Kapitola XXIV - Varovné hlasy, 1916-1917

19. dubna 2009 v 18:14 | Ally |  Život a tragédie Alexandry Fjodorovny
Za války v Carském Selu nebyly žádné zábavy. Konalo se pouze několik soukromých promítání zvláštních vojenských filmů a při těchto příležitostech byla občas pozvána celá domácnost a několik hostů. Jednou byl pozván Sir George Buchanan, aby se podíval na anglický válečný film, jindy M. Paleologue byl pozván na francouzský. Žádné dámy mimo domácnost zvány nebyly, jelikož carevna si připadala příliš unavená na to, aby je bavila, a muže mohla nechat s carem. V carově nepřítomnosti sotva kdy zvala kohokoliv, aby s ní obědval nebo večeřel. Carevna využívala dobu jídla k odpočinku a aby napsala dopisy. Stůl mladých velkokněžen byl blízko její pohovce. Jídlo pro ni bylo nedůležitou záležitostí. Jedla velmi střídmě a po léta byla prakticky vegetariánka. Samozřejmě se postila po celý velký půst, jak to nakazuje pravoslavná církev.

Pouze jedinkrát carevna uspořádala oficiální hostinu v carově nepřítomnosti. Byla to příležitost příjezdu japonského prince Kanina v září 1916. Byla velmi nervózní, ale jelikož princ přijel do Carského Sela jen proto, aby ji viděl, předtím byl totiž v Mogilevu a v Kyjevě, kde navštívil carevnu vdovu, cítila to jako svoji povinnost a byla pyšná jako holčička, když byla tato hostina úspěšná.
Car byl v Mogilevu téměř nepřetržitě celé léto a na podzim 1916. Jezdil na krátké návštěvy v říjnu a listopadu. Během tohoto druhého pobytu se dvůr probudil, jelikož přijel na návštěvu korunní princ Karel Rumunský - byla to jeho druhá návštěva Ruska. To bylo naposledy, kdy se konala státní hostina. Byla výjimečná tím, že to bylo první oficiální vystoupení velkokněžny Marie, carovy třetí dcery. Vypadala nadobyčej půvabně ve svých světle modrých šatech a s diamanty, která její rodiče dávali každé své dceři na její šestnácté narozeniny. Ubohé dítě! Připadalo jí, že svět neodvratně končí a ona je navěky zneuctěna v jeho očích, když uklouzla ve svých nových botách na vysokém podpatku a upadla, když vcházela do hodovní síně zavěšená do vysokého velkoknížete. Když uslyšel hluk, car žertovně poznamenal: "No jistě, moje baculka Marie."

V listopadu 1916 stav napětí ve všech kruzích vzrostl natolik, že příchod vážné bezprostřední krize byl evidentní. Pouze car a carevna si neuvědomovali závažnost situace. Věřili, že alarmující zprávy jsou šířeny za účelem vynucení reforem, která car pokládal v době války za nevhodné. Kdyby jen naslouchal hlasu veřejného mínění a propustil neoblíbeného ministerského předsedu Sturmera. Říkalo se, že carevna vdova to vyžadovala, když ji car v listopadu navštívil v Kyjevu. Ale Protopopov stále zůstával v čele ministerstva vnitra. Uspěl v získání důvěry Jejich Veličenstev a ujišťoval je, že má situaci pod kontrolou. Přesvědčil carevnu o své naprosté oddanosti koruně. Po mnoho let před vstupem do Dumy, kde byl povýšen na vice-prezidenta, byl ve službě v provinciích. To společně s jeho dobře známými konzervativními názory, přimělo cara, aby věřil jeho znalosti země, a myslel si, že akce proti němu jsou výsledkem podvratitelů snažících se za každou cenu prosadit změny.

Protopopov znal Rasputina dlouhou dobu a tak se říkalo, že celá jeho politika byla Starcem ovlivněna. Po Rasputinově smrti byly aktuální divoké historky o tom, že carevna měla s Protopopovem seance, kde vyvolávali jeho ducha. To bylo naprosto smyšlené, protože carevna nikdy nepraktikovala spiritismus: naopak, často mi říkala, že považuje za špatné vyvolávat "duše mrtvých, i kdyby to snad bylo možné". Postupně se neláska k carevně založené na její politické roli, kterou údajně měla hrát, a na naprosto mylné zprávě o jejích pro-německých tendencích, vyplazila z kuloárů Dumy na samotnou tribunu shromáždění. Náměstek Puriškevič pronesl řeč proti "Temným silám", které, ačkoliv naoko zaměřené proti Rasputinovi, byly ve skutečnosti průhledně zastřené útoky na carevnu. Následoval Miljukov, citující německé noviny, které hovořily o carevnině vlivu na ruskou politiku. Miljukov byl carovým a carevniným zapřísáhlým nepřítelem a hovořil plameně, zmiňoval německé špehy a dělal narážky na dvorské úředníky.

Lidé, kteří tuto debatu poslouchali, si uvědomovali, že nechuť k carevně se prostírá nad celým carským režimem. Původci revoluce v březnu 1917 byli neúnavní v podporování opozice vůči vládě. Bolševici zase nezávisle prosazovali svou smrtelnou propagandu proti zřízení. Horní třídy, především ty petrohradské, carevnu vždy kritizovaly. Po roce 1905 si myslely, že je ignoruje, během těch let, které ji zanechaly téměř neschopnou pohybu. Chtěli být baveni a carevna je nebavila, jelikož považovala dobu za příliš vážnou. Její charity a její oddanost dětem byly zesměšňovány, její ostych při vzácných veřejných vystoupeních považován za přezíravost. Šířily se nejdivočejší příběhy, Rasputinovo jméno bylo ve všech ústech a každá historce se bezvýhradně věřilo ve středních a nižších vrstvách, které neznaly naprostou nemožnost pomluv, které opakovaly. Carská rodina svou hlavu nepodpořila. Proti carevně panovala velká nevraživost. Ve svých myšlenkách byla přísná a více než jednou vyslovila svůj nesouhlas s mladickými výstřelky a jinými prohřešky, která právem považovala za špatné.
Sturmer byl vystřídán jako ministerský předseda Trepovem, jehož vláda měla jen malou podporu, rozumné důvody šly stranou. Trepova brzy nahradil prince Nikolaj Galitzin, senátor a původně provinční guvernér. Ani jeden z nich nebyl silnou osobností, kterou situace vyžadovala. Loď mířila ke katastrofě. Rodzjanko ve svých memoárech hovoří o nesmělé nabídce, která mu byla udělána, aby přijal předsednictví. Tvrdí, že jednou z jeho podmínek bylo, aby carevna odešla na zbytek války do Livadie, což pro cara bylo samozřejmě naprosto mimo diskuzi.

Varovné hlasy se konečně dostávaly k carovi. Naneštěstí většina těch, kteří s ní chtěli hovořit o nebezpečí situace spojovali svá varování s útoky na carevnu a car znal lépe než kdo jiný nespravedlnost v obvinění proti ní. Jako panovník i manžel musel odmítnout tuto věc nadále diskutovat. Jiní lidé, jak se carovi zdálo, mluvili kvůli osobním důvodům a nevěřil, že její rady jsou nesobecké. Tón některých dopisů ho rozčiloval. Ve vzduchu se otřásala revoluce. Takový dopis byl napsán carevně známou dámou ze společnosti. Náhodou nebo úmyslně dokázala pisatelka carevnu hluboce ranit. Dopis jí měl "otevřít oči", ale byl plný nevraživosti. Očividně byl psán ve spěchu na malých papírech vytržených ze sešitu, i když možná si pisatelka neuvědomovala jak zraňující byl její tón a způsob. Car sám se naučil tyto dopisy ignorovat, ale toto psaní carevně vyčerpalo jeho trpělivost a byla mu dána rada, aby dal příklad k zamezení opakování těchto listů. Hraběnka Frederiksová požádala zmiňovanou dámu, aby se odebrala na čas na své venkovské sídlo. Bylo to zřejmě nešťastné rozhodnutí, jelikož z té dámy udělalo mučednici a lidé se v účasti seskupovali kolem jejího domu. Několik starších zástupců společnosti vyjádřilo svůj nesouhlas s jejím chováním, ale celý incident zanechal na všech stranách jen hořkost.

Několik členů carské rodiny rovněž varovalo panovníky před vzrůstající nespokojeností v zemi. Mezi nimi byl i velkokníže Nikolaj Michajlovič, známý historik a carův bratranec. Byl zavražděn bolševiky v Petrohradě v roce 1919. Car již dříve dostal dopisy od velkoknížete, upozorňující na "nebezpečí" intrik. Znal liberální tendence svého bratrance a to, že otevřeně kritizoval vládu, carevnu i jeho samotného, a měl jen malou víru v jeho rady, které se mu zdály stejně prohnané jako jejich původce. Nebral v potaz dřívější dopisy. Nevzal v potaz ani tento. Ale později, když velkokníže urážlivě vystupoval proti carevně v salónech, byl požádán, aby se odebral na venkov.

Zhruba ve stejnou dobu hovořila s carevnou o neoblíbenosti vlády velkokněžna Viktoria Fjodorovna. Velkokněžna plně neovládala jazyk a carevna nevěřila, že pohnutky její sestřenice mají pevný základ. Vždy si myslela, že ona a car musí znát situaci lépe než ostatní, měla jistotu podepřenou autoritou ministra vnitra, myslela, že je to jen snaha zastrašit cara, aby učinil zbrklé reformy, co šířilo pomluvy. A nedokazovaly dopisy z provincií, že Protopopov má pravdu?

Nakonec z Moskvy přijela velkokněžna Jelizaveta. Dokonce i tato svatá žena byla nyní zatracována a pomlouvána spodinou. Děsila ji nenávist vyslovená proti sestře, a snažila se ji přesvědčit, aby poslala Rasputina domů na Sibiř, poukazujíce na to, že jeho přítomnost v Petrohradě utvrzovala zprávy, že ovlivňuje kabinet, carevnu a dokonce i politiku státu. Ale carevna byla zatvrzelá. Nevěřila v blížící se katastrofu. Zachovala si slepou víru v miliony ruských mužiků. Ti chápou její víru ve Starce, jehož vtělená přítomnost se jí zdála nezbytná pro záchranu careviče, poslat ho pryč, když dítě mělo neustále nějaké nehody nebo nemoc, bylo nemyslitelné. Život jejího syna byl v sázce, jak si myslela, a její sestra mluvila nadarmo.

Britský velvyslanec Sir George Buchanan byl mezi těmi, kdo se v tu poslední hodinu snažili otevřít carovi oči a přesvědčit ho, aby se vyhnul pohromě zavedením konstitučních reforem. Naneštěstí britský velvyslanec ztratil během let většinu carovy důvěry. Carovi bylo řečeno, že Sir George je v kontaktu s Miljukovem, Gučkovem a jinými vzdělanými liberály, carovými osobními nepřáteli, které Sir George, jak píše ve svých memoárech, považoval prostě za členy opozice ve smyslu britského parlamentu. Po revoluci roku 1917 to byli ti, kteří měli moc. Z tohoto důvodu car nadále nepovažoval názory Sira George za nestranné a náklonnost, s níž se jak car tak i carevna k britskému vyslanci chovali, kterého znali jako ministra v Darmstadtu, nahradily oficiální vztahy. 12. ledna 1917 Sir George vyhledal audienci u cara, kterého měl vždy rád, aby mu nabídl radu k vedení země.

Sám říká, že se tak zachoval proti všem diplomatickým precedentům a že si připadal jako muž snažící se zachránit přítele, kterého vidí padat do propasti. Všechny argumenty Sira George již car nepochybně slyšel dříve. Nicméně mohly pro něj mít větší váhu než když přicházely od ministrů, kdyby car nevěřil, že Sir George má většinu informací z opozice v Dumě. Britský velvyslanec také udělal velikou chybu tím, že mluvil o údajném politickém vlivu carevny.

Tyto narážky na carevnu zničily veškeré šance na přijetí jeho rady a car vyslance propustil chladně. Slyšela jsem z nejautentičtějších zdrojů, že kdyby nebylo nemoudré dělat změny v zastupování Spojenců během války, car by osobně napsal Jeho Veličenstvu králi Jiřímu a dožadoval by se Buchananova dovolání. Po tomto rozhovoru vídal car britského vyslance pouze při oficiálních příležitostech a všechny jejich následné konverzace byly čistě formální.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist