Kapitola XXI - Carské Selo bez cara

9. dubna 2009 v 11:29 | Ally |  Život a tragédie Alexandry Fjodorovny
Ústup léta 1915 byl poznamenán mnoha hrdinskými činy. Důstojníci a muži hrdinsky odolávali a vzdorovali převaze počtu, zbraní a vybavení. Ztráty byly hrozné. Neustálé ustupování, které děsilo celý národ, ukázalo na několik závažných nedostatků v organizaci. Car si vyslechl mnoho kritiky. Hned od počátku války byl car nespokojen s tím, že rozkazy z velitelství byly často v protikladu k rozkazům z velitelských stanovišť v těch částech země blízko bojů, a výsledkem byly velké nesnáze. Tam byly zástupci rovněž kritizováni. Na druhou stranu vojáci začínali být pohromami deprimovaní. Velkokníže Nikolaj se nenechal přesvědčit, aby vyhodil ty, kterých se kritika nejvíce týkala. Zdálo se, že je jen jedna cesta jak udělat naprostou změnu a zároveň podpořit vojsko novou energií. Car se rozhodl převzít osobně vrchní velení. Jeho první nápad byl ponechat velkoknížete Nikolaje na velitelství, aby to nevypadalo, že ho chce znevážit. Tento postup působil potíže a velkokníže byl proto ustanoven velitelem kavkazské fronty.
Car převzal vrchní velení 5. září 1915. Tím uskutečňoval své tajné přání, které měl od počátku války. Toužil být se svými vojsky, tak jako Alexander II. a Alexander I. Tento carův krok nebyl zcela schvalován vládou. Na radě ministrů konané v carově přítomnosti, před tím, než bylo zcela rozhodnuto, bylo poukázáno na obtíže spojení práce panovníka s vrchního velitele, jako například nebezpečí možných chyb a omylů, které by mu mohly být přičítány. Ale car se těmito úvahami nedal odradit, myslel si, že vznikají z touhy jej chránit před mírou vlastní odpovědnosti. Válka musí být vyhraná za každou cenu. Věřil, že jeho přítomnost posílí morálku vojska. Řekl Rodzjankovi: "Zahynu, ale zachráním Rusko." Sazonov byl mezi největšími odpůrci tohoto plánu. Také mezi ně patřila carevna vdova, která přemlouvala syna, aby nepřebíral velení. Car však nenechal své rozhodnutí ničím otřást, neboť cítil, že pokud nebude čelit této zodpovědnosti navíc, bude utíkat od povinnosti.

Carevna Alexandra Fjodorovna považovala velkoknížete Nikolaje za nešťastnou volbu. V Kyjevě, kde velkokníže pobýval, se všemožně intrikovalo, což on sám zřejmě ignoroval, ale tyto intriky mu byly nezasvěcenými lidmi nepřímo přičítány. Její Veličenstvo vědělo, že car je celou duší na frontě a byla přesvědčená, že jeho přítomnost vlije do vojáků nové nadšení, a ačkoliv pro ni osobně rozloučení znamenalo skutečnou tragédii, cítila, že je její povinností ho podpořit. Mělo to znamenat vítězství.

4. září car odjel na velitelství. V Ordre du Jour datovaném 5. zářím, znovu potvrdil své dřívější rozhodnutí neuzavřít mír, dokud na ruské půdě setrvává jediný nepřítel. Tato slova nyní byla mnohem působivější, neboť téměř celé Polsko bylo v rukou nepřítele. Carevna napsala své sestře:

"Nicky převezme velení, generál Alexejev bude mít hlavní pověření jako hlava Nickyho zástupců. Bude celou věc řídit odtud, protože tam (v Mogilevu) je to daleko a bude pravidelně jezdit kontrolovat vojáky a konečně se dozví, co se děje... Nicky na sebe vzal těžký kříž, ale s Boží pomocí to přinese štěstí."
Carův nápad převzetí velení do vlastních rukou zahrnoval jen krátké pobyty v Mogilevu, ponechal skutečné velení generálu Alexejevu, svému hlavnímu zástupci. Tohoto plánu se však naneštěstí nedržel.
Potom, co bylo rozhodnuto, byla carevna klidná. Byla si jistá, že odměna na sebe nedá dlouho čekat a štěstí se obrátí. Napsala: "Doba je velmi složitá, v každém smyslu slova, ale člověk žije a doufá v nekonečnou Boží milost." (25. srpna 1915). Po tom, co car odjel, začala opět horečně pracovat. Další paláce byly uzpůsobeny na nemocnice: Neskučný v Moskvě a Zimní palác v Petrohradě. Ten se později stal obrovskou nemocnicí s jedním tisícem lůžek a vším moderním vybavením. Do země proudily tisíce uprchlíků. Velkokněžna Taťána založila "Komisi pro uprchlíky", stala se téměř státním oddělením. Komisi řídil Alexej Borisovič Neidhardem, členem Conseil de l´Empire, zatímco členové Dumy, Conseil de l´Empire a Jednoty měst a zemstev pod něj spadali. Mladá velkokněžna se o vše velmi zajímala a přes její mládí jí každý den posílali mnoho dokumentů, které procházela s matčinou pomocí, dělala poznámky a sepisovala svá rozhodnutí. V rukou Komise bylo ubytování, strava a obecné blaho uprchlíků po celém Rusku, rozpočet rapidně rostl až na několik milionů rublů. Peníze se nejprve získávaly soukromými dary, ale oddělení bylo postupně financováno vládou. Tato Komise pokračovala v práci po revoluci v roce 1917 pod Kerenského vládou.

Davy lidí všech tříd a podmínek utíkaly ze svých domovů, někteří s trochou majetku, jiní zcela bez prostředků, uchylovali se do Petrohradu. Městské zřízení je ubytovávalo v každé dostupné budově. Carevna se okamžitě vypravila na všechna místa, kde byli umístěni, dokonce i do chatrčí na ostrově Golodaj, kde byli společně nahnáni stovky mužů, žen i dětí, vděční za získání i tak hrozného příbytku. Carevna navštívila každý koutek, vyptávala se lidí, co potřebují a udělala opatření, aby zlepšila jejich podmínky.

Po tom, co car převzal velení, byly zprávy z fronty lepší a generál Alexejev úspěšně držel Němce v šachu až do zimy, čímž zastavil závažné vojenské operace. Toto zlepšení carevně připadalo jako dobré znamení a její víra v moudrost manželova rozhodnutí posílila, když slyšela všechny důstojníky ve své nemocnici ho chválit.

S carem v Mogilevu, dvacet šest hodin vzdáleného od hlavního města, se stal život v carském paláci ještě tišším. Místo jako by bylo mrtvé. Na velkém nádvoří se nic nehýbalo. My dvorní dámy jsme k carevně chodily skrze mnohé prázdné sály. Carevna denně udílela audience, ale pouze lidem, které bylo nutné vidět, včetně několika zastupujících její charitu. Její poslední výbuch aktivity ji zanechal více vyčerpanou než na počátku války a měsíc po carově odjezdu Její Veličenstvo, ačkoliv stále chodilo, když to bylo možné, do carskoselských nemocnic, strávilo většinu dní a večerů na pohovce, ve stavu naprostého vyčerpání. Ale nehledíc na to, co chovala v srdci, stále měla pro své děti úsměv, vždy si byly jisté jejím zájmem o vše, co dělaly. Její tvář se rozsvítila kdykoliv car nebo jedno z jejích dětí vstoupilo do pokoje. Po večeři carevna a její dcery seděly společně v Šeříkovém kabinetě, děti okolo její pohovky. Jedna z dcer hrála na piano, druhá četla. Paní Vyrubovová byla téměř neustále v jejich společnosti. Když byl car v Carském Sele a měl volnou chvilku, nahlas předčítal, většinou anglické romány, které mu dovolily nepřemýšlet.
Jako by mladé velkokněžny nepocítily žádná omezení ve svých životech, ani neočekávaly zábavu, které by se jim v jejich věku obyčejně dostalo. Jediné změny v obvyklém rytmu jejich žití byly občasné koncerty v nemocnicích pro pacienty nebo malý dýchánek v domku paní Vyrubové, kam je carevna občas doprovázela. Paní Vyrubová měla okouzlující malý domek blízko paláce. Věděla, jak jednoduše a neformálně pobavit, a zvala na tyto malé dýchánky několik blízkých přátel. Její sestra, paní "Alya" Pistohlkorská (v prvním manželství vdaná za syna princezny Palejové) tam obvykle byla, hraběnka Emma Frederiksová, paní Dehnová (Lily), hraběnka Rehbinderová, za svobodna Moeweszová (byla velmi podobná carevně, ale menší), stejně jako několik mladých dívek - Irina Tolstá, Daly (Natalia) Tolstá, Margarite Chitrovová a několik důstojníků z carské jachty, když byli na dovolené.

Carevna znala skutečnou tvář války. Slyšela o životě na všech frontách každý den v nemocnici, a ze zpráv důstojníků na dovolené si uvědomovala, že smýšlení bojujících na frontě bylo velmi odlišné od toho v zázemí. Armádní důstojníci byli plni nadějí, energie a vlasteneckých citů. Ti, kteří byli nějakou dobu v petrohradských nemocnicích byli deprimovaní a plní znepokojivých povídaček.

Naděje, že car bude na velitelství jen na občasné, krátké pobyty, byla klamná.

Nevrátil se do Carského až do října, a to jen na krátký čas. Když tam byl, palác se probral k životu. Denně přicházeli a odcházeli ministři, kočáry jezdily sem a tam. Byl spokojen, že všechno dobře běží a byl naplněn nadějí v budoucnost. Když car odjížděl, vzal s sebou careviče. Chtěl, aby vojsko znalo jeho dědice. Také chtěl, aby jeho syn viděl zblízka věci, které znamenala válka, aby byl schopen pochopit v budoucích letech, jaký boj to byl a co Rusko stál.

To byla pro carevnu hrozná rána. Nikdy nebyla od svého hocha odloučena více než několik hodin, vyjma jediného týdne, když byla na inspekční cestě. Každá chvíle, kterou byla bez něj, trávila v nervozitě, že se něco stane, neboť nad jeho hlavou neustále visel Damoklův meč. Rozhodla se, že to musí překonat, udělat největší oběť. Rozloučila se se svým klidem a nechala svůj poklad odjet, vždy měla strach, když ho její bdělé oko nemohlo chránit. Bylo to pro budoucnost jejího syna a také pro dobro cara, byl často v Mogilevu opuštěn a chlapec jej mohl rozveselit, ale od toho dne její tvář neopustil úzkostný výraz.
Její válečná práce ukázala carevně kousek po kousku mnoho defektů vládní mašinerie. Slýchala, že její ambulantní vlaky byly často v některých místech zastaveny následkem nespolehlivosti železnic. Byl nedostatek zásob způsobený pomalostí a nepořádkem stejně jako neschopností. 10. prosince 1915 hovoří v dopise o "nedostatku mouky a masa na mnoha místech, ačkoliv je jich mnoho, ale uprchlíci a vojáci zaberou všechny vlaky." Neuvědomila si, jak moc to vše ovlivňuje politickou situaci v zemi. Nebyl nikdo, kdo by jí dal o věcech správné informace. Nikdy nemluvila o politice se svými pány ani dámami: to téma bylo u dvora tabu. Občas se k ní dostaly řeči z hlavního města, ale pouze náhodou z úst raněných v její nemocnici nebo skrze sestry a doktory. Další občasný zdroj byla paní Vyrubová, která často vycházela navzdory svému postižení. Její otec, Alexender Sergejevič Tanějev, nebyl pouze prominentním vládním důstojníkem, ale také poměrně slavným skladatelem, umělcem, členem společnosti a ministři se scházeli v jeho domě. Paní Vyrubová také pravidelně chodila do domu princezny Palejové, manželky velkoknížete Pavla, která měla příjemný salon. Naneštěstí nebyla paní Vyrubová, ačkoliv posbírala mnoho příběhů z různých zdrojů, příliš spolehlivá a její informace nezkreslené, a byla téměř neschopná oddělit je od obyčejných pomluv a řečí. Mnozí, kteří věděli, že je carevnina přítelkyni, jí lichotili a ona se dala snadno podvést. Každý, kdo vyjádřil byť nejjemnější kritiku vlády byl označen jako "špatný". Paní Vyrubová vždy ztotožňovala vládu s carovou osobou. Každá nespokojenost s vládou považovala za zradu koruny. Carevna se snažila zmírnit zprávy své přítelkyně, ale vždy na ni udělaly nějaký dojem, protože Její Veličenstvo vědělo o naprosté a upřímné oddanosti své přítelkyně "Ani" carské rodině. Také věděla, že věci, které "Aňa" opakovala, byly řečí města, ačkoliv naneštěstí, nevěděla jak málo se jí toho doneslo.

Smrt carevniny oddané dámy princezny Soni Oberlianiové v prosinci 1915, byla pro ni kromě osobního zármutky ztráta i jiným způsobem. Ačkoliv byla po léta invalidní, princezna Oberlianiová měla nezlomného ducha Gruzínců. Nevzdala se, ačkoliv věděla, že její dny jsou sečteny a do poslední chvíle plně prožívala život. Když už nemohla nadále sloužit své milované carevně, princezna Oberlianiová udělala vše, co mohla, aby jí pomohla společensky, seznamovala ji s lidmi, kteří by ji zajímali, byla k ní upřímná, nikdy se nebála dát jí přímou a dokonce nepříznivou odpověď. Ve svém kolečkovém křesle stále navštěvovala domy, kde mohla vyslechnout různé názory.
Byla neteří bývalého liberálního ministerského předsedy prince Svjatopolka-Mirského. Carevna byla Soně oddaná a znala její poctivost a náklonnost. Její Veličenstvo neměnilo snadno své názory, když už si je udělalo, ale pokud diskutovala o předmětu s osobou, jíž důvěřovalo, bylo možné ji časem přesvědčit o jiném pohledu na věc, a dokonce tak i později jednat. Nic, co carevna udělala nebo neudělala, nemohlo způsobit ani odvrátit katastrofu roku 1917. Ale pokud by měla moudřejší rádce během kritických let, unikla by nespravedlivému nařčení, že ovlivňuje státní politiku.

Soňa Oberlianiová zemřela po krátké nemoci. Carevna ji během posledních dní nikdy neopustila. Slíbila své přítelkyni, že jí po smrti zatlačí oči, a tento slib dodržela. Soňa zemřela v jejím náručí, děkujíce carevně a přítelkyni posledním úsměvem, neboť pro ni byla vším. Carevna dohlédla na všechny detaily pohřbu a splnila poslední přání své drahé přítelkyně a napsala všem jejím příbuzným sama. Na první vzpomínkovou mši (panichidu) přišla ve své sesterské uniformě. "Nedivte se, že nás vidíte (carevnu, Olgu a Taťánu Nikolajevnu) oblečené jako zdravotní sestry," napsala mi, "ale nesnesla bych jít za ni dnes večer v černém a takhle jako bych jí byla blíže, jako teta, více lidská, méně carevna." Později toho samého večera se ke mně carevna přidala v pokoji, kde ležela rakev. Posadila se vedle ní, dívala se do tiché, mrtvé tváře, hladila Soniny vlasy, jako by jenom spala. "Chtěla jsem být ještě chvíli se Soňou," řekla. Když odcházela z místnosti, její tvář se topila v slzách. Cítila ztrátu "ryzího srdce", jak nazvala Soňu v dopise své sestře, dodávajíc "Všichni ji velmi postrádají."

Neštěstí nikdy nechodí samo. V den pohřbu princezny Oberlianiové car nečekaně přijel z hlavního stanu s malým carevičem, který byl velmi nemocný. Zlomil si nosní přepážku a žádná moc doktorů nemohla zastavit krvácení, které trvalo již čtyřicet osm hodin. Ubohé dítě muselo být celou noc a den podepřené v sedě a mohlo sotva promluvit. Carevna byla zoufalá. Vždy navenek klidná, prožívala opět vzpomínku na hodiny ve Spale v roce 1912. Opět se volalo po poslední pomoci - modlitbách léčitele. Stařec přišel, modlil se za dítě, dotýkal se jeho tváře a téměř ihned potom krvácení přestalo. Doktoři se to snažili vysvětlit lékařskými postupy, ale matka viděla, že všechna jejich snaha zklamala a Rasputin uspěl. Carevič se uzdravil a reputace Starce jako muže s mocí seslanou z nebes byla pevnější než kdykoliv předtím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist