Kapitola XV. - Matčino zoufalství - Rasputin

7. března 2009 v 19:29 | Ally |  Život a tragédie Alexandry Fjodorovny
Po moskevských oslavách jela carská rodina poprvé po několika letech na návštěvu do Polska. Na jejich první zastávce v lovecké chatě v Bělověži se malý carevič poranil, když vyskakoval ze člunu. Začalo vnitřní krvácení, oznamující ten nejvážnější a nejnebezpečnější záchvat, jaký kdy měl. Jeho rodiče byli velmi znepokojeni, ale jako obvykle byla jeho nemoc zpočátku zlehčována a nikoho nenapadlo, že by to mohlo být vážné. Uzdravování bylo pomalé, ale na počátku září bylo Alexeji Nikolajeviči dostatečně dobře, aby mohla rodina odjet do jiného carského loveckého zámku ve Spale. Nicméně další pád všechno vrátil: znovu začalo vnitřní krvácení, ve slabinách se objevil velký otok, který působil nesnesitelnou bolest a také hrozil otravou krve a zánětem pobřišnice. Nebyla možná žádná operace. Nebezpečně mu stoupla teplota a otok tlačil na všechny postižené nervy v jeho noze. Zprvu nebohé dítě hlasitě křičelo, ale jak mu ubývala síla, následovalo neustálé skučení, které bylo stále chraptivější. Nemohl jíst a nemohl v posteli najít žádnou vyhovující polohu. Občas jeho námořník Děrevenko nosil vyčerpané malé stvoření celé hodiny v náručí, když si dítě myslelo, že pohyb by mohl ulevit bolesti. Občas ležel na zádech na polštářích, každým dnem byl hubenější a bledší, jak se jej zmocňovala slabost, jeho veliké oči vypadaly jako uhlíky v drobné, sinalé, ztrhané tváři. Dokonce i nyní se jeho stav tajil před veřejností v obavě, že by jej mohli lidé pokládat za stálého invalidu. Jeho rodiče stále doufali ve zlepšení a aby zakryli svou úzkost a zabránili klepům o nemoci dítěte, žili dál běžnou rutinou. Byli pozváni hosté a car přijímal ministry, kteří přijížděly z Petrohradu. Princezna Irena byla tehdy na návštěvě u sestry a byla jí velkou útěchou, protože již ztratila syna kvůli té samé hrozné nemoci. Carevna byla v agónii, když jej viděla a nemohla mu ulehčit v jeho nesnesitelném utrpení. Malý chlapec volal smrt, aby jej vysvobodila, až do té doby si nikdo neuvědomoval, že toto dítě, teprve osmileté a jemuž byly vzdálené veškeré starosti, by mohlo znát význam toho slova. Prosil, aby jej pohřbili "na světle" a nad ním aby byla modrá obloha.

"Až budu mrtvý, už to nebude bolet. Že ne?" ptal se své matky. "Mamá, pomoz mi!" volal neustále, protože carevna jej vždy dokázala utišit a ulehčit mu v bolesti při dřívějších záchvatech. Ale nyní byla bezmocná. Mohla ho pouze držet v náručí jako děťátko, hladila ho a snažila se najít nějakou polohu, v níž by se mu alespoň na chvilku ulevilo, zatímco jeho strašlivé, srdcervoucí sténání pokračovalo.

Byli povoláni slavní doktoři, ale jejich věda nedokázala nic udělat a profesor Fjodorov varoval carevnu (přes hraběte Frederikse), že případ se zdá beznadějným. Byly vytištěny buletiny, lidé se za careviče modlili v kostelech. Byla zbudována provizorní kaple ve stanu na pozemcích Spaly a celá domácnost se účastnila každodenních modliteb, kozáci z osobní stráže zpívali hymny. Po celé zemi se rozletěl strach. Malý chlapec měl podmanivou povahu a země na něj byla pyšná. Dokonce ani buletiny neskrývaly jeho nebezpečí, ve skutečnosti mi profesor Rauchfuss řekl, že doktoři nadiktovaly večerní buletin během nejhoršího dne v takovém tónu, aby bylo možno pokračovat případným oznámením smrti dítěte. Toho samého večera požádala princezna Irena domácnost, aby odešli v nezvykle časnou hodinu, oznamujíce, že zprávy jsou špatné. Carevna seděla u svého chlapce, hladila jeho čelo a tiskla mu ruce, byl příliš sláb na to, aby jí stisk oplatil. Car chodil dovnitř a ven s mužskou bezmocí v takových situacích, jeho tvář doslova stárla utrpením.

Bylo to v té chvíli, kdy se carevna v zoufalství obrátila k zázračnému léčiteli víry, kterého předtím přijímala pouze když se obávala o svého syna. Modlil se a jeho slova na ni velmi zapůsobila a zdálo se jí, že chlapci bylo lépe, když přicházel v době záchvatu. Doktoři jí říkali, že více nedokáží udělat. Telegrafovala léčiteli, prosíce o jeho modlitby. Jeho odpověď přišla toho samého večera a byla utěšující. Řekl jí, že dítě nezemře a druhého rána 22. října bylo Alexeji Nikolajeviči lépe.

Od toho dne se jeho stav zlepšoval. Doktoři prohlásili, že je mimo nebezpečí a v listopadu ho odvezli do Carského sela, kde se konečně zcela zotavil ze záchvatu, ačkoliv stažení svalů v noze z něj téměř na rok udělalo chromého. Carevna byla přesvědčená, že byla svědkyní zázraku. Dítě umíralo a Rasputinovy modlitby jej přivolaly zpět ze smrti. Byla příliš pokornou křesťankou, než aby připisovala jakoukoliv účinnost svým vlastním modlitbám. Rasputin byl svatý a tak se k němu i nadále chovala: skutečně jí připadalo nepatřičné hovořit s ním jinak.

"Proč by dnešní lidstvo," řekla mi, "mělo být připraveno o útěchu a podporu danou předchozím generacím?" Svatý Serafim Sárovský nežil před tak dlouhou dobou a církev jej kanonizovala. Takto uvažovala v přesvědčení, že i jí bylo laskavě poskytnuto požehnání vidět svatého konajícího zázraky, chodícího po této zemi.

Příběh Rasputina a jeho představení carevně byl již řečen tolikrát a tak nepřesně, že bych chtěla vypovědět správnou verzi faktů, protože vím, jak všechno bylo. Pro ty, kteří tvrdí, že je nemožné, aby ruská carevna zcela upnula víru k takovému člověku, je nutné připomenout následovníky Mme. Blavatské, paní Besantové, Dr. Steigera a mnohých dalších zarytých věřících křesťanské věrouky. V případě Alexandry Fjodorovny byl mysticismus propojen se slepou nadějí v cokoliv, co by mohlo zachránit její dítě, to snadno pochopí některé ruské mozky, pro něž je náboženství zvláštně smícháno s pověrami. Anglická, německá nebo francouzská povaha nemůže zcela porozumět její mentalitě, která byla směsicí západního mysticismu a nově získaným, poněkud prostým Pravoslavím, a jako mnozí jiní, kteří přestoupili na tuto víru, Alexandra Fjodorovna překonala dokonce i obvyklý ruský postoj k náboženství. Její víra byla čistá a upřímná, snoubila se s láskou - jako matka chtěla zachránit své dítě, jako carevna zachránit dědice rozsáhlého Impéria. Už dříve často prosila o modlitby otce Ioanna Kronstadtského za sebe a své dítě. Když carevna přijímala Rasputina, byla přesvědčená, že cesta, kterou zvolila, je správná - že kritika a překážky jsou pouze trny na cestě, po níž kráčí následovníci spravedlnosti.
Alexej se zotavuje po úrazu ve Spale
Když se skrze své přátelství s velkokněžnami Milicou a Stanou začala zajímat o mystické otázky, zrodila se v ní víra v existenci lidí, kteří se svými svatými životy mohou stát pojítkem mezi lidstvem a Bohem. Tyto bytosti jsou vyvoleny Prozřetelností, aby pomáhaly a podpíraly své slabší bratry. Jejich modlitby působí zázraky a je jim milostivě propůjčen dar vidět budoucnost. Moudří lidé, "Jogi" v Indii, byli takoví, v Rusku se jim říkalo Starci nebo Straniki. Stařec je obyčejný člověk, který se vzdal světa a aniž by vstoupil do nějakého řádu vede asketický život. Někteří tráví svůj čas chozením po poutích, modlí se za spásu lidstva, někteří žijí jako poustevníci: církevní autority na ně hledí s velkou benevolencí. Vzdělaní Rusové staromódního typu se k nim chovají s respektem. Mužici za nimi chodí pro pomoc a radu. Napomínají, modlí se, občas léčí, ačkoliv jako pravidlo se starají pouze o spirituální potřeby, nabádají ty, kteří k nim přijdou s pokáním a zpovědí, připravují je na odpuštění z knězových rukou. Rolníci věří, že tito Starci mají dar předvídání, který jim byl dán jako odměna za jejich asketické životy, a považují je téměř za svaté a na nejlepší cestě ke kanonizaci. Jsou to většinou staří muži tak jako reverend Stařec z Optina Pustin, k němuž šel pro radu před svou smrtí Lev Tolstoj. Mnoho z nich bylo v mládí hříšných. Jak říká hrabě Keyserling ve své předmluvě k "Der Russische Christ" prosté ruské mysli a srdci nejsou tak blízcí spravedlivý a neposkvrnění jako ti, kteří poznali lidskou křehkost a pokušení a překonali a káli se z nich.
Uctívaný, svatý Stařec měl často větší vliv na lidi než vesnický kněz. Starci nemají v církvi žádné oficiální místo, jsou přežitkem časných apoštolských učení, která stále v odlehlých částech Ruska přežívá. Pěšky putují zemí, vypráví o svatých místech, která viděli: o Svaté zemi, hoře Athos nebo velkých ruských klášterech. Citují celé stránky Písma svatého a modliteb. Ruský mužik je příliš chudý na to, aby měl vlastní Bibli, zná modlitby, které se naučil v dětství a ty, které slýchá v kostele, ale kromě toho je jeho náboženská znalost malá. S potěšením naslouchá pokorným řečem poutníků, kteří připomínají životy svatých a příběhy zázračná uzdravení a zázraky, všechen semi-mysticismus, který nevzdělaný Rus miluje.

Již v roce 1901 se carevna seznámila s francouzským mystikem, M. Philippem, jakýmsi jasnovidcem stejně tak jako uzdravovatelem z víry. Kázal jí, že pokud se poddá Prozřetelnosti a bude usilovat o duchovno, vždy najde učitele, kteří budou posilovat její víru. Philippe studoval medicínu a do své praxe adaptoval theosofické ideje, léčil své pacienty modlitbami. Řekl carevně, že v roce 1902 se dočká vytouženého syna. tato předpověď se tehdy nevyplnila, protože v září byl vytištěn buletin, oznamující, že naděje carevny byly klamné.


Philippeho učení neslo ovoce. Když odešel, carevna byla připravena, že bude nahrazen jiným učitelem. Velkokněžny se opět doslechly o muži s úžasnýmy dary modlitby a představily jej carevně. To byl Grigorij Rasputin. Byl jedním z cestujících poutníků, kteří se teprve stanou Starci, a nějaký čas předtím jeho pokora upoutala pozornost saratovského arcibiskupa Hermogena.

Rasputin byl sibiřský mužik z vesnice Pokrovskoje, ve vzdálené provincii Tobolsk. Jeho mládí bylo divoké. Existovaly příběhy o tom, že kradl koně a o dalších nepěkných věch. Oženil se, měl děti a pak zcela náhodou padl pod vliv kněze, který na něj tolik zapůsobil, že si uvědomil své špatné způsoby, odešel z domova a vydal se na pouť, odhodlaný zasvětit svůj život kání a modlitbě. Proto putoval od kláštera ke klášteru s citacemi ze Žalmů na rtech, oblečený jako poutník a obtížen těžkými železnými řetězy pokání. Měl dar upřímnosti a vášnivé modlitby, jeho víra putováním vzrostla a brzy záskal pověst svatého muže a uzdravitele mezi sibiřskými lidmi. V roce 1905 se objevil v Petrohradě, byl přijat s respektem v cíkrevních kruzách a pohoštěn arcibiskupem Theofanem, rektorem církevní akademie, veřejností uctívaného preláta a toho času carského zpovědníka. Když se o něj carevna doslechla, je možné, že její první myšlenka byla, že by mohl něco udělat pro jejího chlapce, protože si právě začínala uvědomovat příčinu nemoci Alexeje Nikolajeviče. Car se zeptal svého zpovědníka na radu a podle M. Paleologua arcibiskup poradil carskému páru dokonce poutníka přijmout.

Otec Alexander Vasilijev, jiný carův zpovědník, se na Rasputina zprvu také díval přívětivě. Považoval ho za upřímného a snažil se nad ním získat vliv. Otec Vasilijev byl čestný muž a postupem času začal pochybovat o tom, zda Rasputin skutečně "bojuje s ďáblem", byl velmi znepokojen ohledně vlastního podílu na dané věci.

Názor zpovědníka je pro katolíka nebo pravoslavného křesťana tolik důležité, že se s ním úsudek běžného poustevníka nemůže měřit. V červenci 1906 se car a carevna s léčitelem setkali poprvé. Car zaznamenal toto datum ve svém deníku, jednoduše zapsal "Potkali jsem se s Božím člověkem, Grigorijem."

Pro cara a carevnu byl "Grigorij Jefimovič", pro jiné věřící "otec Grigorij", ale před carským párem se choval uctivě, jak se sluší na mužika před panovníkem. V carovi bylo cosi, ač byl tak prostý, co činilo familiérnosti v jeho přítomnosti zcela nemyslitelnými, ale Rasputin si zachoval svůj drsný způsob mluvy a s carem mluvil stejně autoritativně, jako by hovořil s obyčejným člověkem. Carevna jej vnímala čistě náboženskýma očima, neviděla jej jako neotesaného mužika, ani jako muže, ale jako pomocného ducha seslaného v hodině její nouze. Od počátku věřila, že jeho modlitby mohou uzdravit jejího syna. Ona, která nenáviděla publicitu, skryla jak fakt o nemoci dítěte, tak i o setkání se Starcem. Chtěla, aby svět věřil ve zdraví chlapce. Věděla, že kruhy u dvora kritizovaly její zájem o Philippa a cítila, že by začaly řečí a hořké komentáře, kdyby se vědělo, že se zajímá o Rasputina. Znala konzervatismus lidí okolo sebe, a myslela si, že předsudky by Rasputina, mužika, učinily ještě více napřípustným než Philippa jako návštěvníka oaláce. Neuvědomovala si, že byly i jiné důvody, které zneklidnily její oddané společníky, a že cokoliv, co se dá špatně vyložit, je pro člověka ve vysokém postavení nebezpečné.

Všechno, co se týkalo jejího náboženství, "její duše" jak to vyjádřila - bylo carevnou žárlivě skrýváno už od dětství. Cítila, že alespoň v tomhle měla právo na soukromí. Naneštěstí toto slovo pro panovníky neexistuje. Každé slovo, každé gesto je zhlédnuto nebo zaslechnuto a komentováno. Ty nejbezvýznamnější detaily jejich životů mohou mít nedozírnou důležitost. Příběh o tom, že toulavý poutník, uzdravitel z víry, byl panovníky přijat, se rozletěl do daleka a do široka a hodně se o něm mluvilo.

Carevna zapomněla, když si myslela, že tyto Rasputinovy návštěvy jsou tajemstvím, že každý člověk, který prošel branami paláce měl několikrát zapsané jméno u policie a oficiálů. Každý krok carské rodiny, každá osoba, s níž se potkali, byl sledován policií a také na minuty přesným dvorním seznamem, který každý večer kontroloval velitel bezpečnosti. Kousek po kousku se vytvořily obrovské svazky zaznamenávající každý den jejich života, stejně jako se to dělalo za života jejich předchůdců. Každá návštěva Rasputina u carevny byla známa tuctům lidí a tajemno, které obklopovalo tyto audience vzbuzovalo mnoho zvědavosti a dalo vzniknout mnoha legendám. Zprvu Rasputin vídal Jejich Veličenstva jen zřídka, ne vícekrát než tři až čtyřikrát za rok, ale později jej carevna vyhledávala častěji, ale nikdy ne vícekrát než jednou za několik měsíců.

Nicméně přítomnost takové osoby v síních paláce musela nutně vzbudit pozdvižení. Car a carevna si brzy uvědomili, že každý, komu prokáží jakoukoliv zvláštní pozornost, bude okamžitě popliván a budou se proti němu kout pikle. To považovali i za důvod nenávisti k Rasputinovi. Když se k carevně donesly řeči o něm, předpokládala, že vznikly ze závisti a třídních předsudků.

S Rasputinem
Do roku 1912 se Rasputin natrvalo usídlil v Petrohradě, kde nacházel mnoho učedníků. Do jeho prostého bytu přicházeli nejrůznější lidé: matky a ženy žádající jeho modlitby pro své děti a manžele, zamilované dívky hledající radu v lásce, opilci žadonící o uzdravení, nemocní, žebráci a prosebníci všeho druhu, nadmíru pokorní lidé stejěn jako ti, kteří se zajímali o mystické otázky. Byl jedním z těch mužů, kteří tvoří fanatiky. Protože znal hřích, vždy učil o pokání, vždy svých posluchačům hrubě vyčítal ve svém barvitém mužickém jazyce jejich hříchy a slabosti. Každému poradil a chudým rozdal všechny peníze, které mu dali jeho obdivovatelé, ponechávajíce si pouze tolik, aby pokryl své prosté náklady. Zůstal mužikem s mužickými choutkami.Do posledního dne života nosil mužické oblečení, oblékal se jako drobní elegáni z jeho třídy, do hedvábných košil a pěkných leštěných bot. Zvláště jej obdivovaly ženy. Chodily za ním ve velkém počtu a chovaly se k němu téměř jako k bohu. To byla jeho zkáza. Vzdal se svých poutí zemí a zůstal v Petrohradě, chodil od domu k domu a navštěvoval své obdivovatele. Bylo mu tehdy asi padesát let. Skuteční Starci byli vždy velice staří muži, kteří překonali světská pokušení. S možnostmi, které mu přineslo lepší živobytí, začal brzy pít více než pro něj bylo zdrávo. To jej zavedlo, jak se říká, k horším excesům, v nichž se projevovala vrozená sprostota jeho charakteru. Po každém jeho poklesku byla jeho lítost stejně extrémní a následovala ji obroda náboženského vzývání. Zdálo se, jako by jeho duše byla rozdělena na dvě části: jedna nebeská a druhá pekelná, a v každé z nich střídavě pobýval. Jeho poklesky přiměly jeho církevní patrony - acribiskupy Hermogena a Theofana . aby se od něj distancovali. Velkokněžny Milica a Stana Nikolajevna se s ním také přestaly vídat a varovaly carevnu před pomluvami, které se nesly. Jediný výsledek jejich zákroku byla ztráta carevnina přátelství. Alexandra Fjodorovna věřila, že pleticháři ovlivnili její sestřenice a biskupy. Připadalo jí to jako plán okrást ji o muže, který jí přinesl klid duše. Opakovala všechny chvály na Rasputina, které slyšela od jeho prvních, a nyní rozčarovaných obdivovatelů.

Je nutné pamatovat, že na svých častých a krátkých návštěvách paláce Rasputin nikdy nezapomínal, že je mužikem před carem a carevnou, ukazoval jim pouze svou dobrou stránku a to tak přesvědčivě, že by ani nevěřili v existenci nějaké špatné strany. Vždy dokázal najít ta správná slova, aby zahnal jejich obavy o chlapce: buď citace z žalmů nebo ze životů svatých, nebo krátkou, vroucí modlitbu. Carevna se znovu uklidnila, ujištěna, že vše bude v pořádku. Kdyby se pouze jedinkrát pokusil uplatnit jiný přístup, Rasputin by si moc nepodržel, protože carevnu snadno šokovaly lidské slabosti.

Je snad vhodné poznamenat, že Alexandra Fjodorovna vždy věřila v uzdravování modlitbou. Jednou během konverzace jsem zmínila případ, o němž jsem četla v novinách, o nějakých dětech, které zemřely na záškrt, a jejichž rodiče byli odsouzeni za to, že neposlali pro doktora, ale věřili v modlitby léčitele z víry. Vyjádřila jsem své rozhořčení nad tím, že taková hloupost byla možná se všemi dostupnými zdroji vědy v dosahu. Carevna mě překvapila, když řekla "Má drahá, oni se nemodlili dost. Kdyby jejich modlitby byly vroucí, děti by se byly uzdravily." Carevna nikdy příliš nedůvěřovala doktorům, což možná není překvapující, když viděla jak málo se ví o hemofilii nebo léku proti ní. Pro Rasputina posílali pouze když byl carevič nemocný. Vždy dokázal přijít, když se začalo ukazovat zlepšení, které však carevna považovala za jeho dílo. Je spíše pravděpodobné, že měl své vlastní zdroje informací a načaoval svůj příchod na dobu zotavování dítěte, aby bylo připsáno jemu. Těmito prostředky udržoval carevninu víru: začala na něj pohlížet jako na jakéhosi strážného anděla svého opečovávaného chlapce. Byly napsány nesmysly o tom, že Rasputin careviče drogoval nebo hypnotizoval matku i syna. Nic takového se nikdy nestalo. Příběh, že Anna Vyrubovová dávala careviči "lektvary" na radu tibetského lékaře Badmajeva, Rasputinova přítele, je rovněž zcela smyšlený. Badmajev nikdy nebyl v paláci a carevna by nikdy nic takového nepovolila.

V roce 1911 se Rasputin vydal na pouť do Jeruzaléma, z níž se vrátil ještě více a hlouběji uctíván svými obdivovateli. Po roce 1912, kdy, jak věřila, zachránil carevičův život ve Spale, k němu carevna upnula celou svou víru. Nikdy si nepřipouštěla jakoukoliv pochybnost o jeho svatosti. Car byl méně důvěřivý a měl zprávy policie jako výsledek varování od ministrů. Naneštěstí, ačkoliv hlavní obvinění proti Rasputinovi, usvědčující ho z nemorálních styků se ženami, byla zřejmě pravdivá, byl v jednom případě schopen poskytnout si alibi, protože byl zrovna v Carském Sele, když měl údajně být v Petrohradě. To stačilo, aby znehodnotilo v carových očích celou zprávu. Věřilo se, že Rasputinovi nepřátelé pracují prostě proto, aby odstranili muže od lidí z paláce. Přesto byl v roce 1912 Rasputin poslán zpět do své rodné vesnice jako výsledek přímé prosby ministerského předsedy Kokovceva, který také poukázal na příběhy o Rasputinových návštěvách, které ničily carskou pověst.
Rasputin
Rasputin byl v té době příliš veřejnosti na očích. Pohádal se s jedním ze svých bývalých přátel, mnichem Iliodorem, který porušil své sliby a odebral se do zahraničí. Iliodor vyhrožoval, že zveřejní dopisy patřící Rasputinovi, které se dostaly do jeho vlastnictví. Mezi nimi bylo několik málo bezvýznamných vzkazů od carevny. Byla to tato hrozba, která vedla ministerského předsedu s k carovi. Kniha dopisů nebyla publikována v Rusku, ale škoda již byla učiněna. Překroucené výpovědi rázu carevniných dopisů byly citovány na všech stranách a falešně se věřilo, že Rasputin má velký vliv u dvora. Když se vrátil do Petrohradu, jeho klientela vzrostla - profesionální političtí pleticháři, bezskurupulní vyšší důstojníci, kteří doufali, že by snad mohl před panovníky prohodit jejich jméno, nižší důstojníci, kteří doufali, že by o nich mohl promluvil s jejich veliteli, všichni přicházeli do Rasputinova bytu. Ženy ze společnosti stejně jako mnohé z jeho třídy k němu chodily, některé ze zvědavosti, jiné s nadějí (která byla směšná), že by je to mohlo dostat do kontaktu se dvorem.

V době vypuknutí války Rasputinova nepopularita dosáhla extrému. Nehledíc na to, mnoho vyděšených matek a žen jej chodilo žádat o modlitby, doufajíce, že jim objasní, co budoucnost uchystala jejich milovaným. Ženy to dělaly ve všech válečných státech v těch temných letech. Kdyby tam nebyl Rasputin, petrohradské manželky a matky by vyhledali nějakého jiného proroka. V tomto případě hrozilo nebezpečí, že vyvolá u všech těch lidí dojem, že jeho vliv v paláci je mnohem větší než ve skutečnosti byl.

Bylo mi řečeno, že se velice vychloubal a přerušoval rozhovory, aby mohl odpovědět na smyšlený telefonát z paláce. Generál Ressine, který zaznamenával všechny telefonické hovory v paláci do svých policejních zpráv, mi řekl, že Rasputin občasně zavolal do Carského Sela, ale mluvil s některým ze svých osobních přátel, zatímco, ti, kteří naslouchali, věřili, že hovoří s některým členem carské rodiny.

Nejbližší přítelkyně Alexandry Fjodorovny, Mme. Vyrubová, zatvrzele věřila v Rasputina. Po katastrofách jejího manželského života se obrátila k náboženství. Již dříve se s ním setkala a nyní na ni správně zapůsobil a ona se stala jeho silnou příznivkyní. Byla zcela přesvědčená, že Rasputin je ten, kdo dokáže ukonejšit mysl carevny, již zbožňovala, a tak byla ochotným a vždy připraveným pojítkem mezi Alexandrou Fjodorovnou a léčitelem. Nosila zprávy z obou stran a vždy rozdmýchávala carevninu víru, když se zdálo, že skomírá. Bylo to v jejím domě, kde se carevna většinou scházela s Rasputinem. Žila jsem v Alexandrovském paláci v letech 1913 - 1917, můj pokoj byl spojen chodbou s komnatami carskými. Během celé této doby, kdy jsem byla neustále ve společnosti velkokněžen, jsem Rasputina nikdy nepotkala. M. Gilliard, který tam také několik let žil, ho rovněž nikdy nespatřil.
Anna Vyrubová, Rasputin, Lili Dehnová
Ani carevna ani její děti nikdy o Rasputinovi nemluvili s těmi, o nichž věděli, že v něj nevěří. Navzdory obecnému přesvědčení v tom byla zahrnuta většina její domácnosti. Carevna byla i nadále stejně milá k těm, kteří tak jako hraběnka Hendriková a já sama, nesdíleli její víru. Ani v nejmenším to neovlivnilo její chování k nám, byla to prostě věc, o níž si myslela, že bychom jí nerozuměly a nikdy se nás nesnažila o ničem přesvědčovat. Anna Vyrubová byla jediná v carevnině doprovodu, která tuto víru sdílela. To přirozeně posílilo její pozici u carevny, neboť kdo jiný by byl jejím poslem? Navíc Rasputin byl vždy připraven vyzvednout oddanost Mme. Vyrubové carevně, která byla své přítelkyni vděčná za riskování pomluv tím, že odcházela za pronásledovaným svatým, aby jí nosila jeho utěšující zprávy.

Alexandra Fjodorovna o sobě hovořila jako o "velkém ustaránkovi" a to byla pravda, ale když jí její strach přerostl přes hlavu, Rasputinovy pokorné výlevy a její víra v jeho modlitby a předpovědi jí dodávaly jistotu. Car v nadějných ujišťováních, že vše na světě se dobře vydaří, nacházel klid pro duši a byl rád, když viděl útěchu, kterou carevna získávala důvěrou v Rasputinovu uzdravující moc. Jelikož tolik věřila v jeho nebem seslanou moc prorokování, carevna předávala carovi Rasputinovy nenucené úsudky na lidi. Rovněž citovalal všechno, co řekl o potřebách své vlastní rolnické třídy, jíž vždy zůstával věrný. Musí být řečeno, že v takových věcech byly jeho názory blízké těm velmi zuboženého mužika a často byly dosti rozumné. Ale nezdálo se, že by měly velký efekt na cara, který je obvykle předal dále nebo odsouhlasil nějakou malou nevýznamnou věc, aby nezranil pocity své manželky tím, že by odmítl něco, co se stalo jejím požadavkem. Ve velké politice Rasputin nikdy vliv neměl.

Rasputin byl dozajista příliš opatrný na to, aby sám začal nějakou politickou konverzaci. Věřil, že jeho poutě z něj udělaly autoritu ohledně církevních záležitostí, a zdá se, že s carevnou hovořil o církevních záležitostech, protože naslouchala autoritě "svatého", ale ani v tomhle car zřejmě zcela nepřijal jeho pohled na věc.

Jak už to bývá, z Rasputina se uměle stal někdo, za kým lidé chodili hledat materiální výhody. Tyto návštěvy v očích veřejnosti ještě zvýšily domněnky o jeho důležitosti. Pokud se říkalo, že s Rasputinem hovořil nějaký kabinetní ministr, jak se to předpokládalo, i kdyby to bylo jen ze zvědavosti, Rasputinova pozice sílila. Veřejnost nevěřila v osobní ani neoficiální důvody pro takové návštěvy. Představovali si, že Rasputin měl skutečně vliv nad státními záležitostmi.

Na počátku války, když byl carevič zdráv a carevna zcela pohlcena svou dobročinností, vídala Rasputina velmi zřídka. Mme. Dehnové píše ve své knize, že dokonce byla pověřena carevnou, aby Rasputinovi navrhla návrat do jeho domovské vesnice. To jeho následovnice nedovolily a on nesplnil carevnino přání.

Neštěstí Mme. Vyrubovové na železnici, následované vážnou carevičovou nemocí v prosinci 1915 jej znovu vyneslo na výsluní. Toho roku se Mme. Vyrubovová a Mme. Dehnová vydaly s Rasputinem na pouť ke svatyni nově kanonizovaného svatého v Tobolsku. Udělaly to na carevninu žádost, neboť přísahala, že na tu pouť půjde sama, nebo za sebe pošle náhradu. Po cestě obě dámy navštívily vesnici, kde žila Rasputinova rodina. Rasputinova žena je přijala a velmi na ně zapůsobilo vše, co viděly. Jejich výklad o návštěvě ještě posílil, pokud to bylo ještě možné, carevninu nevíru ve všechny příběhy útočící na objekt jejího uctívání. Výpověď těchto dvou dam nepřesvědčila nikoho kromě carevny. Mme. Dehnové, jako carevnině přítelkyni, byla přirozeně ukázána pouze duchovní stránka Rasputinovy povahy. Mme. Vyrubová ho znala lépe, ale jeho vliv nad ní byl tak silný, že ji ani nenapadlo hledat pod povrchem. Abychom všechno shrnuli: Rasputin nebyl silou tahající za nitky v politické hře, v níž byli ministři pouhými pěšáky, ani důvěrníkem a nemravným mnichem jak ho občas popisují lidé, hlavně v románech. Ale zajísté nebyl svatý, jak si to carevna představovala. Kdyby byl zůstal ve své rodné vesnici, možná by si udržel svou pověst zbožného muže "se slabostmi". Jeho sousedé by mu promíjeli jeho hříchy.. Měl velikou víru a věděl jak ji zapálit v ostatních. Peníze mu byly skutečně lhostejné. Upřímně v sebe věřil, to mi řekl otec Vasilijev, carův zpovědník. Rasputin považoval za správné, že by jej lidé měli žádat o modlitby. Jeho úspěch v Petrohradě byl jeho zkázou, do cesty mu bylo vloženo pokušení, kterému se jeho slabší stránka snadno poddávala. ctil cara mužickým způsobem, ale skrze svůj předpokládaný politický vliv nad carevnou pomohl značně snížit carovu oblíbenost.

Navzdory obecnému přesvědčení Rasputin nikdy zcela neovládl carevninu mysl. Byl pouze jednou z mnoha stran, které tvořily knihu jejího života. Když toužila po čerstvém impulsu pro svou víru, když byl její syn nemocen a péče lékařů nepřínosná, tehdy otevírala stránku s Rasputinem.

Legendy o Rasputinovi se rodily mimo palác a rostly a šířily se daleko za hranice Ruska, kde se všeobecně přijímal značně pokřivený názor na Rasputinovu povahu a jeho roli. Není nic, co by se dalo zabít tak těžko jako legenda, a možná časem si lidé uvědomí pravdu a celé politováníhodné drama bude pochopeno.

Rasputin v paláci nikdy neměl žádné oficiální postavení. Nikdy nebyl "stínovým rádce" - takový post neexistoval, ani nikdy nedostal žádnou zvláštní pomoc od cara nebo carevny. Pokud kdy naznačil něco takového, jeho moc nad nimi by zmizela, protože byli velice přesvědčeni o jeho nezištných motivech. Zemřel se stejným postojem k penězům, s jakým žil.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jitka Jitka | E-mail | 7. března 2009 v 21:09 | Reagovat

Rasputina bych se normálně bála.Měl hrozně pronikavě uhrančivé oči.Bylo v něm něco zvláštního....

2 rio rio | 8. března 2009 v 18:54 | Reagovat

práve tento príbeh dramaticko opisovali v knihe Rasputin a cárovná...chúdák Alexej

3 Ally Ally | 8. března 2009 v 19:59 | Reagovat

To máš pravdu. Strašně si vytrpěl. Podle toho, co jsem četla, měl vnejhorší chvíli koleno úplně přitisknuté k hrudi a nemohl nic dělat....

4 louis vuitton uk louis vuitton uk | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 4:18 | Reagovat

outavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

5 coach outlet online coach outlet online | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 4:18 | Reagovat

utavě napsané články,kupa informací o Romanovcích co jsem nikde jinde česky nenašla.prostě jedním slovem: výborné!

6 [coach outlet] [coach outlet] | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 4:18 | Reagovat

blog je krasny potrebovala som o Otma nieco vediet do skoly a hned som to nasla na tvojom blogu

7 coach factory outlet coach factory outlet | E-mail | Web | 7. dubna 2012 v 4:19 | Reagovat

a som si prave zacala pripravovat svoj a chcem sa opytat ci by si mi prosim nemohla pomoct s designom?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist