V roce 1889 se princezna Alix Hessenská dočakala svého prvního plesu. Jak se můžeme dočíst v knize baronky Buxhoevedenové:

Následující fotografie byly pořízeny před plesem, a jakkoli mohou působit domácky, autorem byl profesionální fotograf. Kromě sedmnáctileté Alix, s poněkud posmutnělým výrazem, který pro ni byl tolik typický, zachycují obrázky její starší sestru Ellu a "Orchie" - slečnu Orchardovou, chůvu princezny.

Nedlouho po odsunu cara, konkrétně 21. srpna 1917, obklopily stráže vilu v Nikolajevské ulici. Na Kerenského příkaz byla zatčena i Natálie a také Michailův blízký přítel a sekretář, Angličan Nicholas Johnson. Odjezd carské rodiny do Anglie už byl pasé, jednalo se ale o dovolení vycestování Michaila. Tento návrh však ztroskotal na neochotě anglických politiků poskytnout azyl jakémukoliv velkoknížeti. 1. září se v Michailově deníku objevil tento záznam: "Když jsme se ráno vzbudili, zjistili jsme, že Rusko vyhlásilo republiku. CO záleží na tom, jaký typ vlády je, dokud je všude pořádek a právo?" O dva týdny později bylo Michailovo domácí vězení zrušeno jako poděkování za jeho ochotu přenechat moc v rukou lidu.

Po převzetí moci bolševiky po druhé revoluci chtěl Michail odjet s rodinou do Finska, ale vzápětí byl znovu zatčen.
Bylo rozhodnuto přesunout velkoknížete na Sibiř do města Perm. Pouť starým vlakem do Permu byla úděsná. Vagón neměl okna ani vytápění, pohyboval se rychlostí asi 5 mil za hodinu a cesta trvala více než týden. Když ale konečně dorazili na místo, byli ubytováni v hotelu a místní sovět rozhodl, že uvnitř města se Michail může svobodně pohybovat. To byl velký rozdíl oproti uvěznění jeho bratra cara a jiných velkoknížat. Michail se nastěhoval do nejlepšího pokoje nejlepšího permského hotelu společně se svým přítelem a dvěma sluhy. Přesto zůstávaly obavy o Natálii a děti. Nataše se podařilo získat pro Georgie a Tatu dánské pasy. Georgij byl
kvapně odvezen do Dánska, Tata zůstala (a později uprchla) se svou matkou. V květnu bylo Nataše dovoleno odcestovat za manželem, a v Permu spolu strávili týden před Velikonocemi 1918.

Michail a jeho žena cestovali po Francii a Švýcarsku, občasně navštěvovali velkokněžnu Xenii, která často pobývala ve Francii. V červenci 1913 se Michail v Londýně setkal se svou matkou. Jelikož byl opravdový anglofil, rozhodl se nakonec usadit nedaleko Londýna. Nemohl si dovolit ale přílišný luxus, jelikož jeho majetek měl ve správě Nikolaj, který mu posílal jen omezený (v porovnáním s původními rentami velkoknížete) příjem.

Když vypukla první světová válka Michail neváhal a telegraficky požádal svého bratra o povolení vrátit se do Ruska a k armádě. A také o to, aby s sebou mohl přivézt Natálii. Nikolaj, který měl až příliš starostí a málo radostí, a který měl vždycky bratra i přes jeho "zradu" rád, souhlasil. Ovšem pouze na dobu války. Pak se měl vrátit do Anglie, jelikož se nepředpokládalo, že válka bude trvat dlouho. V Rusku nebylo Natálii dovoleno ubytovat se v jakémkoliv paláci, takže rodina se nastěhovala do domu v Nikolajevské ulici v Gatčině.

Michail byl povýšen ze svého starého titulu plukovníka na majora-generála, a dostal pod své velení nově vytvořenou divizi Kavkazské domovské jízdy, známé také jako "Divize divochů". Divize se skládala hlavně z nových muslimských rekrutů, které Michail, původně zvyklý na perfektně vycvičené vojáky, jen těžko zvládal. Šest regimentů v divizi bylo šest různých skupin. Byli zde Čečenci, Tatři, nebo třeba Kabardinci, všem veleli ruští důstojníci. I přes jisté kázeňské prohřešky a nedisciplinovanost byla Michailova divize v bojích velmi efektivní, jelikož všichni rekruti byli dobrovolníci - na Kavkaz se totiž nevztahovala branná povinnost. V lednu 1915, po bojích v Karpatech, byl Michailovi udělen nejvyšší řád, Kříž svatého Jiří. Narozdíl od svého staršího bratra byl Michail u svých mužů nesmírně populární.

"Malý Míša je tak roztomilý, a skoro by mohl být můj oblíbenec, kdybych dělala nějaké rozdíly,"svěřila se v dopise svému otci velkokněžna Marie Fjodorovna. Její čtvrtý syn byl skutečně drahouškem všech. Velkokníže Michail Alexandrovič, nejmladší bratr posledního cara Nikolaje II., přišel na svět 22. listopadu (starý kalendář) 1878 v Aničkovově paláci v Petrohradě. Byl nesmírně hezké miminko s modrýma očima a světlými vlásky a rodiče z něj byli nadšení.

Tak jako zbytek rodiny i malý Michail byl ve třech letech přestěhován do paláce Gatčina, který měl carské rodině zaručit větší bezpečnost. Jelikož jeho bratři Georgij a Nikolaj byli o hodně starší, nejvěrnější duši našel ve své mladší sestře Olze. Děti si spolu hrály v gatčinském parku, honily se obrovskými sály plnými čínských váz a jejich nejlepšími přáteli byli vojáci a námořníci, kteří rodinu neustále obklopovali. Olga říkala Michailovi "Floppy", jelikož byl trochu nemotorný, a přezdívka se tak vžila, že ji velkokněžna jednou použila i ve společnosti, čímž poněkud pohoršila dvorní dámy. Když bylo Michailovi deset let, dostal od otce svou první pušku. Okamžitě ji s nadšením šel vyzkoušet do parku a vystřelil na vránu. Pták spadl na zem a Michail s Olgou se k němu rozběhli. Když uviděli, že vrána je zraněná a nemůže vzlétnout, Michail pušku odhodil, ovinul sestře ruce kolem krku a obě děti se rozplakaly. Michail se později ve svém střeleckém umění zlepšil a užíval si honů stejně jako jeho příbuzní.

Biliárový sál, portrétový sál a Půlkruhový sál byly propojeny širokou sloupovou arkádou a mohou být považovány za jednu ohromnou místnost. Biliárový sál byl často také označovaný jako Mramorový. Za vlády Nikolaje I. se stal pro muže i ženy oblíbenou zábavou právě biliár, a stoly k této hře byly z místnosti odstraněny teprve v posledních letech Nikolaje II., kdy se místnosti používaly pro velké recepce. Stěny místnosti jsou z bílého leštěného mramoru a mezi sloupy na jedné ze stěn byly namalována falešná okna a oblaka. Vstup do Bílého sálu byl zaslepen velkým zlaceným zrcadlem, to se dalo tajným mechanismem otevřít.

Podíváme-li se třebas jen zběžně na fotografie Anny Andersson, je jasné, že velkokněžně Anastázii se nepodobala ani trochu. Jak někteří svědci potvrzují, horní část obličeje mohla vzdáleně připomínat Taťánu, ale to bylo všechno. Anna si to dobře uvědomovala. Aby si lidé těchto věcí všímali co nejméně, často si zakrývala spodní část obličeje rukou nebo kapesníkem, vtahovala rty, aby vypadaly tenčí a také schovávala bradu. Aby ospravedlnila svůj vzhled a nepodobnost s Anastázií, podepsala prohlášení o tom, že během svého pobytu v Rumunsku se "snažila na radu svých společníků, všemožnými způsoby změnit svou tvář." Nakonec prý se jí podařilo získat přistroj, kterým dokázala mírně změnit tvar nosu a úst!

Na této fotografi je vidět hlavně nesouhlasící tvar brady. Anniny oči jsou zapadlé, a z jiných fotografiích je vidět, že byly i "vypouklé", zatímco Anastázie měla poměrně malé oči, které vypadaly snad i trochu ospale. Nesouhlasí ani tvar obočí. Pokud se podíváme na rty, je jasné, že Anna je "vtahuje" a stejně se jí nedaří zakrýt skutečnost, že má široká ústa. Anastázie měla ústa tenká a na této fotografii naprosto v klidu.....

Podívejme se na další věci, kterými se Anna snažila ostatní přesvědčit. Zřejmě nejslavnějším argumentem bylo tvrzení, že má naprosto stejné uši jako Anastázie. První vědec, který porovnával dle množství fotografií jejich tvar, žádnou shodu nenašel. Ovšem když o několik let později tuto expertýzu prováděl někdo jiný, Annino tvrzení potvrdil. Nicméně jak se ukazuje, během těchto testů bylo porovnáváno levé ucho s pravým a ke všemu ještě minimálně v jednom případě ne s Anastáziiným!!! Použita byla fotografie velkokněžny Marie, s níž se Anna nikdy ztotožnit nepokoušela. Navíc použité fotografie byly často rozmazané nebo zrnité.

Ti pozornější si jistě povšimli dnešního data a zjistili, že je to právě 114 let od chvíle, kdy se v Alexandrovském paláci narodila velkokněžna Olga Nikolajevna, nejstarší dítě a dcera cara Nikolaje II. a carevny Alexandry Fjodorovny. Dopřejme jí tichou vzpomínku.

Jako nejstarší dcera nejbohatšího muže světa byla Olga přirozeně velmi ostře sledovanou partií. Rodiče však svým dcerám slíbili, že je rozhodně nebudou nutit k žádnému sňatku, který by si nepřály. Oni sami se brali z lásky a nedokázali si jiné manželství ani představit. Jak napsala Alexandra, když bylo Olze devatenáct let: "...s obavami pomýšlím na jejich budoucnost - tak neznámou! Inu, vše musíme vložit do rukou Božích s důvěrou a vírou. Život je hlavolam, budoucnost ukrytá za oponou, a když se podívám na naši velkou Olgu, srdce se mi svírá a podivuji se, co je pro ni uchystáno, jaký jen bude její osud?"

Olga byla stejně jako všechny carovy dcery velmi populární u důstojníků a vojáků, kteří rodinu neustále obklopovali. Během jediného roku (1913) se v jejím deníku objevilo hned několik jmen, k nimž cítila něžnou náklonnost, a první nevinné zamilování velkokněžny měl na svědomí důstojník Pavel Voronov. Ten se ale po několika měsících oženil. "Bůh mu žehnej, mému milovanému," napsala si Olga do deníku. "Je to smutné, tak smutné."

Ve společnosti se šeptalo o možnosti Olžina zasnoubení s anglickým korunním princem Edwardem, kterému se v rodině říkalo David. Když jí bylo patnáct, skupinka důstojníků ze Standarty jí škádlivě věnovala jeho obrázek vystřižený z novin k jejímu svátku. "Olga se dlouho a moc smála," napsala Taťána tetě Olze Alexandrovně, "a ani jeden z důstojníků se nechce přiznat, že to byl jeho nápad!" Mezi další nápadníky se řadila velkoknížata Dmitrij Pavlovič a Boris Vladimirovič (oba byli naprosto nevhodní kvůli své pověsti)a řecký princ Christopher, nicméně nejznámějších nápadníkem se stal rumunský princ Carol. Příběh o námluvách, které byly dílem rodičů, ale ani jeden z hlavních aktérů o ně nestál, je až příliš dobře známý.... Po tomto neúspěšném pokusu Olga navíc dala najevo svou silnou vůli, když prohlásila, že nikdy neopustí Rusko. Tím se ovšem počet jejích možných ženichů dost snížil....