na Blog.cz

V době, kdy se tento článek objevil v novinách, že nebyla válka na Balkáně, probíhající v letech 1912 - 1913 aktuální, nicméně korunované hlavy a politici některých evropských zemí přišli s propracovaným plánem, který dle jejich názoru mohl nejlépe zajistit příslib dalších mírových let. Dle tohoto plánu se měla ruská velkokněžna Olga Nikolajevna provdat za srbského korunního prince Alexandra, a její mladší sestra Taťána byla přislíbena rumunskému Karolovi. Třetí svatbou v zájmu míru měla být ta mezi rumunskou princeznou Elizabeth a řeckým korunním princem Jiřím.

Překlad: V diplomatických kruzích bylo rozhodnuto, že budoucí spojenectví balkánského lidu, kteří již celý rok válčili a v minulosti po mnoho let měli neshody, bude zajištěno sňatky korunního prince Jiřího Řeckého s princeznou Elizabth RUmunskou, a korunního prince srbského a rumunského s Olgou a Taťánou, dcerami cara. Tyto sňatky, jak se doufá, pomohou ukončit hořkost mezi národy.Srbská rodina Karadordevičů není spřízněna s velkými evropskámi panovnickými domy, ale hledá vzestup. Černá Hora jej získala, když se Helena vdala za Viktora Emanuela Italského. Její sestry a sestřenice nebudou závidět ruské velkokněžně, které je určen Bělehrad.

Jak víme, žádná z velkokněžen se nikdy nezahalila do závoje nevěsty. Jak ale dopadli ostatní figurky sňatkové hry? Princezna Elizabeth Rumunská si opravdu vzala řeckého prince, a všichni je považovali za dokonalý pár. Nicméně manželství skončila v troskách a v roce 1935 se rozvedli. Elizabetin bratr, rumunský princ Carol (kterému byla nabídnuta ruka Olgy, ale on si trochu později bez úspěchu řekl o Marii Nikolajevnu), byl znám svými milostnými aférami, a oženil se celkem třikrát, jeho jedinou urozenou manželkou byla řeská princezna Helena. Nakonec i poslední zmiňovaný - srbský princ Alexander - našel životní družku v Rumunsku. Pojal za choť Carolovu a Elizabetinu sestru Marii "Mignon". Jejich manželství bylo spokojené a ukončila je až Alexandrova předčasná násilná smrt v roce 1934.

Mladá a krásná princezna, vhodná až tak, že nikdo z těch, kdo ji poznali, nemohou nic namítat proti volbě zesnulého Alexandra III., aby byla manželkou jeho syna a dědičkou trůnu. Poté, co dohlížel na její vzdělání a zkoumal její charakter již od dětství, chtěl zajistit zasnoubení a během umírání páru požehnal. Tato volba nás ujišťuje o přednostech princezny Alix Hessenské. Nějakou dobu váhala, ztrápená velikostí úkolu, který ji čekal, a také kvůli nutnosti změny vyznání, ale nakonec ji podstoupil, souhlasila se křtem pravoslavné církve, jež je pro ruskou carevnu nutný. Dnes je Ruskou, pouze Ruskou, a každá další domněnka je nespravedlivá.

Princezna Alix Hessenská se narodila v Darmstadtu 6. června 1872, je nejmladší sestrou vládnoucího velkovévody Louise-Ernesta Hessensko-Darmstadtského. Je dcerou velkovévody Louise IV., který zemřel v roce 1892, a princezny Alice, dcery královny anglické, která zemřela v roce 1878. Mladá princezna má tři sestry. Nejstarší, princezna Viktorie, se vdala roku 1884 za prince Louise z Battenburgu;, druhá, princezna Elisabeh, byla provdána 15. června 1884 v Petrohradě za velkoknížete Sergeje Ruského, bratra zesnulého cara Alexadra III. A tak i strýce nového cara Nikolaje II. Třetí sestra, princezna Irena, se vdala 24. května 1888 za prince Jindřicha Pruského, bratra císaře Viléma II. Budoucí ruská carevna je vnučkou královny Viktorie a švagrovou velkoknížete Sergeje Ruského a německého císaře. Rodinné vazby však nic neovlivňují a nechtěli bychom předložit cokoliv jiného, než pravdivou událost, kterou nám sdělili kolegové.

Druhého večera po jejím příjezdu, procházela album s pohledy Francie. Její snoubenec jí řekl: "Víš, kterou zemi, po své domovině, miluji nejvíce?" - "Ano!" odpověděla - "A ty," zeptal se carevič, "souhlasíš s tou myšlenkou? Sdílíš ji?" - "Ty víš," odpověděla, "že tvůj Bůh bude mým, tvá domovina mou, a tvá zalíbení budou zcela a naprosto i má." - "Bravo, mé drahé dítě," ozval se náhle mocný hlas cara.

Na to už nemáme co dodat a Francie i nadále může pokračovat v uvyklé náklonnosti a lásce k ruské carevně.

Po opravdu dlouhém pátrání, hledání a nesčetných dotazech se mi konečně podařilo získat následující obrázek. Nejedná se o fotografii (která by jistě byla ve všech ohledech cennější), nicméně i jej považuji za hezký nález. Zobrazuje mladé carské manžele Nikolaje II. a Alexandru Fjodorovnu ve společnosti rakousko-uherského císařského páru Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské, známé většině historiků i veřejnosti pod přezdívkou Sisi.

Byla bych blázen, kdybych se nechopila příležitosti. Výstava pokladů z moskevského Kremlu byla v Čechách poprvé, a vůbec nepochybuji, že na další podobnou akci si budeme muset hodně dlouho počkat, pokud se vůbec kdy objeví. Tímto bych chtěla poděkovat také paní Irině Mečířové, která vyučuje na Jihočeské univerzitě ruštinu, že pro nás celou výpravu zorganizovala.

Do Prahy jsem se vypravila spolu se svou maminkou a tetou, jelikož jsme výlet chtěly spojit i s návštěvou u příbuzných a nějakým tím nevyhnutelným babincem. Počasí bylo krásné, ani teplo ani zima, obloha čistá. Vzhledem k tomu, že na Hrad jsme dorazily před desátou hodinou (na mé naléhání jsme si vyšly zámecké schody a prošly areál - jsem totiž na Pražský hrad strašně vysazená a je jedno, že už jsem tam byla stokrát), nesetkaly jsme se s žádnými davy turistů, jen občasné žvatlání v japonštině přerušovalo příjemný klid, který v tu dobu panoval. Před hlavním vchodem jsme měly sraz s paní Irinou a dalšími studenty JU, ovšem dorazila pouze ona (později se ukázalo, že jsme se všichni nějak nešikovně minuli). Měli jsme objednanou prohlídku výstavy s komentářem - a tato výhoda se pojila s opravdu velkým plus - nemuseli jsme čekat žádnou frontu (která už takhle brzy ráno byla značně dlouhá), ale byli jsme vpuštěni zadním vchodem. Jelikož nás bylo objednáno dvacet a dorazily jsme čtyři, podnikavá paní Irina narychlo posbírala po nádvoří dalších devatenáct (!) lidí během deseti minut, které jsme nidy předtím neviděli a asi už ani neuvidíme, ale troufám si tvrdit, že nás tato úsměvná historka už vždycky ve vzpomínkách pobaví.

Výstava samotná nebyla velká svým rozsahem, koneckonců již její umístění v bývalé Císařské konírně mohlo dát návštěvníkům představu o velikosti, a přestože můj hlavní zájem o ruskou historii leží o několik století dál, rozhodně jsem byla fascinována. Slečna, která nás prováděla, byla sice děsivě afektovaná (a sama jako průvodkyně si tento soud mohu dovolit), nicméně snažila se seč mohla a rozhodně jsme díky ní získali více informací než návštěvníci, kteří se rozhodli výstavu prohlížet si sami. Tak jako před několika lety na výstavě Titanic mi hodnou chvilku trvalo si uvědomit, že věci, které vidím před sebou v dosahu ruky, jsou opravdu "pravé". Nešlo o kopie ani nápodoby, byly to věci, které opravdu před mnoha staletími lidé používali, byly součástí jejich každodenního života - anebo stejně jako mi žasli nad jejich krásou. Honosné ikony, detailně propracované šperky i oděvy, kolébka, která kdysi houpala ke spaní careviče, hračky, poháry, roucha, náušnice, zbraně, sedla..... Když se nad tím člověk zamyslí, věcí k obdivování bylo i na tak malém prostoru obrovské množství. Na výstavě jsme strávili více než hodinu, ačkliv pro mne bylo těžké určovat čas.

Jsem opravdu vděčná, že nám byla tato výstava umožněna, jak mi bylo potvrzeno, jednalo se o unikátní expozici unikátních exponátů, které se teď již vrací domů do Kremlu. A teď můžeme zkusit doufat, že se snad již brzy u nás objeví i výstava nazvaná prostě "Nikolaj a Alexandra".

V kulatém roce 1900 byla již železniční linka spojující evropské Rusko s pobřežím Pacifiku téměř dokončena, což přineslo mladému carovi velký pocit pýchy, jelikož správně cítil, že toto spojení bude pro Rusko v nadcházejících letech a desetiletích zcela zásadní. Navíc byl to právě on, kdo položil první základní kámen při stavbě tohoto díla. A tak, když zadával novou zakázku Fabergému na velikonoční vajíčko pro svou mladou ženu, dal mu za úkol vytvořit právě něco spojeného s Transsibiřskou magistrálou. Fabergé jako obvykle překonal všechna očekávání.

Princezna Victoria Alix Helena Louise Beatrix Hessenská a Rýnská, která se měla stát poslední ruskou carevnou, přišla na svět v časných ranních hodinách 6. června 1872 v Novém paláci v poklidném německém Darmstadtu. Byla šestým ze sedmi dětí knížete Luise a princezny Alice Anglické, druhé dcery královny Viktorie. Byla pokřtěna podle tradic luteránské církve (příhodně v den výročí svatby svých rodičů) a byla jí dána jména matky a všech jejích sester, přičemž některá byla transliterována do němčiny. Jak napsala královně Viktorii princezna Alice: "Alix jsme vybrali namísto Alice, jelikož tady vraždí mé jméno.. vyslovují ho jako Alicea." I přes množství jmen však dítěti s láskou říkali prostě Alicky, a když se brzy projevila její milá, přátelská a veselá povaha, vysloužila si přezdívku Sunny - Sluníčko. Kmotrem jí nebyl nikdo jiný než její budoucí tchán Alexander, tehdy ještě carevič, a její strýc, budoucí král Edward VII.

Holčička byla zdravá a od začátku krásná. Princezna Alice ji popsala ve svých dopisech následovně: "Děťátko je jako Ella, jen s drobnějšími rysy a tmavšíma očima s velmi dlouhými, černými řasami a nazrzle plavými vlásky. Je to sladká, veselá malá osůbka, stále se směje a má v jedné tváři dolíček zrovna jako Ernie." Těžko by kdo v tomto radostném dítěti kdo hledat onu utrápenou, introvertní ženu, která se všem zdála tak chladná. To však mělo přijít až v pozdějších letech. Alix si své nejrannější dětství pamatovala jako "šťastné a prozářené sluncem, zcela bez mráčku." Společnici měla v mladší sestřičce - princezna Marie "May" se narodila dva roky po ní. Alix žila v pohodlném, ale prostém domově, naprosto odlišném od ruského dvora, kde měla najít svůj osud. Její čas naplňovala výuka a hraní se sourozenci. Pokoje v Novém paláci byly prostorné, i když skromě zařízené, jídlo bylo značně prosté, většinou se děti musely spokojit s rýžovým nákypem a pečenými jablky, a jedly je tak často, až se jim nadobro zošklivila. Alix byla miláčkem všech. Mezi všemi svými početnými vnoučaty to byla právě ona, koho si královna Viktorie nejvíce zamilovala.

Před zařízením Javorového pokoje to byl Palisandrový pokoj, který sloužil jako hlavní přijímací místnost. Nikolaj ve svých prvních denících hovořil o tomto pokoji jako o "zeleném chippendalovském" (Chippendale byl slavný truhlář), jelikož v té době se dřevěný rohový krb s ozdobami a mnoha malými poličkami označoval právě jako "chippendalovský" kus. Carskému páru se tento pokoj nesmírně líbil a v prvních letech manželství právě tady strávili spoustu intimních chvilek o samotě, jen oni dva.

Stěny byly pokryté světle zeleným hedvábím a na podlaze ležel anglický koberec s diamantovým vzorem, v němž se střídala něžně fialová barva se zelenou. Ze stropu uprostřed pokoje visel velký zlacený a bronzový skleněný lustr v empírovém stylu.

Nikolaj a Alexandra osobně vybrali obrazy pro tento pokoj (stejně jako pro většinu ostatních), podle svého vlastního vkusu. Po obou stranách krbu visely dvě malby objednané přímo carevnou - nalevo to bylo "Zvěstování" v secesním stylu a napravo "Madona s dítětem" od Paula Thumana. Alexandra také zakoupila portrét svého otce od malíře Plueskowa z roku 1894 a portrét své matky princezny Alice, což byla kopie zhotovená Koberveinem. Největším plátnem v místnosti byla obrovská malba hradu Romrod v Hessensku. Další díla byla od ruských malířů, i od anglického umělce Sira Edwarda Poyntera, který pro Nikolaje pracoval na zakázku v době jeho návštěvy Anglie. Na paravanu před krbem visely akvarely Alixiných domovů v Hessensku.

Zatímco car se svou rodinou se chystali na chudé Vánoce daleko v Tobolsku, jejich příbuzní uzavření v Ai-Todor správně tušili, že jejich vlastní smrt se možná blíží mílovými kroky. Jediné, co je zachránilo, byly neustálé spory sovětu v Sevastopoli a v Jaltě. Jaltský sovět navrhoval bez prodlení Romanovce v Ai-Todoru popravit, zatímco sevastopolský sovět byl zdráhavější a trval na tom, že se počká na přímé rozkazy z hlavního města. Tehdy "pro větší bezpečí" byli Romanovci narychle vystěhováni ze svého sídla a odvezeni do Dulbertu, domu připomínajícího pevnost, uprostřed lesů. Jenže bývalá velkokněžna Olga se svým manželem a synkem byli ponecháni bez dozoru v Ai-Todor, prakticky svobodní! Důvod? Pan Kulikovskij a jeho manželka byli přeci obyčejní občané! Nikolajův neurozený původ, který mu způsobil značná příkoří v uplynulých letech, byl náhle vítězstvím - jenže ne sladkým. V Ai-Todoru zůstali docela sami, zcela vydáni na pospas náhodným drancovníkům. Strach byl součástí každého dne a hodiny.

V březnu 1918 byl podepsán nechvalně známý Brest-litevský mír, v rámci jehož uzavření měly Němcům připadnout do područí velké prostory v západním Rusku - včetně Krymu. Sověti v Jaltě už nadále nehodlali čekat, až budou muset nenáviděné Romanovce vydat Němcům, jejichž císař, ironicky, se jako jediný z evropských státníků snažil zajistit jejich bezpečnost. Bývalý námořník a nyní komisař, který střežil Romanovce, Zadorožný, dostal včasné varování, že se z Jalty vydává na cestu jednotka s úkolem zlikvidovat Romanovce. Přestože kdysi sám volal po jejich smrti, za dobu jejich věznění Zadorožný, tak jako mnoho z jeho kolegů, poznal skutečné osoby pod vším okázalým pozlátkem, a nyní něco takového nehodlal dopustit. Okamžitě poslal varování do Ai-Todor, a jelikož si byl vědom, že proti jaltským vojákům nemůže vězně ubránit, vydal se narychlo do Sevastopole pro posily. Jenže do Sevastopole to bylo dál než do Jalty..... "Málem jsem omdlévala rozčilením," vzpomínala po letech Olga. "Zavinula jsem děťátko do ručníků a rychle jsme se s manželem vydali k pobřeží. Tam jsme se několik hodin schovávali mezi kameny a nakonec jsem se vypravili do Dulbertu. A tam jsem stála, já, Romanovna, a žebrala jsem komunisty, aby mne vzali do zajetí!" Olga i její muž věděli, že pod ochranou sevastopolských komunistů jim prozatím nic nehrozilo - nebo přesněji, měli větší šanci přežít. Jenže do domu nebyli vpuštěni, a tak jim nezbylo než jít dál. Po dalších několika hodinách došli do vsi, kde jim byl poskytnut útulek na noc.

Další rok je za námi a ačkoliv pro tento blog konkrétně nebyl příliš plodný, doufám, že vy jste na tom ve svých osobních životech byli mnohem lépe. A i pokud ne, dívejme se do nadcházejícího roku 2012 s optimismem.

Pro tu správnou vánoční atmosféru si můžete přečíst článek o tom, jak Vánoce slavila carská rodina a jejich nejbližší příbuzní ve starším článku ZDE, případně se můžete podívat i na zimní snímky carské rodiny v GALERII.

Nakonec bych Vám všem chtěla poděkovat, že dáváte tomuto skromému blogu tolik lásky a podpory a přeji Vám všem klidné a požehnané Vánoce.

Datum konání: 12. 12. 2011 - 4. 3. 2012
Místo konání: Císařská konírna Pražského hradu

Sbírky kremelských muzeí pocházejí převážně z historického carského pokladu a patří k nejkomplexnějším muzejním sbírkám na světě. Předměty a umělecká díla, představená na výstavě na Pražském hradě a shrnutá do katalogu, se datují především do 16. a 17. století a tvoří reprezentativní výběr exponátů se státnickou i církevní tématikou. Název výstavy odkazuje na výjimečné postavení ruských panovníků, z nichž právě slavná dynastie Romanovců, panující více než 300 let, symbolizuje vliv, bohatství či postavení vládce na Rusi a hlavy pravoslavné církve.

Impulsem pro významné politické, společenské i kulturní události ruských novověkých dějin byla vlna reforem a aktivit, podporujících hospodářský rozkvět země, intenzivní kontakty s Evropou, rozvoj vědeckých i uměleckých disciplín. Přímo v Kremlu pracovala řada špičkových architektů, umělců či řemeslníků, kteří v kombinaci s ohlasy ruské tradiční kultury vytvořili specifický styl tzv. moskevské renesance.

Výstava v Císařské konírně je koncipována do čtyř tématických a chronologických oddílů, které návštěvníka provedou:

1) historií ruského státu v 17. století a symbolikou panovnické moci, včetně významných originálních odznaků státní moci, jako jsou barmy, žezlo či zlatý řetěz zdobený rytými motlitbami;

2) dvorskými ceremoniály a jejich organizací, včetně slavnostních hostin a drahocenných darů přivážených carům zahraničními vyslanci (bohatě zdobené zlacené nádoby, např. bratiny či čerpák, stolní ozdoby apod.);

3) každodenním režimem a prostředím carského dvora s odkazem i na intimní rodinný život carevičů a careven (náušnice, knoflíky, boty, či textilie);

4) nezastupitelnou rolí pravoslavné církve, jejích nejvyšších představitelů a liturgických či svátkových slavností (bohatě obkládané ikony a předměty pojící se s liturgií).

Více než 150 nejkvalitnějších exponátů rozličných technik, zpracování, datace i rozměrů vybrali z kremelského pokladu kurátoři a správci moskevské sbírky a ve spolupráci se Správou Pražského hradu připravili jedinečnou instalaci, odpovídající nejmodernějším expozičním standardům (instalace exponátů, nasvícení výstavy, doprovodné materiály, publikace).

● Pořadatelé: Správa Pražského hradu a Státní historicko-kulturní muzeum Moskevský Kreml
● Od 12. prosince 2011 do 4. března 2012
● Císařská konírna Pražského hradu
● denně od 10.00 do 18.00 hodin

- Základní vstupné: 160,-
- Snížené vstupné: 80,-
- Rodinné vstupné: 320,-
- Vstupné pro školní skupiny: 150,-
/vstupné možné uplatnit po předložení seznamu žáků potvrzeném školou/

Nevím jak vy, ale ačkoliv se jedná pžedevším o dobu počátků dynstie, jsem si jistá, že to bude famózní výstava a vzhledem k tomu, že vstupné je víc než přijatelné, hodlám do Prahy vyrazit!