Kapitola IX. - Život mezi léty 1896-1901

15. února 2009 v 14:41 | Ally |  Život a tragédie Alexandry Fjodorovny
Na radu velkokněžny Elly plánovala carevna na následující zimu malý neformální večírek, který by jí pomohl více poznat petrohradskou společnost. Z toho však nakonec nic nebylo, protože carevna čekala další dítě a bylo jí všelijak, jen ne dobře. Celé měsíce musela ležet a strávila v posteli sedm týdnů. Pokud vstala, týraly ji bolesti zad a musela jezdit v kolečkovém křesle (carův deník to často zmiňuje). Carevně bylo vždy nevolno během těhotenství. Veřejnost to nevěděla.

Bylo proti etiketě ruského dvora byť jen zmínit se o zdraví panovníka nebo jeho manželky a carevna samotná se vždy styděla, když musela dát najevo svůj stav a tajila vše dokud to šlo. Všechny její děti, kromě nejstarší dcery, se narodily na jaře nebo na počátku léta, takže byla většinou neschopná účastnit se zimních sezón v Petrohradě, aniž by se vědělo, že to bylo kvůli jejímu zdraví, proč musela odpočívat. Navíc trvala na kojení svých dětí, což byl další závazek. Považovala to za svatou povinnost matky, ačkoliv pravděpodobně ji to fyzicky vyčerpávalo více než si uvědomovala, jelikož se zároveň snažila plnit své oficiální povinnosti. Carevna neměla co se týkalo zdraví nikdy štěstí. V letech, kdy nečekala ani nekojila dítě, vždy onemocněla. Jednu zimu měla třikrát chřipku, jindy spalničky, potom byly nemocné děti. Vždy se stalo být něco, co na poslední chvíli znemožnilo carevně pořádat malé večírky, které by jí pomohly lépe poznat společnost a stát se lepší společnicí. Ona sama by se velmi dobře obešla bez slavností a zábav. Ty "pro ni nic neznamenaly", jak napsala princezně Viktorii. Její domácí život byl pohádkově šťastný. Trpěla každou chvíli, kdy nebyla s carem a dětmi. Ale car byl muž s mnoha povinnostmi. Nikdy s ním nemohla být sama příliš dlouho. Každý večírek, který navštívil, každá hodina, kterou s ní strávil, byla vykoupena dlouhými pozdními hodinami mezi papíry. Jak míjel čas, její zvětšující se rodina si vyžadovala víc a více pozornosti a ona se vzdala snahy docílit kompromisu a spokojila se s návštěvami lidí ze svého nejbližšího okolí.

Během dlouhých týdnů vynuceného klidu před narozením její druhé dcera (velkokněžna Taťána se narodila 10. června 1897) carevna přemýšlela o mnoha svých budoucích charitativních akcích.

Už v jejím prvním dopise z Ruska, v němž si stěžuje, že ještě neviděla mnoho nemocnic, je patrné její odhodlání a filantropní snaha. Když do Ruska přišla, všechny existující dobročinné ústavy, Červený kříž a dívčí školy byly pod patronátem carevny vdovy. Ta byla také hlavou rozsáhlé organizace nesoucí jméno své zakladatelky, manželky cara Pavla, Ústav carevny Marie. Bylo navrženo, aby mladá carevna založila vlastní novou organizaci, která by nesla její jméno. Její volba padla na pracovní domy pro chudé, které se měly otevírat po celé zemi, a měly být spravovány komisí zvanou "Pomáhat prací".

Carevna se velmi zajímala o rozvoj této práce. Byla skutečně nadšenou filantropkou. Ráda vymýšlela nová schémata a zapojovala je do akce. Byla praktická a velmi důkladná ohledně každého detailu, měla široký rozhled a do všeho vnášela osobní element. Vždy pronikala do středu věcí v diskuzi, vybírala nejpraktičtější řešení a ty, které rozšiřovaly a vylepšovaly projekt většinou přicházely přímo od ní. Všichni, kdo se setkaly s touto tváří její povahy mluví shodně s obdivem o její jasné hlavě a zdravém selském rozumu. Když mluvila o věcech, které ji skutečně zajímaly, nevnímala nic okolo a snadno si tak získala důvěru těch, kdo s ní spolupracovali. Zajímalo ji především všechno, co mělo něco společného s péčí o malé děti. V Rusku v tomto ohledu bylo mnoho co napravovat a carevna byla velmi nedočkavá, aby se mohla zapojit.

Jiný její oblíbený plán byla škola pro zdravotní sestry a domácí hospodyně. Řekla, že už napsala do Anglie pro "zkušební pravidla a způsoby" a vytvořila svou školu podle Školy pro zdravotní sestry v Londýně vedenou manželkou prince Christiana. Vše se jí podařilo uskutečnit a škola byla otevřena v Carském Sele v roce 1905, i když po značných obtížích. Pravidelně školu navštěvovala, plánovala vylepšení a až do konce ji rozšiřovala. O těchto projektech psala carevna princezně Viktorii (17. června 1902), že "Všechno je na počátku složité, ale nesmírně zajímavé, když se jich člověk chopí, což je jediná možnost jak proces urychlit." Ve své dobročinné práci musela carevna bojovat nejen proti lhostejnosti, ale často také proti velkému odporu k novým způsobům. Obtížnost shánění peněz na její plány byla velmi často zneužívána jako argument proti nim, neboť v Rusku nebylo zvykem vést soukromý dobročinný ústav jako v Anglii, a téměř všechny takové instituce byly podporovány vládou. Když se jí podařilo překonat tuto překážku, vždy musela dohlížet na to, aby se její nové ideje uskutečnily a nezůstaly nepovšimnuty. Často měla velké obtíže s uskutečňováním svých plánů, a ačkoliv v mnohých z nich uspěla, ještě více z nich se jí nikdy nepodařilo zrealizovat.

Carevna často musela sáhnout hluboko do vlastní peněženky, aby mohla vést charitu. Jakkoliv se to může zdát zvláštní, carevnin osobní majetek nebyl příliš velký a kvůli dobročinnosti musela zmenšovat vlastní osobní výlohy. V donacích byla velice štědrá. Není příliš dobře známo, že carevna poskytovala příjem své školy pro zdravotní sestry z vlastní kapsy. Během války se stala neslýchaná věc (v říjnu 1915). Úředníci z jejího sekretariátu se dozvěděli, že budou muset na svůj plat počkat až do ledna 1916, protože carevna utratila všechen svůj roční příjem tak, že dávala štědře napravo i nalevo válečných dobročinným ústavům, vdovám a sirotkům. Za doby hladomoru v roce 1898 dala například 50 000 rublů z vlastních příjmů, aby zmírnila nesnáze v oblastech hladomorem nejvíce postižených.

Uvědomovala si potřebu profesionálních škol pro dívky a chtěla přeměnit takzvané "Patriotní školy" v modernější zařízení. Nicméně to se ukázala být nad její síly. Byl vznesen nespočet námitek a úředníci zodpovědní za tyto školy neviděli důvod pro žádné změny. Alexandra Fjodorovna si tak jen nadělala nepřátele mezi velkými dámami, které byly patronkami těchto škol, které prohlásila za zastaralé a neužitečné. Znovu chtěla toto provést za války (1915-16), ale neměla na to již čas.

Na jaře 1897 se princezna Irena Pruská chopila příležitosti přijet a zůstat se svou sestrou, a odjela jen krátký čas předtím, než se narodila velkokněžna Taťána. Na jaře a v létě toho roku všichni panovníci, které předtím car poctil státní návštěvou, přijeli na oplátku do Ruska. Císař František Josef byl první, doprovázen arcivévodou Otou, ale carevnino zdraví vylučovalo jakékoliv veřejné vystoupení. Tuto návštěvu pozdě v létě následovala ta německého císaře a císařovny a na podzim přijel francouzský prezident Felix Faure, doprovázený admirálem Gervaisem, generálem de Boisdeffre a M. Gabriel Hanotauxem. Všechny tyto návštěvy měly veskrze stejný program. Úchvatný palác v Petrodvorci (carská rodina samotná v něm nebydlela), s parkem, který jej obklopoval, daly oslavám mnohem efektnější zázemí, než ztuhlý Zimní palác v Petrohradě. Představení na jejich počest se cizím hostům velmi líbila. Obvykle se baletky a zpěváci z Carského divadla objevovali v jednom z malých dvorních divadel v Petrodvorci nebo v táboře v Krasném. Obzvláště vydařený balet proběhl jednoho krásného letního večera na jednom z ostrovů na jezeře v petrodvorském parku, při příležitosti návštěvy německého císaře.

Když dvůr sídlil v Petrodvorci, carevna často jezdila s carem do tábora v Krasném Selu, a během manévrů tam občas zůstávali i několik dní. Bydleli tam v malých dřevěných domcích typu dači. Byla skutečnou dcerou vojáka a tyto výlety si užívala, i vojenské cvičení a přehlídky, a dokonce i táborový život s hrajícími kapelami, dunícími bubny a vojenskými pochody. Také car byl šťastný, když mohl takto vzpomínat na své dny strávené u vojska. Carevna byla ustanovena plukovnicí strážního oddílu hulánů a na svůj regiment byla velmi hrdá, zajímala se o všechny jeho důstojníky a muže. V březnu 1903, kdy se konalo výročí regimentu, byla přítomna na přehlídce v hulánské uniformě a jela v čele svého pluku.
Během těchto prvních let (až do roku 1905) trávila carská rodina každý podzim v polských loveckých sídlech - Skierniewice, Spala a Bělověž. Někdy carevna chodívala s carem celé hodiny, zatímco střílel, jelikož vždy podporovala manžela v jeho zájmech, ačkoliv ona sama nikdy zbraň nepoužívala, sdílíce názor královny Viktorie, že je to "mužská zábava". Pokud se neprocházela s carem, jezdila na koni, nebo řídila spřežení skrz husté lesy, které zámek obklopovaly. Tyto pobyty na venkově, daleko od měst, hluku a státních povinností ji těšily.

Car miloval procházky a kdykoliv byli spolu na venkově, jeho žena ho doprovázela na těch nejdelších. Chodil strašlivě rychle a dokonce i jeho páni měli velké problémy mu stačit, ale carevna by nikdy nepřipustila, že je unavená. Tyto dlouhé procházky, které absolvovala s carem v oněch časných dnech zcela jistě podnítily její potíže se srdcem, které ji těžce trápily v pozdějších letech. Car si nikdy neuvědomil, jak unavená musela být, protože se vždy usmívala až do konce.

Popisuje jednu z takových loveckých návštěv své sestře, princezně Viktorii v roce 1897: "Běžně jsme venku tak deset hodin - bizoni, srnčí, jeleni, mufloni, divocí medvědi." Toto byla jejich "dovolená". Nebyli zde žádní ministři čekající na slyšení kromě barona Freedericsze. Pouze jeho listiny cara vždy doprovázely.

Po jedné z takových návštěv (1897) jeli car a carevna do Varšavy, aby viděli hlavní město svého polského království. Strávili tři dny v Lazenského paláci a Poláci je velmi dobře přivítali, šlechta dala carovi milión rublů na charitu. Všechny polské dámy přišly na carevninu recepci v paláci a mladí aristokraté z vlastní iniciativy udržovali během carské návštěvy pořádek v ulicích.

V letech 1897 a 1899 následovala hony v Polsku návštěva Darmstadtu. Při své první návštěvě zde carský pár položil základní kámen pravoslavného kostela, který byl v Darmstadtu vybudován jako památka na carevnu Marii Alexandrovnu, babičku cara Nikolaje, která, jak všichni pamatovali, byla také hessenskou princeznou. Car svěřil zhotovení maleb a mozajek pro tento kostel Vasněcovovi, umělci, jehož malby tolik okouzlily carevnu v Kyjevě, a byl vysvěcen v roce 1899. Je jedinou ukázkou práce tohoto velkého ruského malíře mimo Rusko. Kdo ví jaký byl osud ruských kostelů, které vyzdobil?
Během této zahraniční cesty jak car tak i carevna přišli do kontaktu s širšími ideami a slyšeli volnější a různorodější názory na politiku a obecné otázky, než mohli v Rusku, v onom omezeném okruhu, z něhož všichni panovníci jen složitě unikají.
V Darmstadtu byl carský pár téměř stále se svými hostiteli. Setkávali se s nejrůznějšími typy lidí, neboť hessenský kníže, liberální muž a intelektuál, rád poslouchal a diskutoval na všechna obecná témata, a oni se tak vždy vraceli s novými náhledy na věc. V pozdějších letech se tyto návštěvy do zahraničí staly vzácnými. Car byl víc a více svazován. Carevnu by nikdy ani nenapadlo jet někam bez něho.

Jediný den odloučení znamenal pro ni utrpení, a prvních deset let společného života se carský pár nikdy nerozloučil. 26. června 1899 se narodila třetí dcera, velkokněžna Marie Nikolajevna. Několik měsíců před jejím narozením byla carevna opět nemocná. Byla však velmi statečná, tak jako vždy, své sestře napsala: "Nedělám si ráda žádné plány... Jen Bůh ví jak to všechno dopadne." (4. dubna 1899). Doktoři se o ni při porodu obávali, ale ona i dítě přežily, a malá velkokněžna byla silná a zdravá jako všechny její sestry.

Několik dní po narození velkokněžny Marie, zemřel ve své vile na Kavkazu carevič Georgij, carův bratr a přímý následník (11. července 1899). Dlouho ho sužovaly potíže s plícemi a celá léta nepobýval v Petrohradě. Carův druhý bratr Michail Alexandrovič byl prohlášen následníkem trůnu.

Poslední léta století uplynula, aniž by přišly nějaké velké vnější změny v carevnině životě. Její soukromý život byl naplněn, její štěstí rostlo. Zima na přelomu let 1887/1888 byla skvělá. Carevnina sestřenice, princezna Helena Viktorie, dcera prince Christiana, přijela na návštěvu a kvůli ní carevna vycházela více než kdy předtím na plesy a večeře na cizích ambasádách i v soukromých petrohradských sídlech. Přítomnost její mladé sestřenice, jak se zdálo, jí dodávala podporu, a čím více se ponořila v ducha společenského života, tím více si jej užívala. Neštěstí, které ji zdánlivě pronásledovalo, o sobě znovu dalo znát, jelikož zrovna když se začala dostávat do kontaktu se společností, objevily se u ní spalničky, které chytila při návštěvě jedné z petrohradských škol, jež navštěvovali spolu s carem dvakrát denně, aby dali vyrůstající generaci příležitost uvidět panovníky.

V roce 1900 obnovil carský pár prastarý zvyk, kdy se Velikonoce trávily v Moskvě, aby lépe poznali staré hlavní město a jeho obyvatele. Na začátku svatého týdne se celý dvůr přesunul do Moskvy.
Velikonoce jsou v Rusku největším církevním svátkem. Všechny nejpůsobivější ceremonie pravoslavné církve jsou v tomto období. Starosvětská atmosféra Kremlu, i krásných chrámů v něm i mimo jeho zdi, přidávali každému obřadu na nádheře. Car a carevna byli přítomni při složitých rituálech vaření svatého oleje v paláci metropolity, které se konaly každé dva roky, a byl to prastarý a symbolický ceremoniál. Ve dne i v noci po několik dní byly oleje míchány kněžími, zatímco jiní četli nahlas Písmo Svaté. Krásné stříbrné kotlíky, přepychové místnosti osvětleny v noci nesčetnými voskovými svícemi a provoněné kořením, vytvářely obraz, který jako by patřil do nejranějších časů Byzance.

Carevna velmi ráda prohlížela všechny kostely a kaple v Kremlu. Její švagr, velkokníže Sergej, byl jejím průvodcem. Vyznal se v historii a měl přehled o všech pokladech umění ve starém městě. Carevna v Moskvě vždy propadala kouzlu starého Ruska. Ačkoliv v jiných státech dokázala být moderní a nadchnout se pro nové věci, zdejší překrásné poklady a náboženské obřady v ní vždy znovu probouzely obdiv ke starému. Zdálo se jí, že Moskva o Velikonocích dýchá skutečným duchem Ruska. Nevědomky tomu přizpůsobila svou mysl. Říkávala, že si připadala jako carevna ze starých dob, když seděla ve svých pokojích v Kremlu spolu se svou sestrou a dámami, vyšívajíce sametové závěsy pro kostel. Právě tato práce jí zabrala více času, než se předpokládalo, a nakonec musela carevna povolat několik jeptišek ze sousedícího kláštera, aby jí pomohly. Jednoho ráda, když vkročila do místnosti, kde pracovaly, carevně se na okamžik zastavilo srdce v hrozném strachu, protože všechny jeptišky náhle padly na zem k jejím nohám. Napadla ji strašlivá věc, že pracovaly příliš usilovně po celou noc, a náhle je přemohlo vyčerpání. K její úlevě vstaly tak náhle jako padly, jejich růžová roucha naprosto nezmačkaná. Nepracovaly přes noc a zrovna přišly. Prostě jen vítaly carevnu způsobem, jaký diktovala pravidla jejich kláštera při vítání jejich představených - tím, že před ní padly na zem!

Během týdne před Velikonocemi doprovázela carevna cara na tradiční obřady. Zúčastnili se půlnoční mše v kremelském chrámu, zvláštně nazvané O Spasiteli za zlatými branami, a večer na Velký pátek se nečekaně smísili s davem při procesí Svatého plátna v katedrále Zvěstování. Zde stáli ruský car a carevna vedle svých nejprostších poddaných a drželi v rukou zapálené svíce. Večerní procesí na Velký pátek v Kremlu je nezapomenutelnou scénou. Jen ti, kteří je viděli, si mohou uvědomit poezii obrovských a nadšených davů, zapálené svíce, procesí pomalu kráčícího ke katedrále, která se majestátně a tajemně topí v temnotách. Celá scéna, veškerá atmosféra carevnu uchvacovala. Zde se cítila jednotná se Svatou Rusí, jednotná s ruským lidem v jejich jednoduché a upřímné víře.

Moskva jí připadla celá krásná. Car a carevna navštívili všechny školy, Assemblée de la noblesse a absolvovali rozsáhlý oficiální program. Velkokníže Sergej a jeho žena byli s nimi. S jejich podporou se carevna cítila klidná, Moskva se jí líbila a moskevským lidem se líbila ona.

Ten podzim jela carská rodina do Livadie na Krymu, poprvé od carova nástupu k moci. Nyní se carevně Alexandře všechno zdálo zalité sluncem. Byla šťastnou manželkou, matkou tří krásných dětí a Krym se jí skutečně jevil jako ráj na zemi. Velký palác byl příliš plný smutných vzpomínek z roku 1894, ale malý starý palác, v němž nyní bydleli, se ukázal být velmi vlhký a nezdravý, navzdory tomu jak mile vypadal zvenčí. Zprvu si naprosto užívali svůj pobyt, ale brzy car onemocněl poměrně závažnou formou tyfu.
Carevnu tato nemoc velice děsila, neboť skolila už jejího dědečka prince Alberta, a téměř zahubila krále Edvarda VII. Ale v krizi byla vždy klidná a obětavá. Sama o cara pečovala, dokonce i v noci, a chovala se jako jeho soukromá sekretářka, když byl schopen vyřizovat papíry, předávajíc jeho rozhodnutí ministrům. Jejím pojítkem s vnějším světem byla její bývalá dvorní dáma, nyní její přítelkyně - princezna Marie Bariatinská, která zde byla na návštěvě a s níž sdílela své obavy. Carevna v té době napsala své sestře Princezně Viktorii:

"Nicky byl během své vážné nemoci skutečně andělem trpělivosti, nikdy si nestěžoval, vždy připraven poslechnout, co mu kdo nařídil. Starala jsem se o něj já a jeho starý komorník. Šok z jeho nemoci a uvědomění si mě samé mi nezbytně dalo novou sílu, jelikož jsem předtím byla velmi unavená. Protestovala jsem proti najmutí zdravotní sestry a všechno jsme skvěle zvládli sami. Orchie mu omývala tvář a ruce ráno, a vždy mi nosila jídlo. Jedla jsem nějaký čas sedíce na pohovce. Teď mě bolí hlava a srdce, to z nervů a mnoha bezesných nocí. Když se cítil lépe, předčítala jsem mu téměř celé dny."

Jako upomínku na tyto dny strachu darovala princezna Bariatinská a dvě její kolegyně carevně malou ikonu. Večer carevna napsala následující:

Livadia, 31. prosince 1900
Nejdražší Mary - cítím, že nemohu jít do postele, dokud ti ještě jednou nepoděkuji z hloubi svého srdce za Obrázek. Hluboce se mne to dotklo a když jsme mi jej dávaly, neměla jsem daleko k slzám. Žehnám vám za vaše milé myšlenky. Vždy jej budu při sobě nosit všude jako vzpomínku na ty dny netrpělivého očekávání a Vánoc a počátku nového století. Jaké starosti nám přinesl tento poslední rok, jaká nekonečná očekávání, jaké obavy a ztráty - dej Bůh, aby byl nový rok klidnější a šťastnější pro celé drahé Rusko. Spi dobře a klidně....

Carova silná a vydatná konstituce triumfovala - už sotva kdy v životě stonal. Přesto se dvůr nemohl vrátit do Petrohradu až do ledna, kdy očekávali návštěvu hessenského knížecího páru. Byli tam sotva pár dní, když přišla zpráva, na niž carevnu připravovalo několik posledních dopisů z Anglie - královna Viktorie zemřela 22. ledna 1901.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hein Hein | E-mail | Web | 12. prosince 2011 v 14:42 | Reagovat

No jasně souhlas

2 Dajoš Dajoš | E-mail | Web | 29. června 2012 v 16:41 | Reagovat

Super blog ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist