemné fabulování, které náhle přestaly, vystřídala naděje, že Rasputin zemře. Téměř každý doufal, že se dvůr konečně vymaní z jeho zhoubného vlivu, ale nikdo se neodvažoval svoji radost dávat otevřeně najevo. Zvrhlý mužik měl zdánlivě devět životů a mohl se uzdravit.

GILLIARDOVA PONÁMKA: Rasputina přijali do nemocnice v Ťumeni a operoval ho specialista z Petrohradu. Operace dopadla nadmíru úspěšně a o týden později byl pacient mimo nebezpečí. Jeho uzdravení bylo považováno za zázračné. Ani oheň, ani železo nemohly obstát proti někomu, kdo byl očividně pod přímou ochranou Všemohoucího!

19. jsme se vrátili do Petrodvorce, kde byl očekáván prezident francouzské republiky. Naše plavba byla jen přerušena, a mělo se v ní pokračovat po jeho odjezdu. Alexej Nikolajevič se posledních dvou dnech začal uzdravovat, ale stále nemohl chodit a z jachty ho museli snést.
Odpoledne dalšího dne vplul do Kronstadtu křižník La France s francouzským prezidentem na palubě. Car čekal, aby ho přivítal. Vrátili se do Petrodvorce společně a pana Pointcarého odvedli do pokojů mu určených. Večer se na jeho počest konal ples, při němž byla přítomna carevna i se svými dámami.

Po čtyři dny byl prezident francouzské republiky hostem Nikolaje II. a jeho krátkou návštěvu vyzvedlo mnoho ceremonií. Na cara udělal skvělý dojem, což je fakt, který k vlastní spokojenosti mohu stvrdit následující událostí.
Pan Pointcaré byl pozván k carskému stolu na oběd, kde byl jediným hostem. přijali ho beze všech formalit do rodinného kruhu v malé dače Alexandria.
Když bylo po jídle, přišel carevič a ukázal mi, ne bez známky pýchy, Čestnou stuhu, kterou mu prezident právě předal. K¨Potom jsme vyšli ven do parku a za několik minut se k nám připojil car.

"Víte, že jsem o vás právě mluvil s panem Pointcaré?" řekl svým obvyklým přátelským způsobem.
"Mluvil s Alexejem a zeptal se, kdo ho učí francouzsky. Je to znamenitý muž, se skvělým intelektem, a skvělý řečník. To se vždycky hodí, ale co se mi líbí nejvíc je, že v něm není ani za mák diplomata. Není zdrženlivý, ale upřímný a otevřený, a tím si získává důvěru. Kdybychom se tak mohli obejít bez diplomacie, lidstvo by udělalo obrovský krok."

GILLIARDOVA POZNÁMKA: Car říkával, že diplomacie je umění udělat z bílého papíru černý. Apropos, k tomuto předmětu, jednou mi citoval jednu z Bismarkových definicí velvyslance. "Jakýsi muž poslaný do jiné země, aby vyprávěl lži ve prospěch země vlastní" a dodal: "Díky Bohu, že všichni se tímto způsobem neučí, ale diplomaté mají dar komlikovat ty nejjednodušší otázky."

23. července odjel prezident k Kronstadtu do Stockholmu, ihned po večeři pořádané na počest Jejich Veličenstve na palubě La France.

Dalšího dne, k našemu naprostému ohromení, jsme zjistili, že Rakousko dalo předchozího večera Srbsku ultimátum (Rakousko s tím otálelo tak dlouho, aby zprávy o tom nedošly do Petrohradu před tím, než pan Pointcaré odjel). Toho odpoledne jsem potkal cara v parku. Vypadal zamyšleně, ale ne v obavách.

25. se v Krasném Selu pořádala v carově přítomnosti Zvláštní rada. Bylo rozhodnuto prosazovat politiku nenátlakového, ale neústupného smíření. Tisk byl nesmírně rozzuřen rakouským krokem. Další den se tón tisku stal ještě agresivnějším. Rakousko bylo obviňováno ze snahy vyhladit Srbsko.

Rusko nemohlo nechat tento malý slovanský stát, aby padl. Nemohlo tolerovat nadvládu Rakouska-Uherska nad Balkánem. V sázce byla národní hrdost.

Ale ačkoliv se krev bouřila a diplomaté připravovali spustit všechny své zbraně, z Alexandrijské dači se rozletěly zoufalé telegramy na vzdálenou Sibiř, kde se Rasputin pomalu zotavoval ze svého zranění v ťumeňské nemocnici (V zimě 1918, když jsem byl v Ťumeni, viděl jsem kopie těchto telegramů. Později se mi již nepodařilo je najít). všechny hovořily se stejným zoufalstvím: "Děsí nás možnost války. Myslíš, že je to možné? Modli se za nás. Pomož nám svou radou."

Rasputin odpověděl, že válce je nutno se vyhnout za každou cenu, aby se nepřihodily horší věci, které byl zničily dynastii a Impérium.
Tato rada byla shodná s nejvroucnějším přáním cara, jehož mírové úmysly nemohly být ani na okamžik zpochybňovány. Během toho hrozného červencového týdne stačilo jej pouze vidět, abychom si uvědomili, jakým duševním a morálním utrpením prochází. Ale přišel okamžik, kdy ho ambice a podlost Německa měly zatvrdit proti poslednímu zaváhání a měly strhnout všechno do nebezpečného víru.

Navzdory všem nabídkám smíru a faktu, že ruská vláda navrhla uzavření incidentu přímým vyjednáváním mezi Petrohradem a Vídní, jsme 19. července zjistili, že Rakousko nařídilo všeobecnou mobilizaci. Další den jsme se doslechli o bombardování Bělehradu a tak opět dalšího dne Rusko odpovědělo mobilizací celé armády. Večer toho dne volal hrabě Pourtales, německý velvyslanec v Petrohradě, panu Sazonovovi, že jeho vláda dává Rusku dvanáct hodin na to, aby zastavilo mobilizaci, pokud to neudělá, Německo bude rovněž mobilizovat.

GILLIARDOVA POZNÁMKA: Německá generalita věděla příliš dobře, že vzhledem k nesmírnému rozsahu ruské mobilizace (obrovský stát, špatné železnice atd.) disorganizace bude trvat dlouho, rozhodně déle než tři týdny.

Dvanáct hodin daných jako ultimátum Rusku vypršelo v poledne v sobotu, 1. srpna. Nicméně hrabě Pourtales se na ministerstvu zahraničních věcí neukázal až do večera. Byl poslán k Sazonovovi a tomu formálně předal německá vyhlášení války Rusku. Bylo deset minut po sedmé. Byl podniknut nenapravitelný krok.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 louis vuitton uk louis vuitton uk | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 5:35 | Reagovat

outavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

2 coach outlet online coach outlet online | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 5:35 | Reagovat

utavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

3 [coach outlet] [coach outlet] | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 5:35 | Reagovat

blog je krasny potrebovala som o Otma nieco vediet do skoly a hned som to nasla na tvojom blogu

4 coach factory outlet coach factory outlet | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 5:35 | Reagovat

a som si prave zacala pripravovat svoj a chcem sa opytat ci by si mi prosim nemohla pomoct s designom?

5 Jarda Jarda | 9. prosince 2013 v 2:06 | Reagovat

Poznámka: Prezident Francie se jmenoval Raymond Poincaré.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist