Kapitola XVI. - Carevna a její rodina

11. března 2009 v 13:24 | Ally |  Život a tragédie Alexandry Fjodorovny
Car Nikolaj a carevna Alexandra Fjodorovna si byli navzájem vším a jejich oddanost trvala po celý jejich život. Jejich povahy byly velmi rozdílné, ale dosáhli harmonie a nakonec naprostého porozumnění v němž jsou zvyky a vkus člověka vývojem a pokračováním těch toho druhého. Carevna měla silnější charakter a v záležitostech ohledně domácnosti nebo vzdělání dětí, které car ponechal v jejích rukou, byla její přání zákonem. Když se někdo na něco z toho zeptal cara, vždy řekl "Je to tak, jak si přeje Její Veličenstvo." Věřil v její intuitivní dobrý smysl a spoléhal na její úsudek.

Tato důvěra v její názory učinila carevnu více sebevědomou než byla ve svém mládí. Když se jednou pro něco rozhodla, vytrvala u toho, jelikož nerada obtěžovala cara změnami svých názorů, pouze v případech, které byly jejím obvyklým hájemstvím jej citovala jako zákonodárnou osobu. Taktně se vyhýbala otázkám, o nichž věděla, že proti nim má předsudky, berouce za nezměnitelné, že "car nemá rád tu a tu věc" a tím se vyhnula přímému střetu s ním. Vždy byla připravena vítat ho úsměvem, kdykoliv vešel do pokoje. Vášnivě ho milovala, až fanaticky, a nespoutavě obdivovala jeho úžasnou něžnost, sebezapření, trpělivost a smysl pro povinnost. Přijala za svou až náboženskou úctu k jeho titulu, a ačkoliv ohledně vlastní pozice byla velmi skromná, vše co vypadalo jako nejmenší odpor proti němu ji dokázal krutě rozhořčit. Nezbytný respekt, který vyžadovala pro sebe byla kvůli němu - jako manželka pomazaného cara. Dala by přednost chovat se k lidem více familiérně, ale měla pocit, že carovi dluží přetrpění oficialit a ceremonií, které ji skutečně znechucovaly. Zároveň byla carevna Alexandra Fjodorovna plná skutečné vznešenosti a při oficiálních příležitostech dokázala být působivější než Nikolaj II., který měl obdivuhodnout prostotu a téměř domácké způsoby, které zdědil po své matce carevně Marii.

Pravděpodobně to byla carevnina německá krev, která ji činila tak oddanou otci, bratrovi a manželovi. Její otec a bratr, silnější povahy než Nikolaj II., jí vládli. Car, galantní a něžný, tolik ji litující v agónii nad jejich chlapcem, byl, co se týče domova, pod jejím vlivem. Byla středem života svého manžela a dětí. Všechny její myšlenky patřily jim a oni u ní hledali soucit ve všem, co dělali. Byla ideální ženou a ideální matkou. Sdílela se svými dětmi jejich radosti i strasti a vstupovala do všech jejich her a zájmů se skutečným nadšením. Všechny děti kojila sama a dětská kolébka stávala ve dne v jejím budoáru. Když byla nucena přestat kojit malou velkokněžnu Anastázii, napsala v dopise princezně z Battenbergu: "Je to velmi těžké - bude předána chůvám, chvíle, která mě vždycky rozesmutní, protože nyní je stále v mém pokoji nebo hned vedle."

Od nejranějšího věku děti scházely dolů na oběd s rodiči, dokonce i když kromě členů domácnosti byli přítomni další hosté. Dokud byly stále maličké, jejich stolovací návyky byly velmi dobré a snadno hovořily s cizinci. Na odpoledne se převlékly do všedních šatů, ale na čaj se opět objevily ve svých nejhezčích šatečkách a s hračkami. Později hračky vystřídala ruční práce, protože carevna by jim nikdy nedovolila bezúčelně sedět. S rodiči vycházely výborně, vidíce je nejenom jako rodiče, ale také jako na zábavné společníky. Když povyrostly, smály se a žertovaly s nimi, carevna se často přidávala, když car škádlil své dcery.

Všechna čtyři děvčata byla úžasně zdravá, ačkoliv měla běžné dětské nemoci - zánět hrtanu, spalničky a neštovice. Anastázie měla také záškrt a Olga a Taťána tyfus. Jejich matka je během těchto nemocí opečovávala, izolovala se s nemocným dítětem a celé noci u něj seděla, aby uklidnila a utěšila neklidné malé pacienty. Měly samozřejmě chůvy: v čele stála anglická chůva, pod niž spadaly ty ruské, zatímco carevič měl svou vlastní ruskou chůvu.

Carevnino nejmilovanější dítě, na něž byly zaměřeny všechny její myšlenky, byl její chlapec. Jeho nemoc byla tragédií jejího šťastného rodinného života. Ani na okamžik si nebyla jistá jeho bezpečností. Malé nehody, které nevyhnutelně pronásledují každé živější dítě, byly v jeho případě smrtelně nebezpečné. Jen proto, že pro něj pády byly tak vážné, jako by schválně neustále padal. Když se zranil před nějakým veřejným vystoupením, nikdy se neuváděl pravý důvod jeho nepřítomnosti. Říkalo se, že je nachlazený nebo má vyvrtnutý kotník. Co všechno protrpěl během svého krátkého života je téměř k neuvěření. Nezahořkl však kvůli tomu. Jen se zdálo, že mu to dodává lítost, neobvyklou u dítěte, pro utrpení jiných. Byl pěkné dítě, na svůj věk vysoký, s pravidelnými rysy, krásnýma temně modrýma očima s jiskřičkou nezbednosti, hnědé vlasy a vznosnou postavu. Jeho časté nemoci ho značně zpozdily v lekcích, ale byl velmi chytrý, s dobrou pamětí a když mu bylo dobře, těžce pracoval, aby dohnal ztracený čas.

Byl plný radosti a rychle dokázal odhadnout situaci, měl štědrou povahu a velmi silnou vůli. Jako heslo si vybral slova Petra Velikého, která si pro sebe našel v knize: "Modlitba k Bohu a služba carovi není nikdy marná."

Znal význam vděčnosti, což je vzácný dar u mocných, kteří jsou zvyklí až příliš často brát všechno bez otázek. Po revoluci jsem mu dávala lekce angličtiny a byla pěkné vidět ho, když lekce skončila, jak se obřadně zvedl, ačkoliv mě mohl toho dne vidět již několikrát, a znovu na mě pohlédl, podal mi ruku v přesné imitaci carova způsobu, a poděkoval mi se svým obzvláště sladkým úsměvem: "Je to od vás velmi hezké, víte?" Cítil se mi tímto povinnován, jelikož jsem nebyla jedním z jeho obvyklých učitelů. Vždy se snažil prokazovat mi malé pozornosti a vybíral pro mne malé dárky ze svých vlastních věcí - nemohl nic koupit, protože byl vězeň. Bylo to nejpečlivější dítě, jaké jsem kdy znala a vždy se snažil své lekce dobře naučit "jako odměnu za vaše starosti".


Alexej Nikolajevič si nedělal hlavu se svou důležitostí a jeho prosté milé chování bylo jako to jeho otce. Věděl a cítil, že je carevič, a od časného dětství mechanicky zaujímal své místo před svými staršími sestrami. Ale nepyšnil se svou pozicí, o níž věděl, že je jeho osudem a po revoluci se jí klidně vzdal, beze slova. Jeho nejlepší přítel byl syn doktora Děrevenka a jako malé dítě si hrál se syny svého námořnického opatrovníka, jehož jméno bylo kupodivu také Děrevenko.

Všechny děti matku zbožňovaly, ale její neustálá péče o něj vytvořila zvláštní pouto lásky mezi matkou a synem. Když car v roce 1915 odjížděl na generální velitelství, Alexej Nikolajevič se cítil, jak mi jednou řekl, "pánem domu" a bylo milé vidět dospělý způsob, jakým dával pozor na carevnu, když šli společně do kostela nebo na nějakou oficiální funkci. Pomáhal jí vstát nebo jí bez zaváhání přisunul židli, neboť car by to tak udělal.

Od počátku carevna sama dohlížela na vzdělání svých dětí. Dávala jim jejich první pravopisné lekce a učila je modlitby, chodíce se s nimi každý večer modlit - zvyk, který u Alexeje Nikolajeviče uchovala až do konce. Jak děti rostly, měly samozřejmě své vlastní učitele. Carevič měl vynikajícího vychovatele v M. P. Gilliardovi, Švýcarovi, kterému po roce 1915 pomáhal anglický kolega pan Sydney C. Gibbes.

Po dlouhou dobu carevna nechtěla, aby měly její dcery stálou vychovatelku. Nelíbila se jí myšlenka, že by mezi ní a její děti měl vstoupit někdo cizí. Ale jak děvčata rostla, bylo nezbytné mít někoho, kdo by vedl jejich vzdělání a chodil s nimi na vycházky a tak carevna pověřila slečnu Sofii Ivanovnu Tutčevovou jako jejich dvorní dámu a vychovatelku. Slečna Tutčevová byla staromódní, příbuzná básníka Tutčeva. Carevna se o ní doslechla od velkokněžny Jelizavety a zprvu se jí velmi líbila.
Nicméně slečna Tutčevová nezůstala mnoho let, jelikož se s carevnou neshodla v pohledu na Rasputina. Slečna Tutčevová odcházela velmi nerada, protože si své svěřenkyně zamilovala. Byla neúmyslným zdrojem mnoha falešných povídaček o dvora. Co bezstarostně prohlásila bylo překrouceno a obráceno v barvité příběhy, které carevně velmi ublížily. Po jejím odchodu neměly velkokněžny nikoho, kdo by jim byl nějak zvláště oddán. Slečna Schneiderová si vzala na starost dvě mladší, Marii a Anastázii, zatímco starší byly s tou či onou carevninou dvorní dámou.
Carevna skutečně vychovávala své dcery sama a její práce byla dobře odvedená. Není možné představit si více okouzlující, čistější a šlechetnější dívky. Když to bylo nezbytné, uměla uplatnit svou autoritu, ale ne takových způsobem, který by narušil dokonalou důvěru, která existovala mezi matkou a dcerami. Chápala radosti mládí a nikdy je neplísnila za smích nebo divoké kousky. Také byla ráda přítomna při jejich lekcích a diskutovala s jejich učiteli o lince, kterou by se studie měly ubírat.

Všechna děvčata byla velmi hezká. Nejstarší velkokněžna Olga Nikolajevna byla plavá a vysoká, s usměvavýma modrýma očima, poněkud krátkým nosem, kterému říkala "má pokorná urážka", a krásnými zuby. Měla pozoruhodně vznešenou postavu a byla skvěkou jezdkyní a tanečnicí. Byla nejchytřejší ze sester a velmi muzikální, majíce, jak říkali učitelé, "absolutně správný sluch". Dokázala podle poslechu zahrát cokoliv a uměla transponovat složité hudební kusy, hrát nejobtížnější čtyřhry široko daleko a její dotek kláves byl příjemný. Hezky zpívala v mezzosopránu. Byla líná cvičit, ale když se jí chtělo, hrála celé hodiny.

Olga Nikolajevna byla velmi přímá, někdy až příliš otevřená, ale vždy srdečná. Měla velký šarm a dokázala být nejveselejší z veselých. Když byla ještě školačka, její nešťastní učitelé byli vystaveni jejím nejrůznějším žertům. Když vyrostla, byla vždy připravena na jakoukoliv zábavu. Byla štědrá a chvála na ni se setkala s okamžitou odpovědí: "Ach, člověk musí pomáhat chudým tak a tak. Já také musím," říkávala. Její opatrnější sestra Taťána navrhovala praktická opatření, zaznamenávala si jména a detaily a vracela se k věci později z pocitu povinnosti.
Olga Nikolajevna byla oddána svému otci. Hrůzy revoluce se jí dotkly více než ostatních. Zcela se změnila a všechen její radostný duch zmizel.

Taťána Nikolajevna se mi zdála hezčí než její sestry. Byla dokonce vyšší než carevna, ale byla tak lehounká a dobře stavěná, že její velká výška nebyla nápadná. Měla pěkné, pravidelné rysy, připomínající obrazy předkyň, které byly vyhlášenými kráskami. Měla tmavé vlasy, poněkud bledou pleť a široko posazené, světle hnědé oči, které jí dávaly vzdálený poetický pohled, který se ovšem zcela nehodil k její povaze. Ta byla směsicí přesnosti, důkladnosti a houževnatosti, se sklonem k poetickým a abstraktním myšlenkám. V myšlení byla nejbližší své matce a byla rozhodně oblíběnkyní obou svých rodičů. Byla zcela nesobecká, vždy připravena vzdát se vlastních plánů, aby mohla jít s otcem na procházku, aby mohla číst matce, aby mohla dělat cokoliv, co bylo potřeba. Byla to Taťána Nikolajevna, kdo se staral o mladší sourozence a kdo byl neustálou pomocí domácnosti, vždy ochotná pomoci ostatním v uspořádání jejich oficiálních povinností, aby se nedostaly do konfliktu s jejich osobními závazky. Měla carevninu praktickou mysl a lásku k detailu. Plánovala a připravovala všechno v "dětských komnatách", jak se jim říkalo. Měla méně silný charakter než Olga Nikolajevna, jejíž vedení vždy následovala, ale v pohotovosti se dokázala rozhodnout rychleji než její starší sestra a nikdy neztrácela hlavu.
Když byl její bratr nemocný, Taťána Nikolajevna zaujímala matčino místo, následujíce doktorovy pokyny a hrála si celé hodiny s nemocným chlapcem. Ze smyslu pro povinnost podstupovala více než dost veřejných vystoupení. Byla stydlivá jako všechny její sestry, ale její přirozená přátelskost ji nutila chtít říkatlidem milé věci. Stala se mnohem více známou než její chytřejší starší sestra, jelikož se více zajímala o lidi, které potkala.

Taťána Nikolajevna se ráda oblékala. Každé šaty, nevadilo jak staré, na ní vypadaly dobře. Věděla, jak se obléknout, byla obdivována a líbilo se jí to. Byla společenská a uvítala by přátele, ale do paláce nikdy nebyly pozvány žádné mladé dívky. Carevna myslela, že čtyři sestry by se měly být schopné zabavit jedna s druhou. Když odrostly dětským neshodám, byly blízkými přítelkyněmi. Dvě starší sdílely jednu ložnici, dvě mladší jinou, zatímco své učebny a jídelnu měly společnou. Malý carevič měl své vlastní pokoje, v nichž vládl M. Gilliard.
Marie Nikolajevna byla v barvách a rysech jako Olga Nikolajevna, ale vše bylo mnohem živější. Měla ten samý okouzlující úsměv, stejný tvar obličeje, ale její oči "Mariiny talíře", jak jim říkali její bratranci, byly přenádherné a temně modré. Její vlasy měly zlaté odlesky a když jí je po nemoci v roce 1917 ostříhali, přirozeně se jí okolo hlavy vlnily. Marie Nikolajevna, jediná ze seter, měla nepochybný talent pro malování a velmi dobře kreslila, vždy levou rukou. "Maška" jak jí sestry říkaly, zcela podléhala své mladší sestře Anastázii Nikolajevně, přezdívané matkou "rarach".

Možná, že by Anastázie Nikolajevna vyrostla v nejhezčí ze sester. Její rysy byly pravidelné a pěkně řezané. Měla světlé vlasy, hezké oči, v jejichž hloubce seděl raráškovský smích, a tmavé obočí, které se téměř dotýkalo. To vše se pojilo, aby udělalo nejmladší velkokněžnu zcela odlišnou od jejích sester. Byla svým vlastním typem a více podobná matčině než otcově rodině. Byla dost malá, dokonce i v sedmnácti letech, a tehdy byla povážlivě tlustá, ale bývala by z toho vyrostla jako dřív její sestra Marie.

Anastázie Nikolajevna byla původkyní všech neplech a byla stejně tak vynalézavá a zábavná jako líná během vyučování. Byla rychlá a všímavá, s velkým smyslem pro humor a byla jediná ze sester, která nikdy nevěděla, co znamená ostych. Dokonce i jako dítě bavila muže nad hrobem, kteří vedle ní seděli u stolu, svými šokujícími poznámkami.

Všechny velkokněžny byly ve svých názorech a myšlení velice ruské. Jejich jediná zkušenost s cizími zeměmi byly krátké návštěvy Darmstadtu a jednou Anglie, a dávaly nade všemu přednost životu ve své vlastní zemi. Mezi sebou a k carovi vždy mluvily rusky, s matkou anglicky a s M. Gilliardem francouzsky. Starší děvčata měly chabé základy němčiny, ale hovořily jí jen obtížně, mladší dvě a carevič ji neznaly vůbec.

Nejlepší a nejbližší přítelkyní velkokněžen byla jejich mladá teta velkokněžna Olga Alexandrovna. Pohlížely na ni jako na starší sestru a byla jejich vzorem ve všem. Měla milou a veselou povahu a její švagrová carevna ji měla velice ráda, a často do Carského Sela před válkou jezdívala. Pro své neteře pořádala téměř každé nedělní odpoledne malé slavnosti ve svém městském domě, které si všichni nesmírně užívali. Na tyto večírky nikdy nebyl pozván nikdo starší s výjimkou sestenice velkokněžny, kněžny Marie Leuchtenberské (původně hraběnce Grabbové), která přiváděla své vlastní dcery a všem ostatním dělala gardedámu. V životě dívek byly tyto nedělní odpoledne velkou událostí.
Dvě starší děvčata se oficiálně objevila v petrohradské společnosti v roce 1914, kdy se carevna rozhodla obnovit bály pořádané na jejich počest. Vždy byly přítomny při těch vzácných příležitostech, které se pořádaly u dvora po roce 1915. Vypadaly velmi přitažlivě - jedna plavá, druhá temná. Carevna oblékala své dcery hezky. Někdy byly všechny čtyři oblečeny stejně, někdy dvě starší nosily jednu barvu, dvě mladší jinou. Ačkoliv jejich vnější okolí bylo přirozeně luxusní, jejich soukromé životy a choutky byly velmi prosté, v mnoha ohledech mnohem prostější než životy mnoha ruských dívek s nižším postavením. Carevna nedovolila, aby je někdo rozmazloval. Oblékaly se samy, jejich služky oblečení pouze připravily. Podle tradice ruských královských děských pokojů, datující se až do doby Kateřiny II., kdy se následovaly Rousseauvy pokyny na výchovu, spaly na nepohodlných skládacích polních lůžkách. Šaty si nechávaly do obnošení, nebo z nich vyrostly - to pak šaty starších děvčat dostala ta mladší. Carevna nerada plýtvala penězi, ačkoliv byla tak štědrá v dobročinnosti. Velkokněžny měly své vlastní velké jmění, ale každá dostávala jako kapesné pouze dvě libry za měsíc, za něž si kupovaly dopisní papír, parfémy, malé dárky atd. Účty za jejich šaty byly samozřejmě placeny za ně. Tímto způsobem se naučily myslet, než něco utratily. Každý dárek, který někomu daly, byl výsledkem nějaké osobní oběti. Musely se obějít bez něčeho pro sebe, pokud chtěli něco koupit pro své rodiče, sestry a dvorní dámy takzvaně z vlastní kapsy. Jejich matka doufala, že takto si uvědomí hodnotu peněz, věc to pro královské děti obtížná. Ale etiketa jim zabránila chodit do obchodů, kromě malých krámků v Carském Sele a na Jaltě, a nikdy neměly zcela jasnou představu o hodnotě a ceně věcí.

Jejich titul pro ně znamenal jen málo a cítily se nervózně, když se k nim někdo choval obřadně. Jednou jsem v komitétu musela oslovit "mou předsedkyni" velkokněžnu Taťánu, oficiálně a přirozeně jsem začala: "Smím-li prosit vaši carskou Výsost." Pohlédla na mě s překvapením a když jsem si vedle ní zase sedla, mou odměnou bylo bolestivé kopnutí pod stolem a šeptané "Zbláznila ses, že se mnou takhle mluvíš?" Jako každý člen domácnosti jsem oslovovala carovy dcery po ruském způsobu jejich jménem a jménem po toci, a jí teď připadalo naprosto absurdní, abych se k ní obrátila s jejím plným titulem! Musela jsem poprosti carevnu, aby ji přesvědčila, že při oficiálních příležitostech to bylo naprosto nezbytné.

Velkokněžny jen velmi zřídka vídaly jiné děti. Občas je přišli navštívit jejich bratranci a sestřenice, děti velkokněžny Xenie. Občas se konal čajový dýchánek v domě Mme. Vyrubové nebo nedělní odpolední párty u "tety Olgy". Byly uvyklé tichému životu a nikdy nereptaly, ani se nezdálo, že by je nudila vzájemná společnost. Živě se zajímaly o členy domácnosti od těch nejvýše až k těm nejnižším a byly k nim pozorné, často dělaly své věci samy, aby jejich služky mohly jít na procházku. Znaly jména a rodinné příběhy důstojníků a mužů z jachty a také kozáků z eskorty, a volně s nimi hovořily. Strávila jsem hodně času se dvěma staršími velkokněžnami, které neměly žádnou vlastní dvorní dámu a často jsem se s nimi procházela. Upřímně se zajímaly o všechno, co jsem dělala, a všechny čtyři mi střídavě pomáhaly obléknout se na ples k povážlivému zaražení mé služky, která měla pocit, že mé šaty nedokázala správně upravit se čtyřmi bystrými velkokněžnami v pokoji, když každá dávala vlastní pokyny. Při jedné příležitosti si myslely, že mé šaty potřebují k dokonalosti nějaké rubíny. Řekla jsem, že žádné nemám a moje perly budou muset stačit. Taťána Nikolajevna odběhla a pak se objevila s několika vlastními brožemi, a chtěla abych si je vzala. K jejímu velkému překvapení jsem zdvořile odmítla.
"Se sestrami si vždy půjčujeme věci," řekla, "když se nám zdá, že šperky jedné by se hodily k šatům té druhé."

Nikdy neopomenuly žádnou žádost o pomoc. Stále dokola se ptaly, zda té či oné osobě bylo vypomoženo a co se pro ně udělalo. Když Olga Nikolajevna ve věku dvaceti let začala mít nějaké vlastní peníze k dispozici, první věc, kterou udělala, bylo, že se zeptala své matky, zdy by mohla platit léčbu v sanatoriu nějakému postiženému dítěti. Při svých projížďkách to dítě často vídala, jak kulhá o berlích, a slyšela, že jeho rodiče jsou chudí a nemohou si dovolit dlouhou a nákladnou léčbu. Okamžitě začala dávat stranou svůj malý měsíční příjem, aby našetřila na léčbu.
Rodinný život v carském paláci měl svou vlastní zvláštní astmosféru. Děti byly k sobě velice lnuly a navzdory rozdílným povahám si navzájem dobře rozumněly. Nikdy by nebyly šťastné odděleně. Byla by to pro kteroukoliv z velkokněžen neslýchaná věc jít někam, i kdyby jen na den, bez sester. Vůbec by si to neužila.
Přirozeně s takovými rozdíly v charakteru musely být i rozdíly v pohledu na věci, což působilo zapálené diskuze. Marie Nikolajevna byla tvrdohlavá, Olga Nikolajevna vznětlivá a pokud jí někdo něco vytkl, často se urážela. Ale nikdy se nahádaly ani na sebe nevražily, a s rodiči měly vztah plný porozumnění a respektu.

Bylo nemožné podivovat se, co se stane s tak jednotnou rodinou, až vyvstane otázka manželství. Car a carevna nechtěli, aby se jejich dcery vdávaly z rozumu. Chtěli, aby se vdaly z lásky, tak jako kdysi oni. Na druhou stranu carevně se nelíbila myšlenka na sňatek s neurozenými. Myslela si, že to jen oslabuje prestiž carské rodiny a že carovy dcery mají povinnost vůči otcově postavení. Nerýsovala svým dcerám život, ani by je nenutila k ústupkům. Konaly se diskuze o rumunském manželství pro velkokněžnu Olgu Nikolajevnu, které by se zamlouvalo rodinám i ministrům z obou zemí. Ale mladou velkokněžnu navržený ženich nepřitahoval a také to řekla své matce. V jednom či dvou dlaších případech byla Olga Nikolajevna stejně tak pevná. Carevna považovala manželství bez lásky za nemožné a byla rozhodnuta nechat své dcery čekat, dokud si o ně nepřijde říct ten správný muž.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jitka Jitka | E-mail | 12. března 2009 v 11:44 | Reagovat

poprvé vidím carevnu se usmívat

2 Ally Ally | 12. března 2009 v 14:12 | Reagovat

Alix sena fotografiích usmívala jen zřídka, ale v rodinném kruhu prý často. Jednou se dokonce zúčastnila polštářové bitvy s OTMA.tuším že v roce 1915 :)

3 rio rio | 13. března 2009 v 14:38 | Reagovat

Tak to si ju tam ani neviem predstaviť :D

4 Ally Ally | 13. března 2009 v 22:23 | Reagovat

Bylo to v dopise jedné z děvčat.. nemám ho teď před sebou, ale vím, že psala něco jako "Mamá mezi nás skočila propadla skrz polštáře na zem. hrozně jsme se nasmály.." nebo tak něco :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist