Když smrt není konec - Přízraky Romanovců

25. června 2016 v 16:46 | Ally |  Legendy a symbolika
Někteří věří, že smrt je konec všeho. Že neexistuje žádná forma bytí, jakmile jsme zbaveni svého těla. Veškeré jiné názory odmítají jako nevědecké, nepodložené, absurdní. Ale i dnes, ve světě tvořeném moderní technikou, kdy věda vysvětlila mnohé přírodní zákonitosti, které se dříve zdály nepochopitelné, jsou mnozí, kteří věří, že přeci jen jsme něco víc než kosti a tkáň. A když naše fyzická stránka podlehne stáří, dlouhé nemoci či násilnému činu, stále jsme, jen ne ve formě, která je na první dojem patrná. Duše existuje dál a odchází někam, kam je povolána Stvořitelem. Nebo zůstává a čas od času se připomíná živým...

V rodině Romanovců se "duchové" objevili v devatenáctém století. Nešťastníkem, který zůstal uvězněn mezi naší realitou a posmrtným životem byl car Pavel I. Pedant a duševně nemocný člověk, "blázen", který byl zároveň milostivý vládce i tyran, byl zavražděn ve své vlastní ložnici v Michajlovském paláci v Petrohradě jedné březnové noci 1801. Vrazi z řad nespokojené aristokracie jej brutálně udeřili zlatou tabatěrkou a následně uškrtili. Na trůn nastoupil jeho syn Alexander. Brzy se však začaly šířit zvěsti o tom, že Pavel byl viděn. Jak o více než století později vzpomínala jeho pra-pra-vnučka Olga Alexandrovna, bloumal zasmušilý duch ve své oblíbené pruské uniformě chodbami hned dvou svých sídel. V paláci Pavlovsk, pojmenovaném po něm, byla dlouho uchovávána jeho zkrvavená košile a jeho manželka zde vytvořila přesnou kopii ložnice, v níž zemřel. Častěji však bylo možné vidět ducha v Gatčině, paláci, který mu byl nejvíce dle vkusu svým strohým zevnějškem. Právě v Gatčině trávil nejvíce času a driloval své vojáky až do naprostého úmoru. Zde také dostal zprávu o tom, že jeho matka Kateřina II umírá a on se co nevidět stane carem. Velkokněžna Olga Alexandrovna a její sourozenci, kteří v Gatčině vyrůstali o 80 let později, se často snažili během zešeřelých zimních večerů ducha uvidět. Všechno služebnictvo přísahalo, že se jej viděli. Navzdory Pavlově hrozné pověti byla Olga přesvědčená, že to byl "milý chlapík a chtěla jsem ho poznat". Byla tedy hluboce zklamaná, když se jí smutný přízrak nikdy nezjevil.

Zavražděný car Pavel I.

19. století bylo vůbec dobou, kdy pokrok v technice a objevech některé paradoxně vedl k obrácení pozornosti k neviděnému a nevysvětlitelnému. Byla to doba, kdy vzkvétalo řemeslo mystických médií, duchařských seancí a jasnovidců, kteří za štědrý plat a výborné zacházení umožňovali bohatým a urozeným komunikovat se záhrobím. Na carském dvoře to byla velkokněžna Alexandra Josifovna, švagrová cara Alexandra II., která zcela propadla módnímu mysticismu. Ke dvoru byl brzy pozván známý jasnovidec z Paříže, který již předtím zapůsobil na Napoleona III a císařovnu Evženii. Seance se konala v jednom z velkých sálů v Petrodvorci za přítomnosti Alexandra II, jeho manželky a matky, velkoknížete Konstantina a přirozeně jeho ženy Alexandry Josifovny. Společnost doplnil bratr velkokněžny Eleny Pavlovny, která sama odmítla být účastna a na spiritismus se dívala s opovržením, carův přítel Alexander Adlerberg a dvorní dámy Alexandra Dolgoruká a Anna Ťutčevová. Právě ona celou událost později zachytila ve svém deníku:
 

Ivan V. Alexejevič (1666-1696)

12. června 2016 v 12:18 | Ally |  Předkové
Ze svazku cara Alexeje I. Michajloviče a Marie Miloslavské vzešlo třináct dětí, z toho hned čtyři synové. Nejmladším z nich byl Ivan Alexejevič, narozený 6. září 1666 v Moskvě. Ivan byl od samého počátku slabé děcko, často stonal a brzy se ukázalo, že je i po mentální stránce zaostalý. Když v šestnácti letech zemřel jeho starší bratr Alexej a další bratr Fjodor utrpěl úraz, který jej zmrzačil, dvůr si s neklidem uvědomoval možnost toho, že právě Ivan je možným příštím panovníkem. I proto se car po manželčině smrti rozhodl znovu oženit a jeho volba padla na Natálii Naryškinovou, která mu dala zdravého a silného syna Petra. Sám Alexej však zemřel roku 1676, nemocný Fjodor jej následoval roku 1682, a jeho nedospělí bratři (Ivanovi bylo čtrnáct, Petrovi pouhých deset let) se stali figurkami v nebezpečné hře o moc.

Ivan a Petr na dobové litografii

Tradičně měli na dvoře rozhodující roli příbuzní carevny. Tou byla Natálie Naryškinová a její rodina se lačně sápala po dominanci nad říší. Jenže vznikl druhý tábor, složený z příbuzenstva zesnulé Marie Miloslavské. Jejich zbraní se stal fakt, že Ivan byl starší z obou bratrů, a tedy právoplatný car. Za Ivana a jeho nároky se prala hlavně jeho sestra Sofie, sama již dospělá, inteligentní a nesmírně ambiciózní. A zatímco se nad Kremlem stahovaly těžké mraky pohromy, Ivan si hrál se svými vyřezávanými hračkami a pravděpodobně ve své prostoduchosti, která pro něj byla stejným požehnáním jako pro jeho příbuzné neštěstím, nic netušil a nechápal. Bojaři postavení před volbu dali přednost zdravému Petrovi, ale co mělo skončit teprve začínalo. Sofie a Miloslavští horečně přesvědčovali veřejnost a hlavně Střelce, ruskou obdobu pretoriánů, že Ivan je právoplatný car. Střelcům stačilo málo, aby se dostali do ráže a dramaticky prosící carevna Sofie mohla slavit triumf, když na jaře 1682 dvacet pět tisíc Střelců v kožešinou lemovaných kloboucích a rudých pláštích vtrhlo do Kremlu. Kromě pocitu, že hájí práva skutečného cara, mnozí nenáviděli rodinu Naryškinů. Sofie neustále přilévala olej do ohně. Obvinila Naryškinovy z otrávení svého bratra Fjodora a trvala na tom, že i Ivanovi hrozí záhuba. Střelci se proto vehementně dožadovali, aby jim byl Ivan ukázán. Čtrnáctiletý hoch, mentálně i fyzicky postižený, byl bez sebe hrůzou, když ho i s Petrem carevna Natálie vzala za ruku a z vrcholku schodiště představila po zuby ozbrojenému zástupu. Těžko říci, zda tušil, co se skutečně děje, když se situace zanedlouho vymkla kontrole kvůli chování jednoho z arogantních bojarů a začala nemilosrdná jatka. Spolu s Petrem se v jednom ze sálů tiskl k nevlastní matce a všichni tři se choulili v rohu. Výsledek vzpoury Střelců byl triumfem pro Miloslavské. Naryškinové byli odstaveni od moci, někteří zabiti, a bylo rozhodnuto, že Ivan se stane carem. Nebylo už možné odstranit jednou provolaného Petra, proto došlo k věci dosud v Rusku neviděné: bratři měli vládnout spolu.

Královské dánské vajíčko

11. června 2016 v 21:44 | Ally |  Fabergé
Stejně jako je ztraceno vajíčko, které Marie Fjodorovna dostala k Velikonocím 1902, i vajíčko z roku 1903, vyrobené speciálně pro ni, se dnes nachází na neznámém místě a v neznámých rukou. Možná se z něj těší nějaká soukromá sbírka, možná je někde zamčené a zapomenuté. Jediné, co zbývá, je černobílá fotografie, výrobní nákresy a slovní popis. Firma Fabergé v případě carevny vdovy často myslela na to, že kdysi byla dánskou princeznou, a tak jejich výtvor z tohoto roku bylo "Královské dánské" vajíčko (alternativní název je rovněž "Dánské jubileum").

Fotografie originálního vajíčka

Ze zlata, světle modrého emailu a pravděpodobně také barvené slonoviny, vajíčko spočívá na třech lvech, heraldických symbolech Dánska. Na vrcholku stojí slon, další ze znaků královského rodu Glücksburgů. Zvíře odkazuje na prastarý dánský "Řád slona", údajně založený již ve 12. století králem Knutem IV, a znovu oprášeným králem Kristiánem I roku 1464. Perleťová "skořápka" nebyla prosta drobných drahých kamenů. Jelikož společně s podstavcem bylo vajíčko vysoké 27,5 centimetrů, jedná se o jedno z největších kousků z celé slavné série.

Jubileum, na které vajíčko mělo odkazovat, bylo dovršených čtyřicet let panování krále Kristiána IX., milovaného otce Marie Fjodorovny, stejně tak jako mělo být pietní připomínkou pěti let od smrti její matky, královny Louise. Není tedy divu, že překvapení uvnitř vajíčka byly miniaturní portréty tohoto královského páru, v rámečcích posázených diamanty, s korunkou a iniciály. Svůj tradiční velikonoční dárek dostala Marie Fjodorovna na zámku Bernsdorff v Dánsku, kde byla na návštěvě, a předpokládá se, že jej následně vzala zpět do Ruska, kde zmizelo během revoluce. Existuje ovšem také možnost, že jej ponechala v Kodani. Možná, že právě tam se jednou přeci jen najde.

Moderní kopie vajíčka
 


Barevné dějiny

18. května 2016 v 20:26 | Ally |  Kolorované fotografie
Už je to víc než tři roky, kdy jsem na tonto blogu zveřejnila ukázku své práce s kolorováním fotografií. Dovolte mi tedy, abych Vám představila několik z těch, které jsem od té doby vytvořila. Snad se Vám budou líbit!

Carská rodina v létě 1901


Lidé z dřívějška

25. dubna 2016 v 18:52 | Ally |  Recenze
Původní titul: Former People - The Last Days of the Russian Aristocracy
Autor: Douglas Smith
Nakladatelství: Pan Macmillan
Rok vydání: 2012
Počet stran: 464 (kniha obsahuje poznámkový aparát)


Anotace:
Epická rozměrem, intimní v detailu, srdcervoucí lidským dramatem, toto je první kniha, která popisuje osudy šlechty vtažené do víru bolševické revoluce a tvorby Stalinova Ruska. Je to kniha naplněná mrazivými příběhy vykradených paláců, hořících venkovských sídel, zoufalých útěků před rabujícími gangy a vojáky Rudé armády, uvěznění, exilu a poprav. Je to příběh o tom, jak století staré elity, slavné svým pohádkovým bohatstvím, službou carovi a říši, byly obrány o majetek a zničeny společně se zbytkem starého Ruska.
"Lidé z dřívějška", vycházející ze soukromých archivů dvou velkých rodin - Šeremetěvových a Golycinových - je také příběhem o přežití, o tom, jak mnozí z carské vládnoucí třídy a "třídních nepřátel", opuštěných, vytlačených a perzekuovaných, překonali ztratu svého světa a bojovali o nalezení místa pro sebe a své rodiny v novém, nepřátelském světě Sovětského svazu. Odhaluje, jak i v nejtemnějších hlubinách teroru běžný život pokračoval - muži a ženy se milovali, rodily se děti a byly vzdělávány, přátelé se scházeli a užívali jednoduchých radostí. Konečně, "Lidé z dřívějška'" jsou svědectím o odolnosti lidského ducha.

Moje hodnocení:

Někdy v polovině loňského roku jsem začala své obzory zase trochu rozšiřovat, tentokrát na obě "strany" od poslední carské rodiny. Na té novější straně jsem narazila na knihu, která mne naprosto nadchla jako amatérského historika, a zdrtila jako člověka. "Lidé z dřívějška", jak by se asi "Former people" nejlépe dalo přeložit, je úžasnou knihou vyprávějící příběh tak tragicky bizarní, že by si jej žádný autor fikce nevymyslel. Vynikající vypravěčský styl Douglasa Smithe zve čtenáře na divokou horskou dráhu vedoucí z vrcholku nádhery a sofistikovanosti až na samé dno koncentračních táborů, kde se tak snadno ztrácí lidství. Většina toho, co víme o těžkostech ruské šlechty během revoluce, pochází ze svědectví uprchlíků, kteří dokázali, když nic jiného, zachránit alespoň své životy, a kteří také pokryli realitu svého zničeného světa růžovou nostalgií. Tato kniha je první, na niž jsem narazila, která "zůstává v Rusku" s těmi, kteří neutekli, statečně se postavili všem problémům a neúnavně se pokoušeli obnovit a upravit své životy ve své vlasti, nyní tak jiné, než jak ji předtím znali. Je snadné ztratit se ve jménech, kterých je v knize opravdu mnoho, často zmíněných krátce a na jedné stránce, aby se vynořila opět až za dalších padesát stran, ale to je asi tak jediná kritika, které jsem schopna. Vynikající po literární stránce, kniha podává dojemnou zprávu o faktech dlouho neznámých a téměř ztracených. Pokud se zajímáte o pád carského Ruska nebo vzestup Sovětského svazu, toto je kniha, kterou byste si měli přečíst.

Vicky: Princess Royal

18. dubna 2016 v 19:20 | Ally |  Anglie
21. listopad 1851 byl podle královny Viktorie tmavý, mdlý, větrný a deštivý den. Londýnský vzduch byl těžký kouřem valícím se z komínů. V Buckinghamském paláci panovala už od čtyř hodin ráno napjatá atmosféra. Mladá královna, která se vdávala za svého bratrance Alberta sotva před devíti měsíci, přiváděla na svět své první dítě. K nervozitě už tak značné se do podvědomí mnohých vkrádaly i nepříjemné vzpomínky. Lidé měli dosud v paměti jak korunní princezna Charlotte, Viktoriina starší sestřenice, zemřela při porodu. Právě díky její smrti nastoupila na trůn malá královna. Krátce před druhou hodinou odpoledne však lékař mohl unavené královně oznámit: "Ach, madam, je to princezna!" Vzápetí bylo novorozeňátko dle protokolu slavnostně předvedeno shromážděným dvorským a církevním představitelům, než bylo svěřeno pečlivé chůvě a kojné.

Princezna Victoria Adelaide Mary Louise byla pro své rodiče zprvu zklamáním. Princ Albert oznámil její narození svému bratru v dopise, kam připsal: "Albert - otec dcery. Budeš se mi smát." Viktorie samotná pak přiznala svému strýci Leopoldovi Belgickému, že litovala narození děvčátka, ovšem byla zároveň Bohu vděčná za to, že porod proběhl dobře a dítě prospívá. Na syna konec konců nemusela čekat dlouho - budoucí Edward VII se narodil o necelý rok poté! Holčička byla pokřtěna 10. února 1841, v den prvního výročí svatby svých královských rodičů. Jako nejstaršímu dítěti jí byl udělen čestný titul; namísto "Princess" byla známá jako "Princess Royal". Doma jí říkali nejprve "Pussy", později "Vicky".



Od prvního okamžiku byl pro Vicky pečlivě nalinkován vzdělávací systém. Především princ Albert kladl velký význam na neustále zdokonalování sama sebe a všech ostatních. Ve svých dětech viděl ideální příležitost jak přivést k životu své ideály vysoké morálky, intelektu, uměleckého vnímání a neúnavné práce. Jeho děti měly být výkvětem dokonalosti lidství. Baron Stockmar, věrný rádce a přítel královského páru, pomáhal utvářet prostředí, kde měly tyto vzácné květinky vyrůst. "Předmětem vzdělávání je rozvíjet a posilovat dobré a potlačovat či umenšovat zlé předpoklady naší přirozenosti … Vzdělávání musí regulovat přirozené instinkty dítěte a udržovat jeho mysl čistou." Albert a Viktorie však nevyprodukovali ideální potomky a mnohé ze zvolených metod měly za následek přesný opak toho, čeho měly dosáhnout. Výjimkou byla Vicky. Vysoce inteligentní a bystrá, v pěti letech už kromě angličtiny plynně ovládala i němčinu a francouzštinu, potíže jí později nedělala ani latina. Dále dostávala pravidelné lekce z literatury, přírodních věd, dějin, otec sám ji vyučoval filozofii a politologii. Pečlivá, trpělivá a disciplinovaná, princezna byla splněným snem svého otce (pokud právě nedostávala výprask za občasnou neplechu), a nedostižným vzorem pro osm mladších sourozenců. Nasadila laťku tak vysoko, že na ni žádný z bratrů a sester nikdy nedosáhl. Bylo tedy známkou její (i jejich) přívětivé, dobrácké povahy, že se mezi dětmi i tak rozvinuly úzké, oddané vztahy. Bratr Bertie, který jako následník trůnu především trpěl nepěknými srovnáními s ní, se od Vicky dočkal vždy jen podpory a útěchy, něžná princezna Alice v ní pak našla nejbližší přítelkyni na celý život.

Ložnice carských dětí

12. března 2016 v 15:18 | Ally |  Alexandrovský palác
Ložnice carských dětí byly, stejně jako téměř všechny místnosti Alexandrovského paláce obývané rodinou, navrženy prostě a útulně. Jednalo se konkrétně o tři pokoje. Jeden patřil careviči, jeho čtyři sestry pak obývaly v párech zbylé dva. Dobový bulvární tisk někdy používal tento fakt k šíření myšlenky, že Alexej je rozmazlován a jeho sestry utlačovány. Ačkoliv měl Alexej jako jediný, vymodlený syn v rodině určité výhody, velkokněžny rozhodně netrpěly nedostatkem prostoru nebo péče. Všechny tři pokoje byly vzdušné, okny do nich bohatě proudilo světlo a nebylo v nich ani památky po pozlaceném přepychu, které by veřejnost předpokládala u dětí tak exaltovaného postavení. Ložnice byly v části paláce, která proběhla rozsáhlou přestavbou v roce 1902. Tehdy architekt Meltzer rozdělil původně dvouposchoďový koncertní sál na dvě samostatná patra. Ve spodním vznikla nová pracovna Nikolaje II, Javorový pokoj, nahoře pak dětské pokoje, učebna a místnost, kde si děti hrály.


Ikonostas v ložnici careviče Alexeje na fotografii a akvarelu

V roce 1916 proběhla další renovace - ložnice tehdy dvanáctiletého Alexeje. Jak pokoj vypadal před tím, bohužel nevíme jistě. Dítě se stávalo mladým mužem a podle toho se musel změnit i ráz jeho ložnice. Stěny byly čistě přebíleny a do rohu pokoje umístěn rozměrný ikonostas, posetý desítkami dřevěných i zlatých ikon. Ten, společně s kvalitním, silným kobercem, byl jedinou známkou přepychu. Spodní část ikonostasu se skládala z malých skříněk, v nichž bylo možno najít svíčky, další ikony a knihy. Alexej, stejně jako jeho sestry, spal dle tradice na úzkém vojenském lůžku. Při přesunu na Sibiř do Tobolska postel jela s ním, a když se ve dvacátých letech zpřístupnil palác veřejnosti, muzejní správa nahradila ztracené lůžko starou Alexejou postýlkou, kterou používal jako batole. Nad touto, i originální, postelí, kdysi visela zázračná ikona svatého Serafima Sárovského. Carevna věřila, že její syn byl počat právě díky přímluvě tohoto světce. Hračky v ložnici Alexej nemíval, ty se shromažďovaly v jiném pokoji.

Carevič Alexej Nikolajevič (část I.)

22. února 2016 v 18:59 | Ally |  Alexej Nikolajevič
Úkolem carevny bylo především jedno: dát ruskému impériu následníka. Po téměř deset let se však tato zásadní věc Alexandře Fjodorovně nedařila. Porodila čtyři dcery, krásná a zdravá děvčata, avšak jak trefně poznamenal zahraniční tisk, "nikdo je nechce, kromě jejich rodičů". Bylo tedy o to více bolestné pro všechny, a především carský pár, že když se konečně dočkali syna a děla petropavlovské pevnosti zaburácela salvou tří set ran, byl tento syn nejkřehčím článkem událostí, které napomohly revoluci a zániku rodiny. Když hošík 12. srpna 1904 po velmi rychlém a snadném porodu přišel na svět, carevna plakala radostí. "Je to opravdu chlapec?" ptala se opakovaně, jako by nemohla uvěřit, že její modlitby byly konečně vyslyšeny. Carevičovo narození bylo zároveň vítáno jako obrat k lepšímu ve chvíli, kdy daleko na východě drtili Japonci ruské vojáky ve válce, která měla být "krátká a vítězná", ale rychle se stávala národní katastrofou. Aby posílil upadající morálku, jmenoval car Nikolaj II. všechny vojáky bojující proti Japoncům kmotry svého novorozeného syna. Mezi jeho urozené kmotry patřili německý císař Vilém II, anglický monarcha Edward VII, dánský král Christian IX, velkovévoda Ernst Hessenský nebo jeho babička carevna vdova Marie Fjodorovna.

Carevič Alexej při svém prvním formálním fotografování, podzim 1904

Dali mu jméno Alexej, po Nikolajově oblíbeném předku, caru Alexeji I. "Dost už bylo Alexandrů a Nikolajů," vysvětloval car. Pro Alexandru bylo dítě už vždycky "Baby" a "Sunbeam" (sluneční paprsek), a středobod jejího vesmíru. Milovala své dcery, ale už vždycky měly být v Alexejově stínu. Chlapec byl krásné, velké dítě. Velkokněžně Xenii Alexandrovně se zdál být "úžasně robustní, s hrudníčkem jako soudek a zdáním bojovného rytíře". Jenže růžolící miminko bylo navzdory vnější síle nebezpečně křehké. Brzy začal Alexej krvácet z pupíčku, zdánlivě bez důvodu, a trvalo několik dní, než se lékářům podařilo krev zastavit. Nikdo se tehdy neodvážil vyslovit tu nejstrašnější myšlenku, ovšem přinejmenším Alexandra si musela uvědomit, co se děje. Bůh jí dal syna, ale neuchránil jej před strašlivou dědičnou nemocí její rodiny, hemofilií. Od chvíle, kdy lékař její domněnku potvrdil, nebyl život pro carskou rodinu už nikdy stejný. Jelikož jeho postižení bylo státním tajemstvím, vyvolával zatím hošík pouze čirý obdiv, a pyšní rodiče se s ním nepokrytě chlubili.

Kateřina

18. října 2015 v 19:21 | Ally |  Recenze
Původní název: Екатерина
Režie: Alexandr Baranov
Rok: 2014


Dlouho jsem doufala v televizní seriál ve stylu Tudorovců či Borgiů, ovšem věnovaný Romanovcům. A i když "Jekatěrina" není tak pompézní ani vybroušená do dokonalosti, a v celku si zachovává skromější přístup, udělala mi radost. Celkem dvanáct dílů, z nichž každý trvá asi 50 minut, sleduje přeměnu Sofie Friederiky "Figchen" z nedůležité německé princezny v téměř všemocnou ruskou panovnici. Počíná jejím příjezdem do Ruska ve společnosti ctižádostivé, leč hloupé matky, a končí jejím dramatickým vzestupem na trůn. Ačkoliv se seriál nutně liší od skutečných událostí, především posledním dílem, kdy však byly určité změny nutné k tomu, aby se příběh mohl určitým způsobem zakončit, povětšinou zůstává pravdě věrný. A tak se setkáváme s carevnou Jelizavetou Petrovnou, nad jejíž krutostí žasneme, a zároveň ji chápeme, s jejím nanicovatým dědicem Petrem, a samozřejmě s "Figchen", Jekatěrinou Alexejevnou, ambiciózní a chytrou. Seriál skvěle ukazuje, jak se mladá žena mění společně s rostoucími životními zkušenostmi. Z počátku touží pouze získat si lásku všech a být velmi prostě šťastná. Když se to ukáže být nemožné, snaží se důstojně přežít. A když je v sázce nejen její důstojnost, ale i život, odmítá být zašlapána do země a chystá protiútok.


Staré Rusko - Kapitola IV. (část II.)

10. října 2015 v 20:48 | Ally |  Staré Rusko
Pokud měl carevič nějakou slabůstku, myslím, že nejvýraznější byla jeho potřeba shromažďovat. Mnoho potomků Koburků bylo neobyčejně spořivých a carevič zřejmě tento rys zdědil. Ale i šetrný byl nesmírně štědrým dítětem, i když jej car často nemilosrdně škádlil kvůli jeho hromadění věcí. Když bylo málo cukru, schovával si svůj příděl a pak jej vážně rozděloval mezi své kamarády. Měl rád zvířata a jeho kokršpaněl "Joy" šťastně našel domov v Anglii. Jeho hlavním miláčkem v Carském Selu bylo ošklivé, pískové a bílé kotě, které si přivezl z hlavního velitelství. Toto kotě pokřtil Zoubrovka a na důkaz své náklonnosti mu pořídil obojek se zvonečkem. Zoubrovka neměla pro paláce pražádný respekt a vyhlásila válku Taťánině buldočkovi "Artipovi", a lehkovážně shazovala všechny rodinné fotografie v carevnině budoáru. Ale Zoubrovka měla prostě svá privilegia a často přemýšlím nad tím, co se s ní stalo, když carskou rodinu odvezli do Tobolska.

Alexej, Joy a Zoubrovka

Všechny děti milovaly zvířata. Velkokněžna Taťána měla buldočka jménem "Artipo", který spal v jejím pokoji, k nelibosti velkokněžny Olgy, které vadilo jeho chrápání. Velkokněžna Marie chovala siamskou kočku a rok před revolucí věnovala Anna Vyrubová velkokněžně Anastázii malého pekinéze. To drobné stvoření mělo tragický osud. Bylo to s podivem, že lidé říkávali, že "Jimmi" je nešťastný pes, ale byl to malý drahoušek, s nožkami tak krátkými, že nemohl chodit po schodech. Velkokněžna Anastázie ho pořád nosila a "Jimmi" se odvděčoval jí i jejím sestám nefalšovanou oddaností. "Jimmi" následoval rodinu do Tobolska a sdílel její osud. Podle jednoho svědectví se našlo jeho tělíčko, zachované v ledu, na vrcholu nepoužívané důlní šachty, jiný pisatel tvrdí, že "Jimmi" bránil své přátele v jekatěrinburském sklepě, štěkal na vrahy a chránil Taťánino bezvládné tělo, dokud je oba nezabili. Jeho kostra se prý později objevila v lesním podrostu a následně byla identifikována podle velikosti a průstřelu v lebce. Byl to drahý, malý pejsek, a kdyby za sebe mohl mluvit, snad by si ani nepřál jiný osud než zahynout s těmi, kteří jej zahrnuli láskou.

Kam dál

TOPlist