Kapitola II: Alexej – Návštěvy Krymu - Spala

15. května 2009 v 12:15 | Ally |  Třináct let u ruského dvora
Carská rodina obvykle trávila zimy v Carském Sele, půvabném venkovském městečku asi třináct mil jižně od Petrohradu. Je situováno na kopci, na jehož vrcholu stojí Velký palác, oblíbená rezidence Kateřiny II. Nedaleko je mnohem skromnější budova Alexandrovského paláce, napůl ukrytého stromy v praku zaplněném malými umělými jezírky. Car Nikolaj II., se zde natrvalo usadil po tragických událostech ledna 1905.

Car a carevna bydleli na dolním podlaží jednoho křídla a jejich děti v horním patře. Střední blok se skládal z oficiálních apartmánů a další křídlo bylo k dispozici jistým členům doprovodu.
Tam jsem poprvé vidět careviče Alexeje Nikolajeviče, tehdy osmnáctiměsíční batole, za následujících událostí. Jako obvykle jsem ten den zamířil do Alexandrovského paláce, kam mne mé povinnosti volaly několikrát týdně. Právě jsem dokončoval hodinu s Olgou Nikolajevnou, když do místnosti vstoupila carevna a nesla syna a dědice. Přistoupila k nám a očividně si přála ukázat mi člena rodiny, kterého jsem ještě neznal. Viděl jsem, jak se proměnila nespoutanou radostí matky, které se konečně splnilo nejvroucnější přání. Byla pyšná a šťastná ze svého krásného dítěte. Carevič byl dozajista jedno z nejhezčích dětí, které si člověk umí představit, s půvabnými plavými kudrnami a velkýma modro-šedýma očima olemovanými dlouhými řasami. Měl svěží růžovou barvu zdravého dítěte, a když se usmál, měl ve tvářích dolíčky. Když jsem se k němu přiblížil, vkradl se mu do očí nedůvěřivý, vyplašený pohled, a jen po dlouhém přesvědčování mi podal svou malou ručičku.
Při tom prvním setkání jsem viděl carevnu tisknout k sobě chlapečka křečovitým pohybem matky, která se neustále bojí o život svého dítěte. Přesto její pohlazení a pohled, který je následoval, prokazovaly skryté obavy, tak významné a závažné, že mne to zarazilo. Netrvalo dlouho, abych zjistil jejich příčinu.

Během následujících let jsem mohl Alexeje Nikolajeviče vídat stále častěji, uvykl si utíkat námořníkovi, který ho opatroval, a vbíhat do studovna sester, odkud ho vždy brzy "odlovili". A přesto občas jeho návštěvy náhle přestaly a po poměrně dlouhou dobu ho nebylo vidět. Pokaždé, když zmizel, všichni v paláci byli sužováni depresí. Moje žákyně to prozrazovaly melancholickou náladou, kterou se marně snažily skrývat. Když jsem se jich ptal na důvod, vyhýbavě odpovídaly, že Alexeji Nikolajeviči není dobře. Z jiných zdrojů jsem věděl, že byl obětí nějaké nemoci, o níž se mluvilo jen mezi řečí a jejíž povaha mi nikdy nebyla sdělena
Jak jsem již zmínil, když jsem byl zproštěn závazků jako vychovatel knížete Sergeje z Leuchtebergu v roce 1909, mohl jsem se více věnovat velkokněžnám. Bydlel jsem v Petrohradě a pětkrát týdně navštěvoval Carské Selo. Ačkoliv počet odučených hodin vzrůstal, moje žákyně dělal pokroky jen pomalu, hlavně proto, že carská rodina trávila celé měsíce na Krymu. Stále více jsem litoval, že pro ně nebyla najata francouzská chůva, a pokaždé, když se vrátily, jsem zjistil, že mnoho zapomněly. Slečna Tutčevová, jejich ruská guvernantka, nemohla dělat všechno navzdory její oddané péči a perfektní znalosti jazyků. Aby překonala tento problém, požádala mne carevna, abych rodinu doprovázen na cestách mimo Carské Selo, alespoň po nějaký čas.

Moje první návštěva Krymu pod těmito novými podmínkami se uskutečnila na podzim 1911. Bydlel jsem v malém městě Jalta, se svým kolegou panem Petrovem, učitelem ruštiny, který byl rovněž požádán, aby pokračoval ve svých lekcích. Každý den jsme kvůli vyučování jezdili do Livadie.
Život, který jsme tam vedli, byl nadmíru příjemný, jelikož kromě vyučování jsme neměli žádné povinnosti a mohli jsme si užívat krásného podnebí "ruské riviéry", aniž bychom museli hledět na formality života u dvora.
Na jaře následujícího roku strávila rodina opět několik měsíců na Krymu. Pan Petrov a já jsme byli ubytováni v malém domku v livadijském parku. Jedli jsme s nějakými důstojníky a dvorskými úředníky, pouze svita a několik obvyklých návštěvníků smělo k carskému stolu. Večer rodina jedla v soukromí.

Nicméně několik dní po našem příjezdu, jelikož si carevna přála (jak jsem se následně domyslel) dát důkaz svého ocenění těm, kterým svěřila vzdělání svých dětí, dala pokyny hraběti Chamberlainovi, aby nás pozval k carskému stolu.
Byl jsem velmi potěšen nad pocity, které si vyžádaly takovéto vyznamenání, ale takové obědy znamenaly jakýsi tíživý závazek, rozhodně alespoň z počátku, ačkoliv v té době se již tak přísně nelpělo na dvorské etiketě.

Také mé žákyně se zdály být těmito dlouhými obědy unaveny a všichni jsme se rádi vraceli do učebny k našim odpoledním lekcím a prostým, přátelským vztahům. Zřídka jsem vídal Alexeje Nikolajeviče. Téměř vždy jedl s carevnou, která obvykle zůstávala ve vlastních pokojích.
10. června jsme se vrátili do Carského Sela a krátce potom se carská rodina odebrala do Petrodvorce, odkud se pak vypravili na každoroční plavbu kolem finských fjordů na Standartě.

Na počátku září 1912 rodina odjela na Bělověže (carského loveckého zámečku v okrsku Grodno. Tyto lesy a Kavkaz jsou jediným místem, kde lze najít pratury, neboli evropské bizony. Stále se potulují těmito rozsáhlými lesy, které zabírají více než tři tisíce akrů půdy), kde strávili čtrnáct dní a pak pokračovali do Spaly (prastarého loveckého sídla polských králů), na delší návštěvu. Pan Petrov a já jsme se tam k nim přidali na konci září. Krátce po mém příjezdu mi carevna řekla, že chce, abych začal učit také Alexeje Nikolajeviče. První hodinu jsem mu dal 2. října v přítomnosti jeho matky. Dítěti bylo tehdy osm a půl let. Neuměl ani slovo francouzsky a tak jsme měli zpočátku veliké problémy. Mé lekce byly ale brzy přerušeny, jelikož chlapec, který mi už od mého příjezdu připadal nemocný, musel ulehnout. Oba moji kolegové i já jsme byli zděšeni jeho bledostí a tím, že ho nosili, jako by nemohl chodit (většinou ho nosil Derevěnko, původně námořník na carské jachtě Standart, kterému jeho povinnosti byly připsány o několik let dříve). Nemoc, kterou trpěl, se očividně zhoršila.

O několik dní později se šeptalo, že jeho stav je velmi vážný, což působilo velké obavy a z Petrohradu byli povoláni profesor Rauchfuss a Fjodorov. A přesto život pokračoval jako dřív: jeden lov následoval druhý a hostů bylo více než kdy jindy.
Jednoho večera po jídle velkokněžny Marie a Anastázie Nikolajevna předvedly dvě krátké scénky z Bourgeouisova Gentilhomme v jídelně před Jejich Veličenstvy, svitou a několika hosty. Byl jsem nápověda, skrytý za oponou, která ohraničovala jeviště. Když jsem trochu pootočil hlavu, viděl jsem carevnu v první řadě hlediště, smála se a radostně hovořila se svými sousedy.
Když hra skončila, vyšel jsem dveřmi pro služebnictvo a ocitl jsem se v chodbě proti pokoji Alexeje Nikolajeviče, odkud ke mně zřetelně doléhalo sténání. Náhle jsem si všiml carevny, jak běží ke dveřím, držíce dlouhou a nešikovnou vlečku oběma rukama. Přitiskl jsem se zády ke stěně a ona proběhla kolem, aniž zaregistrovala mou přítomnost. Na tváři se jí zračil vzdálený a vyděšený výraz. Vrátil jsem se do jídelny. Ta scéna byla tak odlišná. Lokajové v livrejích roznášeli na tácech občerstvení. Všichni se smáli a vyprávěli vtipy. Večírek byl v plném proudu.

O několik minut později se carevna vrátila. Znovu si nasadila masku a přinutila se příjemně usmívat na hosty, kteří se kolem ní shlukli. Ale já jsem si všiml, že car, i když zabrán do rozhovoru, se postavil tak, aby viděl na dveře a zachytil jsem zoufalý pohled, který k němu carevna vyslala, když vešla. O hodinu později jsem se vrátil do svého pokoje, stále naprosto rozrušený scénou, která mi náhle osvětlila tragédii tohoto dvojího života.
A přesto, ačkoliv stav nemocného se stále zhoršoval, život se nijak neměnil. Jen jsme stále méně vídali carevnu. Car ovládal své obavy a pokračoval v lovech, u večeří se objevoval obvyklý chumel hostí.

17. října přijel konečně z Petrohradu profesor Fjodorov. Zahlédl jsem ho na chvíli u večeře. Vypadal velmi ustaraně. Dalšího dne měl Alexej Nikolajevič svátek. Kromě náboženského obřadu nic neoznačilo tuto příležitost. Všichni následovali příklad Jejich Veličenstev a potlačovali svůj neklid.

19. října byla horečka horší, dosáhla 102,5 a 103,3 stupňů večer. Při večeři nechala carevna zavolat profesora Fjodorova. V neděli 20. října se pacientův stav ještě zhoršil. To už bylo u stolu k obědu jen několik hostů. Dalšího dne carevičova teplota dosáhla 105 stupňů a selhávalo mu srdce. Hrabě Frederiks požádal cara o povolení vytisknout buletiny. První byl poslán do Petrohradu toho samého večera.

Takovýto zásah nejvyšších úředníků dvora byl nezbytný před rozhodnutím přiznat závažnost carevičova stavu. Proč se car a carevna vystavili takového hroznému trápení? Proč, když jejich jedinou touhou bylo být s trpícím synem, se nutili objevovat mezi hosty s úsměvem na rtech? Důvodem bylo, že si nepřáli, aby svět znal příčinu následníkovi nemoci a, jak jsem sám věděl, ji zahalovali do roušky státního tajemství.

Ráno 22. října byla teplota dítěte 103,5. Nicméně okolo poledne bolesti postupně přestaly a lékaři mohli provést pečlivější prohlídku nemocného, který to až do té doby odmítal dovolit kvůli svému hroznému utrpení. Ve tři hodiny odpoledne se v lese konala bohoslužba. Zúčastnilo se jí velké množství prostého lidu z blízkých vesnic. Už od předchozího dne se konala mše za uzdravení následníka dvakrát denně. Jelikož ve Spale nebyl žádný kostel, byl v parku brzy po našem příjezdu vztyčen stan s přenosným oltářem. Kněží sloužili ve dne v noci.

Po několika dnech, kdy jsme všichni žili jako v jakémsi přízračném světě, krize pominula a začalo uzdravování. Byla to dlouhá a pomalá záležitost, a stejně jsme i navzdory změně k lepšímu stále měli obavy. Jelikož si pacientův stav vyžadoval neustálý a pečlivý dohled, profesor Fjodorov poslal pro doktora Vladimíra Derevěnka (měl stejné příjmení jako Derevěnko, námořník, jehož jsem již zmínil. Byla to neustálá příčina omylů), jednoho ze svých mladých asistentů z Petrohradu. Tento gentleman od té doby zůstal trvalým carevičovým opatrovatelem.

V té době již měly noviny mnoho co říci o nemoci malého následníka - a kolovaly ty nejúžasnější příběhy. Já sám jsem se pravdu dozvěděl o něco později a to přímo od samotného doktora Derevěnka. Krizi způsobil pád Alexeje Nikolajeviče v Bělověži. Když se pokoušel vyskočit z loďky, uhodil se ze strany do levého stehna a úder způsobil poměrně rozsáhlé vnitřní krvácení. Už mu bylo lépe, když nějaká neopatrnost ve Spale náhle jeho stav zhoršila. Ve slabinách se objevil krevnatý výrok a téměř způsobil vážnou infekci.

16. listopadu bylo možné převézt dítě bez vážnějšího nebezpečí ze Spaly do Carského Sela, i když velmi opatrně, tam strávila carská rodina celou zimu.
Stav Alexeje Nikolajeviče si vyžadoval neustálou a obzvláštní lékařskou pozornost. Jeho záchvat ve Spale zanechal částečnou necitlivost nervů v levé noze, která zůstala pokrčená a chlapec sám ji nemohl narovnat. Byly nutné masáže a ortopedická cvičení, ale časem tato léčba vrátila nohu do normální pozice.

Je téměř zbytečné zmiňovat, že za takovýchto okolností jsem nemohl ani pomýšlet na pokračování své práce u careviče. Tento stav věcí trval až do letních prázdnin v roce 1913.

Měl jsem ve zvyku každé léto navštívit Švýcarsko. Toho roku mě carevna několik dní před odjezdem informovala, že až se vrátím, stanu se Alexeji Nikolajeviči vychovatelem. Tato zpráva mne naplnila smíšenými pocity potěšení a obav. Byl jsem nadšen důvěrou, kterou mi prokázala, ale nervózní z odpovědnosti, kterou jsem měl nést. přesto jsem cítil, že nemám právo snažit se uniknout těžkému úkolu, který mi byl určen, jelikož okolnosti by mi mohly dovolit vyvinout vliv, jakkoliv malý, na intelektuální vývoj chlapce, který měl být jednoho dne vládcem jednoho z nejmocnějších států Evropy.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 louis vuitton uk louis vuitton uk | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 4:51 | Reagovat

outavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

2 coach outlet online coach outlet online | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 4:51 | Reagovat

utavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

3 [coach outlet] [coach outlet] | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 4:52 | Reagovat

blog je krasny potrebovala som o Otma nieco vediet do skoly a hned som to nasla na tvojom blogu

4 coach factory outlet coach factory outlet | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 4:53 | Reagovat

a som si prave zacala pripravovat svoj a chcem sa opytat ci by si mi prosim nemohla pomoct s designom?

5 Klára Lovato Klára Lovato | E-mail | Web | 3. srpna 2012 v 2:32 | Reagovat

ty horecky mi nejak nejdou do hlavy..vzdyt uz 37 je horecka a tech 103 to uz by ani nemohl zit..

6 Nikolaj Michaelovič Nikolaj Michaelovič | 8. srpna 2012 v 19:25 | Reagovat

tehdy se měřila teplota jinak

7 Jarda Jarda | 6. prosince 2013 v 21:43 | Reagovat

Jedná se o stupně Fahrenheita - teplota 103,5 = 39,72°C; teplota 105°odpovídá 40,56°C

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist